Misantrop: Vanaprastha - 11.

10. října 2010 v 13:44 | Misantrop |  Vanaprastha
mangalavár, 13. července 44
Nejméně třikrát na mne káplo z čistého nebe. Nejméně jednou se chtěla nějaká "myška" nastěhovat pod podlahu. Výpisky z Óšóvy Nejvyšší náfuky - nebo náuky, to je fuk - už téměř nečiním žádné. Jednak už opravdu není co vybrat, a za druhé jsem dostatečně pronikl do jeho choré, nepoctivé mysli a tudíž už vím, jak to vlastně všechno myslí a o co mu vlastně jde. Není to žádný filosof, je to jen obratný doktrinář. Nechutné jsou zvláště jeho časté více či méně vhodné narážky na sex. Člověk je buď geniální nebo genitální. Ale Óšó prozrazuje, že na "to" myslí neustále; sex se zobrazuje v jeho myšlenkách pořád, vyplouvá "to" na povrch jeho mysli jako olej na hladinu vody, nemůže si pomoci. Občas na "to" přirozeně myslíme všichni, jsme přece zvířata; ale jen člověka tyto chlípné myšlenky naprosto pohlcují. Správný filosof má být nejenže osamělý, ale měl by také zachovávat brahmačarju, česky celibát. Obé z důvodu nerušení jeho vznešených myšlenek. Neboť sex, žena, myšlenky na ně, vrací filosofa víc než cokoli jiného k lidem, odkud ho vyhnala láska k moudrosti a nenávist k hlouposti, vrací ho k lidstvu, k němuž ho přibližují, zatímco je má nenávidět. Bůh Šiva přece podle pověstí jednou spálil boha lásky Kámu na prach, když jej tento vyrušil z askeze! A plným právem! (Významné podobenství!) Pravý filosof má být tedy nejen manušjadróhí, čili misantropem, ale i poustevníkem a světcem. Dovedu si živě představit, jaký blázinec musel panovat v Óšóvých meditačních kempech. Jednak meditace, dhján či sádhan má být opět osamělá, nic skupinového, a pak rozhodně ne tantrická, sexuální. Každá Óšóva nadržená "žákyně" se mu jistě velmi ráda a ochotně nabízela a on jistě milerád tímto jejím "svatým uctíváním" nepohrdl, dokud žil. On jí už názorně předvedl, co to znamená "proniknout co nejhlouběji do podstaty Boha" a "spojit se s Nekonečnem"! Tam to muselo vypadat: všude pobíhají nazí šílenci, kteří hulákají jeden přes druhého, skáčou, vřískají, točí se na místě, brečí, válejí se v křečích po zemi, sedí se zavřenýma očima v nepřirozené poloze, staví se na hlavu, mumlají si něco pro sebe, kývají se v sedu dopředu a dozadu jak debilové, prcají se navzájem jako zfetované opice, omdlévají, za každým slovem "oddání se", "oddej se mi", "zapomeň na vlastní já"... - to je filosofie? Já bych spíš řekl, že to je blázinec. Lidský svět v malém, zmenšenina lidstva in extremis, tedy pravý obrázek lidstva. A to má být filosofie? Pak je to tedy náboženství, náboženská sekta - dobře. Ale stejně mi připadá, že ty mnohomluvné Óšóvy rady a návody mohou fungovat nanejvýš tak pár týdnů dovolené, a to ještě jen pro ty, kteří nemají co na práci. Jediné zaměstnání, které v celé knize zmínil, byl úředník v kanceláři. A co obyčejný dělník z fabriky, který si musí na živobytí vydělávat špatně placenou mnohahodinovou každodenní dřinou? Budou platit ona ponaučení o odevzdanosti, o zavrhnutí vší touhy, všeho chtění, všeho jáství, všeho boje i pro obyčejného dělníka? Bude vůbec pro jakéhokoli adepta filosofie platit tvrzení, že "touha po osvobození jsou pouta největší"? To si nemyslím. Óšóva nauka je spíš dělaná na míru leda nějakým pomateným zbohatlíkům ze Západu, kteří nevědí co s penězi a co s volným časem a pro něž je Óšó jen prostředkem k nevšedním exotickým i erotickým prázdninám, k povyražení z nudy, k zažití výstřelků, jimž mohou s dobrým svědomím přezdívat "oduševnělé", "duchovní", "náboženské", "očišťující" a podobně. Mohou být vším, na co si znuděný bohatec vzpomene, jen ne skutečným návodem k žití pro obyčejného dělníka, a už vůbec ne návodem pro začínajícího, neřkuli pokročilého filosofa. Pro toho je tato kniha přímo zhoubná a měl by ji zahodit. Znuděný bohatý Zápaďan odjede domů a okamžitě zapomene. Zůstanou mu jen fotky a vzpomínky na to, jak se vyřádil, vyblbnul a zaprcal si při hromadných orgiích, ale žádného vyššího poznání nedosáhne. Óšó ani v podstatě také žádné poznání neposkytuje; všechno jsou jen trapné žvásty beze smyslu a bez užitku pro praktický život i pro praktickou filosofii. Už jsem to ostatně někde napsal: Filosofie, která nehlásá svobodu a která nevede k osvobození, je špatná filosofie. Óšóva "nauka" svobodu nehlásá a stěží si lze představit, že by se na jejím základě mohl někdo osvobodit. Spíš naopak. Nač to tedy všechno bylo? Teď, Óšó, poraď sám sobě! Nevíš? Řeknu ti to: přece pro kšeft. Tvoje nábožensko-filosoficko-meditační cestovní kancelář přece takto báječně profituje a ty máš z čeho žít. Nemusíš jít po prázdninách makat do špinavé fabriky, abys měl co jíst. Řekni to dělníkovi, k němuž se však nikdy neobracíš čelem, ale podstatně jinou částí těla!
Óšó nebyl filosof. Óšó byl náboženský sektář. Filosof nemluví, nebo je málomluvný. Filosof lépe píše než mluví, proto se vyjadřuje písmem. Óšó však pouze mluví a mluví - tím nikdy nic neřekne. Filosof téměř nemluví, neboť je nemožné dát okamžitou odpověď na jakoukoli otázku, byť sebeprostší, natož na otázku kardinální. Filosof proto raději zaznamenává své myšlenky písmem, neboť psát může nesouvisle, hodiny a hodiny, třeba celý věk. Stejně jako přemýšlí dlouho a důkladně nad svými myšlenkami, uvažuje stejně tak i nad výběrem těch jedině správných slov. Ty nelze jen tak bez rozmyslu vyhrknout v družném rozhovoru, v monologu, v kázání. Obojí chce čas, spoustu času. A dokonce i pak jsou ty myšlenky a ta slova neúplná, a proto špatně pochopená. Nikdy plně nevyjádří skutečně to, co chtěl filosof říci. Osamělý filosof proto potřebuje ještě svého osamělého čtenáře, který pochopí nepochopitelné a nevyjádřitelné, byť by to byl on sám v jedné a téže osobě. Nepotřebuje naslouchajícího, nepotřebuje pouhého posluchače, který nezaslechne vše a který si nezapamatuje vše, co slyšel. Nejvyšší myšlenky potřebují čas. A ten čas kazatel ani věřící nemají. Mají jen přítomnou chvíli, což je zatraceně málo.

V poledne se obloha potáhla mračny a začalo poprchávat. Nasadil jsem na moskytiéru střechu. Znovu se však zopakovala situace z doby zhruba před týdnem, kdy se také zatáhlo, začalo krápat, ale pak se vyjasnilo. Šel jsem k rybníčku Khalídž, i když bylo stále zataženo řídkými bílými mraky. Chtěl jsem se alespoň podívat dalekohledem na kachňátka. Přesto jsem se vykoupal a dokonce i trochu opaloval, když na chvilku vyšlo sluníčko. Kačátka se čvachtají, ozobávají rostlinky podél břehu a probírají se mladým peřím. Radost pohledět. Snědl jsem fazole v chilli omáčce a protože bylo znovu zataženo a mně se už nechtělo ani se koupat, ani jít zpátky do stanu, rozhodl jsem se k malé procházce po lese. Po cestě jsem potkal dva cyklisty. Mířili směrem k rybníčku. Před půlhodinou by mě tam byli nejspíš nachytali nahého. Mám z nich pokaženou náladu, nad hlavou burácí ještě k tomu stíhačky. Zase ta příšerná, otravná přelidněnost, neuniknutelný kravál a hluk i v přírodě, zase všude cítím člověčinu. Posadil jsem se na posed a pozoroval ťuhýky. Mezitím se opět vyjasnilo. Ostře oslněná lesní mýtina píchá do očí. Ovádi, lidově zvaná hovada - tentokrát ta hmyzí, ne lidská - bodají. Dokončil jsem okruh a rozmrzele se vracím ke stanu. Nahoře na kopci, kde se nachází můj ášram, jsem potkal krásného srnce. Odběhl dál do hloubi lesa, kde po chvíli také začal láteřit, že viděl člověka, za něhož mě mylně považoval. Hroutím se unaveně na lůžko a na celou hodinu zapomínám na svět.
Večer před západem slunce jsem se šel ještě jednou projít, tentokrát lesem po východním hřebeni. Óšóva společnost se nedá snášet příliš často a příliš dlouho. Je to můj poslední den před zítřejší cestou do města pro nové zásoby, tak ať si jej pořádně užiji. Na pěšině jsem našel starou komunistickou pětadvacetihaléřovou minci z roku 1953. To je náhoda! Někdo to nenajde ani s detektorem kovů a Já ji teď uviděl lesknout se v prachu cesty. Ještě si na ni coby dítě pamatuji. Myslím, že se za pětadvacetník dalo koupit lízátko ve voskovaném papírku nebo podobná drobnost. Ve veselohře Svatba jako řemen posloužil jako náhrada šroubováku. Dětství by byla dobrá doba, nebýt školy. Ta všechnu radost, bezstarostnost a nevinnost dětství zničila. Opravdovou radost ze života jsem poznal až coby mladík po vojně, a to v lese, pod stanem. Jako teď.
Po setmění začaly řádit stíhačky. Rámus je tak silný, že mi zaléhají uši a bubínky div nepraskají. Dohání mě to k šílenství. Nevím, co mám dělat, protože vydržet se to nedá. Marně spílám nebesům. Oni neslyší. I kdyby slyšeli, nedbali by. Toto je všem jedno, na tento rámus si nikdo nestěžuje. Velice dobře chápu, na co to je; že to nemá nic společného s nějakou směšnou "obranou země"; Já vím, proč to dělají: - to aby nebylo úniku; aby to ani v přírodě nebylo jiné než ve městech; aby misantrop nemohl před lidáky uniknout nikam, ani do přírody, kde mohl odpradávna nalézt klid, samotu a hlavně ticho. Nyní už i toto poslední útočiště zničili. Není úniku před lidáky. Proto nezbývá než zničit lidstvo. Jsem zapřisáhlým nepřítelem lidstva. Dokud lidstvo nevychcípá, nebude na Zemi pokoj. Smrt lidem!

siddha


budhavár, 14. července 44
Ráno je opět božské ticho. Den bude krásný, a Já musím jít do města, do toho blbince, do toho psince, do té verbežárny. Ranní les je tak čistý, ani závan člověčiny neruší mé chřípí, ráno se nikdy nedůvěřivě neotáčím přes rameno, ranní les je tak bezpečný... - a Já musím jít tam, kde to nenávidím, do epicentra nákazy.
Potkal jsem srnku. Byla tak blízko ode mne! Přišel jsem k ní zcela neočekávaně, tiše, jako přítel. Vyděsila se samozřejmě z toho blízkého setkání, ale poodběhla a jakoby v šoku se zastavila a zadívala se na mne. Náhle jsem pocítil, že asi na okamžik zapochybovala o svých pradávných homofobních instinktech, jež ji ochraňují před člověkem, poprvé v životě zapochybovala, že by tento mírný tvor, jenž jde okolo ní, mohl by být její nepřítel. A Já opět zapochyboval, zda jsem člověk. Krásné pochyby.

"Doma" mě čekal dárek od táty: po dlouhé době jedno nové CD. Je to nahrávka Mozartovy Velké mše c moll s Vídeňským pěveckým sborem a Berlínskými filharmoniky za řízení slavného Herberta von Karajan. Okamžitě jsem ten disk vsunul do přehrávače a pustil. Božské tóny noblesního Mozartova chorálního díla zaplavily místnost. Je to ta skladba, při jejíž pouhé četbě not z partitury upustil Formanův filmový Salieri v dojetí nad tou nebeskou krásou notové archy na zem, slze a neovládaje se v náhlém omámení citů. Je to bezesporu nejlepší Mozartova skladba, pokud to není vůbec nejlepší skladba všech dob.

symbol džinismu


šukravár, 16. července 44
Vedra pokračují. Dnes jsem si obul na cestu do bezdomoví nové sandály, ale to jsem neměl dělat. Samozřejmě mě tlačily na patách, na nichž se mi tím pádem utvořily bolestivé puchýře.
Ovádi bodají jako o život. Mají spíše žízeň než hlad. Koníčci před vsí Haidžarí se rozrostli o další tři jedince. Viděl jsem je právě ve chvíli, kdy od statku naklusávali do výběhu a kdy je starší členové stáda běželi uvítat se vzrušeně pokyvujícími hlavami. Dnes jsou koníčci díky tomu mnohem živější, než když jen jindy trpně stáli na nelítostném slunci bez možnosti napít se vody či se ochladit v nějakém stínu. Inu, chudák zvíře v područí člověka.


Dnes je také den motýlů. V tomto tropickém počasí se jim očividně daří a všude, kde je ještě nějaká louže nebo vlhčí místo, tam se slétají v obrovském množství. Připomíná to některé dokumentární záběry z písčitých břehů vod Amazonie. Před vstupem na posvátné území mého lesa také Já už dychtivě lokám osvěžující vodičku z malého potoka.
Konečně vcházím do stínu lesa. To je blaho! Tomu se nic nevyrovná. "Doma", v tom strašném baráku, je tak otřesné dusno, že už jen to je k nevydržení, nehledě na neustálý hluk, který bez sebemenšího utlumení vniká do bytu nutně permanentně otevřenými okny. Několikrát za den jsem se musel chodit ochlazovat pod studenou sprchu, abych se nezalknul ve vlastním potu.
I v tom randálu, který se linul k mým těžce zkoušeným uším a nervům, jsem přesto nějakým zázrakem dočetl Nejvyšší nauku od Óša a dokonce jsem z ní stačil i opsat všechna dobrá nebo zajímavá místa. Nakonec je toho víc než deset stránek výpisků z knihy o čtyřech stech stranách; takže to asi nebyla tak špatná kniha, jak by se mohlo zdát z mých předešlých ostře kritických výhrad. To spíš Já mám zřejmě čím dál vyšší nároky.
Nyní mám s sebou v lese na čtení tři mé vlastní spisy: Sentence o lidském smradu, Básně a písně a Rakovinu na kůži Země. Po každé nové četbě je vždy příjemné i užitečné vrátit se, abych tak řekl, domů, k sobě.
K jídlu jsem si napekl dva plechy placek z mouky, kukuřičných lupínků, hrozinek, brusinek, kousků sušených banánů a kokosových ořechů. Dobrodružství může pokračovat. Pohoda vanaprasthova může nastat.

Po příchodu k rybníčku Khalídž jsem nikde nemohl najít kachničky. Krčily se totiž přímo u mola ve stínu na mé polovině území. Zůstaly tam, i když jsem se kousek od nich koupal a plaval. Vůbec jsme si nepřekáželi. Teprve až stín pokročil také na jejich polovinu, kde mají též korýtko s krmením, vydaly se naráz jako jedno tělo tam. Líbilo se mi, že se mě nebály.
Voda byla senzační. Odpoledne, když už se mi zdálo, že jsem u rybníčku nebezpečně dlouho, vrátil jsem se do stanu. Při stahování usušeného a vyvětraného spacího pytle jsem pak asi musel šlápnout bosou nohou na včelu, protože jsem náhle ucítil nesnesitelně palčivou bolest v pravém palci. V rukách jsem právě držel spacák, a tak jsem se snažil původce té bolesti rychle setřást drhnutím chodidla o trávu. Povedlo se. Bolest ihned ustala. Pak jsem tu včelu objevil. Žihadlo, jež mi uštědřila, jí vytrhlo vnitřnosti a ona teď umírala.

V noci přišla prasata. Posadil jsem se, ale zase jsem žádná neviděl, protože byla tma. Chrochtající a funící záhadní tvorové byli všude okolo mne. Cvrčci umlkli, ozval se poděšený hlásek ptáčka. Říkal jsem si, zdali také ta prasata vědí, že jsem tady. Mnoho toho sice také nevidí, ale jejich čich je vynikající a inteligence skvělá. Zdálo se, že se mi důsledně vyhýbají; ale jak by se zachovala, kdyby mě objevila? Za koho by mě považovala a co by si o mně pomyslela? Nezaútočilo by některé z nich v dobře míněném sebeobranném reflexu? Utekla by všechna v panickém strachu z neznámého lesního tvora, s nímž se dosud nesetkala? Zkušenosti ze setkání s prasaty v přírodě mám jen kupodivu z thajského národního parku Khao Yai, kde byla však jaksi napůl krotká, zvyklá potulovat se, hledat zbytky a rochnit se lidem v blátě kuchyňských výlevek, navyklá bez obav pohlížet na člověka, protože žádný z nich jim nesměl ublížit. Ale tady, kde jsou prasata mnohem divočejší, homofobní, pronásledovaná jako štvanci, nucená žít v temnotě, ve skrytu, ve věčném strachu z člověka, a proto k člověku nepřátelská - jak mnoho máme společného! -, jak by se zachovala, kdyby mě náhodou objevila? Raději jsem ani nedutal, dokud všechna neodešla.
Asi za hodinu se ozval výstřel. Ojedinělý výstřel, krátký, úsečný, bez ozvěny zapadnuvší do tmy. Venku v polích mimo les je možná viditelnost lepší, ale přesto se mi to zdá podivné. Je absolutní tma a dokonalé ticho. Jako při zločinu. Mám dojem, že nám tu někdo pytlačí. Tedy, ne že by obyčejní myslivci nebyli v podstatě rovněž pytláky; neboť zlo, jež činí, je naprosto zbytečné; v tom si mohou podat ruce ve shodě se všemi řezníky světa. Ano, je to zlo, je to dokonce vražda prvního stupně, ta nejzločinnější! Člověk nezabíjí z hladu, živit se přece může snadno nenásilně, jako Já; vražda zvířete je však předem pečlivě připravovaný zločin, plánovaný, plánovitý, podlý, vědomý, často pohlcující spoustu času a zbytečné námahy, nesnadný, vyžadující plno dalších nákladných prostředků; není to nevinné, jako když šelma zatíná své drápy a zuby do masa, když zabíjí kořist - ba i to slovo "kořist" je nesprávné, neboť dravec "nekořistí": to, co uloví, mu náleží právem přirozeným -; to člověk v plném významu toho slova kořistí: bere si, co mu právem přírodním nepatří; a jen člověk si dokáže - musí dokázat! - svůj zločin rozumově zdůvodnit tak, aby se již vražda neškodného zvířete nejevila zločinem proti přírodě a on se za svůj zločin nemusel stydět a tajit se s ním před nelidskými bytostmi s mnohem vyšší úrovní vědomí - před misantropy.

siddha


šanivár, 17. července 44
V zimě mého pětatřicátého roku mě vezlo taxi do hor kanárského ostrova La Palma. Na konci všech silnic mě řidič vysadil a povídá:
"No hay gente." - "Nejsou tam žádní lidé."
Hodil jsem svou krosnu na záda a pravil jsem jen:
"Es mejor." - "Tím lépe."
A odkráčel jsem do pusté samoty hor.

misanthropvs-rex-en-la-palma.jpg

Palec je po bodnutí včelím žihadlem oteklý, ale nebolí, jen svědí.
Dnes jsem na rybníčku Khalídž učinil smutný nález: U břehu blízko mola jsem spatřil vzplývající tělíčko mrtvé kachničky. Zrovna jsem jedl placky, takže jsem měl okamžitě po chuti. Lidákovi by se možná naopak začaly sbíhat sliny. Mně pak také, ale jen proto, abych po něm plivl. Tělíčko nebohé kachničky se nicméně zdá být bezhlavé a cosi jako možnou hlavičku vidím ve vodě o kus dál také vznášet se u břehu. Zanedlouho jsem objevil ještě jedno tělo! Plove na hladině vody u jiného břehu, mezi kořáním chůdovitého pařezu.
Co se tady dělo? Co se stalo? Byla ta mláďátka snad nemocná či neduživá? Lidé sami odvykli tomuto krutému způsobu přírodní eugeniky, proto jsou také tak zdegenerovaní, ale toto se prostě v přírodě běžně stává: slabí a neduživí umírají. Ano, ale proč to tak bývá, proč to tak dokonce musí být, aby život nezdegeneroval a byl stále krásný a silný? To, podle mého mínění, dosud žádný filosof dostatečně nepromyslil a neosvětlil. Chápeme sice jakž takž - hlavně však jen u jiných, nikdy sami u sebe -, že život má zůstat silný, a slabých je proto nutné se zbavovat; méně však už chápeme, nebo skoro vůbec, otázku nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější: Proč má vůbec existovat cosi, co vyžaduje stálou krutost a co se vyznačuje tolikerým utrpením - proč má vlastně existovat sám život?
Příroda se zbavuje všech slabých a neduživých, aby silní a krásní mohli žít. Ale proč mají právě tito umírat a tamti žít? Proč to nemá být kupříkladu opačně? Odpověď je nasnadě: Protože se slabými by i sám život byl slabý a lehce by se mohlo stát, že by zanikl veškerý život.
Ano, otázka i odpověď jsou jasné, pochopitelné; ale proč nemá vlastně zaniknout sám veškerý život a proč musí trvat za tolikerých běd a obětí? To je ta otázka zásadní, nejkrajnější a tudíž i nejkardinálnější! Proč má existovat život?
Život je slepá síla, nevědomá, leč silná, neuvěřitelně silná. Život je tvrdý sen, z něhož se nikdo nemůže probudit a procitnout k úplnému vědomí, k úplnému poznání. Proto všichni spící souhlasí, že život má samozřejmě být a nesmí zahynout. Ani Buddha nebyl v tomto směru plně Probuzený, ani Mahávíra se doopravdy nestal Velkým Hrdinou v boji s životem. Z jejich myšlenek nikde ani alespoň neprosvítá, že by skutečně věděli, čím život je a jak se z něj "probudit", jak zvítězit nad životními útrapami jednou provždy. Rozhodně to nemohli prokázat. Nikdo z obou velkých filosofů starověké Indie neposkytuje žádný praktický návod, jen máloobsažné řečičky, tvářící se tajuplně, jež jsou však zcela ploché a nesrozumitelné. Duševními stavy, nějakou meditací, nějakou správnou, tou jedině pravou meditací či duchovním cvičením nelze do života, do jeho podstaty, nijak zasáhnout. To má význam, jakkoli velký a významný, jen pro duševní vývoj, pro filosofování, pro přemýšlení, pro uvědomění si něčeho vyššího - ale není to žádná akce, nic konkrétního, žádný návod pro život v osvíceném stavu, žádný skutečný návod pro odstranění utrpení a tedy i života!
Proč mají slabí zahynout? Také proto, poněvadž slabí, jakožto trpící, se nad životem příliš nebezpečně zamýšlejí a sami přemýšlejí, jak se utrpení, a tudíž života, zbavit, jak prohlédnout skrze závoj Májin, skrze životní iluze, jak procitnout ze sna života. Proto život nemá rád slabé a proto také nemá rád příliš chytré, ty, kteří životu zvědavě koukají pod pokličku. Jsou mu nebezpeční, protože by ti chytří a zvídaví mohli snadno odhalit zbytečnost veškerého života, marnou snahu za zachování života a prokouknout všechny triky a klamy, jimiž drží život v moci své oživené loutky, aby se těšil z jejich utrpení, jež si všichni živí tolik pochvalují a nechtějí se ho vzdát jen tak bez boje. Silní a krásní - a hloupí - se nad životem nezamýšlejí téměř nikdy; nemají také důvod; netrpí životem tolik, nebo si své utrpení ani neuvědomují - ti spí spánkem nejhlubším. Jedině velká bolest tě může probudit ze sna. Ale žádný filosof dosud jasně neřekl: "Chcete se zbavit utrpení, chcete se zbavit života, který není než utrpení? Nuže, probuďte se ze sna, nabuďte konečného vědomí, uvědomte si, že utrpení odstraníte jenom tak, že sami nebudete život šířit, zmnožovat ani sami plodit, sami sebe duplikovat - nemějte již děti!"
Jenže to žádný filosof neřekne, kromě mne, poněvadž by ho nikdo neposlouchal - všichni totiž tvrdě spí a po rušiteli životního snu se divoce ohánějí rukama hrubýma a surovýma: "Cože! Nemít děti? Dobrovolně vyhynout? Co je to za nesmysl? Život přece musí pokračovat! My musíme pokračovat! Za každou cenu! Jsi blázen! Neumíme to vysvětlit, ale je to tak! Musí to tak být! Podobné myšlenky si zakazujeme!"
Ale filosof si nezakazuje žádné myšlenky! A proto s těmito zpupnými spáči, s těmito náměsíčníky, s lidmi, kteří se sami uspávají pomocí všelijakých narkotik, s těmi osvícený, probuzený jedinec, kráčející osaměle tímto spícím královstvím běd, s těmito vědomými, avšak nevědomými zatvrzelci misantrop soucit nemá. Žít a trpět mohou jen bytosti nevědomé, které si své utrpení ani neuvědomují. Bytosti na vysokém stupni bdělosti či bolesti, jehož dosáhly, objeví nakonec také možnost, jak v životě nepokračovat, to jest neplodí už. Také však tyto probuzené bytosti mají soucit s dosud neprobuzenými bytostmi, což znamená, že nezabíjejí a že samy nejsou příčinou žádného utrpení nebo bolesti. Vědomá bytost kráčí osaměle světem jako živoucí neživý svědek a příklad všem živým a po životě toužícím. Ale život je silný, velmi silný - a chytrý. V tomto kosmickém eónu nám život dává ještě možnost volby, protože si je jistý, jak se většina z živých rozhodne: totiž vždycky špatně, to jest pro život, to jest pro utrpení. I ty nejznámější takzvané moudré hlavy starověké Indie chtěly utrpení života odstranit pouze dalším utrpením, asketickým týráním těla i duše, jógickými cvičeními, nesmyslným mumláním svatých slabik, různými poblblými psychotaktickými eskapádami a duchovními veletoči; jako kdyby po vzoru malých nerozumných dětí tyto blbé hlavy vůbec netušily, jakou cestou přicházejí lidé na svět! Směšná, trestuhodná, opovrženíhodná tupost! A to si říkali "filosofové"! Každé zvíře to ví! Oni, lidé, takovou základní životní poučku neznají! Ani ti nejchytřejší! Domnívají se dosud, že je přinesl čáp, či snad spíše rovnou bombardér, jehož svržené pumy-děti způsobují populační explozi; nebo se domnívají, že děti nosí mytické harpyje, jež všechno sežerou a poserou - a po nich i tyto děti všechno sní a pokálejí! Nebo si myslejí - v jejich (indickém) případě -, že bytosti na zem sesílá trpět nějaký karmický zákon! - "Zákon! Je to zákon!" - Toť vždy poslední argument člověka. Záleží však na našem rozhodnutí, zda se množit nebo nemnožit pohlavní cestou dál a dál, a zda tedy dál trpět! - Jenže člověk nikdy pravdu sám nenalezne; nanejvýš o ni nechtě náhodou klopýtne a natluče si frňák. - Ale co kdybychom tuto možnost volby neměli nebo ji ztratili a množili bychom se pak bez naší vůle, jakkoli slabé, zcela automaticky, například dělením nebo parthenogenezí? Život je mocný, velmi mocný... - Pak by nezbývalo než jako bájný Úranos nenávidět naše děti, svrhnout je jako on do podsvětí; nezbývalo by nám než věčně hubit naše děti, požírat je jako Kronos; a znaveni tím neustálým zabíjením a požíráním dětí, nakonec bychom museli zabít i sami sebe, abychom měli pokoj od všeho vznikání i zanikání. Zatím máme šanci nedělat to; byť v té či oné podobě už to děláme: odsuzujeme své děti k mukám života i smrti už jen tím, že je tak nerozvážně zplodíme a přivedeme na tento bídný svět.
Takoví byli indičtí mudrci. Ti byli ještě docela dobří. To na Západě udělaly tupé hlavy naopak z utrpení atribut božství a z trpitelů bohy. Trpící bůh! Božský trpitel! Není většího contradictio in adiecto. To nebyl zdaleka vynález až židokřesťanské epochy; nejen Ježíš, a po něm všichni mučedníci; už například starořecký Odysseus byl nadán tou hloupou, ale o to víc uznávanou, zbožňovanou, protiřečící si "božskou trpělivostí".
Utrpení není božské; utrpení je naopak velmi nízké a ponižující; utrpení je vědomé bytosti nedůstojné. To není nic pro mne. Neboť můj bůh, můj rek, můj vítěz opravdu probuzený ze sna života, by se od veškerého utrpení osvobodil a dlel by ve věčné blaženosti až do konce života - svobodný, osamělý, bezdětný, nenásilný, nehumánní. Probuzený Vítěz.
A prvním příkazem Probuzeného Vítěze, tohoto arahanta, který zničil karmu, je tento:
Neplodit a nezabíjet!
Z toho vyplývá další vznešený příkaz:
Nestat se příčinou plození ani zabíjení!
Z čehož plyne další vznešený příkaz:
Mít soucit se zplozenými i nezplozenými a nestat se příčinou jejich utrpení!
Jednoduchá Tři vznešená přikázání Probuzeného Vítěze. Dokonce poslední přirozeně a logicky navazuje zase zpátky na první, jako Koloběh ctností, takže by se daly vyjádřit i pomocí grafu.

Je možné, že jsem tak jednoduché zásady formuloval poprvé v celých dějinách filosofie teprve až Já, Misantrop?
Ale přijme je někdo? Nejsou při své jednoduchosti až příliš dokonalé pro tento nedokonalý svět?

Lidáka jsem dnes neviděl, ale přece jsem zaznamenal jeho škodlivou přítomnost podle paseky, kterou nadělal svými nenechavými prackami. Kdosi zřejmě dopoledne vysekával trávu okolo malých smrčků - ještě jsem cítil vůni čerstvě posečené trávy. No dobře, dejme tomu, ačkoli je to úplně zbytečná práce, stromy přece rostou samy - ale proč to lidské hovado muselo vejpůl přelomit také všechny bezové stromky v okolí, to je záhada, jíž může porozumět a ji vysvětlit zase jen chorý mozek člověka, Já si to vysvětlit nedovedu. Chápej: nepodřezal je, neuříznul u země; pouze je zlomil vejpůl a nechal být. Jako kdyby se těm stromkům mstil, jako kdyby to měl být nějaký úchylný trest někomu pro výstrahu, pranýř, říkající a oznamující celému lesu: "Tady vládnu já, člověk, ředitel zeměkoule! Země by se zastavila, nebýt mne, odborníka na slovo vzatého!"
To však nebyl žádný odborník, ten, co tu spáchal takový ohavný zločin; to byl spíše blb, kterého by měl vyšetřit zcela jiný odborník, a to odborník v oboru psychiatrickém. Lidužel, psychiatr by nanejvýš zjistil leda cosi obecně lidského, co nelze vyléčit, pouze vyhubit. Zlámat tomu člověku jeho nenechavé, ničemné pracky! Přelomit jeho páteř vejpůl, jako to on udělal s těmi bezovými stromky, jež jsou léčivé a užitečné celému světu, kdežto on, člověk, je pouze chorobný a nikomu na světě užitečný! Pokosit lidstvo jako plevel, jímž taky je, namísto toho, co ono za plevel pouze považuje!

Pole okolo lesa se bělají květy máků. Zase nic kloudného k snědku. Z plodin převažuje řepka a mák. Na co tolik maku? Hodlají snad přeměnit tuto zemi nejen na zemi třetího světa, závislou na dovozu potravin, ale navíc i na zemi vyvážející narkotika, vyráběná z nezralých makovic?

Odpoledne mě od rybníčku zahání zpátky nahoru kupící se mračna a blížící se bouře. Bouře zuří celý zbývající den i celou noc. Blesky trhají a párají nebesa s ohlušujícím třeskem. Země duní pod lítými nárazy výbojů. Země se dokonce znatelně chvěje, což může pocítit jen zvíře spjaté se zemí, jako jsem Já. Proto také my zvířata vždy jako první vycítíme příchod každého kataklyzmatu o mnoho dříve než pouhý člověk, který necítí nic na betonovém dláždění. Jsem na vrcholu nejen blaha, na vrcholu nejen bdělosti, uvědomění a osvícenosti, nejen na vrcholu pyramidy života, ale i na vrcholu kopce, takže všechny blesky se vybíjejí právě tady nejvýš. Rány to jsou někdy děsivé, až se lekám. Ale není čeho se bát. Bouře je nebezpečná jen venku, nikdy tehdy, jsi-li vleže přitisknut k zemi ve stanu. Nanejvýš tě to může zabít.

siddha

12. část >>>

<<< 10. část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm