Misantrop: Vanaprastha - 13.

10. října 2010 v 13:51 | Misantrop |  Vanaprastha

ravivár, 25. července 44
Další den v lesní samotě. Nechce se mi vstávat ani nic dělat. Co bych také dělal a proč bych vstával? Nikam nemusím jít, nikde jinde nemusím být, nemám žádné povinnosti, nikoho nemusím vidět, nikoho ani nechci vidět, s nikým nechci mluvit, nikoho poslouchat, s nikým nemusím pracovat, s nikým se setkat, po nikom nic nemusím chtít... - a tak po procitnutí jen dlouho ležím a naslouchám hučení větru a frkání křídel ptáků, kteří nehlasně poletují okolo stanu. Vůbec už nezpívají, jen občas nesměle pípnou.
Je mi takto dobře. Nemám hlad ani žízeň, ničím netrpím - jsem vítěz nad strastmi života. Nezmítá mnou žádná tělesná ni duševní potřeba. Neprší, jen sluníčko by mohlo zasvítit, aby bylo tepleji. Na tu stálou příjemnou a pohodlnou nahotu z uplynulých tropických dní bych si zvyknul rád a rychle. Třást se však zimou a muset být oblečený jako nyní není ani trochu příjemné nebo pohodlné.
Hraboš undír venku nepozorovaně prozkoumával moje boty; povytáhl z nich jednu ponožku a dokonce ji i trochu potrhal. Hlavně že ji neodnesl; musím před ním ponožky raději schovat do stanu.
Je chladno jako na podzim. Je mi zima hlavně na nohy, poněvadž tu nemám žádné kalhoty. Zaběhl jsem si k nejbližšímu potůčku pro vodu. Teď po deštích v něm teče zase víc vody. Trochu jsem se tím výšlapem zahřál. Jen občas a na chvilku prokoukne sluníčko zpoza šedivých mraků. Snědl jsem pár borůvek a honem zpátky do vyhřátého spacáku. Není mi však moc dobře; myslím, že jsem se nachladil.
Vůkol je krásné ticho. Takové bývá jen o raviváru, když všude ustane veškerý průmysl a když utichnou motory. Jen ten vítr stále duje.



sómavár, 26. července 44
V noci opět prší. Stěhovaví ptáci už jistě pomýšlejí na návrat do teplých krajin. Letěl bych nejraději s nimi; tohle není počasí pro mne. Prší až do rána, pak zázračně přestává. Mohu se sbalit a jít do města. Nemám už co číst, nemám už co jíst - hlavně to první: co číst. Dopoledne v lese je opět tak nádherné. Ne snad ani tak počasím, jako tím klidem.
Na cestě je spousta hlemýžďů a slimáků. Před prvním vesnickým stavením chlap na vzorově střiženém trávníku po čemsi dupe. Není těžké uhodnout, že dupe právě po slimácích. Jeden jediný pohled stačí; stačí jen letmo zahlédnout - a s hrůzou a odporem se odvracím; odvracím se od člověka. Ecce homo! Co víc k tomu říct? Já opatrně našlapuji, abych žádného živého tvora ani náhodou nezašlápnul a někdo jiný, kdo má být údajně mého druhu, ničí život schválně všude ve svém dosahu, ve své umravněné zóně smrti, kde nic živého nesmí žít a růst bez povolení a dovolení člověka. Já ze soucitu nešlápnu zbytečně ani na žádnou rostlinu, když ji mohu obejít, poněvadž vím, že i rostlina cítí bolest. Pravověrný džinista by po dešti raději nikam nešel, aby ani náhodou nezahubil živého tvora, lezoucího a plazícího se po zemi. To by udělal ovšem džinista pravověrný, tedy věřící, tedy fanatik víry, jenž všechno musí přehánět, poněvadž v zásadě neví, proč tak činí, neboť ke své víře se dostal bezmyšlenkovitým jejím přijetím, nikoli filosofickou úvahou. Nechce zabít žádného živého tvora; ano, ale jen proto, aby došel odměny, již mu slibuje jeho náboženství; nechápe, že tato víra, toto přesvědčení, tento kodex chování má, nebo kdysi dávno měl, hluboký filosofický základ a význam. Pravověrný džinista proto všechno své soucitné konání přehání a chtěl by být papežštější než papež, lepší a moudřejší než sám Mahávíra, jenž to takto jistě nemyslel ani neučil. Já učím něco jiného: Buď soucitný a ohleduplný k jiným tvorům, ale měj soucit také sám se sebou a nesnaž se obětovat svůj život zásadám, jež jsou v přírodě bezvýznamné a bez trestu i bez odměny. Žij a nech žít druhé. I ty, soucitný světče, se však někdy nevědomky, nechtěně či v sebeobraně staneš příčinou zániku živého tvora. Nauč se dobře žít s tím vědomím, ale nečiň zlo schválně a vědomě tam, kde nemusíš. Žij a neplač, nermuť srdce své rozbolavělé tím, co nikdo nenapraví. Tvé srdce je čisté, čistší než kohokoli jiného, čistší už být nemůže. Nesnaž se obětovat čemusi, co žádná tvá oběť nespasí a co nikdo neocení. Ty nejsi nejhorší; můžeš však být nejlepší, ale nemůžeš se vyhnout nevyhnutelnému. Toto nevyhnutelné sluje smrt a utrpení. Dokud žijeme, trpíme a sami jsme též příčinou utrpení. To je nevyhnutelné jako sama smrt. Ty s tím nic nenaděláš; ty nejsi ten, kdo se má kát a bít v prsa. Ty, světče, jsi nevinný jako příroda sama, ty jsi pravý arahant. Neploď a nezabíjej! To má smysl na tomto světě. Nestaň se příčinou plození a zabíjení! I to má svůj hluboký smysl na tomto světě. Měj soucit se zplozenými i nezplozenými a nestaň se příčinou jejich utrpení! Také toto má svůj filosofický význam. Všechny tyto Tři vznešené příkazy Probuzeného Vítěze mohou změnit tento svět násilí a hrůz. A snad ani ty na tom nemůžeš nic změnit. Povznes se nad všecko. Buď sám a prozříš. Namo arhantanam! Poklonu arahantům!

Za těchto hlubokých myšlenek se šedivá mračna začala náhle protrhávat, jasně azurová místa mezi mraky se zvětšovala, slunce prozářilo a proteplilo svět. Jako by sama příroda mi dávala takto znamení, že se mnou souhlasí a že Já plně souhlasím s ní.
Krásné počasí se však dělá jako naschvál právě když mířím k městu. Nic není dokonalé. Jen tato chvíle.
Srnka na pláni už není sama, dnes má společnici a tudíž o dvě pozorné oči navíc, takže už zdálky přede mnou obě srnky utíkají.
Já jsem málem zase potkal "prdlou Hanku" i s jejím zlým psem Ferdou. Na lesní cestě jsem ji z pláně neviděl, zato ona si mne zřejmě zapamatovala po minulém extempore, a jakmile mě uviděla, nasadila psovi vodítko a pádila s ním rychle po cestě, aby mě nepotkala. Dobře že tak. To bylo štěstí. Vůbec jsem je totiž neviděl; stačilo jít o minutku dřív a nepříjemnosti bych neušel.
Usedám na starý lesní posed, nejen proto, abych dal "prdlé Hance" a Ferdovi náskok než mi zmizí z očí i z mysli. Zde se tak dobře přemýšlí a píše! Jen ta pěnkava, co tu vždycky tak vytrvale zpívá svůj stále stejný, leč uklidňující nápěv, jen ta pěnkava dnes mlčí.
Mezitím se nebe znovu zachmuřilo. V pokoji se vrhám zvědavě k počítači. Předpověď počasí nevypadá ani trochu nadějně.



šanivár, 31. července 44
Po vydatných deštích je příroda zaplavena jako byla na jaře. Svět se mezitím také stal o něco větším vyhlazovacím koncentrákem i smetištěm. V prvém případě je to tím, že lavičku pod stromy na pláni, kde jsem často sedával, přestavěli řezníci s flintami na střílnu do živých terčů. Další vítězství pokroku! Další "vylepšení" celosvětových jatek! To na ten nápad přišli až teď, po všech těch letech, kdy se tu pouze nenásilně odpočívalo a naslouchalo živé přírodě? Ale vynalézavému lidskému duchu nic neujde, na všechno nakonec přijde; cokoliv zlého vás napadne - ale mne nikdy -, to lidáky napadne taky. Jeden posed, jedna ta strážní věž, ta střílna, jež přehlíží ponuře celou pláň a pod níž se právě teď pase moje známá srnka, k níž jsem dnes opět přišel tak blízko, tato jedna střílna jim, těm vrahům, nestačí, neboť z ní by se netrefili do pokojně se pasoucího, nic netušícího zvířete na opačném konci travnaté pláně. Teď svět "vylepšili"; žádný živý tvor se jim už neschová ani tady; všechno už mají pod kontrolou.
V druhém případě se stal svět ještě větším smetištěm, než dosud. Elektrikáři vjeli s těžkou technikou do lesa, udělali v něm mýtinu, aby se dostali k podložení vysokonapěťových sloupů betonovými kvádry, a na místě po sobě zanechali ne snad jen pár odpadků, jako vždycky všude tam, kam pronikne člověk, ale zanechali tam po sobě rovnou celou skládku odpadu v modrých a bílých plastikových pytlech! Obrovských výkonů je schopen lidský duch, jen co je pravda! Všechno to pracné třídění domácího odpadu, všechno to nedůstojné přehrabování se v popelnicích jako šúdrové, všechna ekologická opatření, všecka upřímná snaha o udržení čistého životního prostředí je jen směšný boj s větrnými mlýny, něco naprosto dětinského, dětsky naivního a neúčinného, věčně selhávajícího a věčně kulhajícího za lidskou vynalézavostí a plodností, tak jako zákon kulhá za zločinem, tak jako morálka vždy kulhá za lidskou přirozeností a jako dobro kulhá za zlem. Oni nakonec tento svět zničí. Je naprosto marné snažit se tomu vzdorovat, jakkoli takový defétismus neschvaluji. Pouze se tomuto marnému úsilí, ať o záchranu nebo o šetření Země, cynicky směji. Je totiž úplně jedno, jestli se zadusíme pod horami odpadu vytříděného nebo nevytříděného. Udusíme se stejně. Něco zničit, pošpinit, otrávit je totiž vždy snazší a rychlejší než to pak pracně obnovovat, čistit a ozdravovat. Každodenní ničení životního prostředí, každodenní chrlení tun odpadů a chemikálií, čemuž se říká vznešeně, leč falešně práce, zaměstnání, povolání, dokonce živobytí, to všechno navíc vysoko převyšuje jakékoli dobře míněné práce obrozovací a napravovací. Není naděje. Ať se naivkové dál snaží snížit svou "uhlíkovou stopu", ať se dál přehrabují v kontejnerech a tak dále - stejně to dělají jen proto, aby mohli v co doufat, čemu věřit; aby měli naději, že přežijí a že budou moci otravovat Zemi dál, donekonečna a ve stále větším počtu. Směšné, nic než směšné je jejich počínání a myšlení. Není naděje, leda v brzkém vyhynutí lidstva; jedině v tom zbývá poslední naděje na záchranu planety Země.

Dnes je všude mnoho lidí. Jeden lidák mě dokonce sledoval až k lesu!
Stanoviště je po deštích nasáklé vodou a také věci uvnitř krosny jsou mokré, ačkoli byly uvnitř a ještě k tomu pod hustým stromkem. Nejdřív ze všeho tedy stavím stan na jiném místě, více prosluněném a suchém, a za druhé rozvěšuji krosnu, spacák, kabát i kalhoty a ponožky všude po okolních větvích, kde se dá, i na kupoli stanu.
Předpověď počasí byla slibná, když jsem opouštěl "domov", ale kdo ví, jaké počasí bude ve skutečnosti; odpoledne se jako naschvál naopak obloha zase zatahuje, samozřejmě zcela v rozporu s předpovědí počasí.
Ke čtení mám s sebou knížku Indická filosofie od Egona Bondyho, a tak si v ní budu číst, poněvadž na koupání to není.
Tuto knížku, původně samizdat, vydalo v roce 1991 Vokno; tedy tentýž undergroundový časopis, který kdysi poprvé otiskl i můj Plivanec na rozloučenou, což byl také původně můj vlastní samizdat. Společného mám i něco s Egonem Bondym, dnes již zemřelým (†2007) a slavným: Psali jsme si. Jako mladík jsem si s ním vyměnil jeden či dva dopisy. Moc si na to nevzpomínám, ale vím, že jsem mu jednou poslal na posouzení některé své básně - nevím, proč právě jemu a proč vůbec někomu, inu zelené mládí - a vím, že mi odepsal a že mi doporučil k četbě Vrchlického, pokud se nemýlím. Egon Bondy tehdy ještě bydlel v Praze pod svým jménem občanským, poddanským: Zbyněk Fišer; psal jsem mu tedy na tuto adresu, ačkoli on do té doby neznal mne a Já se s ním také nikdy nesetkal. V undergroundu měl Egon Bondy samozřejmě už tehdy známé jméno a je dokonce možné, že můj dopis "od neznámého ctitele" mohl považovat za provokaci Státní Bezpečnosti, aby ho měla za co zavřít. Nicméně odepsal mi.
Když jsem si tuto jeho knížku v knihovně půjčoval, věděl jsem, že už jsem ji jednou četl, protože jsem ji také vlastnil, ale posléze prodal "židovi". Ale nenapadlo mi, že kniha, již si nyní půjčuji v městské knihovně, je skutečně tatáž, tentýž exemplář, tentýž výtisk, který byl kdysi dávno můj a který jsem prodal! Z mého vlastnictví pouze přešel k "židovi", od "žida" jej získala knihovna a z knihovny nyní opět Já! Zjistil jsem to tak, že jsem si všimnul svých vlastních tužkou psaných poznámek na okrajích stránek. Sice jsem ty marginálie před prodejem vygumoval, ale mé zuřivé vrypy po nich stejně zůstaly vytlačeny a dosud jsou patrné! Jakmile jsem zjistil jednu svou marginálii, lehko už jsem vyhledal i další a další. Našel jsem tak například po bezmála dvaceti letech svoji téměř už zašlou poznámku, že Egon Bondy je filantrop par excellence, nebo dodatek k názvu knihy, že jsou to výplody chorobných mozků. Už tenkrát! To je neuvěřitelná náhoda! Neuvěřitelné setkání po letech! Tatáž kniha, která mi kdysi, před dvaceti lety patřila, se mi teď znovu podivuhodně dostává do rukou. Svět je malý. Názory na ni a na jejího autora jsem nezměnil; stále si myslím, že Egon Bondy je filantrop a že obsah knihy tvoří výplody chorobných mozků. Toto lze s jistou dávkou trpělivosti přečíst; s jistou dávkou tolerance se nad tím lze i zamyslet; s jistou rezervou to lze i vzít na vědomí - ale brát tyto myšlenky a názory doslova a vážně? K tomu se Já nemohu nikdy odhodlat, ba snížit, abych bral jakoukoli lidskou myšlenku vážně. Vždy to beru jako vtip, jako hru, čtu to nanejvýš pro pobavení, pro ilustraci toho, čeho všeho, jakých absurdit, je schopen lidský duch. Vždy si u něčeho podobného vybavím, co soudil Hérakleitos o lidských názorech: že to jsou hračky, nic než pouhé hračky, s nimiž si hrají velké děti. Brát ty názory, ty hračky, smrtelně vážně, nebo se jimi dokonce řídit, přemýšlet o nich, diskutovat, rozebírat je, studovat je, polemizovat s nimi, zařídit si podle nich život? K smíchu. Jen ztráta času zabývat se i jen trochu vážně výplody nějakého člověka, který se vážně domnívá, že snad filosofuje! Možná tomu žádný "filosof" ani hluboko ve svém srdci nevěří, že opravdu filosofuje. Alespoň Já tomu nevěřím. Hle, člověk filosofuje - a Misantrop se směje! Je tak zábavné sledovat, jak se lidé snaží své "filosofické" hračky logicky zdůvodnit, "dokázat", aby jim to takzvaně pasovalo; aby jim jednotlivé teze do sebe logicky zapadaly a utvořily tak nevývratný systém; jak se přou a do krve hádají s protivnými stranami a konkurenty o slovíčko; směšné, jak každý "filosof" snaží se být za každou cenu, i za cenu vlastního zesměšnění a zneuctění, zajímavý, originální a invenční; jak vymýšlí nové pojmy, nové kategorie, nová slova - a v neposlední řadě, jak se snaží zalíbit se svými názory-hračkami co největšímu množství lidí, stejným hlupákům, jako je on sám, kteří by mu to žrali a hráli si na moudré s ním. "Filosofové" nikdy se nezabývají těmi správnými a vskutku důležitými problémy. Nepřijdou tak nikdy na nic - a zabývat se jimi déle, než dokud je ještě vtipné se tím zabývat, to může leda tak ohrozit zdravý zvířecí úsudek a neporušený klid poustevníkovy mysli.
Egon Bondy byl nadto, že byl ustrašený filantrop par excellence, myslím tím filosoficky neodvážný, pořád vyžadující po každé filosofii nějakou etiku, byl nadto i marxista, což mi také není dvakrát nejsympatičtější. Ty upracované věčné masy dělnictva (ať chcípnou - co je filosofovi po nich!), dějinný vývoj k lepšímu, pokrokářství a optimismus, vědecký materialismus a filosofický dialektismus se mi tak akorát hnusí. Není pravda, jak neustále do zblbnutí omílá a opakuje, že "tehdy to ještě nemohlo být tak dobré a poučené jako dnes a tak dobré a poučené jako to bude ještě lépe v budoucnosti". To neplatí ani pro dějiny, ani pro stav světa - a už vůbec to neplatí pro stav filosofického poznání. Toto dějinné povýšenectví nesnáším. Není k takové aroganci důvodu ani příčiny. Všechny druhy hlouposti i všechny druhy moudrosti se na světě vyskytují za všech dob v konstantním množství: jedněch je pouze vždy hodně, zatímco druhých vždy velmi málo. Dějiny filosofického poznání nespějí od nejhoršího ke stále lepšímu a nejlepšímu - a už vůbec ne k nějakému konečnému rozuzlení gordického uzlu všehomíra. Všechno spěje naopak nevyhnutelně k horšímu, jak je vidět všude kolem nás. I vzdělanost se stále zhoršuje, i filosofické poznání; nejen to: neustále ztěžují se podmínky vůbec k tomu, aby se člověk mohl stát skutečným filosofem! Hloupost převládne, jako za všech dob převažovala nad moudrostí. Obojí - hloupost i moudrost - jsou za všech dob v nesmiřitelném a nesouměřitelném protikladu; v některých údobích dějin, například ve středověku, panovalo dokonce i jakési celosvětové zatmění mozků, globální blbnutí na kvadrát, hromadná totalita hlouposti; panovalo nejen Jungovo kolektivní nevědomí, ale přímo kolektivní nevědomost, kolektivní nerozum zároveň u různých nezávislých kultur (tyranie křesťanství v Evropě, vznik islámu v Arábii, znáboženštění buddhismu na Východě...) - všechno v jednu dobu. V tom nevidím žádný dějinný vývoj ke stále lepšímu. Mudrc vždy stál osamocen, nepochopen, umlčen, často i upálen. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Žádný filosofický pokrok neexistuje. Všechno důležité už bylo dávno vymyšleno. Jen není jednoduché to přijmout. Pro normální lidi ovšem. Za všech dob.
Všechny tyto marxistické omyly jsou, žel Bondymu, na jeho výkladu indické filosofie znát. Podepsal se na tom. O džinismu se například zmiňuje jen letmo a jen z úzkého hlediska teoretického, nikoli z hlediska džinistické praxe, která je na džinismu nejzajímavější, tak jako je vůbec praktická filosofie vždy zajímavější a důležitější než pouhá filosofie teoretická, a vůbec ho zajímá spíše tvoření systémů, škol, kategorií a nauk, tedy právě ty mnou kritizované a odmítané (odvrhované!) výplody chorobných mozků; zajímá ho tedy jen to, co je na filosofii nejméně důležité a co je na ní zároveň i nejnudnější; školská "filosofie" zajímá ho více než pravá filosofie praktická. O ní je pohříchu známo jen málo, protože právě ti největší a nejlepší filosofové nejsou známí. Známé a slavné jsou jen velké huby. Mlčenlivý filosof přírodní, praktický, je poustevník, vanaprastha, který jen sedí v lese, sám a sám, nahý, hubený na kost a skrývající se před světem. Jak ten by mohl dosáhnout věhlasu a překřičet, přehádat, přechytračit "filosofické" velké huby? Jeho přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.
Na Bondym však oceňuji to, že se drží fonetického zápisu indických jmen, výrazů a pojmů a že nepodléhá nešvaru cizojazyčného přepisu. Oceňuji dále to, že kniha je (zatím) téměř bez chyb (zatím jsem našel jen tři větší chybičky na sto stran textu, což je v dnešní době zralé málem na udělení pochvaly a čestného diplomu za vynikající práci) - až na časté nesprávné dělení slov na koncích řádků + jednu debilní, ostudnou chybu ve slově "filosofických" přímo na zadní straně obálky (viz tam).

Večer jsem se šel projít po lese a podívat se k rybníčku Khalídž. Přicházeje na jeho hustě zalesněný břeh, cosi jsem zaslechl a získal jsem silný dojem, že jsem někoho svým příchodem vyplašil. Zda to byl člověk nebo zvíře, to si netroufám říci jistě. Mně to připadalo jako člověk. Kachničky právě seděly na kachním voru uprostřed rybníčku a také všechny rázem zpozorněly (je jich mimochodem zase o jednu méně: nyní už jsou jen čtyři! Kam se dějou...?). Měl jsem nepříjemné tušení blízkosti nepřítele, možná dokonce ozbrojeného, pytláka nebo myslivce - všechno jedno: řezník jako řezník. V tento den, to jest o šaniváru, v sobotu, a v tuto večerní hodinu by mě nepřekvapil výskyt bouchala. Ze mne kachničky nervózní být rozhodně nemohly, poněvadž mě vůbec neviděly, jinak by nevstoupily z voru do vody a nepřipluly by blíž ke mně na druhý břeh. Někoho tam na druhé straně určitě viděly!
Nenechal jsem se tím však rušit a tiše jsem z úkrytu dál pozoroval kachny i přírodu kolem. Ony se pak také uklidnily. Narušitel zřejmě odešel.
Vrátil jsem se do stanu. Dvakrát za sebou kolem proklusal srnec. Po západu slunce se musím přiobléct. Nastává jakési vlhké chladno. Už to nejsou žádné tropy a myslím, že také brzo ztratím i tu krásně do hněda opálenou kůži, v níž teď vypadám jako nějaký skutečný Ind.
Ozvaly se nejméně tři výstřely. Zlo je tedy dnešního večera skutečně přítomné a obchází kolem, hledajíc koho by zabilo.



ravivár, 1. srpna 44
Noc byla krásná, nádherná, osvětlená měsícem. K spánku se vedle mne někde blízko uložil také nějaký srnec. Ale když jsem se převalil z boku na bok, vyděsilo ho to a s pomručováním utekl.
Časně zrána se znovu ozývaly výstřely zákeřných vrahů. Celý stan i tráva kolem jsou pokryty kapkami rosy. Na jasně modré, prosluněné obloze je dosud vidět ubývající měsíc, vyznačující v hinduistickém lunárním kalendáři takzvaný kršnapakš, temnou polovinu měsíce. Rajské lesní ticho je umocněno něžnými hlásky budníčků, sýkorek a strnádků.
V jedenáct hodin jsem se musel kvůli nesnesitelnému horku přestěhovat ze stávajícího výsluní zpátky do polostínu. Střechu prozatím nenasazuji. Je krásné počasí, ideální na koupání a opalování; ale je také ravivár, obávaná to sváteční neděle zjančeného lidáka. Už včera bylo všude plno lidáků, a tak zvláště dnes se mi nechce vůbec opouštět úkryt.
Odpoledne jsem to však přece nevydržel a vypravil jsem se na malou procházku po východním hřebeni. Našel jsem po cestě i trochu borůvek a malin; ale malin je letos zoufale málo a většinou jsou malé, nedozrálé anebo vůbec nedobré.
Tuto vycházkovou trasu mám rád: jde se jenom lesem, terén je nenáročný, žádné prudké stoupání ani klesání, v polostínu, nevede tudy žádná rušná turisticko-cyklisticko-naučná stezka, daleko od všeho lidského - a na konci trasy mám svůj vyseděný důlek v kořání stromů, ve společnosti modrofialových zvonků a štíhlých psárek, mírně ve svahu s dlouhým a širokým výhledem dolů do lesa. Les pode mnou, les nade mnou, všude okolo mne se rozprostírá vysoký řídký les starých smrků, jedlí a buků. Vzduch je provoněn jejich ozdravnými silicemi. Na tomto místě se vždycky nadlouho pohroužím do hluboké meditace. Samota a ticho vůkol; občas zaklepe strakapoud či datel nebo přeběhne ze stromu na strom veverka.
Vracím se zpátky a připadám si jako po lázeňské kúře; jenom je to zadarmo a procházím se tu zcela sám po této lesní kolonádě.

Kniha Indická filosofie od Egona Bondyho mě nevýslovně nudí. Na pustý ostrov bych si ji nevzal. Nelituji, že jsem ji tenkrát prodal. Prodal bych ji zas. Nebo bych ji spíš rovnou vyhodil; k "židovi" bych se kvůli ní ani neobtěžoval chodit, abych ji tam prodal za těch pár mizerných drobných. Nacházím v té knize jen málo z toho, co mě na indické filosofii nejvíc zajímá. Tento Bondyho spis se zabývá spíše tvorbou teorií poznání všehomíra, zvláště pak "filosofických" systémů. Ale to je "filosofie" pouze v uvozovkách, pouhá nezáživná teorie, pouhá strohá věda; zatímco mne by daleko víc zajímal a upoutal nějaký román o skutečném indickém filosofovi, například o tom, co jej vedlo k odchodu do bezdomoví, s jakými praktickými nesnázemi se potýkal, jaká dobrodružství zažil, co jedl, co celý čas dělal, čím se bavil, na co myslel, s jakými zvířaty se setkal a jakým zvířatům se musel bránit, jaký byl jeho vztah k ostatním lidem, jaký přístřešek si zbudoval a jak si ho zbudoval - vše vkusně a nenuceně prokládáno hlubokomyslnými úvahami a krátkými básněmi; tedy nejlépe, kdyby to byl filosofický deník, a ne bezvýznamné myšlenkové konstrukce. V tomto druhu teoretické "filosofie" nevidím žádný smysl. "Filosof", který se odebere do lesa jen proto, aby tam našel model vesmíru, je u mne jen takzvaným "filosofem". Dejme tomu, že ten model skutečně najde a nevývratně dokáže. No a co z toho? Na co mu to bude, nebo mně, nebo lidstvu, světu? Změní se tím něco, zlepší se tím něco, dosáhne se tím něčeho? Nebudu pak muset platit daně? Nebudu pak muset chodit do práce? Budu pak mít pokoj od lidí? Čeho se tím dosáhne? Prakticky ničeho. Vše zůstane při starém. Svobodu to nikomu nedá. Tu získáte jen o samotě, v moudrosti. Už samotný odchod vanaprasthy do bezdomoví, do samoty, mu dá svobodu, po jaké toužil - teorie nikdy! Pravá filosofie má vést ke svobodě, to jest k samotě, to jest k nenávisti k lidem. Však všechny tyto tři věci - svoboda, samota, nenávist k lidem - jsou spojené nádoby a jako takové se vzájemně doplňují; jedna nemůže existovat bez druhé a druhá bez třetí. Nebudeš-li nenávidět lidi, neosamostatníš se od nich nikdy a nezískáš tak svobodu. Nikdy nebudeš mít svobodu, nebudeš-li sám. A sám můžeš být jen tehdy, znenávidíš-li si sdostatek lidi. Jsou to spojité nádoby, jak vidno. Misantrop je proto nejosamělejší a také díky tomu nejsvobodnější. Nejsvobodnější bytost je tedy zároveň i nejosamělejší a nejmisantropičtější. A kdo nenávidí lidi, zůstane na světě sám, tedy svobodný. Jednoduchý princip spojených nádob. Nějaké pusté teoretizování o podstatě všehomíra nevede k ničemu, k žádnému vysvobození - a už vůbec ne k vysvobození z koloběhu životů. Mlácením prázdné pojmové slámy se nedosáhne ničeho, žádné svobody, a dokonce ne ani žádného konečného poznání. Jeden tvrdí to, druhý zas ono, třetí, že neexistuje nic, čtvrtý naopak, že existuje všechno, a všichni si myslí, že mají pravdu. Mýlí se však všichni. Vesmír se tím nezmění, svět se tím nezmění, lidstvo se nezmění žádným sebedokonalejším poznáním. Vše bude jako dřív, beze změny. Ukažte mi však jediné: jak se osvobodit od vašich tlachů, jak se osvobodit od vás, od lidí! To by bylo teprve to správné, univerzální poznání! Pak by byl jedině můj misantropismus tou pravou filosofií! "Poznej svého nepřítele, to jest člověka, a nic víc znát nepotřebuješ, jsi na nejlepší cestě k osvobození!" To se vší vážností prohlašuji Já. Jedině takové poznání má praktický význam a smysl, ne teoretické tlachy rádoby "filosofů". Pravý filosof je naopak ten, kdo odchází do lesa proto, aby se zde oddal lásce k moudrosti; to je pravý význam slova filosofie; už tím se stává filosofem, i podle toho jména, že miluje přemýšlení v samotě; všechno navíc je nadbytečný a dokonce mnohdy i scestný nesmysl. Vědecké bádání se spíše s moudrostí míjí, než by k ní přispívalo. Moudrý je naopak ten, jehož myšlenky jsou klidné, lehké a prosté. Těžké myšlenky a složité úvahy navozují spíše stav těkavosti, neklidu, roztržitosti a rozčilení. Kdyby filosofové psali místo teoretických úvah pouze filosofické deníky, bylo by to rozhodně čtivější a možná, že by tak své nejlepší myšlenky sdělili mnohem snáze a srozumitelněji jen tak náhodou, mimochodem, "mezi řádky". Lépe by se tak poznalo, kdo je skutečným filosofem a kdo si na něj jen hraje, protože je v jádru obyčejný, nezajímavý, počtářský člověk bez špetky geniality. Napsat můžete cokoliv; papír toho snese...; ale váš praktický život vás neomylně prozradí a řekne toho o vás nejvíce. Takto o sobě indická filosofie vypovídá nejlépe tím, že prakticky vymyslela pojem béghar, česky "bezdomoví" a že vynalezla ušlechtilé poustevnictví, dobrovolnou samotu a tím vlastně i předstupeň k misantropismu všeho druhu. Nic jiného na ní hodnotného nevidím; všechno ostatní jsou jen bláboly pomatených myslí. Příkladně ve starém Řecku musel být jeden z nejlepších filosofů, hodných toho jména, určitě kynik Diogenés. Proč? O jeho myšlenkách se toho příliš nedochovalo; ale zato tím víc se zachovalo epizod z jeho praktické filosofie, coby otrhaného poustevníka v sudu, jenž zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! Toto byl filosof! Ne nějaký bezduchý, nepraktický teoretik, který si nezaslouží říkat mu ani "filosof".

14. část >>>

<<< 12. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm