Misantrop: Vanaprastha - 10.

10. října 2010 v 13:40 | Misantrop |  Vanaprastha
šukravár, 9. července 44
V noci jsem se přioblekl, ale spal jsem dál až do devíti ráno, tedy víc než dvanáct hodin. To se to spí v přírodě! Nasnídal jsem se a znovu se začetl do Óšóvy Nejvyšší nauky.
Ne že by Óšó nebyl ten pravý, kdo má objasňovat filosofii upanišad; jistě je znalcem. Jen Já nejsem ten pravý, na koho se jeho přednášky obracejí. Já bych také nesnesl pobývat v některém jeho prázdninovém meditačním kempu. Hromadné akce jsou mi odporné, zvlášť týkají-li se filosofie, která má být vždy osamělá. Hromadné je jen náboženství, tudíž lež a tudíž hloupost. Filosofii by měl pravý filosof objevit sám. Sám by si měl také každý filosof utvořit svoji vlastní filosofii a rozhodně se ji neučit od žádného Mistra. Může se pouze nechat inspirovat, bez jeho dohledu, toť vše. Oddávat se filosofii, a hlavně meditaci či přemýšlení, by měl filosof také výhradně o samotě. Žít by měl filosof o samotě; bez žáků, bez Mistrů, bez dotěrných pohledů lidí, v odloučení od lidí, dokonce v nenávisti k lidem. To všechno je praktická přírodní filosofie, tak jak ji praktikuji Já. Ostatek je náboženství, tedy cosi nepoctivého, dvojakého, polovičatého, klamného a lživého. Filosofii se nelze naučit. Naučit tě můžou jedině něčemu, co není ve tvé přirozenosti, něčemu, co v tobě samo nevyrostlo bez přispění někoho cizího a co se tudíž v tobě nemůže ujmout, zapustit kořeny a vykvést do nádhery. Buď jsi filosof od narození, protože jsi inteligentní, zvídavý, poctivý a s něčím nespokojený, a tudíž máš lásku k moudrosti, anebo takový nejsi, protože jsi hloupý, bez zájmu o dění kolem tebe, nepoctivý, klamaje sám sebe, a spokojený s tím, co je, byť by to bylo špatné - pak lásku k moudrosti nikdy nezískáš a tudíž je tvou doménou oblast náboženství, tedy lží, a nikoli oblast moudrosti a tudíž i pravdy. Tak je to. Mám dojem, že Óšó se obrací právě na ty druhé: na typy lidí náboženských, nikoli filosofických. On sám je spíše náboženským vůdcem než osamělým, neřkuli misantropickým filosofem. Neboť náboženskému vůdci nevadí trpělivě vysvětlovat nejmenší podrobnosti své nauky pitomcům, kteří se sami ničeho nedovtípí, a není mu nikterak proti mysli stýkat se s hlupáky. Náboženský vůdce je vždy mužem moci, již získává nad zhypnotizovanými davy. Hlupáci mu tedy nevadí, on je naopak potřebuje. Pravý mudrc a filosof přemýšlí a píše jen pro sebe, nebo nanejvýš pro pár vyvolených, kteří okamžitě, z pouhého náznaku pochopí a správně ohodnotí jeho filosofii, jíž by hlupáci neporozuměli, ani kdyby k tomu měli dost nutné odvahy, nezbytného rozumu a ochoty, a ani kdyby se jim to vtloukalo do jejich blbých hlav násilím či polopaticky. Pravý mudrc a filosof ostatně nízký dav nenávidí a je-li ten filosof rovněž důsledný, pak nenávidí bez výjimky všechny lidi, protože nejvyšší naukou misantropického filosofa je to, že lidi jsou hnusná verbež. Náboženský vůdce proto hlásá lásku a mír, avšak pravý mudrc a filosof hlásá vždy naopak nenávist k lidem a totální válku proti všemu lidskému, to jest proti všemu špatnému a hloupému. Náboženský vůdce také neuznává jedinečnost individua. To je pro něj nejpříznačnější. Vše je mu celkem nebo částí celku, jednotou, tedy i každá svébytná, ojedinělá, sama stojící a sama zůstávající, neopakovatelná a originální individualita. Moudrost pravého filosofa je naopak založena právě na této základní mravní osamělosti, na tomto boji jednoho jediného proti všemu všeobecnému a jednotnému, na výsadě, jež mu udělila sama příroda i on sám, na výsadě, jež je právě dána jen málokomu; tomu, kdo tedy není nikdy úplně součástí celku, nýbrž se sám svou výjimečnou a neopakovatelnou individualitou vyděluje z davu jakkoli sobě podobných, třebaže naprosto odlišných. Je-li privilegovaný jedinec osvícený, vyděluje se z davu prostředních sám a svévolně; není-li privilegovaný jedinec dosud uvědomělý, vyděluje se z davu prostředních také, dokonce aniž by chtěl. Nezavrhne-li dav on sám, zavrhne dříve či později dav jeho. Jednotlivost nenávidí celek a celek nenávidí jednotlivost. Je-li člověk částí celku, tedy lidstva, pak svébytný, originální, výjimečný a neopakovatelně individuální člověk lidstvo nenávidí, poněvadž jej ono omezuje a brání mu se projevovat, růst a kvést do nádhery. Z takovéto výjimečné individuality se pak stává člověk misantropický, nadčlověk. Je-li však tento misantropický nadčlověk součástí ještě vyššího celku, například zvířectva, živoucí přírody, kosmu, nemusí nutně cítit k tomuto celku nenávist, pokud mu tento celek nebrání být individualitou. Nebrání-li misantropovi příroda být individualitou - jakože nebrání -, nýbrž ho v ní naopak podporuje, pak je přirozené, že misantrop miluje přírodu jako sama sebe, zatímco lidstvo tím víc nenávidí, škodí-li lidstvo ještě ke všemu nejen jemu, ale i přírodě.

V jedenáct hodin jsem znovu na tři hodiny usnul. Je opět krásný a teplý tropický den. Moje sousedky červenky už opustily hnízdo. Nyní je dočista prázdné. Vajíčka byla vysezena, mláďátka vykrmena - to vše u nich trvá jen pár týdnů - a nyní se všichni rozletěli po světě.
Voda v rybníčku Khalídž byla zpočátku ještě studená, ale během pár hodin, kdy jsem se u něho opaloval a koupal, se ohřála znovu natolik, že jsem pohodlně mohl plavat až na druhý břeh a zpátky.
Začínám si v této nerušené samotě, na tomto liduprázdném "ostrově" pomalu myslet, že zažívám dosud nejlepší svůj rok. Lepší než letos to snad nebylo ani za mlada. Horko a sucho je takové, že nikdo z lidí do lesa netáhne a houbaři také nejsou vidět, třebaže houby rostou. Je to vše naprosto dokonalé. Příroda je dokonalá, počasí je bez chyby, má samota je dokonalá, Já sám jsem dokonalý. Kéž by to nikdy neskončilo!

Den se chýlí ke konci. Zase tak rychle uběhl... Ptáci umlkají, leč tma ještě není. Kdesi se ozval výstřel. Někdo zabíjí, druhý padá mrtev k zemi. Ta láska a mír, o níž mluví pořád dokola náboženští vůdci, jako je například Óšó, zní směšně a nepatřičně z úst člověka, této kruté, necitelné, zabijácké, masožravé a otrokářské opice. Tato vraždící, násilnická opice si vytkla za ideál cosi, čeho nemůže nikdy dosáhnout, a proto toho má plnou hubu. Opravdu mírná zvířata o lásce a míru nikdy nehovoří, protože nemají proč klamat sebe i svět. Za němá ústa promlouvají nejlépe činy. Láska a mír ve slovech jsou dokonce nebezpečnou lstí a dělá chybu každý, kdo jim uvěří a spoléhá se na ně jako na slib. Neboť se zlou se potáže. Nevěř lidem ani slovo!

Na zem se snáší tma, rozsvěcují se hvězdy na nebi. V houštině šramotí srnec, hledaje si noční pelíšek. Také Já zavírám oči a usínám.



šanivár, 10. července 44
Den odplaty Olgy Hepnarové. Památný den světového misantropismu. Proč ne? Jiná bezvýznamná výročí jsou připomínána jako významné dny, jiní světci a světice jsou každoročně oslavováni, ačkoli to nebyli než obyčejní vrazi, bořitelé kultur a ničitelé národů. Jaký rozdíl mezi těmito světodějnými podvody, dějinnými bezvýznamnostmi a světovými katastrofami a pomstou jediné, osamocené, mladé a krásné nevinné dívky! Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!

Dnes je takové vedro, že jsem prakticky pořád ve vodě. Už třetí den jsem zase neviděl lidáka, což mě svádí ke zmenšené obezřelosti. Jsem si tak jistý, že v tomto horku sem nemůže nikdo přijít ani přijet, že rád zapomínám na lidstvo a chovám se absolutně svobodně a bez zábran, jako kdyby ono nikdy nebylo. Vylézám například z vody a prohlížím si své tělo, jak je čím dál víc opálenější. Kdyby sem teď vtrhnul nějaký lidák, myslím, že by mi trvalo delší dobu než bych si uvědomil, že jsem před ním vlastně úplně nahý a že bych měl podle lidských zlozvyklostí najít kus hadru, jímž bych zahalil svou nahotu, svou "hanbu", jak oni říkají. A uvědomil bych si to nejspíš stejně jenom z toho, jak by ten lidák chlípně nebo pohoršeně fixoval pohledem můj lingam, česky pohlavní orgán. Znám lidi. Takže jsem rád, že jsem tu sám a že mohu být nahý a přirozený.

Po čtyřech hodinách už se nudím a dostávám chuť jít si nahoru do stínu stanu číst Óšóvu Nejvyšší nauku. Nabírám ještě vodu z potůčku, který napájí rybníček Khalídž. Minule jsem měl možná z této vody průjem, a tak jsem zvědavý, zdali nákaza již pominula a co to se mnou udělá. Z potůčku, odkud jsem dosud bral vodu, už se to skoro nedá, jak teče málo a pomalu. Zkusím to risknout, třeba mi nic nebude. Vždycky jsem pil vodu z tohoto více tekoucího potoka a nikdy mi nic nebylo. Třeba ty střevní potíže ve skutečnosti nezpůsobila voda, nýbrž nějaké zkažené jídlo. Uvidíme.

Nahoře na kopci jsem potkal zblízka, ani ne na pět metrů ode mne, malou, sotva odrostlou srnku. Třebaže procházela těsně kolem mne, vůbec mě nezaregistrovala! Anebo jí to bylo už všechno jedno. Pohybovala se jaksi kulhavě a trhaně jako zadřený hodinový strojek, na levé lopatce jí srst trochu olysala a vůbec vyhlížela celkově chorobně. Přesunula se mátožně kolem mne jako bych byl vzduch, nebo duch, a pomalu pokračovala dál do lesa, po cestě sem tam uždibujíc travičku, jako by ona sama byla duch srny, a ne zdravá, ostražitá, ladná srnka. To nebyl pohled, který by mě rozveselil. Snad byla jenom vyčerpaná z toho tropického horka; proto ta podivná odevzdanost.

Večer se opět ozvaly nejméně dva výstřely z mysliveckých zbraní.
V noci však část hvězd jakoby sestoupila blíže k zemi a rozpoutal se nádherný rej světlušek. Byl to tak kouzelný a přitom naprosto tichý tanec, že jsem se v úžasu posadil a sledoval ten tajemný bludičkový bál všemocné přírody. Vše se odehrávalo naprosto bezhlučně. Kdyby ten úkaz doprovázel jediný tón hudby, jediný třesk výbuchu jako při sírou čpícím lidském ohňostroji, byl by dojem zkažen. Zde však panovalo naprosté ticho, ani nejmenší bzukot křidélek nebylo slyšet, vše bylo tak ohromující a neodolatelné, když se tolik živoucích lucerniček vznášelo jako nehmotné dušičky potemnělým lesem, že jsem zíral znovu jako dítě s pusou a s očima dokořán, jako kdybych to viděl poprvé, jako kdyby to byla obživlá pohádka na dobrou noc, jako neskutečný sen, jenž se pomalu vkrádá pod víčka klížících se zraků. Ach, přírodo, tvým divům se nevyrovná nic lidského! Kdyby se o něco podobného pokusil člověk, nebylo by to ani zdaleka tak tiché a úsporné. Kolik zbytečné energie, kolik rámusu, kolik zničeného životního prostředí by měl člověk zapotřebí, aby stvořil něco tak divučarovného!



ravivár, 11. července 44
Střevní potíže žádné se neobjevily, voda z potoka je tedy už zdravá. Hurá!
Dnes jsem spatřil pěkně zblízka toho ptáčka, který tak často sbírá hmyz na střeše mého stanu. Je to samozřejmě budníček větší. Teď bez střechy jsem ho viděl velmi dobře, a dlouho jsem ho proto mohl nepohnutě pozorovat. Ležel jsem na znaku, s očima upřenýma v hluboké meditaci do nebe, když tu náhle přiletěl a začal lovit hmyz z moskytiéry. Ani jsem se nepohnul, abych na sebe neupozornil a nezaplašil ho. Zážitek, který se mi tím naskytl, jen tak někdo nezažije: vidět na dosah ruky divokého ptáčka při jeho přirozené činnosti. Zbývalo k dokonalosti jen, aby ještě začal zpívat!

Po poledni jsem se odebral jako každý den koupat. Dole v lese u rybníčku Khalídž jsem náhle zaslechl cosi jako hlesnutí, krátký úryvek lidského hlasu! Okamžitě jsem se zastavil a zaposlouchal se. Nic dalšího jsem neslyšel, nikoho neviděl. Považoval jsem tudíž ten předchozí zvuk za zabzučení jen nějakého hmyzu, jak to tak obvykle bývá - jak navzájem zaměnitelní jsou obtížný hmyz a obtížné lidstvo! - a kráčel jsem dál směle k rybníčku, nic zlého netuše. - Jak jsem se mýlil! Ušel jsem sotva několik dalších kroků a už jsem ho viděl! Člověka! Byla to mladá holka s velkým bílým psem, sbírající houby. Bylo ale už pozdě: viděli mě - oba! Pes se ke mně přihnal, očuchal, ale výjimečně nechal být. Holka v šortkách, v černé úzké podprsence bez ramínek a s tetováním na pravém lýtku mě pozdravila, Já opětoval její pozdrav a šel jsem jakoby nic dál. Rybníček jsem pochopitelně minul, jako kdybych nebyl šel právě k němu, a ještě k tomu se tam koupat, a zamířil jsem kolem něho pouze k potoku. Tam jsem nabral vodu a pak nezbylo mi nic jiného než dívku s čoklem obejít shora lesem a vrátit se druhou stranou kopce do ášramu. Moje včerejší sebejistota, že sem v tomto horku nemůže nikdo přijít, byla zřejmě klamná.

Ve stanu jsem přečetl celou kapitolu s názvem Bez začátku ... bez konce z Óšóvy Nejvyšší nauky a ve tři hodiny jsem to šel znovu dolů zkusit. A zase tam někdo byl! To je ale pitomý den! Zasraný ravivár, neboli neděle! To bude tím! Tentokrát tam byli také dva - samotného vidím málokdy -, ale oba lidáci: jeden samec s černým krátkým plnovousem, druhý, který stál na molu ke mně zády, přehlížeje rybníček, byl asi také muž. Oba sice byli zřejmě na odchodu, ale jakmile jsem je viděl - zase na poslední chvíli, zblízka - a ten s plnovousem viděl mne, automaticky jsem se otočil a šel jsem zase nahoru. Nikdo z nich nepromluvil, proto jsem je neslyšel. Nepromluvil ani ten s plnovousem, ani Já, třebaže jsme stáli v jednu chvíli blízko sebe, doslova mi vstoupil do cesty. On si pouze odkašlal, možná proto, aby na sebe upozornil, protože mi vlezl pod nohy opravdu nečekaně.
K rybníčku s sebou dalekohled nebrávám, ale po dnešku přemýšlím, že asi budu muset, jestli by to vůbec pomohlo. Spíš ne. Je to tou nedělí - najednou tak přelidněno. Doufám, že to tu takhle nebude vypadat každý den - nemůže! Ach, můj rajský "ostrove", jak dlouho mi ještě vydržíš být pustý jako dřív?

V osmnáct hodin jsem dočetl kapitolu Smrt: vyvrcholení života. Příliš pozdě na to jít se ještě pokusit vykoupat. I kdyby tam nikdo nebyl - jako že určitě zase byl! -, stejně už bych tam nemohl být moc dlouho, neboť by slunce klesalo a vlády nad rybníčkem by se brzy ujal stín. Musím si to zapamatovat: o raviváru nikdy raději neopouštět úkryt!

Mimochodem: ta kapitola Smrt: vyvrcholení života byla zatím nejhorší. O smrti, o vyvrcholení nebo o životě bylo psáno velmi málo, zato nesmyslných blábolů o odevzdání a vzdání se ega nadbytek. O to právě všem sektářům jde především: "Zapomeň na sebe a plně se mi odevzdej!" Toť hlavní ani ne tak myšlenka, jako spíš příkaz všech náboženských sekt: ztráta vlastního já a odevzdání se kolektivnímu vědomí. To známe. Notoricky sektářské. Nejprve tě omámí líbivými, zdánlivě moudrými a pravdivými řečičkami, aby si získali tvůj intelekt a tvou důvěru a pak tě zbaví vlastní vůle a svobody, když jim uvěříš. To není jen záležitost a metoda všech sekt a spolků, nýbrž i všech náboženských a politických systémů. Stará obnošená vesta. Přesto se najde vždycky dost hlupáků, kteří se nechají nachytat zas a zas. Pozorný a nezaujatý čtenář však vždy objeví ve svatých knihách a zákonících úryvky, z nichž ho zamrazí a před nimiž ho jeho inteligence, má-li jakou, neomylně varuje. Také Já, jako zkušený filolog, jsem našel v Óšóvě Nejvyšší nauce taková podezřelá místa, kde se tak říkajíc odhalil a ukázal nevědomky pravou tvář. V jedné z předcházejících kapitol například tvrdí, že vegetariáni jsou násilnější než masožrouti, poněvadž prý nemohou svou násilnost a agresivitu ventilovat žraním masa. To by možná s jistou dávkou ironické nadsázky a velké tolerance mohlo platit nanejvýš mezi lidmi. Mezi pravými lidmi - víš, jak to myslím. Ale co ta zavražděná a sežraná zvířata? Jak ta k tomu přijdou, že díky jejich umučení a zabití si masožrouti, žvýkajíce a drtíce zuřivě zuby jejich maso, uvolní agresivitu a násilnost, takže si ji pak nemusejí vybíjet na lidech - ale oni stejně budou! - a dál mohou pokrytecky hlásat jakousi "lásku" a jakýsi "mír"? Zde se tedy opět zneužívají zvířata jako obětní beránci! Typicky lidské! A to mám "strašně rád"! Ukazuje to náhle zcela jasně, že všichni lidé jsou stejní, ať je to svatý muž, filosof, věštec, muž míru a lásky, nebo ať je to obyčejný pobuda z hospody nebo z masokombinátu. Všichni lidé jsou stejní, ať mluví o čem chtějí, vždycky je nakonec nachytáte při nějaké lži, při nějakém sebeklamu, při nějaké přetvářce. Vsadil bych se, že se Óšó, ačkoli to byl Ind (naštěstí chcípnul v roce 1990), hinduista a pseudofilosof, muž lásky a míru a kdesi cosi jiného a "ušlechtilého", vsadil bych se, že s gustem žral maso a že si ho dopřával s veškerou zvrhlostí vší kastovní tabuizace. Proto hlásá, že kdo nejí maso, není lepší než vrah zvířat, aby ospravedlnil sám sebe. Především sám sebe! Dává nám za příklad Buddhu a Mahávíru, ale nikde se neříká, že tito velcí indičtí filosofové byli agresivní a násilní, protože nežrali maso! Celá džinistická praxe nenásilí je tedy vlastně výrazem agrese? Celé novodobé veganské hnutí? I Mahátmá Gándhí byl tedy vlastně mužem války a násilí, když se nenapil ani mléka, ačkoli mu to lékaři v době jeho nemoci doporučovali! - Takto tedy myslí - nebo spíš nemyslí - dnešní, postmoderní indický rádobyfilosof jménem Óšó! Fuj! To tam opravdu nemají nikoho lepšího? Jeho Nejvyšší nauka - myšleny ovšem starodávné upanišady!, jinak by to byl nemístný žert! - je sice pěkně napsaná, srozumitelně, jednoduše, krátkými, jasnými větami; ale někdy se Óšó dopouští takových nesmyslných blábolů a nudných žblebtů, že je to buď k pousmání, nebo k uzívání - pokud z toho arci rovnou nevstávají hrůzou vlasy na hlavě! Kde má pravdu, zařadí ji často do nesprávného kontextu, kde si vyloženě vymýšlí, kontext je naopak správný. - A tak bych mohl pokračovat dalšími a dalšími nesrovnalostmi a absurdními bláboly v Óšóvě "myšlení", kdybych si už na začátku neslíbil, že se jím nebudu zabývat víc než je zdrávo a víc než si zaslouží. Proto raději zmlknu, přečtu knihu - snad - až do konce, pořídím výpisky a jistě z těch mých výpisků vznikne jako vždy hodnotnější spisek než autor zamýšlel.



sómavár, 12. července 44
Ať žije den Měsíce! Sláva pondělí! Lidáci táhli do práce a Já jsem opět u rybníčku Khalídž sám. Ale zas tak úplně sám přece nejsem. Někdo tu přibyl. Naproti vzadu u břehu se cosi hnědého hemží. Jsou to samozřejmě malá kachňátka, jichž je celé jedno neposedné a dovádivé hejno. Škoda, že nemám dalekohled! Na pohled je to sice milé, ale znamená to mimo jiné i tu nepříjemnost, že ten, kdo je sem vypustil, bude sem víceméně také pravidelně docházet je krmit, kontrolovat a podobně.
Po celý čas mé lázně mám oči na šťopkách a uši napjaté. Nakonec jsem si řekl: "Nač se nervovat? Přijde-li někdo, Já odejdu. Jednoduché. Nikdo mě snad nezastřelí jako tyto kachničky, až vyrostou do velikosti pekáče a lidské držky."
A tak jsem kachničkám přenechal polovinu rybníčku, zatímco Já sám jsem se koupal pouze na své polovině, abych je neznepokojoval. Brzy na moje pravidlo přistoupily i kachničky a vůbec se již nelekaly, kdykoli jsem skočil po hlavě do vody a plaval si jen na mé polovině. V přírodě zavládlo příměří.

V tůňce potoka, odkud beru pitnou vodu, sebou cosi mrsklo a žbluňklo. Zřejmě tam zase (nebo ještě pořád) žije nějaká rybka, jako v minulých letech. Dnes jsem ji uviděl. Nestačila odplout a skrýt se jinde, a tak se přitiskla ke stěně tůňky. Chvilku jsem si ji prohlížel a pak jsem ji nechal být, aby se nebála a mohla si zase plavat dál. Je jako Já: samotářská, spokojuje se s malým prostorem k žití, bez očividného kontaktu s ostatními rybkami, možná k nim dokonce i nepřátelská, žije ve skrytu.
Natrhal jsem si do úst trochu borůvek a odebral jsem se zpátky do stanu číst si Óšóvu Nejvyšší nauku. Už jsem s četbou této knihy za polovinou. Zdá se však, že nejlepší nápady Óšó vyčerpal v té první polovině. Teď už je to taková pořád dokola omílaná nuda. Kdybych tady měl nějakou jinou knížku, dávno bych asi tuto zahodil. To už nejsou jenom absurdity, to jsou přímo debility! Překlad od jistého Sw. Dhyan Sidden-Ondřeje Šidáka (ťululum!) trpí nesprávnými tvary českých i hindských slov, gramatickými i pravopisnými chybami, některé věty bývají často nedokončené. I slovesná úroveň je tedy jako obvykle nízká.

Večer - slunce ještě nezapadlo - jsem vyháněl zpod podlahy "myšku". Nechtěla se hnout! Třebaže jsem ji zaháněl plácáním dlaní do podlahy, stále tomu nechtěla rozumět. Až když jsem jemně plácl přímo ji po hřbetě, načež ona párkrát nevrle zapištěla, pak teprve se zjevnou neochotou můj příbytek opustila. "Běž si najít svůj vlastní pelíšek, myšičko, a můj nechej na pokoji!"
A to jsem prakticky pořád ve stanu, kromě nejvýš čtyř pěti hodin různých pochůzek za koupelí, pro vodu a podobně! Jak by asi můj stan dopadl, kdybych ho nechal bez dozoru rozložený třeba několik dní! Nikdy nesmím zapomenout svůj stan složit, až půjdu do města pro zásoby! Nikdy, i kdybych týden žádnou "myšku" neviděl! Jsou tu všude a čekají jen na příležitost. A pak sbohem, můj krásný nový stane! I tak už jsi od nich dost děravý!

11. část >>>

<<< 9. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm