Misantrop: Vanaprastha - 5.

10. října 2010 v 13:21 | Misantrop |  Vanaprastha
mangalavár, 25. května 44
Jitro časné ozvučeno jest bekáním srnce a neobyčejně krásným zpěvem kosím. Ten nápěv se mu povedl! A zmizí zároveň s ním, jako vše velké a nedostižné na tomto světě. Dopoledne však ještě dlouho vydatně spím. Teprve o jedenácté konečně vstávám, abych rozvěsil po okolních větvích šatstvo a spací pytel k usušení a provětrání. Neprší a zdá se, že bude výjimečně krásný a suchý den. Hodinku si ještě čtu "Plivanec" než slunce a větřík osuší mé věci.
Dnes jsem se vydal daleko - až na skálu Vinatí. Vzal jsem to však zkratkou přes les zvaný trefně Mumbaí, snad proto, že tento divoký a rozlehlý hvozd někomu připomněl indickou džungli, když jej chtěl pojmenovat.
Na skále Vinatí jsem byl v minulosti již několikrát, ale touto zkratkou přes hvozd Mumbaí jdu poprvé. Bez mapy, bez kompasu, veden jen svým neomylným orientačním smyslem, skutečně jsem našel správný směr i cestu a velice příjemně jsem se tak vyhnul nejen zdlouhavé zacházce oklikou, ale i jedné vesnici a jednomu městečku, přes něž bych býval musel projít, kdybych se držel značených turistických stezek.
Mumbaí je vskutku nádherný hvozd! Hodiny a hodiny tu lze kráčet po dřevařských cestách a nepotkat člověka, nezaslechnout jediný lidský hlas! Můj dojem umocňuje i to, že vlastně objevuji pro mne úplně neznámé nové území, kde jsem ještě dosud nikdy nebyl. A rozhodně tu dnes nejsem naposledy, to mi věřte!
Došel jsem ke skalám, aniž bych jedinkrát zbloudil, naprosto intuitivně, s mapou v hlavě, jako stěhovavý pták letící do země zaslíbené. Byl jsem překvapen sám sebou, jak snadno jsem to našel. Stačilo jít pořád vzhůru a na jih.
Vyšplhal jsem na vrcholek Vinatí, jenž se zdvíhá nad okolní lesy. Ach, to je nádhera! Celý svět mi leží u nohou.
Strávil jsem nahoře dlouhou dobu. Nechtělo se mi dolů, zpátky na zem z této nadzemské výšiny. Byl jsem tu sám, samojediný, jako by celý svět patřil jenom mně. Pro tyto vznešené pocity, jež skály vzbuzují, mám je tak rád. Když se zadívám do krajiny pod sebou, na lidská sídla hluboko pode mnou, představím si vždy, jak asi tento kraj vyhlížel před tisíci lety, než do něj pronikl člověk s pilami, sekerami, zemědělstvím a posléze s průmyslem. Hluboké bukojedlové hvozdy se táhly do nedozírna, krajem se neslo melodické vytí vlků a dobromyslné bručení medvědů, nebe patřilo sokolům a orlům, noha lidská se sem bála vkročit. To musel být ráj. Jakkoli je to tady i dnes docela hezké a zdánlivě polodivoké, jsou to přece již jen nepatrné zbytky dřívější neporušené nádhery. Zdejší pole a louky, vesnice a silnice, sloupy a elektrická vedení, působí při té představě náhle jako lidská sněť, jež zachvátila zemi. Misantrop tu má najednou jasný pocit, že nynější zubožený stav přírody nemůže trvat věčně a že se jednou ta bývalá panenskost musí navrátit, i kdyby lidstvo mělo vymřít. A možná, že právě to vychcípání lidstva je tou podmínkou jedinou, nejkardinálnější a nejrozhodnější. Ano, tomu věřím: jednou se příroda lidstva zbaví a ožije znovu do krásy! Jinak to snad ani nemůže být. Jinou budoucnost si představit neumím a ani nechci. Takhle to prostě nemůže a nesmí zůstat! To zde chci přísahat těmto posvátným skalám, těmto svatým lesům i těmto ušlechtilým zvířatům. Přísahám jménem génia, jenž oživuje mé tělo a mého misantropického ducha, génia, jenž vidí věci budoucí a dál, než kdy kterýkoliv člověk dohlédl svým krátkozrakým pohledem.


Dlouho jsem takto v zamyšlení proseděl na této mé věštecké hoře jasnozření, kde se vítr prohání svobodně a volně jako můj nespoutaný duch. Jednou dokonce prudký náraz větru málem byl by shodil můj batoh a svrhl jej do propasti, kdybych jej na poslední chvíli nezachytil! Vším ten vichr lomcuje, jen Já tu stojím nepohnut jako Bůh nesmiřitelného hněvu, jenž vynáší svůj ortel nad lidstvem. Vůle má nezdolná věru podobá se skále, jež po věky tu třmí a třmít bude, až z lidstva zbude již jen škaredá vzpomínka. Musí nastat vyrovnání. Vždycky nastane. Ať klátí a ničí přírodu jaká chce lidská choroba, vyrovnání jednoho dne nastane a Rakovina na kůži Země bude nakonec přemožena, vyléčena a vyloučena z těla přírody jako živel nežádoucí a jí nebezpečný. Stejně tak to bývá i s počasím: ať je rok deštivý či suchý, vyrovnání nastane také vždy.
Sestupuji z této podnětné hory zapomnění i rozpomínání na věci minulé i budoucí vlastně jen proto, abych prozkoumal stezku, která pokračuje dál a kde jsem rovněž ještě nikdy nebyl. Ubírám se jí tedy a nestačím žasnout nad tou úchvatnou scenérií, jež se mi každým krokem otevírá, nabízejíc mým zrakům dychtivým všemožnou krásu velikou. Říkám si: "Takováto rozkošná lesní pěšinka kdyby vedla na tisíc mil nepřetržitě daleko, Já šel bych po ní dál a dál třeba až do Středomoří nebo do tropů, anebo snad až na kraj světa, a nezastavil bych se, neobrátil svůj krok více."
Asi po dvou kilometrech jsem došel k dalšímu nádhernému koutu, polozapomenutému a ležícímu v ruinách: byl jím Dům mých snů; velká, dnes již notně zchátralá osamělá usedlost uprostřed lesů a luk, jež zřejmě dříve byly rozsáhlými polnostmi, přináležejícími k tomuto statku. Jednopatrový ten dům v lesích má typický vnitřní dvůr se stájemi a stodolami. Obešel jsem jej kolem dokola jako u vytržení, ale dovnitř jsem se nedostal. Dům je již ve velmi špatném stavu, ale očividně jej stále někdo navštěvuje, o čemž výmluvně svědčí čerstvé zámky a petlice, vyjetá kolej v trávě od auta a hlavně zase nezbytná postmoderní "vymoženost": halda plastikových flašek v díře vzadu za domem. Také malé políčko před ním nese neklamné známky obdělávání.
Dříve se tu však muselo žít báječně a představuji si, že jsem se zde narodil, že jsem zde strávil veškeré své bezstarostné dětství a mládí v bohaté rodině se služebnictvem a zemědělskými nádeníky, kteří se starají o chod statku, zatímco Já i moje rodina trávíme dny hrou, procházkami a intelektuální zábavou.
Široko daleko, kilometry a kilometry lesem, není žádné jiné stavení! To je můj Dům snů!
Dům má tři vchody: jeden z vnitřního dvora, druhý po straně, k němuž kdysi vedla cesta lemovaná třešněmi a alejí šeříků, a třetí, hlavní vchod, s honosným portálem, se schodištěm, nyní již zborceným a zarostlým travou, dále s dveřmi opatřenými starodávnou masivní zdobenou klikou a se zrezivělými zbytky kladkového mechanismu, který po zatáhnutí za něj zvenčí rozezvučoval uvnitř domu zvoneček, nyní již rovněž zrezivělý a ztichlý.
V nynějším zchátralém stavu dům obklopuje bujná zeleň a les, ale dříve tu musela být překrásná zahrada s jabloněmi, lípami a obrovským starým javorem. Patrné jsou zde dosud betonové sloupky, jako pozůstatek nějakého velkého plotu či ohrady.
Muselo zde být krásně, asi tak před sto lety, když to tu bylo nové a udržované. Jímá mě smutek z pohledu na ruiny jistě bývalé krásy a prosperity, jako kdyby to nebyl jen můj domov vysněný, ale i skutečný, jejž jsem ztratil jakousi neznámou pošetilostí rozumu či hroznou dobovou tragédií. Vzpomínám na dědovo stavení v Bainaru, o něž jsem přišel také takovou podivnou syntézou matčina nerozumu a dějinných souvislostí. Tento dům mi všechen ten osudový zmar znovu bolestně připomněl. Proč jen, proč, musí všechno krásné a ušlechtilé podlehnout zkáze a zničení? Dobré věci by měly přetrvat navěky - a Já bych měl být jejich vlastníkem a neomezeným pánem!
Přemýšlím, jaký asi člověk to byl, jenž si vybral takové odloučené místo za svůj domov nebo možná jen coby letní byt. Jistě to byl člověk neobyčejný, samotářský, vznešený a kultivovaný. Představuji si, že dům zněl smíchem; že v něm zněl tichý zpěv doprovázený klavírem a že se zde po večerech při světle svící a petrolejových lamp četly ušlechtilé knihy a vyprávěly se nevšední a obdivuhodné příběhy, jimž šťastné děti naslouchaly s očima rozzářenýma a se zatajeným dechem.
Jsem zkrátka nadšen a u vytržení tímto záhadným domem, ztraceným v pustině, o němž bych mohl ještě dlouho povídat a o něm snít. Život v takovém domě, to by byl ten pravý život pro mne!
Opouštím jej a jdu dál a dál, opět kilometry daleko, než konečně docházím rajským lesem na konec. Tady všechno dobré končí a zlé se počíná - silnice. Říše člověka. Dál už nejdu. Vracím se, neb jediná cesta pro mne teď vede zpátky.
Přístupová cesta do lesa je zatarasena ocelovou závorou Lesní správy. Zákaz vjezdu všech motorových vozidel. Takto by to mělo být všude. Lidužel, i zde jsou na zemi stopy po motorkách...
Dnes je však pracovní den, lidáci nikde a je krásně. Bolí mě však už nohy a do svého ášramu jsem se dovlekl z posledních sil jako mátoha. Byl to krásný výlet. Někdy si jej snad ještě zopakuji. Nyní chci jen odpočívat a šťastně se usmívat.
Den končí tak jak začal: ptačími trylky a bekáním srnců. Kdesi blízko se náhle ozval výstřel bouchalovy pušky! Idyla je rázem zkažena. Usínám s pocitem, že zlo dosud bdí a obchází kolem. A měsíc přitom tak krásně svítí...



budhavár, 26. května 44
Od samého rána zase prší nebo mrholí. Stejně jsem nechtěl nikam jít, nýbrž odpočívat, zapisovat obyčejnou tužkou do sešitku své dojmy a myšlenky, přemýšlet a číst si "Plivanec". Ale nepříjemné je to plačtivé počasí beztak. Zkurvené počasí, zkurvená země! Furt leje! Ptákům to však nevadí; ti si vesele pohvizdují dál a Já jsem alespoň pod střechou v suchu a v přírodě. Buďme tedy veselí, že žijeme, že jsme svobodní a zdraví, my blažení tvorové! Jiní dřou teď ve fabrikách anebo zmírají na jatkách. Nám je však blaze.

Odpoledne pršet přestalo. Ve čtyři hodiny jsem se vypravil na malou tříhodinovou procházku po okolí. Našel jsem posed, z něhož včera večer třeskl výstřel bouchalův. Stopy jeho motorky v podmáčené trávě jsou čerstvé. Je to krytý posed, se střechou a se čtyřmi stěnami. Vylezl jsem nahoru. Bouchal zapomněl zavřít po sobě skleněné postranní okénko. Nechal jsem vše tak jak bylo, s ničím jsem nehýbal, abych na sebe neupozornil jediným znamením, že tu někde jsem, bydlím a žiji. Uvnitř jsem nalezl pouze zavázaný pytel, důvěrně známý z PONASu: pytel od zrnek umělé hmoty, z nichž se lisují plasty. Ta fabrika mě pronásleduje. A čím déle jsem z ní pryč, tím víc odpornější mi připadá. Že by ten bouchal byl nějaký můj bývalý kolega? Možné to je. Blbců tam bylo požehnaně. Děsil jsem se, co asi strašného může ten pytel obsahovat a připravoval jsem se na nejhorší: že tam snad ke své hrůze najdu rozčtvrcenou mrtvolu zabitého srnce, či co horšího; ale již na omak tam bylo jen cosi sypkého, co mě dál nezajímalo.
Tak tady se to vraždění včera odehrálo! Jakoby na usmířenou vysvitlo na chvilku - ale opravdu jenom na pár okamžiků - sluníčko. Rozradostnilo hlavně ptáky, kteří se ihned vesele rozezpívali.
Já pokračuji dál mokrem zčernalým lesem kolem skalky ke starému posedu, kde tak rád sedávám, naslouchaje tiché symfonii zurčícího potůčku a zpěvu ptáků.



guruvár, 27. května 44
V noci se spustil tak prudký a vydatný déšť, že když potom ustal, bylo slyšet silné burácení vzedmutých vod potoka, jež ani jitřní pravidelná polyfonie ptačích ód na život zcela nepřehlušila. Svět je po ránu vodním světem, jak jím hrozí, či jak jej slibují klimatologové. Když došlápnu bosou nohou do trávy, která studí, vytvoří se kolem ní loužička vody. Kdysi jeden ekolog prohlásil, že kdo dnes sází smrky s tím záměrem, že je za padesát let podřízne jako jateční zvířata, ten že je prý s prominutím hloupý. Chtěl tím říct, že naši zem čeká v budoucnu suché klima, v kterém se smrkům dařit přestane. Ten "chytrý" ekolog se teď musí ostudou červenat a chytat za frňák! Nyní je on s prominutím hloupý! V Řecku a jinde na jihu Evropy suché klima panuje odnepaměti; a přesto tam horské lesy prospívají z vydatné zimní vláhy po celý rok. A lesy by tam rostly i v nížinách u moře, kdyby je lidáci nevykáceli. Není důvod k domněnce, že katedroví vědci toho vědí víc než my, přírodní filosofové. Vědci nejsou chytřejší ani moudřejší filosofů, kteří se dívají na svět z pohledu věčnosti - sub specie æternitatis. Πάντα ρει (panta rhei), že, Hérakleite? Všechno je v pohybu, a vše dojde vyrovnání vždy jen nakrátko, stejně jako každý výkyv a každá krajnost. Nesnažme se přimět tep života, aby se ustálil a zastavil a aby srdce všehomíra přestalo bít, jakkoli znepokojivě by mohlo znít zakrslým uším nějaké nemuzikální verbeže jménem lidstvo. Sub specie æternitatis se nic nemění ve vesmíru. Lidstvo nanejvýš vyhyne - kdo by se zabýval takovými bezvýznamnostmi? To se může stát, a stát by se to dokonce mělo - žádná ztráta pro mne, pro svět, pro Zemi, jež má lidstva po krk; spíš výhoda a dobrá zpráva, evangelion. Ve vodním světě prospívá vše, co neničí zemi: prospívají rostliny, daří se ptákům, hmyzu, měkkýšům, rybám a obojživelníkům. Nestálo by za to, přenechat jim konečně tento vodní svět?

Ráno je oblačno, neprší. Stan začal nepříjemně provlhat zespodu. Potřeboval by vysušit. Stejně dnes musím odejít do verbežárny pro nové zásoby jídla. Jdu. "Doma" vyčkám lepšího počasí, pokud vůbec nastane a pokud to vydržím bez svého lesního bezdomoví. Ale tolik vody, co jí všude stojí, jsem ještě nezažil! Pevná zem přestala existovat. Je buď zatopena, nebo se proměnila v bažinaté bláto. Zachraňuji topící se mouchu v kaluži. Na rybníce Svarg plují poláci, kachny obsadily velké ploché balvany, jež vyčnívají z vody, a k nim si přilétá stoupnout volavka, která za letu chraplavě křičí. Opodál na louce stojí pár černých čápů. Ještě dál leží na jiné louce stádečko spokojených sytých krav. Vpředu přede mnou prchá vyrušený srnec a velkými dlouhými skoky po způsobu africké vodušky mizí v blízkém lesíku. Z vysoké mokré trávy jsem hezky po německu durch, skrz naskrz mokrý a v botách mi čvachtá voda. Dnes to také není na koupání.
Náhle nastal na rybníce jakýsi poplach. Kachny odlétají a s nimi i volavka, poláci odplouvají dál směrem mým, blíž ke středu rybníka. Pátrám dalekohledem, co se to děje, kdo to ruší jejich pohodu... - No samozřejmě, to mě mohlo hned napadnout: už vidím čouhat zpoza hráze se vynořující palici záškodnického člověka, nejapně podle vzezření přemýšlejícího, co by těm ptákům provedl a jak by jim ublížil! Poznám na první pohled tyhle primitivní typy kazisvětů, co nenechají nikoho na pokoji! Verbež číhá všude. Blb mě uviděl také a čumí na mne. S nevýslovným odporem se odvracím a kráčím dál svou cestou k verbežárně.



šukravár, 4. června 44
Po týdnu špatného počasí, deštivého a studeného, jsem opět v lese. Země je nasáklá vodou a utopená v bahně tak, jak jsem to v životě ještě neviděl. Brambořiště připomíná víc rýžoviště. Na místě, kde jsem loni tábořil, teče nyní slabý pramínek vody. Potoky tečou i na dalších nezvyklých místech, kde nikdy nic neteklo, les je plný louží, v nichž se množí hejna obtížných komárů. Potok Saféd, jenž protéká městem, jsem včera cestou do knihovny nemohl ani poznat, jak je rozvodněný jako nějaký veletok, jindy byv jen úzkým pomalým proužkem, líně vtékajícím a zase vytékajícím z bahnitého smrdutého rybníka podél středověkých hradeb!
Vypůjčil jsem si Stendhalovy Povídky a novely a Italské kroniky, vše v jednom čtyřsetstránkovém svazku. Stendhal vyhovuje dokonale mému vkusu, lépe než markýz de Sade, jehož 120 dní Sodomy má ostatně nyní vypůjčeno někdo jiný. Stendhal nejen že umí psát; totiž že umí půvabně poskládat větu a vložit do ní vždy nějaké milé překvapení v podobě jemného vtipu, nejušlechtilejšího francouzského espritu, hluboké myšlenky, skoro nepostřehnutelné satirické narážky, strefující se do lidské ješitnosti, hlouposti, náboženství či vysmívající se každodenní všední banálnosti, ale i jeho hrdinové jsou půvabní a milí. Stendhalovi hrdinové a hrdinky oplývají nadlidskými charaktery, jež později ani Nietzsche nedovedl tak dobře vylíčit ve svém konceptu nadčlověka. Jsou krásní, bledí, černovlasí a oblékají se také nejraději do černého. Jsou mimořádně hrdí, třebaže často pocházejí z chudých poměrů, a na malé lidi s jejich malými všedními citečky a cíli, s jejich malými špatnými povahami a jejich malými zlými dušemi pohlížejí s opovržením. Jsou-li tito hrdinové muži, jsou to většinou příslušníci nejvyšší vojenské kasty nebo alespoň zbojníci. Vynikají statečností a udatností v boji, jsou nelítostní k nepřátelům; ale k přátelům, k milenkám a k těm, jichž si váží, chovají nejupřímnější city, jež se rozplývají v pravých neskrývaných slzách. Jsou mimořádně vášniví, téměř až k čirému nerozumu. Ženy je zbožňují a padají jim k nohám. Často myslí na sebevraždu, když jsou jejich vznešené plány zhaceny či jejich neposkvrněná čest pošpiněna. Jednají vždy zpříma a neznají umění přetvářky a intrik. Často přemítají o sobě a často jsou sami. Jsou to přirození páni země, avšak vládnutí a panovačnost se jim z duše protiví. Praví nadlidé jsou tito hrdinové a hrdinky vyšlí z pera Stendhalova!

Dnes je tedy po dlouhé době zase krásně. Znát je to hlavně a lidužel ve vsi Bainar, kde se to hemží haranty i dospělými, jichž je jako much, když vysvitne sluníčko. Vlastně by se to mělo říkat spíš obráceně: že much je jako lidí; ale ty nejsou tak otravné, škodlivé a nebezpečné. Nevím nic o tom, že by byl dnes nějaký svátek a že by měli mít tudíž lidáci volno. Šukravár je holt už takový malý šanivár, ledaže by byl svátek blbců a bláznů. Ale to by musel být takový každý den... Potichu zuřím, když vidím, jak se ta verbež množí přímo před mýma očima a jak dorůstá další generace mých, jakož i celosvětových trapičů.
Po cestě jsem naštěstí viděl a potkal kromě těchto nedokonalých hovad i tvory ušlechtilé a dokonalé, jako je srnec, koroptvička, krávy, ovce, jedno hříbě, ptactvo nebeské, broučci a hlemýždi pod mýma opatrně a ohleduplně našlapujícíma nohama džinistického vanaprasthy.
Pampelišky odkvetly a vzduchem, stále jaře chladným, polétávají jejich ochmýřené padáčky semínek. Žluť pampeliškových květů však nahrazují žluté kvítky pryskyřníků, takže zářivá barevnost luk zůstává zachována pro estetické oko jednoho zatoulaného přírodního filosofa, jménem Misantrop. Příroda je ostatně nyní již v plném rozpuku své nádhery a bujnosti, takže vyjmenovávat vše, co roste a kvete, by bylo totéž jako sepisovat katalog zdejšího rostlinstva - něco úplně nadbytečného a pedantického.
Teď je příroda také nejfotogeničtější, a proto jsem si s sebou vzal fotoaparát a stativ na pořizování autoportrétů samospouští.

V poledne, když slunce svítí přímo na stan, jsem se vysvlékl ze všech šatů a oddal jsem se nejprve četbě a potom sladkému lenošení. Konečně jsem zase široko daleko sám a bez domova, jenž je mi jen vězením. Sluníčko příjemně hřeje mé nahé, svobodné tělo. Motýl babočka admirál tančí kolem mého stanu. Zde se tak krásně žije a usíná...!

V noci mě probudil šramot pod stanem. Otevřel jsem oči jako ve snu, takže ani nevím, jestli se mi to nezdálo. Vždycky však důvěřuji snům, neboť ty nás neklamou, jako tak často klameme sami sebe. Věřme snům! A oklamou-li nás přece, pak je to jenom naše vina - měli jsme jim lépe porozumět. Sny jsou jasnozřivé, i přes svou častou mlhavost. Sny jsou prorocké, i přes to, že se jejich proroctví někdy nevyplní nebo vyplní opačně. Sny jsou odvážné, skutečnost je opatrnická a zbabělá. Sny mají křídla, na nichž vzlétáme do nadoblačných výšin a nehledíme na nebezpečí pádu Ikarova; v bdění však těžkne noha i mysl probuzeného. Království nebeské je ve snu. Jen ve snech - a v samotě - jsme sami sebou, nemyslíte? Když se probudíme, bereme na sebe úlohu, masku, jež nám tak zcela nepřísluší, a hrajeme divadlo sami před sebou a před jinými. Nemohu-li se rozhodnout, zda byl přelud mysli pouhým sněním či toliko bděním, věřím vždy proto raději svým snům. Ukáže-li se skutečnost přeludem, pak ji přelud ospravedlní svou krásou či poznaným omylem. Je-li tomu naopak, že zdánlivý přelud byl skutečností, pak se s tou skutečností tím lépe setkám. Celý život citlivé duše není než svárem opilého snu a střízlivého bdění, není-liž pravda? Veškeré naše ušlechtilé ideály jsou původně našimi sny, a my bdící, my probuzení, my násilím zburcovaní, nečiníme nic jiného, než že usilujeme o to, abychom znovu usnuli a aby se náš krásný sen vrátil do naší mysli a do naší skutečnosti. -

V noci mě tedy probudil šramot pod stanem. Snící či bdící, otevřel jsem oči. Podlážka se hýbala. Položil jsem na to hýbající se místo zlehka ruku. Hraboš undír
se leknul, cuknul sebou a byl pryč.
Vstal jsem při té příležitosti, když už jsem se vzbudil, došel jsem si na záchod a přioblekl jsem se do kabátu. Noc je černá, ale nebe je plné hvězd, tak jak to ve městě nikdy neuvidíte. Zavřel jsem stan, aby dovnitř netáhl chlad a přečetl jsem si ještě na dobrou noc dvě stránky ze Stendhala. Oči se mi již řádně klížily. Měl jsem jakési divoké sny plné všelijakých neutříděných nesmyslů.

6. část >>>

<<< 4. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm