Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr (výpisky)

20. listopadu 2010 v 10:19 | Misantrop |  Četba


"Naplij, Malkuse,... do tváře naplij!"

*

"Pojď!"
"Kam?"
"Na luka!"
"Slyšíš...?" ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.
"Co...?"
"Stříbrný vítr..."
"Stříbrný vítr?"
"Pst... teď! Slyšíš?"
Náhle oba najednou:
"Ty, to je krásné...!"
Ratkin se vyrušil. Co že je krásné, ptá se Malkusa.
"Co... Vždyť víš..."
"Nevím..."
"No... všechno je krásné..."
"Hm, všechno je krásné..."

*

Řekl:
"To je smutná píseň, viďte?"
"A když jste ji slyšeli, pak už není ničeho třeba. Ničeho. Na některé otázky není nikde odpovědi. A člověk se bojí odejít z tohohle pozemského smetiště s otázkou na rtech."
Obrátila se k němu náhle:
"A proč nechcete říci své jméno?"
"Věru, ani nevím. Je to tak sladké, býti už beze jména. Býti cizincem, z daleka."
Ona však nerozumí; tak se asi mluví tam daleko ve velikých městech, myslí si.

*

Svět jej obkličoval nenávistným kruhem úkladů a lží. Láska nechodila světem s pomněnkovýma očima, nýbrž s hadem za ňadry. Řekneš s hadem, a ani tím nic nepovíš. Snad ještě hůře je, vše na tobě bude jednou pokáleno, už si sám jaksi z útroby páchneš, nečistá věc do tebe již sestoupila.

*

Nevěděl komu, nevěděl ani, co vlastně napíše, zdálo se mu jen, že někomu musí všechno požalovat, svým utrpením a zoufalstvím někoho ohromit, vyrazit ze sebe takový zoufalý výkřik, jako volání o pomoc v noci...
A těch jiter po takových nocích! Nečisté světlo sáhlo po tobě jak studená, lepkavá ruka. Den tu stál jak stařec s jediným zlým špičákem ve vykotlané dutině úst; tomu starci nesejdeš po celý den ze zlých, špehujících očí. Cestou do školy rostlo záští a nejasná vzpoura. Lidé měli nevlídné obličeje a kašlali. A pak tu stála budova, nadýmala se a polykala mládí. Chňap, a byls tam. Modré žilky na mapách, proč nejste skutečnými řekami, s lodičkou u břehu, jež by nás vzala a odnesla odtud?

*

Kraj. Jak jen trochu času bylo, už si s ním ležel v náručí. Když se takhle toulal krajem a byla tu jen obloha a hlína, slunce a vítr, pták a pryskyřice, jaká to sváteční radost byla v jeho prsou! Ach, právě v těchto mlčenlivých a zvučících věcech kolem něho, jež s takovou láskou zdály se s ním slévati v jediný opojný, tekoucí pramen života, právě v nich hlásili se k němu nejpokrevnější jeho rodiče a dárci života.
Jeho láska ke kraji vzrostla ještě doma o prázdninách. Neboť tu byly lesy; co by kamenem dohodil, kolkolem šoumalo[1] zelené vlnobití lesů. Tu se mohl ztratit, tu mohl sníti závratný sen svého budoucího pohnutého života.

*

Děsil se něčeho, něco strašného, cynického zdálo se ležeti za všemi těmihle věcmi, nějaký cynický zákon života.

*

Náhle se stal bojovníkem. Čeho? To jenom nejasně chápal. Ale - nebyl tu někdo, jenž mu chtěl násilím zavázat oči? Neplížil se někdo potměšile k jeho srdci, aby je oloupil, okradl, zbavil odvahy, by samo se probojovalo? Jak se to tam dole všechno vzepřelo!
Vztýčený perlík, hrom, který dosud neuhodil! Ale uhodí! Vzdej se, kováři! Ne! Rozmysli si, kováři! Ne! Musíš! Ne! A Ratkin nahlas křičel: Ne a ne! A bylo mu, jako by se dával na pochod za zvuků hudby, pod výbojně vlajícími prapory...

*

Jak těžký hrozen vzpoury, zrnko k zrnku, hromadila se nesouvislá slova u jeho úst. Ne, nic mu není po lidech!
Lhou! Klamou! Hrajou komedii! Bloudit ho nechali, do všeho vrážet hlavou! Je hotov s lidmi! A bůh si hrál vždycky na schovávanou! I s bohem je hotov! Se vším hotov!
Se vším hotov!

*

Šel a pootevřel potichu dvéře. Naslouchal. Úplné ticho, vše zdálo se pokojně spáti. A Jeník pozdvihl vděčně srdce ke komusi, jenž nedává zahynouti; nebyl to nikdo přísný a krutý, ne, nebyl to bůh, jenž se dává uprošovat v kostelích; někdo jiný to byl, veliký a milující, jenž popřává stromům po dlouhé zimě zazelenati se a rozkvésti, krásný a usmívající se dárce života... Jeníkovy rty chvěly se neslyšnými díky.

*

Je to horká, nebezpečná krev, vře, každou chvíli by mezi lidmi překypěla, neboť lidé jsou prostě nepochopitelní, vyhovět je jim těžko a čert je vezmi! Zato v lesích je dobře, jdeš, hvízdáš si nebo i mlčíš, a není tu nikdo, kdo by ti koukal pořád na prsty.

*

"Po pokoji chodím, zastavím se u okna - a vyplivnu. Střechy, okna, vozy, kouř - cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem - a dost! Víš, takhle... lesy, ohoho lesy, lesy!" Vika vtáhl labužně vzduch, oči zaplanuly. "Když takhle na pasece slunce jenjen slévá! Stojíš a zdá se ti, že máš v ústech a ve všech žilách tmavě červenou hustou šťávu z malin! Nebo sprchne, houby cítíš, tu a tam větvička tě pokropí, jako by s tebou žertovala! Buky jdeš, tmavou bučinou, víš, je to jako zelený sklep... no, rozumíš mi snad? Chlad a ticho, že se promluvit bojíš, a tu už zase mezi modříny a smrčí přejdeš, světla je tu a bzukotu - no, kolikrát si myslím, je to tak krásné, báseň bych o tom napsal, kdybych dovedl...
Zbláznil bych se, když na to myslím,... že bych mohl takhle... víš, pořád v lesích..."

*

Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku - slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem. Na jeho čele ovšem není vrásek; ale také není úsměvu na jeho rtech; podobá se někomu, kdo je trápen žízní. Město je za ním, po levé straně louky, po pravé řeka. Louka s motýly připomíná hochu dětství, neví proč, řeka budí touhu, hoch neví proč.


Na některých místech prosvítají v řece zlaté písky; je to jako čistá chvějící se nahota pod vodou a hochu chvějí se brvy. Neusměje se však. Slunce se zrcadlí v něm jako v řece a on je šťastný a nepřemýšlí o svém štěstí, jako plynoucí vlna, poletující vážka, odpočívající veslo. K něčemu dobrému se teď přivinul, někdo dobrý hledí do jeho srdce. Ale oko dobrého plní se neobyčejnou tesknotou. Hoch to neví. Oko dobrého nemá, proč by zatesknilo nad vlnou nebo nad vážkou; leč nad srdcem hocha zatesknilo. Hoch to neví. Oněměl teď nepochopitelným něčím, sám neví, co to je... Tiše, tiše, říká v nitru, prst by si na ústa chtěl položit a pokynout všemu, aby se nepohnulo a zůstalo tak, jak je... Několik pouze veršů napadlo mu napsati a teď je hotov. Je šťasten, deštík spadl na horké srdce.

*

"Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko ... snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny..."

*

"Mám ráda lesy; a snad jsem přece jenom divoká, lesní ženka. Nejsem nějaká moudrá, nemyslete si. Není v tom žádné moudrosti, co povídám. Ale v lesích jsem se lecčemus naučila. - Měla jsem lesy ráda a lesy byly na mne hodné, povídaly mi, když lidé nabízeli jen zajíce v pytli. Chodíš po lesích, vrátíš se potom a už se ani do městečka nehodíš. Mnoho, mnoho, snad i tohle mi pověděly lesy -
Mám tam takovou svou jedli. Nesedám pod ní, oh ne, vytáhla si mne k sobě nahoru, do větví, ptáci i veverky si už na mne zvykli."

*

"Zní zase jen ona píseň: Život! Život! - Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním - vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte...!"

KONEC
POZNÁMKA:

[1] šoumat = šumět (poznámka Misantropova)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm