Misantrop: Vanaprastha - 18.

10. října 2010 v 14:09 | Misantrop |  Vanaprastha

šukravár, 10. září 45
O čtvrté hodině noční procitám. Nebe nad hlavou je nyní absolutně čisté a plné zářivých hvězd. Neodolám té nádheře a vylézám z útulného tepla stanu. Nejzářivějším bodem na nebi je Brhaspati, staročesky Králomoc neboli Jupiter. Nejmlhavější se mému krátkému zraku jeví obláček Plejád. Přikládám proto k očím dalekohled, abych si je lépe prohlédl. Tohle ve světelně znečištěném městě neuvidíte. Proto také už nikdy žádný druhý Kant nevyřkne své slavné "Zwei dinge erfüllen das Gemüt..." Ale Já teď mám své hvězdné nebe nad hlavou - a na rozdíl od Kanta, který měl za druhou úžasnou věc mravní řád v sobě, Já mám ticho; ticho, jež proniká tou vesmírnou temnotou až ke mně a uvnitř mne mě naplňuje úžasem. Ach, jak je to podmanivé! Dvě věci naplňují mou mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich vanaprastha rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a nekonečné ticho ve mně.
Oblékám si kabát a zalézám zimomřivě zpátky do stanu. Hodinu ještě čtu další kapitolu Ztraceného obzoru.

Ráno je klid, úplné ticho však ruší vzdálené chrčení traktorů. Také obloha už není tak jasná jako v noci. Slunce již nicméně vysává ze země páru a zahaluje kraj mlhou. Jdu "domů" do verbežárny pro nové zásoby. Cestou vidím celkem pět srn. Jdu brzy, o osmé ranní, přesto na cestu k lesu už odbočuje první houbařské auto a míjí mě. "Poserte se tady, blbouni nejapní!"
Na pláni vidím další lidské hovado, samozřejmě se psem. Je to nějaký sváteční běžec v roláku. Mám strach, že se snad zadýchá, zastaví se a bude na mne čumět. Naštěstí běží dál. Nestačím se divit: pracovní den dopoledne, ale tady za městem (z mého pohledu, žel, nyní před městem) to pořád vypadá jako ve středisku rekreačních sportů. Dotrmácím se vysokou mokrou travou k lesu, rozhlížím se na stezce vlevo i vpravo jako na rušné ulici, a první, co vidím, je zase nějaká ženská. Nestačil jsem se ani schovat. Naštěstí šla bez obvyklého psího doprovodu, jak je v těchto místech, a vůbec všude, kam páchne lidská noha, zlozvykem. A tak se v poklidu shýbám k pár kouskům ostružin, které vidím růst na kraji lesa, a jí si nevšímám. Mám trochu hlad a bolí mě nohy. Mířím proto ke starému posedu. Rukama jsem z něho ometl napadané jasanové listí a pohodlně jsem se usadil na kousek polystyrénové desky. Jedl jsem zbytek kukuřičných křupek ze sáčku, jenž hodně šustil. Sotva jsem dojedl, už slyším zase nablízku nějaký lidský hlas. Nejdřív jsem nikoho neviděl a domníval jsem se, že to budou nějací houbaři. Najednou jsem však uviděl ze své vyvýšené pozorovatelny známého psa. Byl to Ferda, čokl "prdlé Hanky". Zrovna jsem na ni myslel. Zanedlouho jsem spatřil z posedu i ji. Neviděl mě ani jeden z nich. Hanka právě hovořila ke psu:
"Tak, kam půjdeme?"
Ferda neodpověděl, čmuchal a pak se celým tělem oklepal.
"Prdlá Hanka" prošla chůzí pomalou, stařeckou, s rukama založenýma za ohnutými zády i s čoklem trochu stranou pod mým posedem, kde jsem zamaskován a nepozorován ani nedutal. Oba šli dál, aniž by mě spatřili. Hanka si mumlala:
"To je strašný, to je strašný..."
Pořád opakovala polohlasem jenom tuto větu:
"To je strašný, to je strašný..."
Pomyslil jsem si, že to Já bych měl spíš mít oprávnění neustále mumlat, ba říkat a nahlas křičet, že je to strašné, když ani tady na starém posedu v hloubi lesa nemám od lidí pokoj, a zvláště ne od ní. Já nevím, čím to je, že ji letos pořád všude potkávám! Ve chvílích, jako je tato, docela vážně uvažuji, že když nemám od lidáků pokoj ani venku v přírodě, že by snad bylo lepší vůbec nevycházet z domácího pokoje. Možná to tak jednou udělám, ale teď bych to zatím asi nevydržel. Možná že k tomu jednou dojde, až nebudu mít ani kouteček přírody jenom pro sebe, jako ho mám teď, tam daleko v lesích Haidžarí. Ale zatím bych nevydržel být doma, když by bylo, dejme tomu, krásné, slunné a teplé počasí. V zimě je poměrně lehké nevycházet z domu; nic mě ven netáhne a mohu mít hermeticky utěsněná okna, ale v létě by to bylo těžké vydržet. Ale schyluje se k takovému nouzovému řešení, schyluje. Dřív by mě taková nemyslitelná myšlenka ani nenapadla; teď o ní uvažuji stále víc a víc. Je to pro mne stále větší a větší nervová zátěž, probíjet se davy lidáků a nikde od nich přitom nemít pokoj. Skoro nepředstavitelné je už jen to, že jsem tady o kus dál před pouhými třemi roky ještě tábořil! V nynější době je to nemístně absurdní představa. Stačily tři roky, pouhé tři roky, aby lidáci zaplevelili sami sebou cosi, co jsem kdysi po dlouhou dobu mého mládí mohl nazývat Reinlebensbornem - čistým zdrojem žití! Dřív tu ale bylo opravdu lidučisto!

Když "prdlá Hanka" zmizela z očí dál kdesi v porostu, rychle jsem se přichystal k závěrečnému sestupu do pekla města, dokud je ta ženská pitomá jen trochu dál ode mne. Avšak ouha! Vtom jsem uslyšel, že se z jejího směru ozývá praskání větviček! Je možné, že se Hanka zase vrací? Ne. Nevracela se, nýbrž uhýbala stranou do porostu svízelu, aby se vyhnula nějakým lidem, kteří šli s hlasitým povykováním po stezce, k níž se původně Hanka lesem blížila. Díval jsem se na to vše dalekohledem, takže jsem měl o všem dění dokonalý přehled. Hanka se očividně před těmi lidmi schovávala a bojácně se po nich ohlížela, jako Já se před lidáky schovávám a po nich ohlížím! Neuvěřitelné! Světový misantropismus nastává. Člověk se vyhýbá člověku; ze strachu, z trapnosti shledání, z odporu k němu, z nenávisti. U ní však zřejmě nehraje roli nějaký misantropický, neřkuli filosofický důvod, jako spíš prostý fakt, že se chce vyhnout nepříjemnostem, plynoucím z Ferdova zlozvyku napadat každého živého tvora, který mu vstoupí do cesty. Jistě už musela mít kvůli tomu zlému psisku řadu incidentů s jinými lidmi. To je jistě také jediný důvod, proč chodí venčit čokla vnitřkem lesa, postranními cestičkami nebo po pláni, kde má široký rozhled a může se leckomu včas vyhnout, aby předešla konfliktu. I ona musí měnit své návyky a trasy.
Rychle jsem sešplhal z posedu a opačnou stranou jsem uháněl z lesa dolů do města. Dnes se normálně těším, až budu "doma" a zavřu se před tím úchylným venkovním světem ve čtyřech nedobytných stěnách mého pokoje.



sómavár, 13. září 45
Je příjemné teplo a sucho. Za městem, za zahrádkářskou kolonií, na louce mezi ní a výpadovou silnicí na jih, mi dnes cestu zpátky do bezdomoví kříží velké stádo býků. Musím je obejít obloukem, abych se dostal k lesu za nimi a za silnicí. Býci měli ze mne nevšední podívanou a kus cesty kolem elektrického ohradníku mě vzrušeně doprovázeli. Tím obloukem, který jsem kvůli nim udělal, jsem se, žel sám sobě, dostal dál od lesní pěšinky a musel jsem jít asi dvě minuty po silnici, abych k ní došel. Byly to perné dvě minuty. Z osobních i nákladních aut, jež mě za ty dvě minutky s ohlušujícím randálem a smradlavým kouřem míjela, jsem šílel. Zpocený a zadýchaný spěchem a nervově vyčerpán, dosáhl jsem konečně spásné odbočky na lesní pěšinku, která se mile vine nahoru do kopců a pryč od lidí. Dvě minutky chůze po silnici, ale Já se cítím tak mizerně, jako kdybych po ní kráčel nejméně dvě hodiny. Naštěstí to byla jediná nepříjemnost; dál už je cesta skoro volná. Jen skoro volná, protože u mého lesa za vsí Haidžarí stojí zase nějaké houbařské auto, takže opět činím další okliku.
Stan je na výsluní uprostřed nedostupných houštin suchý a vyhřátý, přesto však není úplně v pořádku. Navštívil jej zřejmě hraboš undír a prokousal v něm dvě trhliny v moskytiéře. Sakra! Budu muset ten stan zase při odchodu do města sbalovat. Hned jsem ty díry zalepil záplatami, aby mi pohled na ně nekazil náladu. Zalepil jsem i jednu další díru z dřívějška. Stan už je takto olepený celkem šesti různými záplatami.
Vyvěsil jsem k proschnutí všechny věci a zároveň jsem si ještě na noc nožem nasekal trochu víc trávy na podpal. Dnes v noci, pokud nebude pršet, si chci udělat malý táboráček pro radost i pro zahřátí. Třeba jím ostatně zaženu toho hraboše, který objevil a ničí můj stan.
V lese je vzácné ticho. Po vyspravené moskytiéře běhají brouci střevlíci a pavouci sekáči a okolo stanu poletuje červenka. Ta ráda sedává též na kupě dříví, připraveného na oheň. Je krásné teplé počasí a Já se konečně mohu věnovat nerušenému rozjímání anebo pokračovat v četbě podruhé rozečteného Ztraceného obzoru. "Doma" jsem z tohoto výtečného románu zatím vypsal většinu výpisků, jichž není vůbec málo. Když si pomyslím, že se mi ta kniha nejdřív moc nelíbila...! Teď jsem si přečetl jednu kapitolu a došel jsem si pro jednu cestou sem vyhlédnutou kládu na sezení u ohně i před stanem. Hodil jsem si ji na ramena, ale na pohled nevypadala ani zdaleka tak těžká jako na nesení. Dost jsem se pod ní prohnul a s ní naposiloval jako s nějakou ohromnou činkou, než jsem pod její tíhou dorazil do tábora. Navíc jsem musel dávat pozor, jestli někde někdo není a nedívá se. Naštěstí je pole mezi dvěma lesy sklizené a holé, a tak jsem si mohl cestu zkrátit přes ně. Strniště stébel mi připomnělo časy, kdy jsme je jako děti vytrhávaly ze země a házely jimi po sobě jako granáty. S úlevou jsem v táboře upustil těžkou kládu na zem. Třesou se mi zmožené ruce. Sedí se však na ní pohodlně. Nyní si však musím odpočinout. Četl jsem a poté usnul.
Probudil jsem se až po setmění, příliš pozdě na procházku. Vynahrazuji si ji opět četbou. A byla to četba tentokrát nejen příjemná, ale nakonec i vzrušující. Přišla totiž po dlouhé době znovu divoká prasata. Slyšel jsem je už přicházet, ale nevěnoval jsem tomu pozornost; soustředil jsem se víc na čtení než na dění okolo sebe. Vytrhlo mě až temné vrčení, ozývající se zpoza nejbližších stromků. Bylo to jednoznačně výhružné vrčení, které nepřestávalo dokonce ani tehdy, když jsem do těch míst namířil světlo svítilny.
Je zvláštní, že zvířata reagují na umělé světlo naprosto jinak než člověk. Nelekají se ho, neuhýbají před ním, ba skoro by se zdálo, že je vůbec nevnímají. Oproti zvířeti se člověk náhle oslněný kuželem světla cítí vyrušený, zakrývá si před ním oči a snaží se mu vyhnout. Zvíře do takového světla naopak konsternovaně zírá a ptáci a hmyz, jimž světlo slouží k navigaci, jsou jím dokonce přitahováni.
Ani vůdce prasečí tlupy nijak nezareagoval na mé světlo a temně a výhrůžně vrčel dál, nevěda zjevně, co si má myslet o tom velkém neznámém kupolovitém zvířeti před sebou, z kterého vychází světlo. Mohlo by být nebezpečné? Tak jsme se ptali asi oba. Svítil jsem napjatě ven v marné snaze někoho uvidět nebo ukončit to napětí. Teprve když jsem svítilnu zhasil a zůstal jsem potmě a potichu sedět, přestal najednou divočák vrčet a bylo slyšet, jak se celé stádo na jeho pokyn rychle a hlučně vzdaluje. Ta náhlá změna situace jej zřejmě vyplašila víc než světlo namířené přímo do míst, kde se skrýval. Uf, to bylo dobrodružství! Chvilku jsem ještě seděl potmě, abych se uklidnil a srovnal si myšlenky:
Zvíře se světla nebojí, oproti člověku. Lze tedy říct, že jestli se někdo na světě štítí světla, je to právě člověk, nikoli nějaké ďábelské příšery z temnot. A snad je sám člověk tou ďábelskou příšerou z temnot. Zvířata žijí ve tmě ze strategických nebo bezpečnostních důvodů, často právě a pouze ze strachu z člověka. Člověk však žije ve tmě proto, aby páchal buď zločiny, nebo prostopášnosti. A zatemnělá mysl člověka je zdrojem toho nejhoršího zla na Zemi. Indové takovým tmářům říkají odnepaměti "tamasičtí lidé", to jest lidé temnoty, podle hindského slova tamas, česky tma.

Potom jsem pokračoval v četbě dál až do konce načaté kapitoly. Nyní už se mi chce spát, takže z uchystaného táboráčku zase sejde... Je vlahá noc, avšak hvězdy nesvítí.



mangalavár, 14. září 45
Po ránu zpívá budníček jako na jaře. Tomu tedy říkám slastné procitání do nového dne!
Odpoledne se dalo do deště a nepřestalo ani celou noc. Za celý den jsem neopustil klidné zázemí mých nedostupných houštin.



budhavár, 15. září 45
Po ránu krátce zanotoval strnad. Už neprší. Dny začínají pěkně a s nadějí, že budou tak i pokračovat, ale vždycky, několikrát za den, je zkazí ohlušující a nervy drásající nálety stíhaček. Proklínám armádu, proklínám lidstvo. Lidstvo musí být zničeno, vyhlazeno do posledního, to vím už dávno. Můžete od lidí utéct co nejdál to jde, avšak jejich kravál si vás najde všude. Ve vztahu k lidstvu jsem nekompromisní nacista. Preferuji konečné řešení lidské otázky. Buď oni, nebo Já a ostatní dosud živá a divoká příroda. Jiná možnost není. Preference lidstva ostatně nejsou jiné - jsou jen opačné. Tu vyhlazovací válku začali oni, Já ne. Také lidstvo chce zničit nás. Je to tedy kdo z koho. I když lidi nevidím, coby jejich nenávistník, sami se den co den ušizaléhajícím způsobem vnucují, hlásí se a vnukají mi myšlenky na jejich konečné zničení; sami mi vnukají představy nesmírné krásy světa bez lidí.
Ticho se stává vzácným a vyhledávaným pokladem. Ticho už je tak vzácné, i v přírodě, že jsem tam s sebou přestal nosit svého starého discmana a místo hudby tam raději naslouchám tichu, když a pokud vůbec se někdy rozhostí. Často mi připadá, že v tom nekonečném randálu se svět musí zalknout a že v životu za takových nesnesitelných podmínek budou moci pokračovat jen bytosti velmi hrubého zrna, tupé, necitelné, necitlivé, úchylně si libující v dělání a poslouchání čím dál většího rámusu. Připadá mi, že přírodní selekce se vydala scestnou cestou co největšího možného hluku a že vyznává zásadu přežití těch nejhlučnějších. V tom případě by lidstvo zvítězilo. Ale snad je ten vzrůstající celosvětový kravál jen projevem lidské agónie na tomto světě a nakonec přeci jen převládne tichý ševel větru, šumění deště a pípání vznešených muzikálních tvorů. Jedno je jisté: svět skončí nikoli v hluku, nýbrž v tichu, tak jak začal. Není pouze jisté, zda to bude ještě také svět živý. Možná že hluk nakonec jistým způsobem patří k životu. Možná, že tím, že nenávidím hluk, nenávidím vlastně i sám život. Dost možná. Je-li hluk utrpením, pak je i život utrpením, a není tedy o co stát. Ale život se neprojevuje hlukem, nýbrž zvukem. To je ten základní rozdíl! Hluk je zvuk utrpení; kdo jej vydává, trpí něčím a své utrpení se snaží předat dál, alespoň k sluchu ostatních. Tichý zvuk je naopak projevem života spokojeného, snažícího se světu oznámit své štěstí. Nesnesitelný randál civilizace je tedy v tomto smyslu výrazem jejího agonického utrpení, jež podle vzrůstající intenzity musí buď brzy skončit, nebo zahubit vše živé okolo ještě nesnesitelnějším randálem, který neutichne ani na chvilku, ani v noci, a který bude čím dál hlučnější, až zahubí i toho, kdo jej vydává.
Člověk přišel na svět s odporným opičím skřekem; své nejlepší doby však prožil za tichého melancholického drnkání vín a sitárů, theorb, lyr a harf - a skončí v neurotickém šílení s ušima ucpanýma dělostřeleckou vatou, třískaje zoufale hlavou o zeď v sebevražedné snaze zbavit se toho nepřestajného kraválu své vlastní zbloudilé civilizace.
Můj táta je silně nahluchlý. Začínám mu jeho postižení závidět, i když se proto nemůže těšit ze zpěvu ptáků. Jeho postižení se však stává výhodou. Ve světě hřmotného randálu je hluchota blaženstvím, vstupenkou do ráje nerozborného ticha. Blahoslavení hluší, neboť jejich jest království pozemské blaženosti!

Hezké počasí, nebo spíš počasí bez deště, dlouho nevydrželo. Brzy přicházejí další přeháňky. Špatné počasí mě vůbec poslední dobou příliš často vězní ve stanu. Už to začíná být únavné. Proto, když jedna přeháňka ustala, vylézám jako macarát ze své jeskyňky a jdu se projít. Už jsem to potřeboval; a také vodu už nemám.
Když jsem vyšel s opatrným rozhlížením jako jezevec ze svých houštin, uvědomil jsem si, že se můj ášram přece jen trochu v něčem podobá bájnému Šangri-La, třebaže, jak se praví v knize Ztracený obzor, chtěli bychom toho po přírodě trochu moc, aby takový div vytvořila dvakrát. Avšak také moje houštiny jsou uvnitř krásně kryté před okolním studeným větrem a spolu s výsluním, na němž je postaven můj stan, tvoří toto závětří docela příjemné místo k pobytu.
Vně houštin fouká studený vítr. Opatrně se rozhlížím, jestli někdo nejde. Dole u potůčku se na mne dívá malinká žabička, když z něj nabírám vodu a piji. Pokračuji v chůzi dál dolů směrem k rybníčku Khalídž, kde už jsem tak dávno nebyl. Na koupání však nemůže být letos už ani pomyšlení. To skončilo. Rolníci sečou okolní louky, takže jsem přišel právě do toho největšího rámusu. Jako by jej nebylo za dnešek už dost. Téměř bez zastávky tedy pokračuji dál nahoru k posedu a po cestě se krmím ostružinami. Nejsou však už vůbec dobré. Jsou sice velké a pěkně černě vybarvené, šťavnaté, ale nejsou vůbec sladké; je na nich znát, že dozrávaly bez slunce, jako to ovoce, jež se běžně prodává v obchodech. Není to ono. Poseděl jsem na posedu, užívaje si v klidu samoty a ticha. Sotva jsem slezl, dalo se znovu do deště. Je to sice déšť slabý, ale přesto spěchám ke stanu, abych nepromokl. Beru s sebou do houštin do každé ruky po jednom polenu, i když moc nedoufám, že bych se dnešní noci mohl potěšit z ohníčku. Nejspíš bude pršet nebo bude zvlhlý otop. Krátce po příchodu do stanu nicméně přestává pršet. Ale na jak dlouho? Na moskytiéře pod střechou se usadil luční koník a myslím, že právě snědl jednoho pavouka sekáče a ostatní pavouky svou přítomností zahnal. Ztracený obzor mám podruhé přečtený, několik dalších výpisků poznamenaných, ale potřetí už to celé číst nebudu. Teď se vracím k mému rozečtenému Feuerteufelu. Stále drobně prší. Večer jdu přesto ještě na druhou dnešní procházku, tentokrát na hřeben. Na jeho konci usedám na placatý kámen a rozhlížím se po obzoru. Z oblohy se snáší jemný deštík, který mě však nesmáčí, ježto až dolů pod stromy nepronikne. Hustý baldachýn lesa mi připomíná prázdná krytá nádvoří monastýru Šangri-La. Kámen, na němž sedím, studí a od západu se valí další temná mračna. Z krmelce si beru velkou hrst suché slámy na případný zátop pod oheň, kdyby se náhodou počasí umoudřilo a přestalo pršet. Ale když jsem došel ke stanu, pršelo ještě víc, a ne a ne přestat. Odevzdaně jsem hrst slámy odhodil pod strom na lepší příležitost a zavřel jsem se ve stanu. Už je zase tma. Kdesi beká srnec. Dlouho si čtu a pak usínám.



guruvár, 16. září 45
Spánek mám v noci lehký a často se probouzím. Hraboš undír je této noci zvlášť dotěrný, snaže se zabydlet pod podlahou nebo šustě kolem stěn. Střídavě čtu Feuerteufela a pospávám až do chladného rána. Obloha je ráno nadějně čistá a jasná. Konečně by mohlo být hezky. Jenže jako naschvál mi právě dnes dochází jídlo a všechno už mám rovněž přečtené. Musím jít tedy do města doplnit zásoby obojího druhu. Balím stan do krosny, stavím ji pod hustý smrček a navíc ji ještě přikrývám svrchní celtou, aby nepromokla. Učím se stále novým dovednostem. Ohýnek jsem si ovšem vůbec nerozdělal po všechny ty tři noci.
Nijak nespěchám a nechávám slunce pokojně vystoupat co nejvýš. Je deset hodin, když jsem sbalený na cestu, ale ještě si musím odskočit na můj latrínový pařez vykonat velkou potřebu.
Studený vítr fičí tak zprudka, že ačkoli mám vlasy svázané nadvakráte do culíku i šátkem, stále mi některé volné vlasy poryvy větru vhánějí do tváře, do očí i do úst. Dlouhé vlasy jsou někdy na obtíž, ale zato jsou krásné a Já už bych se jich nevzdal. Jsou divoké a nespoutané jako Já.
Cesta je liduprázdná. Dnes poprvé od vypuknutí hromadné houbařské psychózy nestojí žádné auto na kraji lesa a ani po cestě jsem žádné neviděl přijíždět jako jindy. Neviděl jsem však ani žádné srnky, jen obvyklé stádečko deseti koní. Vyšel jsem sice oblečený do černé mikiny, ale po cestě jsem se chůzí zahřál dost na to, abych ji odložil, uvázal si ji jako bederní roušku kolem pasu a dál pokračoval k městu jen v maskáčové vestě a tričku. Kráčím lehce oděn, lehkým krokem, s lehkým jídlem v žaludku.
Jdu bez zastávky. Prvního lidáka - samozřejmě s čoklem - jsem potkal v lese nad městem. Dole na louce se znovu pase to velké stádo býků. Tentokrát se dá pohodlně obejít jen nepatrnou oklikou, pouze musím několikrát podlézat nebo přelézat elektrický ohradník, jenž brání býkům i mně ve volném pohybu. O kus dál jakási ničemná pakáž škodlivá strhává pomocí lan zuřivě k zemi jakousi vzrostlou vrbičku, která se nechce zřítit, třebaže ji už podťali. Další zavražděné stromky už opodál hoří. Má to plné ruce práce, ale rázem to musí všeho nechat, když to vidí jít mne, možného eko-teroristu v maskáčích a dlouhých vlasech, rychlým pohledem to musí ještě zkontrolovat, jestli na něj ten strom nepadá, a pak odvrátit palici blbou ke mně a po mně čumět. Druhý člověk, kterého míjím, je baba - opět s čoklem. Mám dojem, že vstoupil jsem do jakéhosi chorého světa, neslučitelného se vším, v co věřím. Už abych z něj zase odcházel.

19. část >>>

<<< 17. část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm