Misantrop: Vanaprastha - 8.

10. října 2010 v 13:32 | Misantrop |  Vanaprastha
budhavár, 23. června 44
Ráno jsem se probudil do krásného, slunného a tichého dne. Četl jsem si "Mandlovou" a pospával. Odpoledne už jsem se nudil, a tak jsem se šel podívat ke druhému, menšímu lesnímu rybníčku. Nejdříve jsem se podíval na hnízdečko mého souseda. Uprostřed opuštěné misky upletené umně z trav jsem potajmu nahlížel na tři bílá vajíčka. Hned jsem se vzdálil, aby se mohla samička vrátit zpátky a zahřívat je.
Cestou k rybníčku jsem našel malé naleziště lesních jahůdek. Letos jsem měl zatím jen komerčně vypěstované, nebo lépe řečeno vyfabrikované jahody, které nikdy nechutnají tak sladce jako jahody lesní. Jahody vyfabrikované jsou často červené jen uměle, aby se prodaly důvěřivým bídníkům z města, kteří jakživi nepřijdou do lesa a kteří tudíž jakživi neochutnali pravé jahody divoké a kteří tudíž ani nevědí, jak má vypadat správná jahoda. Já dokonce upřednostňuji lesní jahody i před jahodami zahradními, které se přes svou na první pohled lákavou velikost přesto těm malinkým lesním jahůdkám v chuti naprosto nemohou rovnat. Jahodové prefabrikáty, které se prodávají pod názvem "jahody", jsou často uvnitř úplně zelené a tvrdé tak, že je nutno je nejdříve povařit či rozpéct v mikrovlnné troubě a navíc ještě hodně dosladit cukrem, aby byly vůbec poživatelné. A co se pak týče výsledné chuti, obsahu vitamínů nebo zdravotních důsledků z konzumace takového nezralého ovoce, to už je vůbec na pováženou. A ta drahota! Kdepak - nejlepší věci jsou z přírody! A tyto lesní jahůdky jsou mé letošní první.
Na rybníčku jsem svým příchodem vyplašil nějaké kachny, jež jsem ani nezahlédl, jen uslyšel. Pár minut jsem poseděl u té kalné vody čpící rybinou, kde sebou občas pleskla nějaká ta ryba.
Vrátil jsem se zkratkou přes mez obilného pole a louky a zaběhl jsem ještě k potůčku pro dobrou, osvědčenou vodu. Pořád se mi nechtělo do stanu, a tak jsem si ještě na chvilku vylezl na blízký posed, odkud jsem pozoroval malého lejska a blížící se šedá mračna. Fouká studený vítr, takže slézám a jdu přeci do stanu.



guruvár, 24. června 44
Na svatého Jána otvírá se létu brána - praví pranostika. V tento den býval ve starém Římě svátek Štěstěny: Fors Fortuna. Po ránu je opět krásně. Dočetl jsem Dneska už se tomu směju od Adiny Mandlové. Zajímavé osudy této populární české herečky! Zmoudření jí přinesly - stejně jako markýzi de Sade - až věznění, pronásledování, stáří a nemoci; tedy zmoudření co do hodnoty až druhého řádu; na prvním místě je totiž vždy moudrost filosofická, vzniklá z úvahy, z nadbytku sil, tedy ne moudrost nefilosofická, vnucená okolnostmi, podmíněná životními útrapami a nezdary, jež sice také přinášejí zklidnění, odevzdanost mysli a jisté zamýšlení se, jenže ne skrze úvahu, nýbrž skrze nedostatek sil. U ženy, a navíc u herečky, je ovšem jakákoli úvaha vždy povrchní a co do kvality a originality rovněž vždy sporná. Žena a filosofie, to je nesoulad, který se nerýmuje a který budí nanejvýš blahosklonné pousmání. Pravé filosofické zmoudření - jako třeba Buddhovo nebo Misantropovo - bývá učiněné naopak již v mládí, v přebytku sil, v blahobytu, ve štěstí, v podstatě proti všem obecným očekáváním. Ale co jsou ta "obecná očekávání"! Nic než písek, s nímž si hraje vítr!
Mandlové vzpomínková knížka končí v srpnu 1974 v jejím domě na Maltě, takže dalších sedmnáct let svého života až do smrti v dobříšském zámku pochopitelně nepopisuje, ale i tak to na jeden lidský život bohatě stačí.
Já kdybych měl shrnout můj dosavadní život, také by už bylo nač vzpomínat, kdybych si na všechno tak dobře vzpomínal jako ona - například mnohá jména a jiné nedůležité podrobnosti zásadně nedržím v paměti.
Četné paralely mezi jejím a mým dobrodružným životem by tu byly, byť Já jsem si na rozdíl od ní dovedl vždy poněkud lépe vybírat s kým se budu stýkat a s kým ne. To vysvětluje, proč jsem se velice brzy a mlád uzavřel do misantropické samoty. Veškeré její životní trable pošly vlastně právě jen z těchto špatných styků a z ničeho jiného. Povolání herečky, jako každé veřejně činné zaměstnání, je vůbec to nejhorší pro spokojený a klidný život: všem lidem na očích, všem lidem stále v pomlouvačné držce... Teprve v ústraní, v anonymitě, může člověk žít klidně a spokojeně.
Ale každé vzpomínání přináší nutně deprese. Já sám se tomu již v mém věku stěží vyhýbám. Člověk byl kdysi mladý, čilý, veselý, plný elánu a podnikavosti, zdravý, odvážný, zdánlivě nezničitelný. Uběhne pár desítiletí, přijdou první zlé zkušenosti, první životní prohry, první zklamání, nemoce, které ochudí i čilost ducha, a člověk pomalu rekapituluje ne své radosti a úspěchy, nýbrž ponejvíce své bolesti a svá trápení, jimiž za život prošel a jež ho zkrušily, takže se ptá, jestli to všechno snažení a boj vůbec stálo za to. Náhle se přistihne, že místo aby rekapituloval, kapituluje; že srovnává fotografie z dětství, na nichž se smál dokonce i ve škole, z mládí, na nichž už občas bylo lze zahlédnout posmutnělý výraz tváře; že srovnává tyto rané fotografie se současnou svou vrásčitou, bělovlasou podobou, na níž se už sotva kdy mihne nějaký úsměv, vzpomíná, co krásného kdy prožil a jak prchavé a nenavratitelné to byly okamžiky štěstí; pochopí, že mládí a jeho svěžest se již nikdy nevrátí a že naopak blíží se postupné zhoršování, konec, smrt, konec všeho. Srdce, jež kdysi tak radostně poskakovalo v neposedném těle dítěte, již nebije tak vesele jako dřív; teď jeho zlověstný tlukot rozechvívá hruď jako neúprosné konečné odpočítávání, které nás ruší z klidu, budí ze spánku, připomínajíc svému vlastníkovi, že jednoho dne ten životodárný tep ustane a my navěky ztratíme to, na čem nám nejvíc záleží.
Je však základní chybou nejen vůbec se narodit, ale je chybou i potom mít přehnanou úctu k životu. Život rozhodně nemá takovou absolutní hodnotu, jakou mu přikládáme. Víme to o životech druhých, cizích, například o životech nenáviděných lidí, víme to o životech zvířat či rostlin, jimiž s klidným svědomím mrháme, ale o životech našich vlastních si myslíme, že jsou nad všechno zlato světa, ba i nad sůl, a že všechno živé i neživé se tomuto zvláštnímu, ojedinělému životu musí podrobovat a obětovat. Ostatní si myslí totéž. Mýlí se však všichni. Smrt je z tohoto rozšířeného omylu vyvede velice záhy a razantně.
Vzpomínky jsou depresivní a po přečtení této knížky přeskočila určitá stísněnost i na mne. Já nikdy nenapíšu "dneska už se tomu směju", protože smích mě už přešel.

Dnes jsem se toulal od jednoho konce lesa na druhý. Líbí se mi, jak voní lesní půda ohřátá sluncem; líbí se mi žlutá sluníčka kvítků jestřábníků, jež dekorují les; líbí se mi má volnost uprostřed toho všeho. Kéž by to takto zůstalo ještě mnoho let, když už nejde vrátit čas ani ho pozastavit! Někdy mi připadá, že tok času, stáří, smrt a veškeru konečnost si vymysleli lidé, kteří by se jinak nudili, kdyby se všechno na světě zastavilo v kosmické ataraxii a nehýbalo se z místa. Já bych naopak v nepohnutelnosti veškerenstva dlel rád. Snad je to jen jiný název pro smrt, pro nebytí, toto zastavení veškeré dynamiky života, ale faktem je, že si často na konci dne smuten říkám: "To už je zas večer? Ach, jak ten den rychle uběhl!"
Chodím si lesem a úkosem pozoruji slunce, jak pádí po obloze. Všechno bere rázem tak rychlý konec! Dnes jsem viděl dvakrát, jak lesní mravenci přepadli brouka listokaze zahradního a jednu žížalu. Bylo mi jich líto, těch přepadených, ale do přírodních dějů pokud možno nezasahuji, pouze snad, je-li třeba zachránit tonoucí mušku nebo obrátit bezmocně se zmítajícího broučka ze zad na nožičky. Muselo by mi být líto nakonec i těch mravenců, že je připravuji o těžce dobytou potravu. A nejsem indický král Šibi, abych se jim sebeobětoval sám. Vždyť ani ten soucitný král nezrušil svým dobrým činem věčný světový hlad, jenž se nikdy neukojí, ani nezrušil světový boj, jenž se nikdy neutiší!

U rybníčku Khalídž jsem se díval na horského konipáska, na ryby, na černého čápa a poslouchal jsem zpěv různých ptáků, kteří si hráli nad mou ustaranou hlavou. Jejich život i můj jsou konečné, ale teď na to nemyslím, anebo jen málo, aby mi před nimi nebylo hanba.
Dnes bych se snad i vykoupal, třebaže panuje jen hezké středoevropské počasí, nic víc, tedy žádné indické tropy, ale na obou blízkých loukách jezdí lomozné traktory, jež sečou trávu, takže v tom hluku mě tady moc netěší být. Odcházím proto nahoru do svého ášramu, kde je ticho, pohodlí a kde mám připraven rozečtený Plivanec na rozloučenou, nejlepší knihu od nejlepšího spisovatele - ode mne.
Jacísi ptáčci si oblíbili kupoli mého stanu, kde mohou snadno a pohodlně sbírat hmyz. Vídám je jen zevnitř, protože kdybych vystrčil hlavu, nebo se i jen pohnul, jistě by uletěli, takže se jen uhaduji, co za ptačí druh by to mohlo být: snad některý z tří druhů budníčků, jichž je tady v okolí vidět a slyšet habaděj, možná to jsou dokonce mí sousedé červenky. Přes průsvitnou látku celty vidím však dobře jejich stínové siluety, hlavně nožičky s dlouhými ostrými drápky, a mám trochu obavu, aby jimi stan neproděravěli a nepotrhali. Jednou, kdysi, se to už stalo, ale tehdy byla látka stanu už notně zpuchřelá a dokonce mám dojem, že to udělal nějaký větší pták, nějaký dravec velikosti káněte, ne takovýto maličký ptáček, jehož drápky ani zobáček zobající hmyz z kupole nemohou celtu poškodit.



šukravár, 25. června 44
Z Plivance vyzařuje, sálá, žhne taková duševní síla, že po pár přečtených stránkách jsou všechny chmury pryč. Knížka Adiny Mandlové má sice v názvu smích, ale jinak je spíš k pláči. Už nikdy nesmím nic takového strašného číst, leda bych si to uložil za zkoušku mé duševní síly a neoblomnosti!
Plivanec jsem psal v šestadvaceti letech, kdy jsem na tom byl podobně jako nyní: svobodný a vítězoslavný, s budoucností však krajně nejistou. A přesto jsem se ještě tolik neoddával smutku a tragickému pocitu jako teď. Je to tím, že tehdy toho bylo víc špatného za mnou a víc dobrého ve mně a přede mnou. Kdežto teď? Teď se mi často zdá, že to nejlepší je za mnou a horší mě teprve čeká. V určitém smyslu to je pravda. Návratu do přírody, návratu úplného, se vším všudy, zvířecího, návratu ke zvířeti,jsem sice dosud nedosáhl, ale jinak stojím triumfátorsky nad životem jako nikdo z lidí. Užívám si takové samoty v přírodě jako nikdy předtím, ale tím víc se bojím, že to jednoho dne skončí, anebo hůř, že systém mě semele jako tolik jiných mých současníků a vrstevníků. V této fázi života bych se měl oddat klidnému a vyrovnanému rozjímání, s radostnou myslí, po vzoru indických poustevníků, a nemyslet na uplývající čas. Ano, do bezčasovosti bych se měl svou myslí ponořit a vzdát se těžkých myšlenek, jež pramálo jsou případné tomu, kdo dlí v zakotvení absolutní svobody! Neporušenost posvátné mysli indického vanaprasthy sluší tomu, kdo je nejsvobodnější a kdo dlí tudíž nejosaměleji ve svém lesním ášramu! Co znamená všechen ten smutek a nepokoj? Co nakonec značí? Jen to, že mysl jedince dokonalého si hledá další překážky, i když už není co překonávat! Kdy jindy je svrchovaný čas stát se neporušitelným středem vesmíru, světovým stromem, centrální osou své nadlidské bytosti?

Odpoledne, když jsem se do sytosti vyspal a vyležel, oblékl jsem si khaki tričko ze Seychell, maskáčovou vestu a kalhoty a vyrazil jsem zase na potulky.
Dnes jsem se toulal víc v polích a v lukách než po lesích. Došel jsem až nad vesnici Phitakirí. Nádherně tam voněl rozkvetlý bez. Neodolal jsem a přičichl jsem k bílé bezové latě pěkně zblízka. To je vůně! Obyčejný bez na mezi! Kam se hrabe Christian Dior se svými průmyslovými smrady! Zcela ta vůně přebila zápach z blízké hromady hnoje, na němž lovilo hmyz početné hejno špačků. Všichni špačci se okamžitě vyplašili, když jsem se přiblížil a zadíval se na ně dalekohledem. To nemají rádi, s tím mají své neblahé zkušenosti; pušky farmářů, sadařů a vinařů znají, lidužel, až příliš dobře.
Chodil jsem v tom krásném počasí a často jsem posedával na různých posedech. Celosvětová jatka mají svými filiálkami obšancovaný každičký kout přírody, nikde nezůstává žádné divoké zvíře mimo zorný úhel nějaké té strážní věže, odkud mamlas myslivecký číhá a vraždí ze zálohy.
Jeden z posedů se mi však zvlášť líbil. Byl umístěný ve větvích mohutného starého dubu, žijícího osaměle v jetelovém poli. Připomněl jsem si samozřejmě "můj" dub v Reinlebensbornu, na který každoročně alespoň jednou rituálně vylézám. Ten je však teď daleko. Tento je samotář, je proto rozložitější. Bydlí v něm, zdá se, párek strakapoudů. Z jedné rány na nalomené haluzi vyprýštila míza, zatuhla a pokryla tu otevřenou bránu infekcím pevným strupem. Nyní na tom mízním strupu hoduje sršeň a když odletí, vystřídá ji babočka admirál.
Když jsem šel kolem potoka, všiml jsem si jakési podivné věci v jeho korytu. Ta věc se náhle pohnula, dřív než jsem stačil přiložit k očím dalekohled, a vyletěla ven nad pole. Byl to černý čáp. Zakroužil nade mnou, ne proto, aby se mi ukázal, ale aby nabral výšku a zmizel kdesi nad lesy. Jsem proklet, všichni se mě bojí. Všichni, kromě jediné křepelky, která mě doprovází kus cesty podél polní pěšiny, sama jsouc ovšem dokonale skryta a ozývajíc se jen svou typickou akustickou pareidolií "chcípněte, chcípněte" - myšleno na lidi. Opravdu se jí tím voláním asi všechny lidáky daří zahnat nebo jim nahnat strachu ze chcípnutí, neboť za celý výlet jsem nepotkal ani neviděl ani jednoho.
Došel jsem k jedné chatě na kraji lesa. Nikdo v ní není, a tak si ji mohu dobře prohlédnout, třebaže ji nevidím poprvé. Něco takového bych bral, až půjdu za dvacet let do důchodu, a možná by mi nevadilo ani to, že by v té chatě nebyla zavedena elektřina nebo voda. Hlavní je samota a blízkost lesa. A volný čas, pochopitelně, abych si toho všeho mohl vůbec kdy užít.
Došel jsem k rybníčku Khalídž. Provoz je tu dnes v okolí také, neboť posekanou trávu na okolních loukách zase ve formě sena sklízejí, ale přesto randál není tak hrozný, ježto vlastně auto jen přijede, naloží do sebe automaticky seno a hned, za pár minut, jede pryč, přičemž dalších několik minut trvá, než náklad kdesi ve stodole na statku vyloží a vrátí se zpátky pro další. V tomto mezidobí a za těchto podmínek se u rybníčku dá vydržet a dá se dívat znovu na párek žlutých horských konipasů, kteří s pocukávajícími ocásky posedávají buď na molu nebo na prkenném voru, který tu zbyl z minulých let po "chovu" kachen na odstřel bouchaly mysliveckými. Letos tu žádná krvavá jatka nebudou - snad kromě rybolovu.
Osměluji se skočit do vody. Je studená, vzduch je také studený, ale dá se to snést. Osvěžení, jež ta koupel přináší, a pocit sounáležitosti nahého těla s přírodou, osychajícího na slunci a větru, uprostřed lesa, je nenahraditelný. Vylézám z vody a mokrý a nahý usedám v lotosové pozici na molo. Příroda je kolem mne a příroda je ve mně. Náhle se má mysl naplnila tou nejúžasnější harmonií. Má mysl právě splynula s veškerou přírodou.

Večer - ještě bylo světlo - nakoukla prokousanou dírou v rohu stanu "myška" a vůbec jí nevadilo, že je ta díra ucpaná kusem záplaty! Vadilo jí ovšem, že jsem uvnitř stanu Já, a tak se hned poroučela ven.
Pravděpodobně bych jí nic neudělal, jak se znám, určitě, ale jak vidím, navykla si ke mně chodit jako domů a to znamená, že by mi celý stan rozcupovala, až bych byl pár dní pryč. Než půjdu "domů" do verbežárny pro nové zásoby, budu tedy muset vymyslet, jak se proti té neodbytné "myšce" pojistit. Buď se přestěhuji jinam, nebo před odchodem sbalím všechny věci do krosny a tu postavím někam pod husté větvoví stromů, aby na ni nebylo moc vidět - to zase kvůli lidákům - a zároveň aby na ni moc nepršelo, kdyby pršelo. Zbývá ještě třetí možnost: celou tábornickou výbavu vzít s sebou. Nelíbí se mi ani jedna z těch tří možností. Popřemýšlím o tom.
Vybavuje se mi jeden zážitek z počátků mého poustevničení v lese, který má rozkošnou spojitost s podobnou neodbytnou "myškou":
Jednoho dne ke mně vlezla "myška" škvírou mezi stěnou a podlahou stanu, který se zapínal pouze na knoflíky, nikoli tedy těsně na zip. Vlezla si dovnitř, a protože jsem se nehýbal, nechtěje ji vyplašit, jala se nerušeně prozkoumávat mé věci a hledat něco k snědku. Chtěla ochutnat dokonce i mé prsty, kousla mě do nich trošičku, Já ucukl, ona ucukla, za vteřinu už na to zapomněla, Já taky, a hledala dál. Sesbírala pár drobečků a odešla kudy přišla. Za chvíli se vrátila znovu, zase si nabrala do úst pár drobečků a opět vyklouzla tiše ven. Zkusil jsem pro ni nachystat hrstičku ovesných vloček na podlahu. Když přišla zanedlouho znovu, objevila samozřejmě připravené vločky a začala si jimi ládovat své lícní torby jako křeček. Bylo to srandovní a bavilo mě ji sledovat, bavilo mě mít za společníka v mé samotě divokého tvora, který se pro pár soust chová jako ochočený. Tak jsem krmil svoji "myšku" a bavil jsem se jejím sledováním. Častokrát jsem ji dokonce z legrace chytil do dlaně a zase pouštěl - docela jako ochočenou. Nebála se mě a vracela se. Když jsem však jednou odešel na dlouho pryč, zapomněv uvnitř stanu v batohu jídlo - myslím, že to byly indické placky čapátí -, "myška" přišla jako obvykle pro přichystané pohoštění, nenašla je, ale zato posléze vyčmuchala v uzavřeném batohu jídlo a ten batoh tudíž naprosto celý rozkousala tak, že jsem jej pak mohl již jen vyhodit. Mohl jsem se však zlobit jen na sebe.



šanivár, 26. června 44
Nad přísnou disciplínou vanaprasthovou by zuřil každý vojenský velitel, skautský vedoucí, učitel, vychovatel dětí a mládeže, dílovedoucí, každý člověk společenský. Neboť disciplína vanaprasthova sestává z dlouhého spánku, aby se duše řádně občerstvila a aby v ní získala převahu její senzitivní část nad částí příliš rozumovou; dále z dlouhého nicnedělání, aby z nudy těla tím více uvedla se v čilost činnost duševní; z dlouhého osamělého pobývání na jednom místě, aby se také myšlenky nerozutekly do různých míst, ale aby zůstaly pěkně neroztěkány pohromadě; z dlouhého mlčenlivého pozorování, jež je více pouhým díváním se skrze podstatu předmětů než podrobným zkoumáním a rozborem nerozborného celku na nepodstatné části; z dlouhých, pomalých, osamělých, tichých procházek, jež nemají vanaprasthu někam zavést, nýbrž spíše k něčemu přivést, k nějaké myšlence, k nějakému souznění: cesta, po níž se krokem loudavým a duchem bystrým ubírá, není stezkou turistickou, nebo - hůř! - dokonce cyklistickou, je komunikací jen v určitém smyslu, neboť je to stezka duchovní: čas, vzdálenost nebo cíl tu nehrají roli, důležité je jen sebepoznání skrze přírodu, poznání jednoty obou, z níž čerpá radost. Tak na této duchovní cestě všude se zastaví, spočine náhle v zasnění, v upadnutí do hluboké meditace, usedne tu i onde, kde je klidný kout, rozkošný výhled do krajiny, líbezný zpěv ptáčka, zurčení potůčku, šelestění listů na stromech, ševel větru v korunách stromů, brebentění veverky ve větvích stromu; přičichne ke každé květině, ohmatá každý kámen, kůru stromů, pohladí každou rostlinu, zadívá se nadlouho na každého broučka, pílícího v trávě, do níž sám s rozkoší klesá, jakoby znaven poutí životní, zatímco je pouze zmámen štěstím, jehož přemíra si žádá spočinutí, zastavení běhu, aby ono nevyprchalo tak rychle... - Nad tím vším by vychovatelé ke kolektivismu, krotitelé lidstva zuřili; neboť je to přesný opak společenské morálky a její fašisticko-humanistické disciplíny. U lidí má naopak každá společenská disciplína vypěstovat člověka opačného, člověka bez duše, bez osobnosti, bez individuality, bez vůle; nemá mu poskytnout ani chvilku času sama pro sebe, aby nezačal sám od sebe samostatně myslet a jednat; aby příliš nezduchovněl, to jest aby neupřednostnil práci duševní pro sebe nad práci tělesnou pro ostatní a za ostatní, v níž ztratí svobodu; aby neupřednostnil sebe před jinými; aby je nezačal nenávidět pro to, jací skutečně jsou. Duch člověka společenského má být především oslaben a posléze zlomen: k tomu nejlépe slouží krátký, přerušený, málo vydatný spánek (spánková deprivace), zavalení nesmyslnou, nadbytečnou činností, neustálou prací, zbytečnými starostmi, znemožnění jedinci zůstat chvilku o samotě sám se sebou a se svými myšlenkami - a všechny ostatní způsoby, jak přinutit člověka k "státoprávnosti". Všechny tyto metody "výchovy" člověka ve "společensky platného občana" jsou také osvědčenými metodami mučení, když se tyto metody znásobí a přeženou. Hle, ty, kdož neznáš lidi, jaké překvapivé poučení pro tebe, ty nevědomče, s nímž Buddha nedoporučoval se stýkat! Já však překvapen nejsem, Já tu lidskou chamraď dobře znám!

Počasí, které teď vládne, je naprosto perfektní: je sucho, slunečno, teplo, ale zase ne horko, jež by přitáhlo bouře, lijáky a krupobití. Noci jsou rovněž krásné a teplé a suché, dny i noci jsou bez komárů. Ideální počasí. Komáři jsou ovšem obtížný hmyz až č. 2; nejobtížnějším hmyzem č. 1 bývají v létě houbaři. Letos by možná i jich mohlo být výjimečně méně, pokud by se houbám v tomto suchu nedařilo. Zatím jich mnoho vidět není - hub, ani houbařů. Od rána však slyším v lese lidské hlasy. Odvažuji se proto chodit jen po vnitřních lesních cestičkách, kde se cítím před lidáky bezpečněji. Dnes mě však bolí nohy po všech těch túrách posledních dní a brzo jsem unaven, mám toho toulání dost, v sedě v lese jen usínám a po půl třetí hodině se vracím zpátky do stanu. Škoda, dnes je z celého týdne asi nejtepleji a k rybníčku Khalídž jsem ani nedoputoval.

9. část >>>

<<< 7. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm