Misantrop: Vanaprastha - 2.

10. října 2010 v 13:05 | Misantrop |  Vanaprastha
ravivár, 18. dubna 44
Noc byla studená. Ráno balím stan a stěhuji se na výsluní. Dokud se v noci dostatečně neoteplí a dokud nenastane na výsluní přílišné horko, budu to tak asi dělat den co den.
Na sluníčku vyspávám pohodlně až téměř do poledne. Zdálo se mi, že sem někdo leze. Když jsem se probudil, skutečně jsem se zhrozil, když jsem slyšel praskání větviček a jakési blížící se nesrozumitelné mumlání. Nebyl to však naštěstí žádný lidák, to jen dvě srnky procházely kolem a jakousi podivnou srnčí řečí spolu rozmlouvaly. Fuj, to se mi ulevilo!
Usušil jsem seno, připravil si na noc hromadu klestí a dříví a šel jsem si sednout na břeh rybníčku Khalídž k ropuchám. Při vyhýbání se dvěma lidákům na nedělním špacíru - neb je neděle, ravivár, lidáci mají svátek a Já zkažený den - jsem se dostal náhle k louce uprostřed lesa. Tam se páslo pět srn a srnců, úplně jako v nějaké pohádce o vílách, které tančí na paloučcích - nebo ještě lépe jako elfové v Shakespearově Snu noci svatojánské, avšak zde za bílého dne. Náhle jsem si živě představil, jak si ty srny zpívají potichu pro sebe jako Shakespearův elf:

Přes hory, přes doly,
přes trní hlohů,
po lukách, po polích,
toulat se mohu,
přes oheň, přes vodu,
tancovat dovedu.

Chvíli pozoruji jejich ladné pohyby a aniž by si mě všimly, rozhrnuji opět opatrně zelený závěs opony ze smrkových větví a mizím v lese tiše jako duch Oberon, nebo jako herec, jenž nedopatřením vstoupil na jeviště mimo svůj výstup.

O jednom loži jenom z kvítí vím,
šípkové růže tam co baldachýn
se nad mateřídouškou klenou tiše,
tam na fialky a petrklíče
se Titanie v noci uloží,
zmožená tancem, vůní, rozkoší.

Také Já se jdu uložit na lože z kvítí, ač Titanie není jméno mé.
Večer pročítám a prohlížím Obrazovou galerii rodu Hohenemsů, mých možných předků. Jedna z urozených dam, jakási Aloisie Josefa z Hohenemsu, rozená z Lichtenštejna (1670-1736) z mladší linie rodu je skutečně svými rysy velice podobná mé prababičce. Portréty posledních pěti příslušníků rodu Hohenemsů ze starší linie se přitom kupodivu vůbec nezachovaly. Jistotu nemám, podezření však vzrůstá.



Pak je už tma, klíží se mi oči únavou, poslouchám koncert nesčetných hlasů ptáků, až dokud nepostřehnutelně jeden po druhém neumlknou a dokud také Já nepostřehnutelně neusnu. Uložil jsem se k spánku přesně v rytmu přírody.



sómavár, 19. dubna 44
Probral jsem se ve dvě hodiny, zřejmě zimou. Oheň chytl krásně napoprvé a plál, hřál a osvětloval můj ášram nejméně po dvě další hodiny než mě znovu přemohl spánek. Krásně jsem se tím ohníčkem zahřál, rozveselil, najedl se u něho chleba, napil vody a oheň ještě plápolal dál, když jsem opodál ve stanu usínal.
Oheň je přítel v studených dubnových nocích. Ohřál mě natolik, že mi teplo vydrželo až do bílého dne, kdy příjemně rozlenošen dlouho s očima otevřenýma zírám skrz vršky stromů do nebe. Nevím, jestli indičtí vanaprasthovéodcházeli do lesů hledat též štěstí kromě moudrosti, ale Já zde nacházím obojí.
S uspokojením též zjišťuji, že počínaje dneškem nastalo zjevně jihovýchodní proudění, jež k nám pravidelně kolem 20. dubna přináší pravé teplé jaro. Konečně! Zima už mi není, takže se už na výsluní nemusím stěhovat.

Dnes jsem si zašel k tomu druhému lesnímu rybníčku, k tomu mnohem menšímu, u mohutného buku se starou chatou. Bledule odkvetly a místo nich se objevily žluté květy podbělů a narcisů. Také v tomto rybníčku se hemží a kuňká mnoho žab.



guruvár, 22. dubna 44
Stále je zima. Včera dokonce padal déšť se sněhem. Za vsí Haidžarí je to ještě dnes znát podle mokra a zbytků sněhu. Po cestě jsem myslel, že umrznu, jaký fouká severák. Islandská sopka Eyafjallajökull (v jejím jméně je mimochodem pěkně slyšet, jako by to byla hora, islandsky fjall, která ejakuluje![1]) stále vyvrhuje značné množství popela, což by mohlo znamenat studené léto nebo i celé studené roky. Rád bych se mýlil.
V souvislosti s touto probuzenou soptící horou se opět názorně ukazuje a potvrzuje, že ani ta největší přírodní katastrofa nemůže co do rozsahu a ničivosti soupeřit s lidským morem na této planetě. Erupce islandské sopky Eyafjallajökull dokonce paradoxně přispěla ke krátkodobému ozdravění ovzduší nad Evropou! Ano, skutečně je tomu tak! Tím, že kvůli sopečnému prachovému mračnu musela být zrušena letecká doprava, znečištění vzduchu a hluk kolem letišť se výrazně snížily. Neboť zatímco samotná erupce vyvrhla do vzduchu jen 150 000 tun oxidu uhličitého, běžný letecký provoz nad Evropou vyprodukuje denně asi 510 000 tun oxidu uhličitého! To jsou paradoxy! Zase je lidstvo "výjimečné" a "nejlepší" na světě... "Blahopřeji", verbeži lidácká!

Pod nepřátelskými, podezřívavými pohledy domorodých lidáků, v nenávistném štěkotu jejich psů, si zase připadám jako štvanec.
Vtom vejdu do lesa - vítr se utišil, ustal, slunce vysvitlo a zahřálo trochu, nekonečná samota a klid se rozhostily vůkol, jen ptáčci švitoří. Ach, to je přece nádhera! Všechno zlo je rázem zapomenuto. Rázem jako bych přímo z pekla lidské civilizace vešel do neporušeného ráje bezdomoví, ba přímo bezokoví.
Po příchodu do ášramu hned stěhuji mokrý a studený stan na výsluní. Při balení jsem odkryl pod stanem velké množství drobných živočichů, kteří tam zřejmě hledali úkryt před tím nečasem. Byli zde nejvíc brouci střevlíci, jeden velký pavouk, škvor, několik červů, mnohonožek, svinulí a dva slimáci.
Spím v tomto blaženém ráji od poledne až do osmnácti hodin. Další hodinu snáším dříví k ohništi. Obloha je jasná, již je na ní vidět půlměsíc. Stojím v tom tichu a nádheře a jsem šťastný jako poslední "člověk" na Zemi.



šukravár, 23. dubna 44
Vstávám ve čtyři hodiny a rozdělávám oheň. Tmou se kolem kdosi plíží a ztěžka oddechuje. Jsem ostrůvek tepla a světla v nekonečném temném a mrazivém vesmíru. Všichni mě mohou teď zdálky vidět, jak tu sedím mlčky a nehnutě u pravěkého ohně, opřen o strom, avšak Já vidím jen to nejbližší, co ozařují poskakující plaménky.
Tma postupně řídne, světla přibývá a probouzejí se první ptáci, samozřejmě jak jinak než se zpěvem. Ach, ti neúnavní zpěváčci!
Náhle se v lese rozhořelo mnoho rudých ohňů, nejen ten můj. To obrovitá žhnoucí koule sluneční vyhoupla se nad východní obzor a zapaluje paty kmenů stromů. Jdu se na ten spektákl podívat na kraj lesa. Ten mocný životodárný Bůh, který jednou také veškerý život na Zemi vysuší, spálí a zničí, jak věděl již Hérakleitos, však nikomu nedovolí, aby na něm spočinul nechráněným zrakem pozemšťana. Dovedl by oslepit mé troufalé oko, avšak nezahřeje.
Vracím se proto k sálajícímu ohni a s jeho teplem přichází i touha po spočinutí ve spánku v lůně probuzené přírody, o nějž mě příliš brzy okradl její mrazivý chlad. Svět vstává, Já jdu ještě spát. To je život!

Odpoledne jsou uhlíky v ohništi ještě žhavé. Toulám se bezcílně po lese. Někdy přijdu na tak krásná místa, že mě to donutí zastavit se a v náhlém zmámení se musím opřít o nejbližší strom, obejmout jej a snad ho málem i zlíbat.
Kuká kukačka. Ano, opravdová kukačka, opravdový živý pták, žádné kukačkové hodiny, jejichž strojek pohání mosazné závaží ve tvaru smrkových šišek. Ano, tady ještě ano. Tady, zdá se, není ještě kukačka na vymření. Třeba jí v tom pomůže tahle krásná červenka, jež se přede mnou dává do melancholického zpěvu. Právě o července se totiž říká, že prý "nedobrovolně" odchová nejvíc kukaččích mláďat a kukačka sama je prý takto "hnízdní parazit".
To je velmi ošklivé slovo, hodící se spíš k nějakému člověku; až na to, že člověk je parazit celé přírody. Nechce se mi zkrátka věřit, že by tak chytrý ptáček, jako je červenka, nepoznal a nerozeznal už podle jiného vzhledu a jiné velikosti svá vlastní vajíčka a posléze svá vlastní mláďata od jiných, cizích. Jako kdyby ženská vysrala na svět dalšího nebezpečného vetřelce, nepoznala ho, spletla si jej s nějakým atimánavem, česky nadčlověkem, a s láskou jej opečovávala. Možná to tak je - u lidáků tedy určitě. Neboť lidák obecný je za všech okolností nebezpečný vetřelec na této planetě!
Možná je člověku, jenž šíří tyto nepodložené lži, tak bytostně cizí jakýkoli mezidruhový altruismus, nebo i jen v přírodě jinak zcela běžný a rozšířený symbiotismus, že prostě-sprostě odmítá uvěřit, že by se něco takového mohlo vyskytovat u někoho jiného.

Srnci se přede mnou dávají na útěk, vyhýbajíce se mi, jako Já se vyhýbám lidákům. Neláká mě opustit tento les a jít se přes nějakou vesnici podívat třeba do jiného lesa. Kam bych se hnal? Tady mám vše, co potřebuji k životu. Lidáky vidět netoužím. Koukám raději po ptácích, nebo po mé první letošní veverce. Je to velký chundelatý veverčák s nějakou zřejmě obzvlášť výživnou šiškou, již si vynáší v ústech nahoru na strom. Zdálky ten veverčák připomínal malého zajíčka, tak byl velký a silný.
Dalším letošním prvním spatřeným zvířetem byla před pár dny užovka. Nebyla však lidužel živá, nýbrž mrtvá. Doplazila se na silnici, kde jí nějaký motorizovaný dobytek přejel hlavu. "Ať žije lidstvo!"
Jiné mrtvé bytosti nevzbuzují tolik smutku anebo nenávisti k lidstvu. Ne - pohled na tohoto neživého zajíce zde ležícího přede mnou, nad jehož vyhaslým tělem bez duše pietně postávám, nevzbuzuje zármutek. Ušák nebyl zabit: on prožil plný, spokojený a svobodný život; on jistě předal svoji zaječí ideu, své geny další generaci, nikdy nepoznal žádné zajetí, lidskou zvůli a nespravedlnost, žádnou dřinu, nikdy nikomu nemusel sloužit; celý život si volně běhal po lesích a polích, jak se mu zachtělo. Nyní tu leží schoulen v závětří kořání stromu, jako kdyby jen spal; ba jistě také spal, a zemřel blaženou smrtí ve spánku, jež je vyhrazena jen spravedlivým z nejspravedlivějších. Nebál se smrti. Pro něho, jako pro filosofa Epikúra, smrt nic neznamenala. Prožil šťastný život, aniž by si svou smrt uvědomil. Takového úmrtí nemusí nikdo litovat.
Neželím proto ani té přirozenou smrtí zemřevší červenky, jež náhle za letu padla mrtva do starého rozklovaného pařezu a nyní tu posmrtně visí zapříčena hlavou dolů, tak podivně najednou nehybná a ztichlá. Vždyť také ona prožila svůj život na svobodě, bez klece a bez bidýlka, bez okroužkování, volná a šťastná, sama radost rozdávající těm, kdož jsou k radosti vnímaví.
Také starý tlustý hraboš undír, který vydechl naposled v půli cesty v trávě mezi svými tajnými úkryty a skrýšemi: Nikdo ho za celý jeho život neulovil, nikdo ho nemučil a nerozřezával zaživa jako laboratorní myšku. Žil možná u srovnání s člověkem krátce, nejvýš tak dva roky, zato jistě plně a šťastně. Smrt ho zastihla opět v běhu, zemřel zaživa, jak Já říkám, aniž by se kdy jeho duše trápila starostmi o nesmrtelnost nebo posmrtný život.
Ne -, takovými hloupými starostmi se trápí a ponižují jen bytosti nízkého, zmateného, nečistého ducha, bytosti celý život ujařmené, vykonávající nějakou nesmyslnou práci, bytosti již za života mrtvé, jen bytosti lidské.
Jsou však přeci také někteří "lidé", kteří v jasném, nejjasnějším okamžiku prozření a štěstí, jakkoli krátkého, mívají najednou neobyčejně ostrý pocit naplněnosti života a nechtějí proto už žít dál, jako by dalším lpěním na životě všechno mohli jen pokazit, zachovavše si tento božský, nadlidský, zvířecí pocit naplněnosti a volnosti životní až do konce. Mají pocit, že víc už nelze v životě dosáhnout; že o nic, ani o jídlo, ani o vzduch, nemá již smyslu dál bojovat, usilovat a toužit. Nic jiného než tento omamný pocit - a říkejte si tomu, jak libo: třebas "pocit štěstí", "pocit neskutečného krásna", "pocit neskonalé volnosti", "nirvána" a podobně -, nic jiného je už nezajímá na tomto lidmi zpotvořeném světě. Takoví lidé umírají šťastni a bez nářku - jako ta zvířata.

U rybníčku Khalídž dnes nevládne ticho. Na okolních polích pojíždějí traktory. Zřejmě sejí. Brambory to však zase nejsou. Brambory se prý u nás nevyplatí pěstovat, protože dovážené jsou levnější. Tak tedy už i ty obyčejné brambory... Dým a vůně bramborové natě a brambory pečené ve žhavém popelu tulákova ohníčku zřejmě co nevidět stanou se luxusní vymožeností s visačkou made in China. Kdyby aspoň na úkor polí a luk tím víc přibylo lesů... - ale ani to se neděje.
Traktory vrčí, nicméně u rybníčku Khalídž vládne alespoň klid, když už ne ticho. Ropuchy všech hnědých odstínů po milkování vyskakují na břehy nebo se vyhřívají na kamenech. Ach, ti báječní obojživelní tvorové! Co my, pouzí jednoživelní omezenci, můžeme vědět! Brzy se možná opět rozlezou a rozskákají po lese, když byli pokryli hladinu rybníčku svými rosolovitými shluky vajíček. Až se v těchto vodách budu za pár měsíců koupat, z těchto vajíček se stanou pulci, kteří tu budou plovat se mnou a s rybami.

Dočetl jsem Obrazovou galerii rodu Hohenemsů a nyní už mi zbývá na čtení a prohlížení obrázků jen Renčínova Dobrá zpráva, špatná zpráva. Tato knížka vyšla v novém tisíciletí (v roce 2003) a zdá se mi poněkud horší než ta minulá. Vzájemná analogie je tu nabíledni. Smích pomalu přechází a zdá se, že i múzy umlkají čím dál víc, čím víc se blíží konečné zúčtování s lidstvem. To jsou však jen samé špatné zprávy - žádná dobrá... Nicméně i zde jsem nakonec přece jen nalezl i pár podařených misantropických vtipů, jako vždy. Nejlepší z nich je asi tento (pro větší čitelnost přidávám titulek):
ZEMNÍ PLYN - naděje přírody. POHŘEBNICTVÍ - poslední naděje přírody.

Ano, je to tak: poslední nadějí přírody je to, že lidstvo vychcípá.



šanivár, 24. dubna 44
Noc byla krutá, ale den slunný a teplý. Svatý Jiří opět nezklamal. Lidužel to znamená také to, že les je pojednou celý obklíčený samými dřeváky. Já si však pro sebe nějaký ten tichý koutek vždycky naleznu, kde se mohu oddat nerušeným meditacím.
Než odejdu na procházku, připravuji si ještě otop na noc. Seno na podpal žnu nožem, jehož používám jako srp. Našel jsem v tom seně velkou housenku osenice, která se při vyrušení stáčí do klubíčka. Lidáci ji považují za největšího škůdce, Já ji chráním. Největší škůdci přírody jsou oni sami - lidáci.
Kvetou violky lesní i rolní, raší první zelené lístky na keřích bezů a maliníků, také lesní svěží zeleňoučká travička se má čile k světu. A na procházce jsem možná našel dobrý alternativní ášram, úkryt, kdyby bylo nejhůř. Je to pěkně v mlází, na slunci i ve stínu, můžu si vybrat. Ale lepší než ta moje současná skrýš to pořád není.
Zásoby se tenčí, mám chuť na řepkové listí. Dojdu k poli, rozhlížím se, naslouchám - nikde nikdo. Sotva si však sednu k pastvě, uždíbnu pár lístečků - už slyším a vidím drápat se zase do kopce další dřevařské nákladní auto! Dnes se vážně zase všichni domluvili...
Otráveně vstávám z pole a vracím se lesem ke stanu. Řekl jsem už, jak moc si přeji, aby lidstvo vychcípalo? Asi ano, asi tak tisíckrát. Promiňte, ale toto nelze nikdy dost často opakovat.
Večer jdu ještě k potůčku pro vodu a při té příležitosti jsem si udělal další velkou procházku po okolí. Slunce zapadá. Loučím se se sluncem. Západní obzor zdobí překrásné červánky. Srnci mi přebíhají přes cestu.



ravivár, 25. dubna 44
Otevřel jsem oči a spatřil jasný blankyt nad sebou. Usínat a procitat v lůně přírody, uprostřed hlubokých lesů, ukolébán melodickým zpěvem ptáků a s azurovou oblohou nad hlavou je tak krásné, že mi málem splývá vědomí toho, co je ještě sen a co už bdění. Od včerejší poslední večeře mám prázdný žaludek, ale necítím žádné nepohodlí, spíš naopak. Kdyby mě tam "doma" ve městě čekala nějaká hrozná fabrika nebo vůbec jakákoli práce či povinnost, teď, právě v tento den a v tuto hodinu, v tuto vteřinu, již mám z celé věčnosti opravdu ve své svrchované moci, jako žádný politik tu svou - právě teď by se mi chtělo nejvíc zemřít zde na tomto opuštěném místě hlady, ležet a ležet až do úplného vyčerpání všech sil a živin, jež mé tělo i duše tak marnotratně vydávají a vyžadují nazpět. Nechce se mi vstát.
Ale "doma" mě naštěstí nečeká žádná práce ani povinnost, jen malá nutnost doplnit zásoby, umýt se, oholit, převléknout, vzít si novou knížku na čtení a zapsat své bohaté zážitky tím chudým lidským jazykem, jenž není ani při vší snažné dokonalosti s to je náležitě vyjádřit. Ne, to se musí zkrátka prožít.
A tak vstávám a jdu, opouštím na pár dní tento les, ačkoli přece nerad. Po cestě na mne zase odevšad štěkají psi, předjíždějí mě dva motokrosaři, lidáci kácí stromy, pálí klestí a čumí blbě, co to jde kolem nich za vandráka. Blížím se holt k lidem.
V bývalém Reinlebensbornu jsem se zastavil, abych poseděl na starém posedu. Je zde hezky tak uprostřed lesa. Bylo by ještě hezčeji, kdyby sem nedoléhal kvil pil a řev motorů od motokrosové dráhy. Ne že by byl Reinlebensborn úplně mrtvý, to jest zničený - jen přestal vyhovovat mým stále rostoucím nárokům na odloučenost od všeho lidského. Tak kdysi přestala vyhovovat má poustevna na zahradní chatce, tak přestal nakonec vyhovovat i k ní přilehlý lesík. Polesí za vsí Haidžarí, kde dlím jako vanaprastha teď, je poslední výspou; dál již lze jít jen do jiné země, do jiného zeměpásu, do zcela jiné džangalí.

3. část >>>

<<< 1. část


Poznámka:

[1] Ve skutečnosti však islandské slovo Eyafjallajökull znamená doslova "ledovec ostrovních hor".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm