Misantrop: Vanaprastha - 19.

10. října 2010 v 14:19 | Misantrop |  Vanaprastha
sómavár, 20. září 45
Noci jsou již chladné, ale ve dne svítí sluníčko, čímž se to vyrovnává. Obloha je bez mráčku. Babí léto. Nikoli indiánské, u mne spíš indické léto. Listí na stromech však nezadržitelně zlátne a začíná opadávat. Cesta do bezdomoví je dnes neobyčejně pohodová a klidná. Dokonce jsem viděl i jednu srnku. Jen jsem musel znovu obejít stádo býků, kteří na mne zírali, a přeskočit kvůli nim potok. Lidáky jsem potkal až při sestupu do vsi Haidžarí. Byl to starší manželský pár jedoucí na jakémsi mimořádně hlučném a smradlavém vehiklu. Jeli zřejmě kosit trávu, soudě podle jejich výbavy. Nějak jsem se jim nelíbil, víc než se obvykle lidákům nelíbím, stejně jako oni se nelíbili mně, protože na mne nepřátelsky zahlíželi a drze přímo do tváře čuměli. Fuj, ti byli škaredí! Naštěstí to byla jediná nepříjemnost. Dál až do mého ášramu je cesta úplně volná a liduprázdná. Už ani houbaři nejsou nikde vidět, takže se zdá, že by mohl být pro letošek od nich svatý pokoj. V celém lese je dnes nádherné ticho, do nějž se s potěšením zaposlouchávám. Nikde nikdo, necítím žádnou člověčinu, cítím se naopak naprosto volný. Cestou se osvěžuji ostružinami a nikam nespěchám. Mám několik báječných dní a nocí před sebou, než se budu muset zase vrátit, odkud jsem právě přišel, tam do toho kletého místa na světě, jehož samotné jméno je tabu a jehož pouhé vyřčení přivolává smůlu. Ano, chci zapomenout.
Po příchodu do mých houštin jsem uvnitř schované krosny s veškerým tábornickým vybavením nalezl, žel sám sobě, další neklamné známky undírova vpádu. Sakra! Hraboš krosnu na zemi pod stromkem objevil, dokázal se do ní vrchem dostat - což je pro něj hračka - a ohryzal tam různé věci: karimatku, pytlík na stanové kolíky i se šňůrkami a dokonce udělal dvě další díry do stanu. To je neuvěřitelné! Už ani tento prve tak účinný trik na toho mazaného undíra neplatí. Co ho na těch umělých materiálech tak přitahuje, když má všude tolik přirozené a určitě mnohem jedlejší a chutnější potravy? Asi kouzlo nového a nepřirozeného, jež omamuje všechny zvídavé a zkoumavé tvory, nutící je okusit jich a probádat. Budu muset vymyslit jinou taktiku. Napadá mě například vysadit příště celou krosnu někam vysoko na strom. Undírové sice dovedou vyšplhat i na strom, když vědí, že je tam něco lákavého k snědku, pročež také například lidé v tropických zemích oplechovávají kmeny palem hladkým a kluzkým plechem, aby tak před undíry ochránili úrodu kokosových ořechů, ale tento můj hraboš by mohl krosnu na stromě docela dobře přehlédnout. Takže to asi zkusím. Ještě si to rozmyslím.
Přečetl jsem si deset stránek ze Zápisníku živého muže a pak jsem se procházel bosý po výsluní uvnitř mých houštin. Blaženě se vyhřívám v slábnoucích slunečních paprscích. Pozoruji jednoho čmeláka. Chudák - je na konci sil, poněvadž je těžce zraněný. Úraz vypadá úděsně: chybí mu totiž zadeček, z něhož zbývají jen cáry, jež přitahují mravence. Čmelák se přesto statečně drží naživu. Jeho tak na pohled strašné zohavení mu přitom vůbec nebrání v životu; nebrání mu v pohybu, jen kvůli tomu zřejmě nemůže letět. Je na něj skličující pohled, ale on bojuje, dokud dýchá, a uniká úspěšně před dotírajícími mravenci i před smrtí. Není mu však pomoci. Jeho zranění je nevyléčitelné. Tuzemská kultura je zvyklá v takových případech zkracovat nevyléčitelně zraněným živočichům trápení - tím, že je zabíjí. Indové však nezabijí žádné trpící zvíře. Nechají je protrpět se životem až do přirozené smrti, jakkoli bolestné a na pohled nesnesitelné. Zdá se to od nich kruté. Správnější mi však připadá ten druhý, indický zvyk, i když obě kulturní zvyklosti se mohou v jednotlivých případech ukázat nesprávnými - podle lidských měřítek ovšem. Avšak u obou se nabízí také jiná otázka: Kdo jsme my, abychom rozhodovali o tom, co je správné a co nesprávné? Kdo jsme my, abychom rozhodovali, zda tvor před námi skutečně trpí natolik, že uvítá či neuvítá milosrdnou smrt či život z našich nepovolaných rukou? Můžeme snad takto rozhodovat sami o sobě nebo o bytostech nám stejnorodých, to jest o ostatních lidech, ale nikdy ne o zvířatech či o hmyzu. Nevíme nic o tom, čím skutečně strádají natolik, že by si přáli zemřít. Vidíme je naopak bojovat a doufat v šťastný konec do posledního okamžiku, jakkoli hrozně jsou zraněni či zmrzačeni; drží se života vší silou dál. Z filosofického hlediska je dokonce správnější nechat každého protrpět se životem až do hořkého konce. Neuvědomí-li si trpící své utrpení, pak je dobře, dokonce i když nechápe příčinu. Uvědomí-li si je, pak je to také dobře, neboť tím nabude osvobozujícího poznání v rámci reinkarnačního procesu. Proto je filosoficky nejsprávnější nezasahovat do životních jevů, nechat přírodu být a zachovávat soucitnou lhostejnost. Ať si každý poradí, jak dovede. Příroda nezná soucit; je lhostejná k utrpení. A my se přírodě přibližme, chtějme být a buďme jako ona. Blížíme-li se s pomocnou rukou k trpícímu zvířeti, ono nás považuje za nepřítele. Neboť ono samo se chce vypořádat se svým trápením. Často to tak i je, že pomoc je nepřátelským aktem, neboť naše důvody jsou ryze sobecké. My zabijeme zvíře, ne proto, abychom zkrátili jeho utrpení, nýbrž naše utrpení z pohledu na to, jak se trápí. A pak: člověk přece tak rád zabíjí... Například kůň se zlomenou nohou by mohl žít spokojeně dál. Kulhal by nadosmrti a na svobodě by neunikl šelmám, ani by neudržel krok se svým stádem, nicméně žil by dál, kupříkladu pod ochrannou péčí nějakých soucitných nadlidských bytostí. Naše kultura koně se zlomenou nohou okamžitě bez soucitu zabije, protože jí přestal být užitečný. Nikoli tedy ze soucitu, nýbrž ze sobectví. Nechávají-li Indové nevyléčitelně trpící dál jakoby lhostejně trpět, pak je to od nich jistě daleko soucitnější a nesobečtější než kdyby takové zvíře zabili z pokryteckého důvodu milosrdenství. Vždyť kdyby koneckonců ono smrtelně zraněné zvíře chtělo samo co nejdříve zemřít a zkrátit si tak své trápení, mohlo by tak učinit samo a bez cizího zásahu, bez cizí "pomoci" tím, že by prostě přestalo vzdorovat smrti. Ale zvíře smrti právě vzdoruje i za cenu tak nesmírného utrpení, že takzvaní "soucitní" či "milosrdní" lidé se na to nemohou dívat a mají potřebu jeho agónii ukončit násilím. Ale i to je vražda neškodného zvířete! Nestalo se to na výslovnou žádost ani na skryté přání toho dotyčného zvířete! Pokud jde o člověka, tam se lidé řídí úplně jinými etickými pravidly. Proč? V čem je rozdíl? Nevyléčitelně nemocného člověka lidé naopak udržují uměle při životě, často i proti jeho výslovnému přání, a zbraňují-li někomu v sebevraždě, podobá se to spíš donucení žít a pracovat dál než záchraně života. "Já ti dám, uniknout takhle lacino ze života a vyváznout z povinností člověka! To by tak mohl udělat každý." Tak dí a uvažuje člověk. Ani zabít sám sebe není v lidské společnosti dovoleno, jakožto svobodná volba. Podle nich, lidí, by si sebevraždu žádný duševně zdravý člověk dobrovolně a uvážlivě nezvolil. Proto musí být podle nich každý sebevrah duševně vyšinutý člověk nebo přinejmenším konající ve chvilkovém poblouznění smyslů - a je tedy nutno ho "zachránit". Ale ten, kdo z vážných důvodů, najmě filosofických, chce opravdu dobrovolně a bez předstírání zemřít, ten svým "zachráncům" nepoděkuje, nýbrž je vyplísní, a opět, jako všude v životě v lidské společnosti, musí sáhnout k prostředkům tajným, osamělým, dokonce nezákonným. Zvíře, které lidé vidí bojovat se smrtí, často i úspěšně, když je mu dopřáno dost času, toto zvíře lidé zabijí, a to jen proto, aby se na jeho utrpení a na jeho boj, jehož nejvlastnějším projevem je právě nevýslovná bolest, nemuseli dívat, ale člověka, který bojovat nechce a který chce odejít ze života dobrovolně, dokud je krásný a nikoli ještě přestárlý, toho násilím nutí žít dál proti jeho vůli. Všechno naopak, jako vždycky. V případě, že vidíme někoho trpět, je tedy filosoficky správnější zachovávat soucitnou lhostejnost, nemůžeme-li někomu pomoci žít. A nemůžeme-li pomoci někomu žít, neměli bychom mu pomáhat ani zemřít. Pomoci zemřít nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. V tom si může pomoci každý sám. Nechme to proto na něm a nezasahujme.

Pak jsem si už pro ospalost musel lehnout a usnul jsem. Probudil jsem se až po setmění. Znovu jsem si četl a pak jsem si konečně rozdělal ten ohníček, který mi minule zhatilo deštivé počasí. Nyní je jasno. Svítí úplňkový měsíc. Asi hodinu před půlnocí jsem ještě přiložil na oheň a šel jsem si lehnout.

20. část >>>

<<< 18. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm