Misantrop: Vanaprastha - 3.

10. října 2010 v 13:11 | Misantrop |  Vanaprastha
mangalavár, 27. dubna 44
Kvetou pampelišky, ptačince, blatouchy podél potůčků, kvetou i břízy, jimž raší první lístky, zelenají se modříny a louky, na nichž tráva bují. Na poli u pláně kníká čejka, u lesa se pasou tři srnky. Jím banán a pozoruji je. Jsem po včerejší noci, strávené "doma", ještě plný dojmů ze sledování filmů Modrá laguna a Návrat do modré laguny. Představuji si, že jsem také na takovém pustém ostrově. Oba tyto filmy sice poněkud kazí příliš časté a nudně dlouhé narážky na sex a na takzvanou "romantiku", to jest na lásku dvou lidí, ale ta přírodní romantika, ta odloučenost života na tropickém ostrově se mi líbí. Takový život bych bral. Připomíná mi to mé vlastní zážitky z cest a znovu lituji, že jsem se z těch nádherných zemí vždy vracel zpátky.

Přicházím do mého lesa, jenž je mi jakousi slabou náhražkou takového pustého tropického ostrova. Iluze by byla téměř dokonalá, nebýt nižších teplot a absence širého moře kol kolem, přes něž by se sem mohl přeplavit jen málokdo a málokdy.
Mám s sebou vynikající knihu vzpomínek Do posledního dechu od španělského surrealistického filmaře Luise Buñuela. Knihu čtu po dlouhé době již podruhé, tentokrát však s o to větším požitkem. Kniha je mi blízká nejen svou introspektivní formou, ale i osobou autorovou, s jeho sklonem k anarchismu, přirozenému mysticismu (opak nadpřirozeného), zálibě v provokacích a skandálech, ve snění nočním i denním, v dobrodružstvích nejrůznějšího druhu - a s jeho nespokojeností s moderní dobou a jejím směřováním. Zemřel ještě relativně včas, v roce 1983, takže nového, čím dál šílenějšího a totalitnějšího tisíciletí se již naštěstí nedočkal. S hnusem by se asi odvrátil... - jako Já se odvracím.
Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého "člověka".

Buñuelovy slavné i méně slavné a tudíž méně známé filmy mám rád, mnohé z nich jsem kdysi viděl jen jednou či dvakrát v různých filmových klubech, neboť pro normální blbé obecenstvo jsou naprosto nestravitelné, málo klišovité, málo idiotské; ale v mé soukromé videotéce mám dosud jen jediný jeho film: je to Viridiana z roku 1961. Jinak nic. Vzhledem k tomu, že se má sbírka filmů zakládá z velké části jen na nahrávkách z televize a vzhledem k tomu, že televize důsledně Buñuelovy filmy ignoruje, jako ostatně všechno lepší, pochybuji, že bych v nejbližší době zaznamenal nějaký další příspěvek z jeho geniální tvorby. Pak je tu ovšem ještě internet; ale ani tam to není valné: Zlatý věk, Andaluský pes, Šimon na poušti, Surovec a dokument Las Hurdes - země bez chleba, a potom jen pár krátkých nekvalitních sekvencí, dokumenty o tvůrci, rozhovory s ním, jinak nic. - Takže je toho vlastně docela dost a časem možná i něco dalšího přibude. Snad bych se mohl někdy pokusit získat nějakou kopii některého jeho filmu koupí (našel jsem ostatně jen jediný - Kráska dne), ale to zas leze do peněz. Inu, uvidíme.

Na Buñuelových vzpomínkách mě nejvíc udivilo, že se ani slovem nezmiňuje o Romanu Polanském, ani o jeho výrazně surrealistických filmech, jako je Nájemník, Rosemary má děťátko - anebo Hnus, v němž hlavní roli šílené dívky ztvárnila Catherine Deneuve, která hrála podobné úlohy i ve filmech Buñuelových! Zvláštní opomenutí svého uměleckého protějšku! Že by nějaká nevysvětlitelná řevnivost? Či nepochopitelná neznalost?...

Pozdě odpoledne vyrážím na procházku po mém "pustém ostrově". Lidužel tak docela pustý není:
Stojím na kopci a rozhlížím se dalekohledem po okolí. V dáli u lesa, na opačném konci polí a luk se pasou tři srnky. Jsou klidné, jen jedna cosi větří v lese před sebou. Nic tam podezřelého nevidím a srnka zřejmě také ne, neboť se nyní zase klidně pase dál. Poklidný obrázek. Stáčím hledí dolů do údolí a prohlížím si vesnice a domky v nich. Když se chci podívat znovu na ty tři srnky, nejsou již tam. Tak náhlá změna mě překvapuje a pátrám proto po příčině. Náhle ji vidím: arcinepřítel všeho živého číslo jedna - myslivec, bouchal! Kráčí v tmavězeleném kabátě, v mysliveckém klobouku a s puškou přes rameno zvolna k místu, kde se před chvílí ještě tak pokojně pásly srnky. Okamžitě se proto obracím k ústupu do nitra lesa i Já. Pod prvním stromem, jsa kryt částečně jeho chvojím, se ještě jednou zastavuji a se obracím, abych zkontroloval, co bouchal dělá nebo kam jde. A vida ho, parchanta záludného; stojí rovněž skryt mezi smrkovými větvemi a také se mým směrem dívá dalekohledem! Hrome, dívá se přímo na mne! Parchant jeden! Koukáme na sebe zoči voči, z okuláru do okuláru! Musel mě vidět již prve, dřív než Já jeho! Tedy o mně ví. To mám "radost". Mizím.
Vydal jsem se rychle opačným směrem, co nejdál od něho, abych ho někde ještě nepotkal, při mé smůle. Zákeřný parchant! Zkazil mi náladu a celou zbývající procházku jsem se v obavách, že ho potkám, otáčel stále kolem sebe.
Viděl jsem však spoustu dalších srn a už žádného lidáka, a tak se mi dobrá nálada opět pomalu začala vracet.
Některé srnky se přede mnou dávají na útěk. Nyní úplně přesně rozumím jejich pocitům, jejich obavám a jejich strachu z člověka. Ani před lvem by tak neutíkaly, vidouce ho někde v dáli, jako utíkají před člověkem. Nejlítější bestie pod sluncem nevzbuzuje tolik panického strachu, jako jej budí nezřetelná postava dvounožce v šeru nastávajícího večera. Člověk je horší než smrt. A Já jsem mu, lidužel, tak podobný, ač mírný vegetarián jsem. Může existovat větší prokletí?
Vyčerpán a zlomen na duchu, sedám si na vysoký posed. Kolem se pode mnou potuluje osamělý zajíc a čenichá v trávě. Asi zachytil pach nějaké zaječice. Holocaustní holinou přelétl rychle nízko nad zemí nějaký malý dravec, pravděpodobně ostříž.
Stmívá se. Vychází nádherný měsíc v úplňku. Ach, to je krása! V lese je již velká tma. Klopýtám mezi stromy přes kořeny, po zvířecích cestičkách, jen po paměti. Bouchal je zapomenut, vše zlé odešlo s ním a s denním světlem, noc je bezpečná, žádný výstřel se dnes nikde neozval. Lovu zmar! Životu zdar!
Čtu ještě dlouho Do posledního dechu při světle baterky. Noc byla klidná, úplněk však zahalovala lehká oblaka. Letos poprvé mi nebylo zima, takže jsem spal celou noc, dlouho, bez přerušení až do pozdního dopoledne následujícího dne.



budhavár, 28. dubna 44
Tak dlouho a zdánlivě vydatně jsem spal, a stejně jsem byl malátný a klimbal jsem pokaždé, když jsem usedl na procházce někde na posedu, na pařezu, v tichém lesním zákoutí nebo na břehu rybníčku Khalídž. Pozoroval jsem ropuchy, jichž trošku ubylo oproti minulému překypujícímu množství, díval se na rozličné ptáky - hlavně se mi líbili barevní štýglicové, neboli stehlíci, a rovněž hezky do žluta zbarvený horský konipásek s pocukávajícím ocáskem -, naslouchal jsem jejich něžnému zpívání a zvukům veškeré přírody, až mě to všechno, spolu s teplem a sluncem blyskotajícím se na hladině rybníčku, tak příjemně ukolébalo, že jsem se zvedl a šel jsem si do stanu znovu lehnout.
Hodinku jsem ještě četl Buñuela, pak jsem usnul.

Probudil jsem se večer. Slunce právě zapadalo. Je mi líto prospaného dne - i když by nemělo být proč, neboť nic důležitého jsem nepromeškal, žil jsem přece a snil - a jdu se ještě honem projít, než padne tma.
Procházím se však jen v hloubi lesa, nikdy ne na pokraji nebo dokonce mimo les v otevřeném terénu. Po včerejší nemilé zkušenosti s bouchalem jsem si propříště podobné neopatrné vylomeniny zakázal pro tuto hodinu, kdy myslivci obcházejí. Nikdo nesmí vědět, že jsem tady. Pak bude mé štěstí vanaprasthy, lesního muže, trvalé.
Večerní procházky po lese jsou přitom tak krásné, tak snivé! Ptáci v tu dobu spustí ty nejlíbeznější trylky, které si po celý bílý den schovávali pro tuto slavnostní hodinu, poněvadž jsou to pro tento den jejich trylky poslední.
Všechen ruch ponenáhlu ustává, všechno možné nebezpečí ze strany člověka se s přibývající tmou vytrácí, začínají nyvě houkat sovy, ticho vůkol nabývá vlády spolu s tmou nové noci, že se misantrop až ostýchá silněji došlapovat svou humpolácky obutou nohou, neboť každý těžký došlap náhle tak tajemně a cize duní, jako by se podsvětí dralo na povrch...
Je noc. Čtu v kuželu světla svítilny, jenž klouže po řádcích a písmenech, zanechávaje v temnotě nevědomosti to, kam nedosáhne. Je jako paprsek poznání v době temna. Čtení při baterce má své záhadné kouzlo. Tím, že nemůžete lehce a najednou přehlédnout ve slabém soustředěném světle celou stránku, více řádků najednou, ale jen slovo za slovem odhalujete neznámý text, přibližujete se luštiteli zapomenutého písma v cizím jazyce, jemuž však dobře rozumíte. I sám text se ve světle svítilny stává tajuplnějším, esoteričtějším, více vzrušujícím - a vy dychtivě čtete a čtete a nevnímáte čas, nevnímáte prostor, jako kdyby na každé nové stránce, pohlcené dosud v temnotě, mělo se skrývat odhalení tajemství vesmíru, bytí a života. Většinou tam nenajdete nic, avšak ono si jistě najde vás, budete-li dost vnímavý a přemýšlivý.



guruvár, 29. dubna 44
Procitám o půl páté ráno. Ptáci jsou ještě zticha, obloha se však již začíná světlat. Spát se mi nechce, ležet také ne, číst též ne. Je mi trochu zima. Usedám k ohni.
Zastihl jsem ranní svítání v barvě růžovo-rudé, poslechl první ptačí matiné, opekl jsem si nad ohněm sójové párky, snědl je, zapil pramenitou vodou a popsal několik stránek deníčku vanaprasthy.
Můj "ostrov" je pustý, duše má však přetéká bohatstvím. Z okolních vsí dole v úvalech zaznívá kokrhání kohoutů, kdákání slepic, štěkot psů a rachot motorů pracovního dne. Já jsem svobodný, volný jako divoké zvíře.

Ve dne se udělalo přímo překrásné počasí: obloha jasná, bez nejmenšího mráčku, až na nějaký ten ojedinělý cirus, věštící pěkné počasí i na zítřek, a teplo je jako letos ještě nikdy. Při sbírání dřeva jsem měl na sobě jen kalhoty a vestu.
Dnes podnikám o trochu delší cestu, a to až na kopec nad horním koncem vsi Haidžarí, tam, kde plynule přechází do obce další. Je odtud báječný výhled na severní obzor, včetně pohraničních hor.
Haidžaríské polesí má tu výhodnou polohu, že se rozkládá na velké ploše, ale přitom víc podélně než do šířky, kudy se lesy táhnou po vrcholcích a úbočích hřebenů téměř bez přerušení. Hlavně je nepřerušují žádné vesnice, a proto díky tomu lze zde konat dlouhé pochůzky přírodou, aniž by misantropický poutník, vanaprastha, potkal nebo spatřil člověka.
Spatřil jsem tam dnes další párek čejek, veverku, několik zajíců a srn, potěšil jsem své oči pohledem na kvetoucí vrby, jež zároveň nasazují i rozvíjející se listí, vyposlechl koncert mnoha lejsků, pěnkav a kosů, a na zpáteční cestě už jsem musel - a rád! - často tu i onde posedávat, jak mě bolely nohy z té dlouhé chůze.
S potěšením nicméně zjišťuji a konstatuji, že ty loňské potíže s bolavými koleny, jež jsem si namohl a málem odrovnal v té hrozné nezvířecí fabrice, úplně zmizely a letos, ani po celou zimu, jsem nepocítil nejmenší bolest v kolenou. Jsem naráz úplně vyléčen ze všech neduhů. Ta strašná fabrika by mě odrovnala, zůstal-li bych tam déle! Kdepak: příroda léčí a svoboda uzdravuje - nenávist k lidem pak osvobozuje!

Vrátil jsem se do ášramu až v devatenáct hodin. I přes značnou únavu - přece jen jsem se letos ještě pořádně "nerozchodil" - jsem se dnes cítil o dvacet let mladší. Dlouhé husté černé vlasy mi povlávají ve větru jako dřív, kráčím nalehko oděný krokem uvolněným, s náladou do zpěvu, s radostí ze života a z krásného dne, oddávaje se mým oblíbeným samomluvám, žádný lidák nablízku, avšak všichni úžasní tvorové přírody kolem mne.

Po půlnoci se ohřívám u ohně. S hrůzou jsem nejméně třikrát zpozoroval, jak se noční můry sebevražedně vrhají do plamenů. Okolo žároviště se též pohybuje velký brouk střevlík. Hodlá snad i on spáchat sebevraždu sebeupálením? Na protest proti čemu? Na protest proti jaké okupaci? Na protest proti existenci lidského rodu? Na protest proti lidské okupaci této planety? To bych musel být Já první, kdo vstoupí do ohně! Odháním ho pryč. Ach, krutý živote! Jsme všichni věčnou příčinou neštěstí jiných bytostí? Mám se snad vzdát i ohně, jako jsem se kdysi vzdal masa? Džinista by to udělal.



šukravár, 30. dubna 44
Po ránu zaznamenávám vpád barbarských dřeváků do blízkého vysokého lesa, kde nejraději sbírám dříví. Poděsily mě nejprve jejich hlasy, které zněly tak zřetelně, jako kdyby se ozývaly z větší blízkosti, než odpovídalo skutečnosti. Pak začaly pracovat jejich hlučné pily. Připlížil jsem se k nim až na dohled. Zanedlouho už jsem viděl padat k zemi první stromy.
Tito vetřelci se mi tady teď hodí ze všeho nejméně - jako ostatně vždy. Potřeboval bych tu teď nejlépe zůstat a být na stráži, ale jídla mám již málo, chtělo by to jít "domů" pro nové zásoby, dokud je šukravár, česky pátek, pracovní den, dopoledne; nerad chodím ven, když mají lidáci po práci volno.
Nevím. Váhám. Rozvažuji. Dřeváci jsou daleko, mne neohrožují, porazí si pár stromů a zase odtáhnou, můj úkryt neobjeví.
Jdu.

Dnes je znovu tak krásně... Sneslo by se jít jen v krátkých kalhotách a tričku. Mám na sobě černé tankistické kalhoty, maskáčovou vestu a hnědé triko s dlouhým rukávem barvy srnčí srsti.
Zdá se, že tento můj úbor opravdu jaksi uklidňuje jednu osamělou srnku, která si mě zdálky obdivně prohlíží, ale neutíká. Také koníčci mohou na mně oči nechat, jindy tak apatičtí ve své elektrické ohradě. Jeden sivák by byl snad nejraději šel se mnou, a kus cesty mě také doprovází.
V tomto pěkném a hřejivém počasí se rázem objevily orseje, pomněnky, sedmikrásky, černohlávci, rozrazil rolní, dále první něžně zelenkavé lístečky mladých boučků, kvete už i žlutý pryskyřník, v řepkových lánech poletují již řepkoví bělásci, perleťovci menší a síťkované babočky, odkudsi kuká kukačka, na louce "roztáčí řehtačku" v hrdle svém bíločerná straka - slovem všechno najednou vzkvétá a ožívá. Lidužel se ozývají i motorové pily a křovinořezy. Divím se, že nějaké lesy vůbec zůstávají.
Zastavuji se opět ke krátkému odpočinku na starém posedu v lese bývalého Reinlebensbornu. Jaká úleva, sednout si v tichu lesa a dát si nohy nahoru! V lese rozkvetly šťavely, které tvoří nádherné bílozelené koberce. Svah sjezdovky "Putinovky" stále ještě pokrývají zbytky umělého ledovce. Studánka v Liboháji je čistá. Všechny městské stromy se s náskokem před těmi lesními již nesměle olisťují. Valpuržina noc bude dnes patřit čarodějnicím. Já jsem své čarodějnice pálil včera. U mne bych tomu možná měl říkat jinak: třeba pálení věřících.
Zítra má pršet.



šukravár, 7. května 44
A také že ano. Týden propršel!
Za tu dobu jsem "doma" ve vyhřátém baráku přečetl celou Rousseauovu knížečku Sny samotářského chodce, již jsem doporučil městské knihovně ke koupi. Pod vlivem této četby jsem se nevýslovně těšil do lesa a proklínal špatné počasí, jež mou touhu kazilo.
Samotný Rousseauův text nebyl špatný, dokonce byl na mnoha místech dost dobrý, ba vynikající, ale znovu si musím postěžovat na to, co s ním provedla překladatelka (jakási Eva Berková): K překladu nemám námitek, ale ta gramatika! Dnes nikdo neovládá gramatiku a pravopis. Hlavně má Berková potíže se zájmeny vztažnými a přivlastňovacími, zejména s tvary zájmen mne a . Téměř všude je používá nesprávně, jeden dokonce zaměňuje za druhý. Je to dost častá chyba, což ví asi málokdo z našich "intelektuálů". Připomínám, že tvar zájmena mne se má správně používat jen tam, kde by se v druhé osobě jednotného čísla napsalo, a tudíž i řeklo, tebe. Jako by nestačilo, že už naše řeč je tak zkurvená, že místo "mě" říkáme "mně"; nebo že místo "filosofie" se říká, a nyní už i píše, "filozofie" - přezvali tak moji drahou a milovanou bohyni moudrosti na jakousi zprzněnou "Zofii", namísto původní Sofie! Každý umělec má jistě právo a výsadu používat svůj vlastní pravopis, ale mám za to, že to musí také dobře znít. A když čtete tím způsobem, že vám slova znějí v uších, doslova v duši, pak ono mne, kde byste však řekli , nejen neodpovídá mluvené řeči, nerezonuje a melodicky nesplývá, nýbrž ruší. Někdo si snad myslí, že ono mne bude znít kdovíjak knižně a poeticky. Mýlí se. Ruší to. A navíc to není gramaticky správné. - Samé "mne": z toho si tak akorát oči a čelo - mnu! - No a "vymícení zla" s měkkým -í- - to už je vrchol nedovzdělanosti! Čeština je holt plná úskalí a jemných rozdílů: Zlo nejen mýtíme, ale zlo také vymítáme. A tento malý významový odstín zřejmě paní Berkové také uniká. Nikdo už neovládá jemné nuance krásného jazyka českého.

Mezitím na zahradách rozkvetly jabloně a třešně a také konečně přiletěli rorýsi a vlaštovky. Na Šibeníku vidím na cestě zajíce. To je milé přivítání! Před vesnicí vidím dalšího. Tenhle neutíká, nýbrž volí jinou strategii: zalehl, sklopil své dlouhé uši, znehybněl jako hrouda půdy, snaže se splynout s okolím, a po očku mě pozoruje.
Po minulém vpádu dřeváků do mého lesa zbyly po nich hluboké blátivé rýhy, pár pařezů a nezbytné prázdné plastikové flašky. Nadávám na celé lidstvo. To zas byl vynález zkázy, tyhle plastové lahve na jedno použití! Něco takového po tisíce let nezničitelného, přirozenými procesy neodbouratelného a nerozložitelného hromadně vyrábět, stáčet do toho ještě k tomu tu nejobyčejnější, nejdostupnější základní přírodní tekutinu, jíž je všude dost, avšak vydávat ji a prodávat jako něco lepšího a zvláštnějšího, než je dejme tomu obyčejná voda z vodovodu, vhodit pak ten výrobek nezodpovědně mezi lidstvo a pošetile doufat, že lidé, ta pakáž přemnožená, škodlivá a mizerná, budou ty flašky hnusné poctivě a disciplinovaně odhazovat do připravených kontejnerů - inu, něčeho takového se může dopustit jenom blbec!
Nejvíc jsem se však zhrozil při příchodu ke stanu. Někdo tu byl a nahlížel do něj, protože zip ponechal nedovřený!
Sakra! Je jasné, že teď musím zmizet, nejlépe do úplně jiného polesí. Jak už o mně někdo tady ví, nezáleží, zda to byli dřeváci, myslivec nebo jen nějaký náhodný pocestný, mám po klidu a musím se přestěhovat jinam.
Zatím jsem se přesunul jen o kousek dál na výsluní, abych tam po deštích usušil stan, šatstvo a spací pytel a odpočinul si. Kdy a kam se vrtnu, to si ještě promyslím. Dlouho mi to tady nevydrželo. Radost z pobytu v přírodě mi to kupodivu ani příliš nekazí. Dá se říct, že už jsem na toto neustálé štvaní z místa na místo zvyklý. Jsem jako Jean-Jacques - chudák. Jenomže on pořád věřil v lidskou dobrotu, ležící ladem kdesi na dně černých lidských duší, a proto svými vyhnanstvími tak trpěl, kdežto Já už vím, co jsou lidi zač, a proto mě od nich nemůže nic překvapit, nic šokovat. Zlé jazyky tvrdí, že Jean-Jacques trpěl k stáru stihomamem, čímž se vysvětluje zatrpklost jeho posledních spisů. Směšné tvrzení. To může tvrdit jen někdo, kdo nikdy nemusel před lidáky prchat, kdo nepotřebuje k životu samotu, to jest svobodu, to znamená ten, kdo se s lidmi ve všem podstatném a nejobecnějším shodne, to jest ten, kdo je stejný hajzl jako všichni lidi. Já se s nimi neshodnu v ničem.
Jean-Jacques Rousseau velmi trpěl vyhoštěním z lidské společnosti. V tom jsme my dva naprosto rozdílní. Nepřátelství lidí, které on přesto tolik miloval, si možná zavinil sám - tím, že za nimi neustále dolézal a v dojetí nad sebemenším projevem opětované náklonnosti dokonce dojatě plakal.
Otravné dolézání nemá rád nikdo, nejen misantropové. A podivínské chování na veřejnosti, a dokonce i v soukromí, je lidmi nenáviděno za všech dob a za všech okolností. Přepjaté výlevy citu, dávané opět veřejně a nepokrytě najevo, vzbuzují nadřazený smích a odmítavost, nevraživost u lidí, kteří žádné city nemají, nebo nanejvýš jen citečky nízké, sobecké a čistě účelové, a proto každý vyšší, pro ně nezvyklý, divný a tedy jistě "zvrhlý" cit, naprosto nepochopitelný, pokládají za projev nějaké duševní vyšinutosti, choroby, bláznovství, jež by se mohlo stát nebezpečným pro lidskou společnost, kdyby se jako nákaza, či lék, rozšířilo mezi lidský mor.
Při pomalém, ale přesto dychtivém pročítání jeho Snů samotářského chodce, jsem si často říkal: Kdyby žil Rousseau dvakrát déle, možná by se z něj nakonec přece stal misantrop. Náběh k tomu měl slušný, ačkoli svou nenávist k lidem a pohrdání lidmi popíral i po všech ústrcích a neblahých zkušenostech s nimi. Nechtěl být prostě tím, kdo nenávidí. Měl by se dožít dneška: Přelidněná, lidmi zničená, zamořená, vyplundrovaná, ropnými skvrnami poskvrněná, plastovými flaškami zaházená planeta, zbavená většiny lesů, se zvířaty buď vybitými, anebo zotročenými, s lidmi zotročenými, by mu snad pomohla procitnout ze Snu a otevřít oči. Ale to všechno už bylo a dělo se alespoň v malém a v náznacích již v jeho století. Zdá se, že k opravdové vševidoucí a vševědoucí genialitě je třeba víc než být později vyzdvižen lůzou na piedestal.

Nyní čtu Černé slunce, román o markýzi de Sade od Františka Kožíka.
Zatím se to čte dobře: není to nic složitého a osoba "božského markýze" mě zajímá; méně už jeho dílo, jež má pověst pornografickou.
Jednou jsem četl Justinu. Byl to takový samizdat s vlepenými pornografickými fotografiemi. Moc velký dojem to na mne neučinilo. Jiné jeho spisy dosud neznám. Buñuel a Černé slunce (ten výraz prý pochází od Bretona) mě třebas navnadí na další Sadovy knihy.

Večer po přeháňce se jdu podívat k lesnímu rybníčku Khalídž. Ropuchy jsou všechny do jedné pryč. Obhlížím také to záložní tábořiště, jež jsem si vyhlédl. Lidužel, i tam se pracuje a pracovat bude. Loučím se pohledem s tímto polesím. Svůj ášram budu muset založit jinde, na skrytějším místě.

4. část >>>

<<< 2. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm