Misantrop: Vanaprastha - 4.

10. října 2010 v 13:17 | Misantrop |  Vanaprastha

šanivár, 8. května 44
Celé dopoledne prší. Odpoledne se konečně vyčasilo v krásný den. Jdu na dlouhou procházku, ale podléhám před odchodem okamžitému dojmu, že cestou nebudu mít hlad, neberu si proto s sebou žádné jídlo, a pak se musím vrátit dřív, než je mi milé.
Blízko mého ášramu mají hnízdo kosi. Už dvakrát jsem kolem něj prošel, a vždycky jsem se podivoval, že odtamtud poděšeně a s křikem vylétá pták. Dnes jsem se konečně lépe podíval a vidím nad sebou ve větvích mladého modřínu miskovité kosí hnízdečko. Raději budu chodit jinudy.
Pořád řvou po lese motorové pily a pořád duní lesní půda pod pády podťatých stromů. Došel jsem až do tichých míst, kde je absolutní klid, snivé výhledy do dálav a kde sladce voní trnkové keře, bezy, hloží a první žluté kvítky řepkové. Zde uprostřed luhu se zastavuji a naslouchám zurčení lesního potůčku. Po návratu do stanu s velkou chutí vyhladověle jím. Čtu dlouho Černé slunce a pak spokojeně usínám až do večera. Zapadající slunce zbarvuje oblaka do růžova a zemi do žluta jako nějaký geniální impresionistický malíř. V noci mi přes hlavu přeběhla nějaká "myšička", totiž zevně, po plášti stanu. Probudila mě tím.



ravivár, 9. května 44
Ráno je nádherný, slunný den. Však je ravivár - den Slunce. Ptáci zpívají, holoubci vrkají a všude je božské ticho jako na jiné šťastné planetě bez lidí. Slunce již osvětluje a ohřívá můj pelíšek. Vesele vstávám a bosky běhám kolem stanu, aby se nohy mé potěšily z hebkosti dosud zarosené lesní travičky. Ach, dobře je vanaprasthovi v bégharu, v bezdomoví svém!
V poledne jsem si sbalil do batohu láhev s vodou, chléb a bezmasý salám a vyrazil jsem na pětihodinový výlet po zalesněném hřebenu směrem na východ. Cestou jsem šel kolem druhého a menšího lesního rybníčku, kde jsem se zastavil. Na vodě ploval párek divokých kachen, které se mým příchodem vyplašily a uletěly. Chvilku sedím na lavičce pod smrkem a oddávám se meditacím. Pokračuji v chůzi dál na východ, dál a dál, až do míst, kde jsem letos ještě nebyl.
Objevil jsem sklápěcí past zhotovenou z dřevěné bedny, zřejmě na lišku. Prozkoumávám ji. Všude okolo se povalují kosti a zbytky lebek, peří a chlupy jako v jeskyni Kyklopově. Žádná mrtvola ani zdechlina tam není, ani žádná masitá návnada, ale mrtvolný puch je přesto děsný. Také brouci hrobaříci jej cítí, proto jich tu je také několik. Strašné místo. Kdyby byla návnada nalíčena, sklapnul bych past sám, aby se do ní nějaké neopatrné zvíře nechytilo.
Nechci se pouštět do psychologického rozboru pachatelovy duše. Bylo by to zbytečné. Takoví lidé žádnou duši nemají, tak jakýpak rozbor? Myslím, že by se misantropická společnost budoucnosti měla takovýchto bezcitných hovad zbavit a vyhladit je z povrchu zemského, jinak zmizí ze světa všechna krása, se zvířaty vymřou i básníci a celá Země se přemění na ohavnou páchnoucí abatoř, jako je toto místo. Stromy vydávají sladké plody, zelenin máme přehršel druhů, pšenice dává dozrát moučnému zrnu, máme dokonce už i rostlinné náhražky masa, k nerozeznání od pravého, zrozeného ve smrti. Přesto jsou lidé stále schopni schvalovat, připouštět, tolerovat, plánovat a spáchat vraždu zvířete, jako kdyby na nevinné krvi záviselo jejich přežití, a jsou schopni vraždit jen pro ten psychopatologický požitek nebezpečného primitiva, jenž jej vyhledává ne kvůli hladu, nýbrž pro falešný pocit nadřazenosti člověka nad zvířetem, pro megalomanský pocit vlády nad světem, pro nenávist ke všemu divokému, pro zvrácené přesvědčení, že člověk je bůh, jenž vyžaduje zvířecí obětinu, aby se nezhroutil řád vesmíru.

Nyní už pokračuji v chůzi lesem dál na východ, až docházím do míst, kde jsem ještě vůbec nikdy nebyl. Připadá mi to tu divoké a opuštěné... Jsem na konci poutě. Dál už je silnice a vesnice. Po chvilce odpočinku mi nezbývá než se pomalu vracet. A právě když si nejvíc pochvaluji tu zdánlivou divočinu a nedostupnou opuštěnost, vidím nejdřív jednoho cyklistu, pak dva, tři... - dohromady jich bylo asi pět nebo šest a řvou po celém lese. S odporem se jim obratně vyhýbám. Naštěstí měla ta verbež namířeno jinam, než kudy jsem se ubíral Já. Je holt ravivár, neděle, a ta pakáž po světě rozmrdaná má volno...
Až na tuto krátkou epizodku jsem jinak neviděl už žádného lidáka, a tak se vracím kolem rybníčku trochu jinou cestou zpátky. Kachny se mezitím znovu usadily na hladině rybníčku a znovu jsem je tedy svým příchodem zaplašil. "Promiňte, že se podobám člověku, ač člověk nejsem. Nevypadám tak schválně, abych vás poděsil."



sómavár, 10. května 44
Probudil jsem se ve dvě hodiny. Noc je plná hvězd, mezi nimiž putuje družice. Letos poprvé jsem usnul bez zimního kabátu. Ta jasná teplá noc mě láká z pelíšku ven, a tak se aspoň chvilku procházím jen tak naboso kolem stanu s hlavou zvrácenou ke hvězdám.
Musím stále myslet na tu hroznou past, na tu páchnoucí abatoř, již jsem našel včera v lese. Představil jsem si strach, úzkost a hrůzu nebohého tvora, jenž se do ní možná někdy chytil. Představil jsem si ty nekonečné hodiny, dny, možná i týdny mučivé hrůzy a zoufalství, než přišel nějaký člověk, řezník bez kouska slitování, který uchystal tato krutá muka pro prání, pro dýchající bytost, a jenž ji přišel zavraždit, stáhnout snad i z kůže, umučit ji a ukřižovat tím nejstrašnějším způsobem...
Měl jsem se pokusit tu bednu, tu rakev, nějak rozbít - vždyť jsem tu dnes naposledy -, ale bylo to tak odporné, tak smrduté, tak vším se protivící mému zjemnělému citu vegetariána, že jsem sám co nejrychleji v hrůze prchl, jako by ta past byla nalíčena na mne. Však v živé představivosti, jíž jsem nadán, neexistuje rozdíl mezi mnou a zvířetem, jež je týráno netvorem, jménem člověk. Cokoli se děje zvířatům, děje se i mně, i Já tím trpím. Ach, kdybyste věděli, jak za tohle nenávidím člověka!

Rána jsou na pobytu v lese nejlepší. To ponenáhlé procitání do ticha, rušeného výhradně samými přírodními zvuky, jež neruší, nerozčilují, jako ty městské, civilizační, nýbrž uklidňují, ukolébávají, obšťastňují, činí vanaprasthu hloubavým. V baráku, kde jsem burcován boucháním dveřmi, dupáním po schodech, hovorem lidáků, štěkáním psů, rachotem motorů, tam nelze nikdy zažít tak oduševnělé procitání do nového dne, jako je tomu v přírodě.
Četl jsem kdysi pravdivý příběh o jedné ženě, která se zúčastnila jakési turistické výpravy do Grónska. Ta žena pocházela z přelidněného Japonska a nikdy nepoznala samotu, nikdy v životě nebyla sama. Jednoho dne projevila přání odloučit se od své organizované skupiny, aby mohla strávit jeden den o samotě. Sbalila si tedy stan, trochu jídla a odešla na jiné místo do grónské pustiny. Uplynul den, uplynuly dva dny, třetí den už začali mít o ni starost, protože se stále nevracela. Čtvrtého dne se rozhodli ji najít. Našli ji celkem snadno a brzy, neboť nebyla příliš daleko. Jen se prostě nechtěla vrátit. Bylo jí dobře o samotě a byla naprosto šťastná a nadšená, třebaže veškeré jídlo už dávno snědla. V životě nepoznala větší svobodu a víc štěstí než v těch několika osamělých, jakkoli hladových dnech v pustině Grónska. Kdyby ji nenašli, byla by se sama jistě už nikdy nevrátila. Ta náhle poznaná svoboda, již přináší samota, ji naplnila takovým nadlidským štěstím, že by byla ráda zemřela hlady, než aby se jej zbyla. A to byla pouhá žena, tedy tvor slabý a v podstatě samotu nemilující, považující ji jen za jakousi nevšední turistickou atrakci! A co teprv Já mám říkat: Já, jenž jsem muž, nadčlověk, misantrop a vanaprastha, tvor silný, samotu milující a aktivně ji vždy a všude vyhledávající! Myslím, že i Já bych milerád položil život za opravdové štěstí v samotě přírody, jež by mohlo přetrvat až do smrti.

V deset hodin je zataženo, ale naštěstí neprší. Balím stan a odcházím na východ přes louky, přes lesy a přes tři vesnice za ves jménem Bainar. Alavidá! Sbohem! Loučím se navždy. Bylo zde krásně, byla zde dobrá tábořiště, nádherné procházky. Ale nebylo zde už bezpečno.

Celou trasu z jednoho polesí do druhého jsem ušel asi za dvě hodinky. Šel jsem rychle, svižně, nikde jsem se nezdržoval; ve vesnicích bylo jen pár lidí, na silnicích minimální provoz. Viděl jsem jen jediného psa: dobromyslného švýcarského salašnického ovčáka, který mě sice sledoval vleže od prahu domu, ale ani neceknul. Viděl jsem po vesnicích vlastně víc kurů a koček než psů - jaký to příjemný rozdíl oproti městům a předměstím! Viděl jsem také úžasně rozkošné stádečko oveček i s malými černými jehňátky v prostém přístřešku z balíků slámy a pár prken. Staré ovce mě dokonce zdravily na dálku a cosi na mne bečely tou svou skopičí řečí; malá roztomilá jehňátka zvědavě vstávala, na vratkých nožkách a s vyvalenýma očima a vztyčenýma ušima zírala na podivného nomáda s přenosným domovem na zádech. Byl to tak bukolický obrázek, až z toho srdéčko plesalo. Ale - a to jsem celý Já - za těmito kulisami rajské Arkádie jsem si představil také hned člověka, jenž se láduje skopovým a jehněčím masem a považuje to za tu nejpřirozenější věc na světě, již nestíhá žádný trest ni pohana.

V okolí nového ášramu potkávám už cestou mnoho srnců - dobré to znamení, značící, že tu mají nerušený klid. Já ho snad budu mít také. Poustevničil jsem zde vloni v létě, ale teď na jaře jsem to tu nemohl málem poznat, jak se liší jarní krajina od letní a podzimní. Všechno je jaksi olysalé, pokosené, otrhané, průhledné a nezarostlé. Příroda nedosáhla ještě vrcholu své bujné nádhery. Přesto kráčím najisto. Otisk loňské paměti je ještě čerstvý.
Nemilé překvapení na mne čekalo na samotném loňském stanovišti. Také to se změnilo. Avšak k horšímu. Nyní je ten pracně nalezený kousek rovné lesní půdy celý provlhčený, že z něj málem vyvěrá pramen! Hotové mokřisko! Zkouším nohama, jak se bude země chovat pod jejich tíhou. Samozřejmě že mokvá jako nějaké rašeliniště. Tady nelze postavit stan! Dobrou hodinu hledám poblíž místo jiné, a nalézám je až skoro u lesního průseku. Ideální místo to není, ale je tady sucho a výsluní. Zatím se s ním musím spokojit. To staré třeba časem vyschne, abych se na ně mohl vrátit.
Uf! Jsem doma - doma v bégharu, v bezdomoví svém. Mračna šedivá se protrhávají a vykukuje sluníčko. Zdá se, že bude všechno zase dobré.

Odpoledne jsem si trochu četl o Sadových dobrodružstvích a sotva jsem si odpočal, už jsem se nemohl dočkat, až se projdu po mém novém revíru.
Je tu především hodně komárů, za vsí Haidžarí nebyl žádný. Jinak je vše při starém. Radost mi udělal nález malého bramborového políčka, krčícího se hned na kraji lesa. Už se těším na nové brambůrky vlastnoručně vyhrabané z matičky země a pečené ve žhavém popelu. To bude dobrota!
Tohle políčko je snad jediné brambořiště v celém širém kraji! Brzo budou brambory stejnou cizokrajnou zvláštností jako byly někdy v šestnáctém století. Evropská Unie se rozhodla zlikvidovat naše národní hospodářství a učinit z naší země neplodný ráj turistiky. Dotace z evropských peněz dostanete na všechno: na zvelebení měst, na opravu památek, na budování infrastruktury, anebo na cyklotrasy, jejichž zřizování je - kdoví proč, neb Já si to nemyslím - považováno za cosi zvlášť ekologického a chvalitebného, za ohromnou vymoženost nového věku; na kdejakou nedůležitou věc vám dotace přidělí beze všeho, stačí si zažádat - jen zemědělství podporováno není. Slavné královské Čechy se stanou zemí třetího světa, která bude závislá na cizineckém ruchu. Odjakživa totiž platilo, že chcete-li někoho zotročit, ať jednotlivce, nebo národ, musíte mu nejprve odebrat jeho vlastní prostředky k obživě a učinit jej závislým na jiných. Pak zas bude muset přijít na svět nějaký velký vůdce formátu Adolfa Hitlera, jenž považoval rolníka za pilíř státu, nebo král Friedrich II. Veliký, který rozkázal brambory pěstovat ve velkém.

Posadil jsem se na svůj oblíbený polorozpadlý starý posed uprostřed lesa (takové mám nejradši!), navštívil jsem májově rozkvetlou třešeň a pak jsem se dlouho díval dalekohledem na srnce a srnky pasoucí se na louce u rybníčku.



mangalavár, 11. května 44
K jídlu už mám jenom gâteau marbré, neobyčejně sytý kus mramorované bábovky s čokoládovou polevou. Rozdělil jsem si jej na čtvrtky - tři na dnešek, jednu na zítřek k snídani.
Dnes jsem obešel můj revír v obráceném sledu. Z posedu jsem se díval na tmavěhnědého veverčáka (že je to skutečně sameček jsem poznal podle jeho dlouhých štětečků na uších); zničehožnic mě minul cyklista, zrovna když jsem si liboval, že je můj "ostrov" liduprázdný (to je mor, ta pakáž cyklistická!); těšil jsem se z rozkvetlé a voňavé lísky a vystoupal jsem na zdejší nejvyšší kopec, odkud jsem se rozhlížel po dalekých obzorech jako přívětivý pán světa, sám strmící do výše jako sosna. Pročistil jsem si také svoje soukromé tajné cestičky uvnitř lesa, kde je ukrytý můj ášram; ulámal jsem některé příliš převislé překážející větvičky a odklidil z cesty větvičky spadlé, aby se mi po těchto zvířecích chodníčcích pohodlně chodilo.

Román Černé slunce o životě markýze de Sade od Františka Kožíka se mi začíná líbit. Autor sice neumí psát a text opět neprošel korekturami (nakladatelství "Winston Smith" - Orwell se obrací v hrobě), takže se hemží debilními chybami, jichž bych se nedopustil, ani kdybych psal po dvanáctihodinové šichtě ve fabrice, ale markýzovy názory se mi líbí. Už asi chápu, proč Buñuel po přečtení jeho spisů zalitoval, že si před všemi ostatními, mnohem slavnějšími a uznávanějšími knihami od věhlasných spisovatelů nepřečetl nejdříve něco od Sada. Mně se při čtení tohoto románu nejčastěji vybavují scény a tváře herců z filmů Šílení od Jana Švankmajera a Quills - perem markýze de Sade. Sadomasochistickou povahu lidáků, jejichž nejpřirozenějším živlem je fašistický stát, jsem odhalil již před dvaceti lety také a sám, mimo jiné například v Poslední Revoluci Myslí, v Plivanci na rozloučenou, i jinde, takže nacházím se Sadem společnou řeč. Ctnost a Bůh nemohou existovat v tomto světě, jejž ovládá zlo. Sama příroda je zlá a ke zlu nás ponouká.
Sade ovšem vyšel z pozorování sama sebe. Já jsem přišel k tomuto objevu jednoduchým srovnáním kontrastu mezi mnou a lidstvem. Neboť lidstvo je zvrhlá sadomasochistická rasa, libující si v násilnostech a krutostech všeho druhu, Já jsem však naopak zcela jiný; Já opravdu nepřináležím k lidskému druhu.
Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby. Největším jejím omylem je však člověk. V životě můžete být buď genitální, anebo geniální. Všichni velcí myslitelé se stranili žen a vyhledávali samotu. Než zavřeli Sada do vězení, staral se jen o ženy a o svůj neukojitelný chtíč. Byl genitální. Teprve když ztratil svobodu, a tudíž i možnost milovat a týrat ženy, získal však paradoxně samotu, velkou pomocnici moudrosti, rázem zduchovněl, proměnil se, zniternil se, z povrchního floutka vyhledávajícího krátkodobé rozkoše se stal geniální, hlubokomyslný filosof, jenž už znal zlo tohoto světa z vlastního nitra. Nemusel nic poznávat a zkoumat jinde; stačilo mu jen poznat sama sebe, aby uměl pojmenovat a pochopit svět. Sadomasochismus lidského světa, jako fúze jatek, koncentráku, blázince a nevěstince, se projevuje i ve zcela zdánlivě nevinných zábavách a činnostech člověka. Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s "láskou" pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení - ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou "láskou"; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.

K večeru se jdu ještě před spaním projít nahoru do lesa nad loukou, kde se pasou srnci a také jeden zajíc. Mají mezi sebou též pár dorostenců, kteří bujaře běhají sem a tam. Podívaná je to pěkná, ale radost mi kazí hejna dotěrných komárů. To je hrůza, co jich tady letos je! Polidštili se nám. Srnce obtěžují taky, ale ti se mohou proti nim bránit jen stříháním ušima a hustou srstí, dosud šedavě hnědou, zimní. Ani ta jim však zřejmě není proti komářím bodancům mnoho platná, jak lze soudit podle jejich častého ošívání celým tělem.

Trnkové keře a třešně sladce voní. Slunce stojí těsně nad západním obzorem. Jeho barva je teď temně oranžová a čím se noří níž k zemi, tím víc se červená a nachoví. Stydět se však nemá zač; dnes krásně hřálo. Utíkám před komáry zpátky do stanu. Zpoza moskytiéry se jim můžu chutě posmívat. Nějaký kolemjdoucí srnec se polekal mého osvětleného stanu a nyní poplašeně beká na celý les. Vzdaluje se k potůčku a utichá. V nočním tichu doléhá zurčení jarních vod potůčku až k mému citlivému sluchu. Obyčejný člověk by tak slabý zvuk už nevnímal, Já však ano.



budhavár, 12. května 44
Pomalu procitám do nového svěžího dne, naplněného neúnavným zpěvem ptáků. Zakládám si ruce pod hlavu a pozoruji nad sebou pomalé, avšak pátravé pohyby obrovského slimáka, jenž s očními i s hmatovými tykadly, napjatými k prasknutí, hledá cestu z vnitřní stěny vnějšího stanu. Mravenci, mušky a jiný drobný hmyz mu bojácně uskakují z cesty, a také on podrážděně stahuje svá tykadla, kdykoliv se ho některý z těch maličkých dotkne. Je zábavné sledovat to hemžení, z něhož se mi dělají mžitky před očima. Zdá se mi dokonce, že jsem se naladil na slimákovo pomalé vnímání času, neboť jeho pohyby jsou teď nějak rychlejší a častěji mění polohu. Čas přitom vůbec neplyne, zastavil se. Jen on, slimák, se pohybuje v celém vesmíru, jinak všechno stojí. Je to však opravdu jen moje zdání, protože nepostřehnutelně podléhám ještě častým mikrospánkům, jež přerušují plynulý tok normálního času, jejž zažíváme jen při plném, soustředěném, bdělém vědomí, nejlépe ještě tak podporovaném nějakým časoměrným přístrojem. Kromě toho je dnes zataženo, pohyb slunce po obloze je schován a nezřetelný, takže i proto se zdá, že se čas zastavil.
To bude asi z hladu; žaludek mám prázdný, zbývá mi poslední stogramová čtvrtka gâteau marbré k snídani - přesně podle plánu.
Odcházím "domů", letos poprvé přes vesnici Bainar. Vynořil jsem se ze zamlženého lesa jako přízrak z bažin a překvapil osmihlavé stádo srn na louce. O kousek dál se plíží podél polní stezky krásná černá kočička. Všichni se rozutekli, jako když do nich střelí. Z kopce nad vesnicí si prohlížím spokojené krávy, jež jsou rády s telátky. Pod kopcem vidím další dvě srnky, nebojácně se pasoucí na louce hned za prvními domy. Jdu zřejmě z nečekaného směru, protože jim trvá nezvykle dlouho, než mě zpozorují a utečou jako před nejhorším nepřítelem, ačkoli jsem naopak jejich nejlepší přítel. Ves Bainar je liduprázdná, jen dvě auta přejela po silnici. Nad vesnicí potkávám další kočku, tentokrát šedou, která neutíká a nechává mě projít kolem ní. Napravo vidím několik ovcí v ohradě. Na kopci nad vesnicí jsem se zastavil, abych nabral dech a rozhlédl se kolem. To zastavení se zřejmě zdálo podezřelým párku křepelek, každoročně zde na stejném místě bytujícímu, který byl schován v trávě, když jsem procházel kolem něho, a proto nyní raději odletěl dál do křoví. Co kdyby...?
Pokračuji dál v cestě, již lemují různé keře a na nich posedávající ťuhýci a bramborníčci, obracím na nožičky střevlíka měděného, bezmocně se zmítajícího na zádech, a nalevo už se přede mnou otevírá výhled na velký mělký rybník Svarg. První zvíře, které poblíž něho vidím, je černý čáp. Užívám si tento liduprázdný den zvířat jako už dlouho ne. Na vodě rybníka plavou divoké kachny a poláci. Na kameni nad vodou stojí volavka. V poli kníká čejka. Srnec se běží schovat do remízku, zajíc peláší taky. Škoda, že všichni tak utíkají. Radši bych byl, kdyby takhle přede mnou utíkali lidáci, to by jim slušelo lépe. Samozřejmě jsem si šel ještě sednout na starý posed než sestoupím dolů k lidem. Také letos poprvé jsem se konečně dostal k mému dubu. Stále stojí a zelená se jako symbol nezdolnosti a věčnosti. Příroda je dnes tak krásná, když v ní nejsou lidi... - ani nevadí, že je zataženo a že začíná drobně pršet.



sómavár, 24. května 44
Letos není zatím dobrý rok. Pořád prší. Všechno je pod vodou, nasáklé vodou, půda se změnila v bahno. Dole na Moravě jsou samozřejmě zase záplavy. Deset dní a nocí téměř nepřetržitě lilo, bylo chladno a až teprve nyní jsem konečně znovu spatřil slunce a měsíc. Sucho však přesto nenastává. Ještě dnes brzo ráno se přihnala bouře a znovu zaplavila svět, jako kdyby kdovíjak dlouho žíznil. Počasí je nestálé, oblohou se prohánějí přeháňkové mraky. Také rybník Svarg vypadá sklíčeně jako archa Manuova po potopě světa. Od každého druhu zvířete je tu jen jeden pár. Jen člověk tu chybí. Avšak komu? Mně tedy určitě ne. Ostatně, a jen tak mimochodem, v arše to museli být z páru lidáků bratr se sestrou, jinak by pokolení lidské nebylo se tak zvrhlo.

Už jsem to v baráku nemohl vydržet a dnes jsem se odhodlal opět odejít do lesů, počasí nepočasí. Bál jsem se, v jakém stavu naleznu po tak dlouhé době stan, ale překvapilo mě, že je vcelku suchý a netknutý, ani žádná "myšička" se do něj po dobu těch dvou týdnů nenastěhovala. Dokonce jsem musel stan chvilku hledat, protože tráva kolem něj mezitím povyrostla a stromky se obalily více zelení, takže jsem své stanoviště zprvu přehlédl!

"Doma" ve verbežárně jsem se zhojil z mnohočetných komářích bodanců a štípanců od klíšťat a dočetl jsem román Černé slunce o životě markýze de Sade.
Jeho osoba se mi však úplně zhnusila a zprotivila, jakkoli nikdy nepatřil k mým oblíbeným spisovatelům. Na svobodě vůbec nedovedl rovně, hrdě a s čistým štítem žít! Zapletl se s lůzou Francouzské revoluce, stal se z něj ustrašený muž dvou tváří, patolízalský pamfletář, podbízivý oportunista, sentimentální baba, lísající se ke své družce jako kňučící pejsek, zapírající se, tloustnoucí sketa, křivák a podrazák. Lépe mu vyhovovalo a slušelo vězení, kde mohl psát, myslet a chovat se tisíckrát svobodněji než na svobodě. V kriminále nebo v blázinci nemusel se starat o nic jiného než o sebe, všechno mu dozorci přinesli na požádání. Mohl být naprosto nezávislý. Jakmile však kdy vyšel ven, na svobodu, kde si sám musel shánět živobytí a žít pod vládou surové, zabijácké lůzy, ztratil veškerý svůj půvab svobodomyslného libertina a stala se z něho obyčejná prodejná kurva. Takhle bych Já nechtěl dopadnout. To už bych se snad nechal raději gilotinovat než ztratit tvář. Také tvůrci amerického filmu Quills - perem markýze de Sade, jenž se mi líbí, si zřejmě tuto pozdější markýzovu proměnu k horšímu uvědomovali, a proto ho nechali raději milosrdně zemřít v blázinci v Charentonu. Dopřáli mu tak ve své fantazii, mimo historickou skutečnost, důstojnou smrt; vložili do jeho posledních slov dokonce věty rouhavé; ale vlastní život skutečný skončil markýz de Sade potupně: jako - fuj! - obyčejný člověk.
Kromě Justiny jsem nalezl na internetu v češtině ještě jeho Juliettu, ale to je totéž nesmyslné a bezduché porno navršené z hromad nechutností, násilností a zvráceností jako v Justině. Autor psal tato "díla" vyloženě pro lůzu a pro její pobavení, to jest pro peníze, to je z nich poznat. Snad to i markýze bavilo také a sám měl ty zvrhlé lidské sklony v sobě, ale rovněž jistě věděl, čím se sprosté lůze zavděčí. Inu - zavděčil se jí, jak patrno, a strefil se do jejího nevkusu, jen co je pravda! Avšak pro misantropa je to možná jen dobrá a poučná sonda do psychologie a sexuality člověka, ale jinak, například duchovně nebo filosoficky, jsou to díla naprosto bezcenná, určená skutečně jen a jen pro mrzkou lůzu.
Z děl markýze de Sade mě tudíž zajímá již jen jeden jeho román, jenž by mohl obsahovat nějaké ty filosofické myšlenky, pro něž si jej vážil Luis Buñuel a jež zaznívají ve filmech Quills - perem markýze de Sade a ve Švankmajerových Šílených: je to román, který mají dokonce i v naší městské knihovně - což je co říct - a který se jmenuje 120 dní Sodomy.
Na motivy tohoto románu natočil Pasolini stejnojmenný film. Pár ukázek z něho jsem viděl, ale pouze jednou v italštině a podruhé ve španělštině, takže jsem příliš dobře nerozuměl dialogům, jen jednomu nadějně znějícímu monologu, který začínal slovy: "My, fašisté, jsme největší anarchisté, protože...", ale jak to bylo dál, to už jsem nepochytil a mohu se proto jen dohadovat. Nemyslím však, že bych souhlasil, kdyby končil nějak takhle: "...protože přinášíme na svět chaos a zmatek." Se Sadovým románem to ostatně nemá co do činění, neboť markýz sice poznal teror, avšak nikoli ještě ten fašistický. Není to však jedno, jaký má teror přízvisko, nebo zda je skrytý či otevřený? Je-li vám stále něčím vyhrožováno, je to teror vždy. Platíte-li výpalné mafii za "ochranu", není to skutečná ochrana, nýbrž vydírání. Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, také to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho. Nezaplatíte-li výpalné, takzvané pojištění zdravotnické mafii, zabaví vám majetek. Nevyplníte-li řádně formulář na sčítání lidu, zaplatíte pokutu. Nezaplatíte-li daně, seberou vám živnost. Ve státě jsou podobné hrozby stále přítomné. Zdaž i to není teror? U sociálních demokratů teď tvoří přímá hrozba dokonce součást agitace v předvolební kampani, jak jsem si povšimnul: jejich heslo NEVOLÍŠ - ZAPLATÍŠ není nic jiného, a tuto stranu můžou tudíž volit opravdu jen duševně méněcenní podlidé - takže většina. Ostatní volí protistranu - a opět z téže hrozby: tentokrát proto, aby se jí vyhnuli! Ať však volíte koho chcete, nikdy nevolíte svého ochránce, nýbrž svého vydřiducha. V tom filmu se ostatně stačí jen dívat na ty explicitní scény násilností, ponižování a krutostí, jichž se člověk dopouští a jež trpělivě snáší, aby misantrop lehce pochopil i beze slov, o co tam jde.
V románu Černé slunce mě zaujala jedna věc: markýzovy údajně ztracené spisy se po letech objevily dílem neuvěřitelné náhody a část jeho pozůstalosti se dokonce našla v jeho kufříku, kde ji nikdo nehledal. Malá nápověda pro mrchožrouty, kteří se jednou slétnou nad mou literární mrtvolou nebo po mém záhadném zmizení: také Já své spisy schraňuji v kufříku!

K večeru jsem šel na procházku. Okolo vod bují žlutě kvetoucí vlaštovičníky a řeřišnice s kvítky bílými. Na cestě jsem viděl ležet živého - nepřejetého! - slepýše. Již za hodinu mě však přiměla k návratu do stanu další blížící se bouře. Slepýš už na cestě nebyl. Pršelo dlouho do noci. Četl jsem až do tmy znovu od začátku můj Plivanec na rozloučenou. Naštěstí jsem toho za život napsal už tolik, že si vystačím s mým vlastním dílem, jež je nejlepší a jež mohu číst pořád dokola jako nové.

5. část >>>

<<< 3. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm