Misantrop: Vanaprastha - 9.

10. října 2010 v 13:36 | Misantrop |  Vanaprastha

ravivár, 27. června 44
Ráno se probouzím brzy, asi o šesté, mám hlad, ale nic k jídlu. Obloha je naprosto čistá, bez mráčku, krásné teplo, slunce už dávno svítí a jeho paprsky ozařují les a lákají spáče z pelíšku. Dnes bude ještě lepší den než včera. Musím však jít pro nové zásoby.
Sbalil jsem stan a krosnu stavím pod malý hustý smrček. Tohle bude nová zkušenost, takhle jsem to ještě nikdy nedělal. Odcházím k verbežárně jen s malým batůžkem na zádech. Budu spěchat zpět.
Příroda je v nedělním jitru nejpůvabnější. Klid a spousta různých zvířat. Viděl jsem dva zajíce, asi tři srnky, jednoho mrtvého krtka s čumáčkem trochu od krve, koníčky, kočky, mnoho různého ptactva, pěkných rostlin, například lupinu-vlčí bob, hrachor luční či kakost, a pak ještě kohosi, kdo v tom mihnutí vypadal jako tchoř. Příroda je liduprázdná - až na jedno auto, které jede nahoru k lesu, kdežto Já jdu dolů k vesnici Haidžarí. Za hodinu svižné chůze přicházím ke starému posedu. Musím jít k němu s rukama vzhůru, abych se nespálil o kopřivy, tak je zarostlý bujnou zelení! Alespoň je poznat, že mi sem nikdo nechodí. Kručí mi v břiše, ale čtvrthodince klidného tichého posezení v náruči lesa neodolám. Procházce lesoparkem - nyní rovněž pustým - neodolám! Příroda je dnes tak úžasně fotogenická v tom ostrém ranním slunci; škoda, že u sebe nemám fotografickou výbavu! Zdola z města zaléhá až sem psí štěkot. Psinec Evropy. Už se zase blížím k tomu, co nenávidím - k lidem.
Potkával jsem samé nenáviděné symboly člověka. První člověk, jejž jsem potkal, byl cyklista. Druhý čučel před panelákem do mobilu. Pak začli čokli. Na předměstích je to dnes skutečně samý čoklověk. Potkávám - nebo spíš chvatně míjím - všechny "známé firmy", s nimiž jsem se kdy dostal do konfliktu. Jsou na svých místech a hlídkují. Už abych odsud zase odcházel!

symbol džinismu


mangalavár, 29. června 44
Tropická pohádka! Ale zároveň také den lidských hovad, jichž je všude plno. Začaly totiž prázdniny. Hovada jsou hlavně za městem, v lesích, na polích a lukách. V Reinlebensbornu bych teď nevydržel. Jakýsi školní výlet tam byl rozesraný po celém lese. Můj odchod do bezdomoví se tak opět ještě víc podobá útěku z koncentračního tábora. Na pláni za lesem, když už jsem se domníval, že je nejhorší za mnou, zjevil se naopak přede mnou pes a zaútočil na mne. Byla to zase jedna "známá firma": baba - tuším, že se jí zde říká "prdlá Hanka" - s otravným čoklem jménem Ferda. Když jsem zase viděl jeho štěkající tlamu s vyceněnými tesáky nebezpečně blízko mých holých nohou a majitelku čumět nevšímavě opodál jako by se nic nedělo, zavolal jsem na ni, aby si toho psa laskavě přivolala, protože mám strach, že mě pokouše. Pes ji samozřejmě vůbec neposlechl, a tak musela dojít až k nám a psa přivázat na vodítko. Že by se mi však alespoň slušně omluvila, to ani náhodou, to jsem od ní ani neočekával, jen mě pozdravila s přáním dobrého dne. Co se na to dá říct? Vůbec jsem jí neodpověděl a šel jsem rychle svou cestou dál. Co je platné, že mi přeje - navíc formálně - dobrý den, když mi ho stejně už ona a její čokl zkazili! Kdybych měl toto martyrium podstupovat každý den a každý večer se pak vracet do města, myslím, že bych to dlouho nevydržel. Buď bych se psychicky zhroutil, takže bych přestal úplně vycházet z domu, nebo bych jednoho krásného dne, jako je tento, někoho namouduši zabil. Nikdo si nedovede představit, čím vším musím projít, čím vším musím vykoupit to, že si chci na pár dní užít volnosti, samoty a klidu v lese daleko od všech lidí. To je opravdu jako útěk z koncentráku!
Hnal jsem celou cestu bez zastávky až na kraj lesa za vsí Haidžarí, kde teprve už jsem necítil žádnou člověčinu. Tam jsem ze sebe shodil těžký batoh naditý jídlem všech šesti základních chutí, lehnul jsem si na břicho ke korytu potůčku a dychtivě jsem pil. Ve stínu tichého, liduprázdného lesa jsem si sednul na zem pod stromy a v klidu jsem se konečně nasnídal. Dnes mi příroda připomíná tropické kraje, jež jsem procestoval. Konečně jsem unikl všemu zlu, totiž lidem, a jsem zase sám!
Krosna s tábornickou výbavou, již jsem zanechal schovanou v lese, je netknutá a v naprostém pořádku; žádní mravenci se dovnitř nedostali, žádná "myšička" se dovnitř neprokousala, nic není vlhké nebo plesnivé, takže by to takhle mohlo fungovat i napříště. Přesto jsem postavil stan - zatím jen moskytiéru, neboť déšť se nepředpovídá - a na slunce rozvěšel po okolních větvích všechny svršky a spací pytel. Svlékl jsem se donaha a vyfotil jsem se, jak sedím v otevřeném stanu.
V lese probíhají srnčí námluvy. Srnec honil srnku okolo mého stanu, s náležitým dupáním, praskáním větviček, chroptěním a kvikáním, a mne si vůbec nevšímali. Lidé s tím nicméně nadělají daleko víc rámusu. Rámusu pro nic.
Těším se, jak si odpočinu od lidí a vyspím se. "Doma", v tom neobyvatelném hromadném domě hrůzy, jsem naspal za dvě noci celkem jen asi jedenáct hodin špatného spánku! Těším se také na koupání ve zdejším lesním rybníčku Khalídž. Hned odpoledne, jakmile jsem se trochu prospal a odpočinul si, tam hned vyrážím. Voda je skvělá, pohoda neskonalá. Pořídil jsem tam další tři snímky. A při hledání vhodného místa na záběr jsem dostal včelí žihadlo. Náhle mě začalo pálit jedno místo na noze. Přičítal jsem to pálení kopřivám, ale žádné tam nebyly. Bylo mi to divné, až jsem objevil v kůži zabodlé žihadlo včely. Po koupání a slunění už jsem nikam jinam nešel. Pro dnešek to stačí.
Potůček, ze kterého beru pitnou vodu, sotva teče; těžko a zdlouhavě se z něj teď nabírá voda. Ale neprosím nebe o déšť. Toho bývá v našem kraji až dost, kdežto takovéto suché a pěkné počasí je vzácné.
Čtu kapitolu Z poustevníkovy lesní moudrosti, kterou jsem coby třicetiletý psal už také výhradně v lese.

siddha


budhavár, 30. června 44
Probouzím se do nového krásného dne. Žádná střecha nezbraňuje mi kochat se pohledem na okolní stromy, v jejichž větvích si hrají ptáčci. Čisté je nebe nade mnou, čistá je duše má. Ale je tak těžké vybojovat si tento kousek čistého štěstí.

Dnes by měla Olga Hepnarová 59 let, kdyby nepodlehla okamžitému impulzu a nestala se hromadnou vražedkyní. S cynismem sobě vlastním teď zlé jazyky o ní říkají, že prý neuměla žít. Možná. To ale není celé, že "neuměla žít". Ona samozřejmě žít uměla, tedy lépe řečeno byla by uměla žít, kdyby jí nekazili život lidáci. Ona by žít uměla, kdyby ji žít nechali, ona "jen" neuměla žít s lidmi, to znamená, že neuměla žít tak nízce a podle jako žijí lidé, žít tak mrzce a sprostě jako lidi; že nikdy neuměla zapadnout do jejich odporné společnosti. Jedině v tomto smyslu opravdu snad "neuměla žít". V tom případě Já také podle lidských měřítek "neumím žít". Ale jaká jsou ta lidská měřítka! Podívejte se na mne! Jenže neumět žít s lidmi, to je vždy známka vysokého ducha a ušlechtilé duše. Naopak, vyznat se v umění sžít se s každým člověkem značí vždy člověka nízkého, univerzálního, verzatilního, zkrátka povšechně bídáckého. Takové jemné bytosti, příliš jemné na to, aby žily s lidmi, s tou pakáží, by měly žít samy, což by jim mělo být umožněno. Já kdybych nemohl žít osaměle, bez každodenního drásavého kontaktu se vší lidskou špínou, bez každodenního šikanování úřadů, spolupracovníků, nadřízených, bez otravných sousedů, bez věčného hluku, bez stálého stresu, bez obtěžování každou lidskou hloupostí, každým lidským slovem, to jest lží, každým křivým pohledem, každou záludností, bojem o uhájení holé existence v tom všem lidském marasmu; kdybych nemohl žít sám a svobodně aspoň někdy, ale raději často a dlouho, jako dosud, díky pohostinství mých rodičů - nevím, nevím, jak bych skončil. Také bych se asi stal hromadným vrahem. Proto s Olgou tolik soucítím a proto je mi tolik blízká. Já jsem nyní svobodný, absolutně svobodný, bez nutnosti pracovat, stýkat se s lidmi; žiji si jako král, ba víc než to: lépe než král, neboť žiji osaměle, v lesích nejčastěji jako indický vanaprastha - a přesto i mne obtěžují lidáci natolik, že i Já mívám vražedné choutky; choutky, jež ani nelze poctivě nazvat nezdravými nebo šílenými; spíše to jsou choutky přirozené, pochopitelné při znalosti lidí, logické, potřebné, dokonce ekologicky čisté! Ale jsou to právě jen choutky: vím, že by mě lidáci zničili, kdybych je uskutečnil. Alespoň slovo je však svobodné, když ne činy! Ovády, komáry, klíšťata a kloše, kteří mi pijí krev, lze bez milosti zabít, ale lidi, kteří tě otravují úplně stejně, zabít nesmíš. To je spravedlnost?
Olga měla duši právě tak čistou a nevinnou jako Já, ale někdy je příliš těžké si ji mezi lidáky zachovat čistou a neposkvrněnou; někdy je tak těžké nestat se mezi lidmi - jejich vrahem. Odsuzováni a popravováni by neměli být vrazi a vražedkyně, ale spíš ti, kdo je k jejich často zoufalému, v podstatě sebeobrannému "zločinu" dohnali. To by však byla spravedlnost nelidská - můj čtenář už ví, co tím myslím. Neboť základními kameny, pilíři a vůbec převažujícím materiálem každé lidské společnosti i každé lidské spravedlnosti jsou vždy lidé špatní, nespravedliví, zlomyslní, otravní a nadpočetní. Není spravedlnosti ve státě lidském. Podle spravedlnosti by takzvaná vražedkyně stanula nikoli na lavici obžalovaných, nýbrž jako svědek. A svědčila by podle pravdy a ukazovala by prstem: na rodiče, kteří ji týrali a zneužívali, na školní děti, které se jí posmívaly a trápily ji pro její odlišnost od nich, na učitele, kteří ji ze stejného důvodu nenáviděli, a proto všemožně šikanovali, na obyčejné lidi z ulice, kteří ji bezdůvodně napadali a plivali na ni, protože vypadala jinak, "divně", nelidsky... - ano, ta takzvaná vražedkyně by musela ukázat na každého, kdo jí kdy v životě ukřivdil, a byl by z toho takový monstr proces, že by otřásl prohnilými základy celé lidské společnosti, jež se dnes a denně ustavuje a udržuje jedině násilím na jednotlivci! Neboť i všichni tito rázem nově obvinění, kteří svou vražedkyni "vyrobili", by nyní museli uvést (udat!) také jména všech těch, kdo "vyrobili" je samé a jejich špatnost. Jediný člověk by nezůstal čistý, na všech by ulpěla vina. Jenže to by byla anarchie, což lidáci nepřipustí. Proto je vždy jednodušší soudit a odsuzovat výjimečné jednotlivce, než celou špatnou společnost. Tak tomu bylo vždy co svět světem stojí. Proto není spravedlnosti ve státě lidském. Je jen spravedlnost lidská, tedy žádná. Olga byla oběť této nespravedlivé justice; ale vypořádala se s lidmi se ctí. Je navždy světicí a mučednicí misantropismu. Smrt lidem!

Po poledni jsem se šel koupat. Líbí se mi, jak se les odráží na hnědé, avšak čisté hladině rybníčku; líbí se mi vodou podemleté staré chůdovité pařezy na břehu; líbí se mi hbité rybky marně lapající mrštné vodoměrky a bruslařky obecné; líbí se mi kapři líně se povalující u teplé hladiny vody, dokud je nevyplaším buď Já svým skokem do vody a plaváním, nebo konipas, když nízko nad nimi přelétne; líbí se mi tu to klidné a nerušené ústraní, jež mi dovoluje těšit se ze samoty a nahoty.
Za čtyři hodiny už mi to bylo tak jednotvárné, že jsem se vrátil nahoru do svého ášramu číst si Z poustevníkovy lesní moudrosti.

siddha


guruvár, 1. července 44
Dnes jsem potkal srnku, která právě rozespalá vycházela z lesíka kolem rybníčku Khalídž. Konipasové si zvykli na moji neškodnou přítomnost natolik, že už se neletí schovat, jakmile se objevím, postavím se, ani když skočím do vody jako zpočátku. Nyní už vědí, že nejsem jejich nepřítel a dnes mě dokonce nechali připlavat až ke kachnímu voru, na němž sedávají.
Dnes jsem pozoroval pěkného kobaltově modrého samečka motýlice lesklé; místní dvě modrá šidélka jej však zahnala kamsi ke druhému břehu.
Začínám se pěkně opalovat, až spalovat do červena, proto mě nijak moc nemrzelo, když se po třech hodinách střídavého koupání a opalování obloha na dlouho zatáhla velkým mrakem, což mě přimělo k návratu do stanu. Pro dnešek stačí, nic se nesmí přehánět. Jak se praví v Indii: Mómdaréšan mém sab kučh! Všeho s mírou!
Počasí přesto zůstává dál nádherné. Dva dny jsem neviděl člověka, nezaslechl psí štěkot, zůstávám celé dny zcela nahý; pouze když jdu k rybníčku, obleču si pro všechny případy, avšak úplně zbytečně, trenýrky, a na noc si pouze, tak jak jsem, přelezu do spacáku. Nepotřebuji šatů! Takže jsem nejenom vanaprastha, ale i digambar. Jsem šťastný. Čtu kapitolu Škarohlíd.

siddha


šukravár, 2. července 44
Ráno mě maličká přeháňčička přiměla konečně nasadit také střešní dílec od stanu. Nestálo to ani za to, ale už je tam. Alespoň mi nebude každé ráno svítit slunce do rozespalých očí.
V poledne jsem se šel dolů vykoupat. Na opalování bylo příliš oblačno, téměř zataženo a dokonce se v jednu chvíli opět spustila další taková slaboučká přeprška. Vykoupal jsem se, zaplaval si, poležel na molu, podíval se na ryby a brzy jsem se vydal zase zpátky nahoru. Cestou jsem viděl malého skokana hnědého, veverku a na překrásně rozkvetlé chrpě parukářce různobarevné motýly a kovově lesklé páteříčky. Celý zbývající den se ušlechtile nudím, pozoruji své sousedky červenky, které si také z nudy vyšly na vycházku kolem hnízda, a dále jsem se úplně zahloubal do mého spisku Bůh nesmiřitelného hněvu. To je asi nejvzteklejší a nejnesmlouvavější kapitola z celého Plivance na rozloučenou. To je opravdu nesmiřitelný hněv!
Nic mi nechybí, nic mě netrápí, po ničem netoužím, žádný člověk mě nevyrušuje, mé myšlenky jsou klidné, a proto i nehybné, tiché a mlčenlivé. Není tedy co víc napsat. Vanaprastha dosáhl kýžené dokonalosti, po níž prahl, a proto mlčí.

siddha


šanivár, 3. července 44
Byla krásná měsíčná noc. Procitl jsem již před svítáním, společně s ptáky. Do jejich trylků se pojednou vmísily krajně nezvyklé až hrozivé zvuky! Ne, žádní houbaři, ti dosud ne, ani srnec. Tohle znělo jako funění a chroptění nějakého obra mezi zvířaty, cosi divokého a silného. Ty zvuky byly hlasité a zaznívaly zblízka, velmi zblízka, odkudsi za mým stanem, kam jsem neviděl, takže nyní jsem zalitoval, že jsem nasazoval střechu. Funění a zvláštní vrčivé zvuky neznámého původu mi naháněly hrůzu. Oblilo mě horko. Vylézt ven ze stanu jsem se neodvažoval, abych neznámé zvíře nevyplašil a snad i nerozdráždil k útoku. Má nevidoucí představivost si už malovala v duchu medvěda či snad dokonce exotickou šelmu uprchlou z cirkusového zvěřince nebo vypuštěnou nezodpovědným nabobem, jemuž jeho tygří koťátko, zakoupené od pytláků pro snobské předvádění, přerostlo přes hlavu a stalo se již příliš nákladným a nebezpečným.
Náhle jsem to funění, vrčení a chroptění zaslechl v tutéž chvíli ze dvou různých míst. Byla to tedy minimálně dvě zvířata, jež putovala předjitřním šerem kolem mého pelíšku kryta tou nejhustší vegetací. Zvuky se rychle vzdalovaly až ustaly docela, aniž bych cokoli spatřil.
Podobnou zkušenost jsem zažil jen v thajské džungli, v noci, za kvílení tisíců cikád, když jsem přespával na holé zemi pod širým nebem. Tehdy to byla divoká prasata, takže i tentokrát to jistě bylo jen pár či několik prasat. Ty chroptivé, funivé zvuky by tomu odpovídaly. Jen ono typické prasečí chrochtání a kvikání, jimiž se prasátka ozývají při krmení, mezi těmi zvuky chybělo. Škoda, že jsem ta prasata neviděl. V přírodě, na vlastní oči, jsem tady v Čechách ještě vůbec nikdy neviděl divoké prase. Je to zvláštní: takové velké mohutné zvíře, prý dosti početné, není-li to ovšem jen další lstivá myslivecká osvětimská lež - a přesto jsem ho nikdy nezahlédl ani Já, který v přírodě, v lese prakticky žiju a kde jsem viděl už ledacos a ledaskoho. Některá zvířata prostě zvládají být neviděna. Já bych to možná dokázal taky, kdybych musel a kdybych mohl neopustit les. Ale to je právě to "kdyby". Někdy se mi to nicméně daří na dost dlouhou dobu, jako například teď za poslední tři dny. Prasata mají navíc v houštinách oproti mně, dvounohému, nespornou výhodu, že chodí po čtyřech; snáze se tedy houštím pohybují.
I když jsem ta prasata neviděl, stejně to byl vzrušující zážitek.

Další nevšední zážitek mám dnes od rybníčku. Počasí je báječné, na nebi ani mráček, voda je senzační. Voda je dnes zatím nejteplejší. Je tak teplá, že v ní lze vydržet velmi dlouho. Dost dlouho na to, abych přeplaval celý rybníček na délku - dělá to odhadem jen 40-60 metrů -, na konci abych se otočil, doplaval zpět k molu a ještě se u něj dlouho rozkošnicky potápěl, převaloval se ve vodě jako samotářská velryba grónská a všelijak jinak se tam ráchal. Když jsem pak vylezl na molo, abych se opaloval - a zde se dostávám k tomu nevšednímu zážitku -, lehl jsem si na břicho. Netrvalo dlouho a zpozoroval jsem nad sebou stín. Považoval jsem jej za stín poletujícího motýla. Něco mi vzápětí dosedlo na zadní stranu stehna. Ale nebyl to motýl, ani žádná moucha; na hmyz to bylo mnohem větší a těžší! Reflexivně jsem ucuknul, částečně též leknutím nad tou překvapivou vahou. Zvedl jsem hlavu a ohlédl se. Je to neuvěřitelné, ale byl to jeden z konipasů, kteří žijí na rybníčku a kteří se zpočátku našeho seznámení přede mnou schovávali! Ne že bych si troufal domýšlet si, že si na mne sednul z přátelství - prostě si mě spletl s neživou věcí -, ale přesto to bylo zvláštně milé. A Já hlupák ucuknul, jako kdyby se mě dotknul (fuj!) člověk! A aby to nebylo málo, za pár okamžiků, když jsem zvedl hlavu, abych se podíval na rybu, jež sebou ve vodě plácla, viděl jsem i druhého konipáska, jak už ke mně letí také, ale vida mě pohnout se, v poslední chvíli změnil prudce směr letu! To jsou zážitky! Málem na mně přistál i ten druhý!

Celý den jsem si nicméně připomínal, že je zase obávaný den Saturna, šanivár, čili po našem sobota, a že je nutno být zvýšeně ostražitý před lidáky. Půl čtvrté hodiny jsem vydržel u rybníčku, ale pak mě vyplašil zvuk první a lidužel dnes ne zdaleka poslední projíždějící motorky, donutil mě dokonce rychle kraulem doplavat ke břehu a střelhbitě vylézt z vody, a třebaže to byl planý poplach, ježto motorka zasraná jela dál, stejně jsem už potom neměl klid. Ono lepší, nerad bych se spálil. Ostatně, nevadilo by mi ani tak to, že by mě tady někdo přistihl bez trenýrek - na to kašlu -, jako spíš to, že by pak po mém příkladu mohl někdo dostat stejný nápad jako Já a chodil by se sem také koupat. Zdejší osamělost je tak vzácný a jinde již těžko vídaný poklad, že stojí za to si jej chránit jen pro sebe. Pro mne je to tu teď něco jako ráj na zemi. Vanaprasthovo nebe.

siddha


ravivár, 4. července 44
Toto nebe však zase na pár dní opouštím, byť nerad, protože mi zbývají jen poslední dvě plechovky fazolí. Na celý den až do příštího rána by to bylo málo, a tak balím stan, skrývám ho opět pod nízké smrčky a odcházím pro nové zásoby.
Vstal jsem sice velmi časně, spolu se sluncem, leč přesto hned od rána panuje velké horko. Přesto jdu lehce, svižně a s dobrou náladou. Prvního člověka jsem potkal až ve městě. Samozřejmě to byla tlustá čůza v těsných šortkách, v malém tílku s obrovskými cecky až po pás jako věstonická Venuše, která na provaze táhla čokla - pravé ženy jsou hrdé na své sádlo stejně jako praví muži na své svaly. Další člověk přes cestu byla také čůza s čoklem. Před krámem, v neděli otevřeným, také štěkali asi tři přivázaní čokli. Jedna z čůz okřikovala svého bílého sestříhaného teriéra: "To nesmíš dělat, rozumíš?" Měl jsem sto chutí něco ironického za něj odpovědět, jako třeba, že nerozumím, neboť jsem pes, a ne malé dítě, za něž mě zaměňuje ve své pomatené mysli, ale byl jsem rád, že mě alespoň pro tentokrát žádný z těch psů nenapadl. Lidi (ne lidi, čoklidi!) na mne stejně koukají nějak divně, jako kdyby slyšeli, co si myslím. Buď jsem tedy magor Já, nebo se zmagořilo celé tohle zasrané sídliště! A myslím, že islám teď učinil významný sympatický krok: zakázal chovat psy, ta nečistá stvoření. Nejnečistšího patvora na světě - člověka - je však pěstovat stále povoleno.


Doma jsem si uvědomil, že zítra a pozítří jsou státní svátky, takže knihovna, kam chci jít, i pošta, kde musím zaplatit výpalné, budou otevřeny až ve středu a to znamená, že se "doma" budu muset zdržet trochu déle než jsem předpokládal a než mi je milé.

symbol džinismu


guruvár, 8. července 44
Stejně bylo bouřlivo a trápily mě průjmy a zánět zubů. Průjmy zázračně vyléčil hořký černý indický čaj, zánět zubů pak osvědčený odvar z řepíku v podobě ústního vyplachovadla.
V knihovně jsem si vypůjčil Nejvyšší nauku od indického duchovního Mistra, jemuž Západ říká Osho. To je však anglická podoba tohoto jména. Já je však budu psát foneticky, tak jak se to skutečně vyslovuje, to jest Óšó, poněvadž v dévanágarí se to píše také se znakem pro "š" - takto: ओशो, což se vyslovuje rovněž Óšó ("o" bývá v hindštině vždycky dlouhé, jakoby emfatické, básnické - krásná řeč!); tedy žádné Osho s vysloveným "s" a "h"! Osho je způsob zápisu anglického, nikoli českého! Angličtina znak pro "š" nemá, je proto pro ni nutné vypomáhat si spřežkou "sh" pro výslovnost "š"; avšak čeština, díky Janu Husovi, "š" může zapsat, není tedy nutné kopírovat anglický vzor! Ještě k tomu, když hindština a čeština jsou si tak podivuhodně blízké jazyky! Všechna slovanská písma mají nějaký svůj znak pro "š", není proto nutné používat toporný anglický přepis! Písmeno "š" v Óšóvě jméně píše bulharština, litevština, ruština, ukrajinština...; jen západní Slované, to jest Poláci a Češi, přepisují Óšóvo jméno hanebně po vzoru internacionálním! Proč? Proč se vzdávat naší kulturní výsady a připodobňovat se světu? Není to ani nutné, ani správné! Alespoň tedy v mém soukromí nehodlám tento sílící nešvar podporovat! Proto tedy budu psát správně Óšó, a nikoli nesprávně Osho. - Tolik k jazykovému vysvětlení.
Vybral jsem si Óša, poněvadž jsem chtěl něco indického, a Óša znám, protože mám doma jeho Zápisky šílence. Zlákal mě ten mnohoslibný název, a tak jsem si to kdysi koupil. Ale pak jsem se tomu smál, jak jsem naletěl. Nad jeho Nejvyšší naukou se také směji a přičiňuji u četby četné ironické poznámky, jichž by bylo příliš mnoho, měl-li bych je tady všechny zapsat. Nechci se však Óšem zabývat víc než je zdravé a než si koneckonců zasluhuje. Se Schopenhauerem a s Klímou opovrhujeme profesory filosofie, opovrhuji tudíž i jejich orientální obdobou, to jest takzvanými duchovními učiteli či Mistry. Já jsem si Óšóvu Nejvyšší nauku vypůjčil proto, že občas mu přece jenom ujede náhodou nějaká dobrá myšlenka. Ale Óšó není filosof, filosof praktický, přírodní, nebo dokonce misantropický; on je spíš náboženský vůdce, kazatel, přednašeč, podnikatel s duchovnem; jeho činnost je kšeft jako každý jiný; Óšó není žádný osamělý poustevník žijící v lese, žádný vanaprastha; tak by nic nenapsal, lépe řečeno nenadiktoval, neboť on skutečně nepíše: Óšóvy knihy jsou pouhými záznamy jeho přednášek; je tedy mistrem mluveného slova, nikoli psaného - a přílišné mluvení nemám rád. A lidé, kteří ho nábožně poslouchají? Co říci o těch? - Lůza. Lidská i filosofická lůza. Věřící verbež.
Já bych také nic nenapsal, a hlavně neuveřejnil, kdybych nemusel trávit zimy v baráku a kdybych neměl přístup k počítači. Ale jak říkám: Óšóvi se přece tu a tam povede nějaká hlubší myšlenka - a je to indické, což se mi líbí.
Óšó je však synkretik, což často znamená, že je to i synkretén. Říkám: směji se jeho synkreténismu, ale líbí se mi indická filosofie, jíž se zabývá, třebaže špatně. Nic lepšího, lidužel, se k nám zatím z Indie nedostalo. To je hodně špatná vizitka buď našich překladatelů a vydavatelů, nebo možná i současné indické filosofie. Zlatý starověk holt nevrátíš, a dnešní úpadek nezvrátíš. Jaká indická kniha by to musela být, aby se mi líbila? - Jedině něco podobného jako jsou tyto mé áranjaky, čili lesní texty; jedině něco takového jako je můj Vanaprastha, čili tento můj spis!

Po bouřkách není zatím moc horko. Voda v rybníčku Khalídž také hodně vychladla. Zamířil jsem tam hned, jakmile jsem dorazil do lesa, vypil půl lahve skvěle vychlazené vody, postavil moskytiéru a vybalil z batohu nové zásoby jídla. Je jich hodně. Doufám, že mi vydrží dlouho; na příštích pět dní hlásí totiž meteorologická služba tropický hic.
Zarudlá pokožka od opalování mi "doma" mezitím pěkně zhnědla, takže teď mohu vydržet na sluníčku déle. Pokojně přepadávající voda v rybniční výpusti a tichý zpěv ptáků mě příjemně uspávají. Viděl jsem mrtvého rejska a malou užovku obojkovou. Hadů prý ubývá. Je horko a sucho, tedy ideální počasí nejen pro mne, nýbrž i pro hady, ale mnoho jich vidět není. Ubývá nejen hadů, ale všech druhů, všeho života na planetě sužované lidstvem.
Za čtyři hodiny jsem se vrátil nahoru do ášramu, když jsem předtím snědl všechny banány; nudil jsem se a dostal jsem nakonec ještě i hlad. Lesních jahůdek je málo, borůvek také, tak alespoň malin a ostružin by mohlo být letos víc.
Pozdě odpoledne vklouzávám zcela nahý do spacího pytle a zahloubávám se do Óšóvy Nejvyšší nauky. Po několika stránkách mě přepadl spánek.

siddha

10. část >>>

<<< 8. část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm