Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974) - výpisky - 1.

14. listopadu 2010 v 11:29 | Misantrop |  Četba
P. Juráček: Deník (obálka)


Znal jsem jednu mladou Tatarku,
která podobna Šípkové Růžence
dala se unášet svými sny tak,
že po sedmi letech spánku umřela hořem
z probuzení.
FRANCIS JAMMES[1]



23.
13. srpna 1959 - 20. prosince 1959
Praha 13. srpna 1959 ... čtvrtek
Bylo mi vždycky trapně, kdykoliv jsem měl někomu blahopřát k narozeninám nebo k svátku. Měl jsem pokaždé pocit, že dělám něco směšného nebo nepřirozeného.
A tak se stalo, že se dodnes při představování červenám, že koktám, kdykoliv mám někomu blahopřát. To, co je pro většinu nynějších mých přátel zcela běžné, to mne stojí mnoho přemáhání, rozpaků, studu a bezradnosti. A připadám si často mezi nimi jako neotesanec. Už dva roky mě to trápí a působí nejistoty. Do té doby jsem v tom ohledu problémy neměl, z prostého důvodu: nevěděl jsem o nich.
Moc myslím; na sebe a o sobě.
Avšak jsou někdy chvíle, kdy mi toto bezcitné sebešpehování bere jistotu a spád řeči. Nedovedu žvanit, protože vím, že je to hloupé, nedovedu se vytahovat, protože to je ještě směšnější. Nikdy nedovedu překonat zábrany. Jen někdy, když jsem opilý. Druhý den mi lidé říkají, že jsem vlastně nesmírně zajímavý a příjemný člověk, že dovedu zábavně vyprávět a že si toho nikdy nevšimli, teprve včera večer nebo v noci.
Nedovedu vylíčit, jak mi pak bývá.
Jirka Štíbr[2] okouzluje a baví každého za všech okolností. A přece je jeden z nejhloupějších a nejnevzdělanějších lidí, které znám. Jenom když jsem se opil a zapomněl se pozorovat, jenom tehdy jsem byl jako on.
Když jsem si to poprvé uvědomil, bylo mi z toho smutno. Ležel jsem na posteli a zaraženě jsem myslel na to, jak mě psaní vyřazuje ze společnosti, jak ze mne činí nezábavného tvora, jak mě svazuje a znemožňuje mi jednat bez autokontroly. To lze těžko sdělit... Takový pocit se nedá napsat... Na příklad se velice těžko přizpůsobuji prostředí. Skoro nikdy nedovedu jakoukoli událost prožít. Vždycky ji popisuju.
Zvykl jsem si na to tolik, že mi nyní celý, celý můj život do poslední vteřiny připomíná povídku, kterou právě píšu.
To, co jsem nyní napsal, není žádné mé vyznání, ani světový názor. Nevymyslel jsem si to, ani jsem se pro to nikdy nerozhodl. Nejdříve jsem takový byl a teprve potom jsem na to přišel. Je to má přirozená vlastnost, kterou jsem si prostě uvědomil.
Neznám žádná jiná měřítka kromě dvou: buď je mi něco trapné nebo příjemné. Řídí mě tedy vkus. Ve všem, ve výběru přátel, ve volbě vět, v chování, v hovoru, v rozhodování, v obdivu i v nenávisti.
Já nemám nic, jsem si sám sobě jenom věcí, na kterou se dívám.

Praha 17. srpna 1959 ... pondělí
Komunismus, to je takové lízátko pro hodné děti, příslib zahalený do tajemné jednoduchosti primitivních představ o štěstí. Problémy, konflikty a nesnáze v něm neexistují. Jenže každý ví, že ta pohádková pohoda je nesmysl, že to je nedůstojné inteligentního člověka, aby to přijal do víry, ale nikoho ani nenapadne dumat, jak to skutečně bude vypadat.[3]

Praha 18. srpna 1959 ... úterý
Uvědomil jsem si, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!
Film je děvka mezi uměními a kdo chce s ní něco mít, musí v tom umět chodit, jinak je odsouzen k posměchu.
Poctivý, přímočarý, důsledný člověk je na Barrandově tvorem, z něhož se může stát nanejvýš rekvisitář.

Příbram 22. srpna 1959 ... sobota
Kdybys pero zašrouboval, vzal list čistého papíru, na který hodláš psát, položil ho do klosetové mísy, sedl si a tlačil, dojdeš k stejnému výsledku, jako kdybys psal, jenže to bude trvat kratší dobu a zbavíš se toho zatáhnutím za řetízek...
Člověk není šíp, který letí od počátku až do konce stále jedním směrem a k jednomu cíli.
Dobrá, odporuji si, a proto jsem sám sebou. Čím méně budu psát vět vhodných k tomu, aby se staly duchaplnými citáty, tím více se budu přibližovat pravdě o sobě. A čím zamotanější a neuvěřitelnější bude můj deník, tím bude pravdivější.

Příbram 2. září 1959 ... středa
Ideály a vzory jsou pro člověka nebezpečné! Dobrá vlastnost je dobrou vlastností jen pokud je nedokonalá. Jakmile by dosáhla absolutní formy, změní se její kvalita. I ta nejcennější vlastnost je bez ceny, jestliže je čistá, protože člověku škodí.
Ale proč to tak je? Vždyť se zdá, že... Počkat! Rovnováha!
Absolutní vlastnost vylučuje možnost existence jiné, protilehlé vlastnosti. Kdyby byl někdo absolutně veselý, nemohl by být nikdy, v žádném případě smutný. V životě jsou však chvíle, kdy je smutek přirozeným projevem vědomí nebo cítění. Člověk, který by nebyl smutný, je nutně nenormální, je blázen. Ano, proto člověk s jakoukoliv absolutní vlastností je vlastně zvláštním způsobem nemocný, protože mu chybí protilehlá vlastnost.
Lze tu tedy mluvit o jakési homeostázi[4] vlastností. Navzájem se vyrovnávají a nedovolí, aby kterákoliv z nich dosáhla absolutní formy. Zásadní porušení rovnováhy má za následek duševní poruchu nebo přesněji řečeno poruchu v projevech člověka.
Z toho tedy vyplývá, že ideál, platónská forma vlastnosti je nesmysl.

Příbram 18. září 1959 ... pátek
Uvažoval jsem o tom, proč jsem tak neschopný se postarat sám o sebe i v tak jednoduché záležitosti, jako je jídlo. Nedovedl jsem si ani koupit salám nebo sardinky nebo cokoliv. Několikrát jsem už už vešel do krámu, ale vždycky jsem se otočil a pokračoval jsem v cestě, než abych vešel, čekal na obsloužení a hovořil s prodavačkou. Nemám k takovým rozhodnutím nikdy žádný důvod... Prostě nerad nakupuji. A nejen to; nerad se starám o jídlo. Pomyšlení, že musím jíst a pít mě rozčiluje (nebo lépe řečeno: mám vztek, že se musím mimo jiné starat i o svůj žaludek, připadá mi to ponižující).
Právě tak mě štve, že se musí spát. Jsou chvíle, kdy mě tato biologická nutnost udivuje do té míry, že nemám daleko k bláznivému rozhodnutí nepodřizovat se svému tělu, nechodit spát, tvrdohlavě setrvávat v bdění navzdory sobě.
Ale říkám to špatně! Takhle to není. Nechtěl jsem napsat, že nemám rád jídlo. Naopak: jím velice rád a vymýšlím si jídla, která by mi mohla nejvíce chutnat. To, co mě na jídle rozčiluje, je jeho nutnost; to, že se prostě MUSÍ jíst.
Je to jako s láskou. Kdykoliv jsem se přistihl, že na ni myslím jen fysiologicky, byl jsem znechucen.
Stane-li se láska nebo milování potřebou, hnusí se mi. V tom případě se to všechno promění v nechutné pohyby a oddechování...
A když se stane z jídla POTŘEBA, promění se i ten nejlépe připravený biftek v součet tuků, bílkovin a uhlohydrátů.
Nesnáším potřeby, nutnosti, povinnosti, závislost, odpovědnost z toho důvodu, že se na to všechno musí myslet (MUSÍ a MYSLET).
Strašně nerad myslím nebo lépe řečeno nerad počítám nebo nerad se zabývám věcmi, do kterých mi nic není; zdánlivě mi do nich nic není; mému rozumu do nich nic není, mé svobodě a vůli.
Pohoršuje mě, že kdybych přestal jíst, že bych umřel. Zaráží mě to, protože se tu objevuje naprosto nečekaně poznání, že nejsem svým pánem, že o sobě nerozhoduji. Že o mé existenci rozhoduje dva tisíce kalorií denně. Není to strašné? A není to banální, objevit tak prastarou, tak opotřebovanou poučku o věčném sváru duše a těla?
Chtěl bych být feudálem. To muselo být úžasné: o nic se nestarat kromě svých věcí. Myslím svých vnitřních věcí...
Nebo mniši, ti se také o nic nemuseli starat. Klášter - to byla vlastně velice důmyslná instituce. Osvobozovala člověka od vnější závislosti. Odjakživa jsem snil neurčitý, mlhavý sen o tom, jak strávit dlouhý čas sám se sebou. Jenom a jenom sám se sebou. Mám skoro pověrčivou víru, že z takové samoty bych měl nesmírný užitek. Vzrušuje mě to.
Kdyby se mi mohlo splnit přání, chtěl bych být feudálem. Mít zámek nebo hrad a o nic, ale skutečně o nic se nestarat. Vykašlal bych se na statky, na úrodu, na organisování majetku; bylo by mi to srdečně jedno. S největším klidem bych se nechal okrádat a šidit - to je mé nejtajnější přání: být nad TOHLE povznesen - jen kdybych si mohl zachovat naprostou nezávislost na vnějším světě.
Vzpomínám si, že Honza Svoboda jednou řekl, že by mu ke štěstí stačila jedna místnost, kde by bydlel, a měsíční příjem dvanáct set. Šťastně by si mohl studovat, psát stati, knihy a studie...
Já bych na jeho místě zašel.
Za dva roky takového života bych zemřel hladem a špínou.
Potřebuji hodně peněz. Čím více bych jich měl, tím méně bych se o ně musel starat. To je pro mne nejkrásnější představa - nemuset se zabývat penězi.
Nikdy bych nemusel psát kvůli penězům. Psal bych si, co chci! To by bylo úžasné.

Příbram ...
Když si ji vezmu, přestože jsem se už stokrát zapřísahal, že to neudělám, něco se zastaví, něco se ztratí, něco už nebude, něco se dokoná, stane se cosi definitivního, neodvolatelného, cosi vyvstane, to, co jsem nikdy nechtěl, bude to zde, budu si na to moci sáhnout.
Něco se ztratí... Co se to ztratí? Jsem od tohoto okamžiku až do nekonečna. Pak bude jen tento okamžik. Jsem proto, že věřím, že se něco stane. Pak se už nic nestane. Potom se už nic nemůže stát. Nemůže. Nic neočekávaného, nic velikého, nepoznaného, nic...
Až se ožením, pak už budu pořád stejný, už nic neprožiju, nic na mne nebude čekat, nikdo mě nebude čekat.
Já nechci! Já nechci!
J á n e c h c i !
J á n e c h c i !
Pro všechno na světě, já nechci!

Příbram 25. října 1959 ... neděle
Někdy se probírám z trvající strnulosti, z toho věčného spánku ctižádosti a dávných odhodlání, a vidím, že je se mnou zle.
Vězím po krk ve scénářích a filmových námětech, a ty mě vlečou od literatury.
A všechen respekt, který jsem měl ke slovu, jsem ztratil.
Film je pro mne něčím nečistým. Připadám si jako loupežník, který je odhodlán, že až naloupí dostatečné množství peněz, vrátí se k původnímu řemeslu. Obvykle skončí na šibenici, protože málokdo dovede v pravou chvíli přestat.
Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů...
To dostane režisér a ten to předělá podle svých představ. Autor se k tomu pak má vyjádřit. Uvažuje tedy: Ta věc se mi hnusila už jako povídka. Nedovedu si představit, že bych se tím měl ještě jednou zabývat. Jestliže s režijním scénářem nebudu souhlasit, budu muset znovu psát a myslet na to. Tak tedy souhlasí.
Za rok nebo ještě déle, kdy už na tu věc docela zapomněl, se dočte v novinách, že režisér nemohl nic dělat, protože slabiny scénáře byly nepřekonatelné. Jestliže je film dobrý, nikoho ani nenapadne, aby to přičítal scénáři. A na festivaly jezdí zásadně jen režiséři a dívky, které hrály hlavní roli.
Nuže, je tady někde místo pro nějaké, třeba i sebeskromnější umění? Pro poctivost? Dobrý scenárista musí být především obratný, otrlý, chytrý a vypočítavý podvodník. Běda čisté naivní dušičce, která by se do toho pekelného mlýna dostala! Tam se umění nedělá, tam se dělá řemeslo. Má zlaté dno.

Praha 4. listopadu 1959 ... středa
Chtěl bych se ztratit. Někde je místo, kde by mi bylo dobře. Tam nebolí hlava, nejsou tam přespočetné cigarety, tam nemrholí a nepáchnou tam závodní kuchyně. Nikdo by mě tam nenašel, telefon by se nedozvonil. Kdybych na to nemohl myslet, kdybych na to nesměl myslet, kdyby mi to někdo zakázal, myslet si na to podivuhodné místo, tak bych se strašně opil (před třemi lety bych napsal, že bych skončil svůj život). To místo je na kopci. Třeba na Dobrošově u Náchoda. Teď v listopadu tam není ani človíčka. Celé dopoledne bych seděl u okna a díval bych se dolů do údolí. Pak by mi číšník, takový starý, šouravý, přinesl oběd a když bych se najedl, šel bych se toulat po kopcích. A večer bych seděl zase u okna a pak bych šel do pokoje, lehl bych si a hleděl jen tak na strop. A neměl bych s sebou ani kousíček tužky a ani list papíru. A jenom jednu tlustou, nudnou knihu. Třeba Dona Quijota.
Proč jsem vlastně ještě nikdy neutekl? PROČ?
-
Před třemi týdny mi přišlo svatební oznámení Slávka a Bětky. Nemám odvahu se s nimi setkat. Vyprávěli by mi o tom, jak si budou šetřit na televizor nebo na auto... Mám z takových řečí strašnou hrůzu. Cítím při nich, jak se vzdaluji. Jak jsem kdesi jinde, v jiném světě... Odcizil jsem se všemu, v čem jsem žil ještě před pěti lety.
Kdybych jim vyprávěl o sobě, mysleli by si, že se ze mne stal vyvrhel.
Jsou jiní než já a až se příští rok sejdeme na večírku maturantů z roku 1953, bude mi mezi nimi trapně. Mnozí z nich už mají děti, rodinné starosti, zájmy velice dospělých a ustaraných lidí, a na mne budou hledět se směsí údivu a lehkého pohrdání.

Čím více mi přibývá let, tím jsem osamělejší. Nerozumím si se stejně starými.
Daniel[5] nám jednou řekl, že ačkoliv se to zdá absurdní, jsme romantickou generací. Jsme obráceni do sebe, protože nám nic jiného nezbývá. Jsme podobni těm, kteří přišli po Velké francouzské revoluci a střetli se s těmi, kdož v ní zvítězili. Prapory vítězů jsou vyrudlé a visí v muzeích. Hrdinům rostou břicha a stali se konservativními.
Jsme prostě cudní a čistí v těchhle věcech, nekramaříme s tím, čemu věříme. Je to jako s první láskou, o které člověk nikdy nevypráví ze strachu, aby ji neposkvrnil, a také proto, že se stydí. Ano, jsme tedy romantičtí. Avšak málokteří z nás vydrží. Jsou takoví, kteří přestanou mít zájem o svět, vzdají se, plují s proudem... To jsou ti nudní. To jsou ti, "na které je spolehnutí". Ničemu neodporují, protože jsou líní přemýšlet. Ale takoví lidé byli vždycky. Je nesmysl posuzovat podle nich celou naši generaci. Takoví lidé přece nikdy v žádném století neformovali a neformulovali svou dobu. Na těch málo záleží, ti se vždycky jen svezou.
Jejich přičiněním budeme mladí do čtyřiceti let. Potom umřou. Na to by neměli zapomínat, že jednou určitě umřou!
Příbram 20. prosince 1959
P. Juráček (1935 - 1989)

24.
23. prosince 1959 - 22. července 1960
Příbram 23. prosince 1959 ... středa
Toto je doba bez hrdinů. Toto je smutný čas, na který budou hledět příští generace s nechutí, protože je bez myšlenky, bez velkého ducha a bez elánu.
V současné době je naše životní úroveň, naše technika a průmysl mezi nejpřednějšími na světě. Avšak náš duch, intelekt národa, kultura a umění jsou promyšleně potlačeny, spoutány a přinuceny stát na místě.

Příbram 29. prosince 1959 ... úterý
Nedávno jsme vytvořili v pokoji s maminkou kout, kde se dobře sedí a čte a povídá. Udělali jsme z obyčejného kuchyňského stolu konferenční jednoduchým přiříznutím nohou, obklopili jsme jej secesními křesly od strýce, k podélné straně jsme postavili lenošku a proti ní za stolem je knihovna. Sedí-li člověk v lenošce, vidí před sebou řady knih a nic víc. A tak je to místo, kde se dá nejlépe sedět, pít káva, kouřit a snít.

Zděšeně jsem obviňoval přírodu, že mě už udělala mužem. Vždycky jsem si myslel, že jsem a až do smrti budu klukem.
Cítil jsem v sobě mužství. Byl jsem částečkou jediného nesmrtelného muže, který se zmítá mezi svou nedotknutelnou svobodou a ženou. Táhl mě vír a ve mně to křičelo: Sbohem, sbohem, sbohem.
Sbohem, kluku! To je ale omyl, myslet si, že se dá dospělost odložit na neurčito. To je ale omyl.
Daniel jednou řekl jedno ruské přísloví. Znělo nějak takto: "Vsje ženščiny perejebať nělzja, no stremitsja - nado!"[6] Odmyslete si od něj lapidární vulgárnost a zbude vám čiré neštěstí mužství. V tom přísloví je obsažen kořen věci.
Ta věc má něco do sebe. Prastarý odpor muže k ženě, znechucení tělesností, nebo kdoví co, teď honem to nedovedu přesně definovat. Jen si myslím, že pod obvykle předkládanými třídními, existenčními, společenskými nebo jinými důvody je jakási tmavá hlubina něčeho přírodního, jakýsi vrozený pudový vzdor, pud záchovy individua nebo co.
Živočich, kterému se říká člověk, není stvořen k monogamii.
Třeba úplně nerozumně plácám, ale přísahám, že bych si přál, aby mi bylo znovu sedmnáct let. A aby mi tak bylo až do smrti.
Protože mi teď není dobře. Není mi dobře s Tinkou.[7] Stydím se, je mi trapně a je mi jí líto. A zároveň mě přemáhá divoký, zoufalý a nezodpovědný vzdor: Proč já, proč právě já? Já přece nechci! Nikdy jsem na to nemyslel. Nestojím o to! Je to konvence, tradice, zvyk! Proč se mu jednou musím podřídit?
Když jsem s ní začal chodit, měl jsem ji rád, a to mi stačilo. Proč to nestačí obecně? Proč k tomu vždycky přibude to druhé?

Příbram 30. prosince 1959 ... středa
Stále si říkám, že jednou budu mít čas a že pak napíšu knížku. Nevím o čem a jakou, ale těším se na ni. Každou noc na ni myslím, beru ji s sebou do spánku, do snu a ráno ji schovávám, abych ji večer znovu nalezl a znovu si s ní vyprávěl. Budu ji dělat pomalu, beze spěchu. A pro sebe. To zdůrazňuji, že jenom pro sebe. A nebude nad ní držet stráž žádná smlouva ani dramaturg ani lektor. A nedopustím, aby ji umazala ta ucouraná dobrovolná autokritika, které se podřizuji, když píšu pro film. Žádný konjunkturalismus, žádný konformismus, které jsou krví scénářů!

AMU ztratila u dívek někdejší význam, protože se Praha otevřela zahraničním studentům. Nyní dívky z filologie, filosofie a práv usilují o poměr s cizincem a čeští "umělci" byli vystřídáni "černými hubami". A ještě něco se změnilo. Ti, co přišli po nás, ti mladší o tři nebo čtyři roky, jsou daleko praktičtější, nežli jsme byli my. My jsme strašně chtěli diskutovat, psát, něco vytvořit, o něco se hádat, přestože jsme nic neuměli. Byli jsme však ctižádostiví, neskromní a hodně jsme snili.
Oni jsou jednodušší. Nechtějí nic, než vystudovat. Jsou strašně střízliví a bez fantazie.
Někde za rokem 1935 vede hraniční čára, někde v roce 1936 nebo 1938. Lidé, kteří se narodili za ní, jsou docela jiní než my. Je to neuvěřitelné, ale nicméně zřejmé na první pohled. Jsou jaksi amerikanisovaní, praktičtí, střízliví, sportovnější, neduchovní...

2. část


POZNÁMKY:

[1] Francis Jammes (1868-1938) - francouzský básník a prozaik. - poznámka Misantropova.
[2] Jiří Štíbr (*1937) - kameraman, herec; po roce 1968 emigroval do Rakouska. - pozn. Mis.
[3] Po pádu komunismu samozřejmě ani dnes dosud nepřestaly existovat různé sociálně-demokratické, pokrokářské a futuristicko-utopické nereálné naděje lidstva, bez ohledu na to, jak se jmenují a jak velké státní podpory se jim dostává. - pozn. Mis.
[4] Tuwim řekl: "Používání cizích výrazů, to je otázka štěstí. Někdy se stane, že je řekneme správně." Homeostáze je vyrovnání mezi přírodou a člověkem, troubo!
11. IX. 59
Nebo mezi prostředím a člověkem.
(odborně homeostáza znamená snahu udržet rovnováhu - i rovnováhu samu - parametrů prostředí, které jsou podstatně důležité pro zachování systému - např. teplota krve vyšších organismů musí mít v rozmezí určitých hodnot ustálenou rovnováhu -; tento odborný název zavedl nejdříve v biologii Američan W. B. Cannon - †1945 - později se ho užívalo i v jiných vědách. - pozn. Mis.)
[5] František Daniel - Juráčkův profesor dramaturgie na FAMU. - pozn. Mis.
[6] Pro ty, kdož nerozumějí rusky, překládám: "Všechny ženy ojebat nelze, avšak střežit se jich - je nutné!" - pozn. Mis.
[7] Tinka = Alžběta Pokorná, Juráčkova láska. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm