Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974) - výpisky - 2.

14. listopadu 2010 v 11:35 | Misantrop |  Četba
1960

Příbram 1. ledna 1960 ... pátek
Spím nejraději sám.
To musí být strašné oženit se, spát den co den se ženou v jedné místnosti a každé ráno ji vidět rozcuchanou, s opuchlýma očima, ve zmačkaném pyžamu, zpocenou... Brrr!!! Jestli se někdy ožením, určitě prosadím, abychom spali každý zvlášť.
Ta představa je dostatečně nepříjemná, abych si jednou provždy uvědomil, že spánek je stejně osobní jako několik jiných fysiologických úkonů, které i v tom nejužším vztahu mezi mužem a ženou zůstávají soukromé.

Příbram 4. ledna 1960 ... pondělí
Mám jistý počet pojmenovaných snů, které si vybírám, když nemohu usnout. Některé jsou velice staré. Pamatuji si, že jsem si je snil už v dětství. Třeba ten "O neviditelnosti" nebo "O vznášení" nebo "O tom, jak všichni lidé umřeli a na světě jsem zůstal jenom já".
V poslední době jsem si vymyslel docela nový a zdokonaluji ho skoro každý večer. Jmenuje se "O tom, jak jsem režisérem".
Vznikl z nepřátelství k režisérům a jeho děj je prostý. -
Natočil jsem film podle svého námětu a scénáře. Ten film je vynikající, píše se o něm v novinách, hovoří v rozhlase a vyhraje v Cannes hlavní cenu. Jsem obklopen novináři. "Pane režisér, mohl byste nám říci..." Udělám gesto a suše řeknu: "Nejsem režisér! Neříkejte mi tak! Nikdy jsem jím nechtěl být. Jsem scenárista!"
"Ale, když jste natočil film, tak přece..."
Vykřiknu: "Nejsem režisér, rozumíte! Jsem prostě autor, který si natočil svůj příběh!"
Novináři chvatně zapisují má slova.
Sedím v klubu obklopen herci, scenáristy a režiséry. Někdo se ptá: "Pane režis..., pardon! pane Juráček, co budete teď točit?"
Ironicky se na něj podívám. "Nic. Natáčení mě nebaví. Prostě jsem to jen tak zkusil... To není práce pro člověka, který chce v životě skutečně něco udělat. Točit může i cvičená opice!"
Režiséři blednou vztekem. A právě přichází nějaký člověk a gratuluje mi k tomu, že můj film dostal v soutěži o nejlepší film roku první cenu.
Přijela významná kulturní delegace ze zahraničí. Vedou ji do projekce na můj film. Čeští režiséři sedí v předních řadách... Jdou titulky jeden za druhým. Potom: KAMERA: XY. Za ním se má objevit REŽIE:
Ale na plátně vyskočí malá písmena: NATÁČENÍ ŘÍDIL AUTOR. Režiséři opouštějí sál. -

Málokterý sen prožívám s takovou náruživostí a zaujetím jako tento. Obsahuje už desítky nejrůznějších situací a stále vymýšlím nové (Herečka pláče v koutě ateliéru. Ptají se jí proč. Vzlyká: "Řekla jsem Juráčkovi 'Pane režisér!' a on na mne byl sprostý.")
Jednou, možná, že... já nevím, ale stálo by to za to! Napsat si pečlivě scénář, prosadit, že si jej budu točit sám, vzít si dobrého kameramana, udělat společně s ním technický scénář a dát se do toho. Za ten titulek "Natáčení řídil autor", za ty blažené obličeje scenáristů a dramaturgů a kyselé ksichty režisérů by to stálo![1]

Praha 8. ledna 1960 ... pátek
Zloba, nesnášenlivost, podrážděnost, hádavost a zoufalá prázdnota, nicnedělání, pocit neschopnosti, naprosté umrtvující neschopnosti, odpor k Tince a k ženám vůbec, nikoliv obyčejný, ale téměř fysický hnus, nespavost, bdění až do svítání, zemdlený vyčerpávající spánek ve dne, nechuť k jídlu, ošklivost při vzpomínce na jakékoliv jídlo, desítky a desítky přespočetných cigaret...
Tak začíná můj rok 1960.
Nedovedu mít z ničeho radost.
Stydím se chodit mezi lidi. Jsem hrozně hubený, pleť mám nažloutlou a pod očima kruhy.

Teď se ozval z amplionu zvuk! Už je ráno. Už začíná den. Za chvíli budou zprávy.
A já ještě nespím, protože nemohu, protože mám hnusné tělo, které nedovede spát a jíst. Umřu. Bezpochyby umřu, protože to, co teď žiju, nevede k životu, ale k živoření, k chátrání, ke konci.[2]
Za hodinu nebo za dvě ztratím vědomí a bude to trvat do oběda a ještě déle. Pak procitnu, budu mít naběhlé oči, budu jako smrt, jestliže si vzpomenu na jídlo, zvedne se mi žaludek a bude mě bolet hlava.
To není spánek. To je opravdu jen druh bezvědomí.

Příbram 18. ledna 1960 ... pondělí
Je tak málo lidí, kteří cítí potřebu něco udělat. Kluci se oženili, mají děti... Já tomu jejich životu nerozumím. Přece musí mít nějakou ctižádost! Jakou? Co chtějí?
Nikdy jsem si nedovedl představit, že se můj život zastaví.
Oni dělají svět světem, jsou jeho obrazem, jeho pravými obyvateli. Já ten řád porušuji, vymykám se z normy. Já nerozhoduji, já nejsem důležitý, nejsem měřítkem.
Oni stanovují svými životy, společnými vlastnostmi svých osudů, obecné znaky lidského života.
Dokud to nepochopím, nebudu rozumět světu.
Kdyby byli všichni lidé takoví, jako jsem já, svět by zanikl v lenosti, anarchii, neposlušnosti a roztěkané nesnášenlivosti.
Nesnáším lidi, kteří se pokorně rozplývají v "lidu", pochlebují mu a činí z něj boha.
Nechci přizvukovat těm, o nichž píšu, že žijí dobře, že jsou správní lidé a že většina vytváří vzor.
Vždyť to jsou převážně maloměšťáci nebo pásci nebo obojí dohromady.
A ze všeho nejprotivnější je mi hodný, dobrý, spořádaný, zásadový člověk, protože je sterilní.
Nedávno jsme hovořili s Danielem o tom, jak bude vypadat komunistický člověk.
A shledali jsme, že se kolem té věci vytvořil neuvěřitelně zhovadilý názor, že člověk budoucnosti se bude podobat andělům.
Hrome, to je největší nedostatek marxismu, že se o tyhle věci nestará! Zmocnily se jich staré panny v sukních i kalhotách a vytvářejí tak růžovosladký obraz, že to je k blití. I ten nejvzdělanější, nejrozumnější komunista začne blekotat křesťansko-humanistické nesmysly, když má mluvit o morálce, vztazích a člověku budoucnosti.
Myslím si, že člověk v sobě musí mít všechny špatnosti, všechnu špínu světa, aby byl skutečně dobrý. Aby byl vždycky dobrý. Protože chci-li vzdorovat lži, chci-li být pravdomluvný, musím vědět, co to je lež! Na spasitelnost neposkvrněného panenství nevěřím. Hle, když lékaři chtějí, aby člověk odolal tuberkulose, naočkují mu ji. (Člověk, který ji měl, ten se jí příště ubrání sám, bez jejich zásahu.) Jestliže se s ní setká člověk, který s ní nikdy nepřišel do styku, je pravděpodobné, že zemře.
Se špatnostmi je to také tak. Se vším je to tak.
K dobrému životu je potřeba zkušenost. Duchovní i fyzická. Bez ní je člověk sice vzorný a čistý, ale křehký a bezbranný.

Příbram 22. července 1960 ... pátek
Nejsnadnější a nejúspěšnější povolání na světě je povolání filmového režiséra.

Při té příležitosti mě napadá, že to je jeden z důkazů, jak mladý a neumělecký je film. Kolik práce a uměleckých kvalit je skryto za obyčejnou literární cenou, kolik úporného studia, dřiny a talentu spolyká dobrý obraz nebo hudební skladba! A filmy, i ty odměňované nebo hlavně ty, jsou většinou udělány levou rukou, vznikají náhodně a někdy i proti vůli režiséra. Většinou všechno závisí na námětu; když je v něm nějaký nápad (Nápad - to je ve filmu fetiš, celé generace filmařů strávily životy v honbě za Nápadem.), pak je úspěch zaručen i při zcela průměrných realizačních kvalitách.
Proto asi mají mnozí lidé k filmu takový odpor. A proto jej považují za oblast podvodníků a poloumělců. Mají pravdu. Ctižádostivec, který má to štěstí, že se uchytne u filmu, skoro vždycky udělá kariéru, i když je to omezenec, nevzdělanec a hochštapler.
V historii by se dala vyjmenovat spousta takových případů. Existují slavní režiséři, jejichž jména zůstanou zachována staletí, kteří v podstatě připomínají ptáky chlubící se cizím peřím. Slavnými se stali pouze shodou okolností. Třeba Wiene. Jenom náhoda rozhodla, že producent svěřil natáčení Kabinetu doktora Caligariho jemu, protože Lang odmítl. Wiene scénář natočil a stal se navěky klasikem německého expresionismu. Do té doby a od té doby točil jenom komerční zboží. Skutečnými tvůrci Caligariho byli scenárista a výtvarníci. O nich však historie nemluví.
Něco podobného není v jiné umělecké disciplíně možné. Spisovatel, hudebník, malíř nebo herec si musí i sebemenší úspěch poctivě zasloužit; filmový režisér přijde k hotovému. Žádná umělecká cena se nezíská tak snadno jako filmová. Některé případy jsou donebevolající.
Na FAMU se vyskytují doslova vzorové.
Nebo na příklad film Grance Kdo mele vítr. Nehledě k tomu, že je natočen přesně podle Hamrů a hamerníků, je to docela obyčejný, docela průměrný a naprosto ničím pozoruhodný film. Granec sám o sobě je dost hloupý a nevzdělaný člověk. Nicméně Kdo mele vítr dostal cenu na festivalu etnografických filmů v Miláně nebo v Padově a Granec[3] je nyní veliký umělec. Kdyby o těch mlýnech napsal pojednání, které by mělo stejný emotivní, poznávací a umělecký obsah, jako měl film, bylo by to pár konvenčních sentimentálních stránek a po autorovi by neštěkl ani pes.
Film je prostě živnost pro lidi, kteří nic neumějí a chtějí něco udělat pro svůj komplex velikášství. Čeští režiséři se většinou rekrutují právě z těchhle individuí.
Všichni jsou takoví. Na plnou hubu vykládají v novinách, televizi, klubu a všude o tom, jaký měli záměr, jakou myšlenku, co chtěli říci a tak dál. A ve skutečnosti šlo jenom o to, zdali scénář, hotový scénář, v němž je záměr, v němž je myšlenka a jenž něco říká (protože by to jinak ani nemohl být scénář), měl točit režisér X, ale netočil jej, jelikož točil jiný, takže jej nakonec točil Y. A scenáristé drží hubu, poserové! Klidně si nechávají celá léta líbit, že si režiséři veřejně přivlastňují jejich myšlenky a názory, jejich nápady, jejich inteligenci, vtipnost nebo znalost lidí.
Ještě se nikdo z nich neozval proti trapné zlodějské konvenci, která přiznává autorství filmu výhradně režisérovi, jenž obvykle přijde ke scénáři jako slepý k houslím.
Film je prašivé umění.



25.
29. července 1960 - 10. května 1962

Praha 28. října 1960 ... pátek
Ať se děje co se děje, ať se stane cokoliv, ať mě stihne, co chce, vždycky budu moci psát. Vždycky najdu jistotu, kterou nosím v sobě a která s ničím a s nikým nesouvisí. To vědomí mě ohromilo.
Je jedna samota, z které mi nikdo nepomůže. Nejsem v ní, ale ona je ve mně. A to je ta nejstálejší pravda, kterou mám, ta největší, jediná jistota, o kterou se nemusím bát.
Ať se stane cokoliv, ta samota mi zůstane a já z ní budu znovu a znovu vycházet, kdykoliv vezmu pero do ruky. Ale nikdy ji neopustím docela. Nezbylo by mi už nic.
Myslím, že jsem to ještě nikdy tak přesně necítil. Začínám si toho, co je ve mně, vážit. Začínám to mít rád a budu se o to starat. Obdivoval jsem se dosud jen umění, které mě obklopovalo. Nyní jsem je objevil v sobě. A zjevilo se mi jako podivuhodná vlastnost, která mi bude pomáhat a která mě nezklame. I kdybych nikdy nic pořádného neudělal, i kdybych psal nedomrlé odstavce, které by nikdy nikdo nečetl, bude mít má práce jakousi vnitřní hodnotu pro mne samotného. Je ve mně vděčnost. Cítím ji, jak mi stoupá pomalu tělem. A je to pocit, který zavazuje...
Jsem nádherný, jsem veliký, jsem mimo svět a nic mi neublíží. Jsem v sobě. Cítím, že existuji. Jsem mezi svým narozením a svou smrtí a nic mě neohrožuje, protože ten prostor je vyhrazen pouze mně. Mohu dělat co chci a zůstanu stále sám sebou. Jsem práce, kterou jsem dělal, dělám a budu dělat. Všechno ostatní je navíc.

Příbram 1. prosince 1960 ... čtvrtek
Čtu vlastní životopis Benvenuta Celliniho[4] a s údivem shledávám, že pikareskní příběhy, které mám tolik rád, jsou mnohem realističtější, než jsem si myslel. Všechno se to opravdu stalo. Ohromuje mě to. Ta bezcennost lidského života, ta spousta gest, to křížení mečů pro maličkosti...
To je tedy renesance, o které jsem si myslel, že byla nejušlechtilejší dobou v dějinách. A zatím papež, kardinálové, král a vévodové byli obklopeni lidmi, kteří kradli, cizoložili, zabíjeli, pomlouvali, lhali... A měšťané rovněž a umělci samozřejmě také. Papežové měli nemanželské děti, které se stávaly v osmnácti letech kardinály, příbuzní se vraždili, jako by se nechumelilo, když měl vévoda špatnou náladu, dal klidně zavřít do hladomorny svého nejmilejšího přítele.
A umělci, ta obrovská nedotknutelná jména z dějin umění, ti posvátní velikáni se pomlouvali, nenáviděli, pobíjeli pro křivé slovo, pro přízeň panovníka, pro zakázku... Dělali si co mohli nejhoršího a nemohli si navzájem přijít na jméno. Tak tedy vypadala renesance. Opět mám důvod nenávidět školy. Proč nám tohle někdy někdo neřekl? Proč se žvaní o quattrocentu a cinquecentu jako o vrcholu lidského ducha, o vrcholu duchovní a mravní harmonie? Vždyť to není pravda.
Já trouba jsem si tu dobu tolik idealizoval a svého času jsem tvrdil, že věřím v příchod nové renesance. A nikdy jsem si nedal práci s přemýšlením, co to vlastně renesance byla. Viděl jsem jen veliká umělecká díla. Obrazy, sochy, architekturu... A nevšiml jsem si, že nebýt jistých hospodářských faktů v italských republikách, nebýt toho, že v té době byl papež a někteří vévodové a králové velice bohatí, že by nebylo Michelangelovy slávy.
Žádná duchovní kvalita, žádná harmonie, ušlechtilost a já nevím, co ještě, ale plné truhly v pokladnicích daly vzniknout renesanci. Církev soupeřila se světskou mocí, papež závodil s florentským vévodou a jejich koňmi byli malíři, sochaři a architekti.
Proč nám to ve škole vždycky vykládali tak idiotsky?



26.
24. července 1964 - 2. března 1966

Praha 24. července 1964 ...
Zdá se mi, že padám. Včera jsem listoval ve svých starých denících a ucítil jsem vzduch, o němž již nic nevím. Vzduch, který jsem dýchal na nekonečných procházkách, na nichž jsem se zabýval sám sebou. Rozhodl jsem se, že znovu začnu popisovat sám sebe. Po čtyřech letech opět začnu psát deník, neboť jsem pochopil, že je to - a vždycky ostatně bylo - výborné hygienické zařízení, jakási duševní koupelna, jejíž výhody vidím dobře až s odstupem těch čtyř let.

16. srpna 1964 ... pátek
Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.

Nevím, kolikátého je. Asi dvaadvacátého... ... Je sobota.
Lidé se mě často ptají, proč se nudím. Ale já se většinou nenudím, já pořád na něco myslím. Pořád myslím na něco jiného než na to, o čem je řeč. Chci si povídat málokdy, nejvíc mi vyhovuje mlčení, jenomže přicházejí chvíle, kdy už je ticha moc a tehdy nenacházím člověka, ani řeč. Někdy si myslím, že musí existovat ještě jeden jazyk, jímž se dá hovořit mnohem lépe. Musím si to myslet, protože jinak bych věděl, že dorozumění není možné.
Už nevím o nikom, koho by to zajímalo.
Řeč ztratila smysl. Prozradí nanejvýš blbce.
Denisa dělí lidi na "lidi pro sebe" a "lidi pro lidi". "Lidi pro lidi" nemá ráda, říká, že to jsou tajtrlíci. Když o někom řekne, že je to "člověk pro lidi", chce tím říct, že ten člověk nestojí za řeč.
Někdy se rozhodne, že bude mlčet. Dělá jí například potíže říct "Dobrý den". Přesněji řečeno, připadá jí to směšné, zdá se jí to bez smyslu a čím déle na to myslí, tím víc to vidí absurdnější, až nakonec dospěje tak daleko, že raději nepozdraví, než aby ztratila úctu k sobě samotné.
Jednou ji fascinovala věta, kterou přečetla na krabičce zápalek: "Lžíce královny Elišky". Nejdříve se jí smála, pak ji dráždila a nakonec z toho málem dostala hysterický záchvat. Existence té věty jí totiž připadala tak obludná, že byla schopná zanevřít kvůli ní na celý svět.
Jindy mi vyprávěla, že byla na nějakém úřadě a v přízemí šla kolem dveří, na nichž bylo napsáno: "Rozmnožovna". Dvojí význam toho slova ji skoro rozzuřil. Vzpomínala na to podrážděně. Zdálo se jí, že je to nejlepší důkaz toho, že "svět stojí za hovno".

Historická přeměna racionální filosofie v mystiku, to je vůbec zajímavá stránka člověčí existence. Zdá se mi, že se na světě ještě nevyskytla jediná myšlenka, z níž by se nakonec nepodařilo udělat náboženství.

23. srpna 1964 ... neděle
Nikdo nelže tak bravurně jako Veronika.[5] Překonala v tom i svou matku, která je na lhaní velmistr. Ta lže tak, že o tom ani vůbec neví a když ji někdo usvědčí, je hluboce a upřímně přesvědčena, že ten člověk nemá charakter. Je schopna se nad jeho podlostí rozplakat. Prokristapána, o kvalitách té ženy by se daly napsat desítky stránek. Ona snad ani není člověk, protože většina lidských vlastností je jí naprosto odepřena. Je to jakýsi tvor bez vlastností, s nímž nelze normálně hovořit, protože její "myšlení" nemá absolutně nic společného s tou nejprimitivnější logikou. Žije jako jepice. Večer umře a ráno se narodí a neví vůbec nic o včerejšku. Moje matka, nad kterou ohrnuje nos a za kterou se stydí, je proti ní archanděl Gabriel a Albert Einstein dohromady. Kdybych s ní měl strávit půl dne na opuštěném ostrově, buď bych ji uškrtil, nebo bych skočil mezi žraloky. Její zbytečnost je tak dokonalá, že se mi nad tím zastavuje rozum. Zajímalo by mě, jestli je takových lidí víc a kolik. Kdyby jich bylo sto v milionu, stačilo by to k úvahám o méněcennosti lidstva. Veronika ji nesnese déle než pět minut. Pokud si pamatuji, hádají se prakticky celý čas, ačkoliv spolu mluví jen občas.

4. října 1964 ... neděle
Od malička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi, zaplevelené zahrady, opuštěná skladiště, zaprášené půdy, propadlá schodiště, usychající stromy, podzimní obloha, neregulované říční břehy, dřevěné chalupy v horách, dláždění, v němž roste tráva, okna bez skel, obrazy zapomenutých malířů, cesty, které nikam nevedou, strže plné plechovek a starých bot, veřejné skládky, vypuštěné rybníky, stromořadí v rovné krajině, vypálené mlýny, bývalé pily, pastoušky a mýta, obecní domy, konečné stanice, staré noviny, dopisy lidí, kteří už zemřeli, předměty, které už ztratily smysl, věty, které už nikdo neříká, knihy, které už nikdo nečte, jízdní řády staré padesát let, rytiny, starodávné dětské hračky, nápisy na hrobech, krabice od čaje, který byl spotřebován před první světovou válkou, mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých obchodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává...
Kam až paměť sahá, tam všude nacházím vzpomínky připomínající mi, že věci, které zároveň jsou i nejsou, mě vždycky přiváděly do zvláštního stavu vytržení. Pamatuji si, že jsem jako dítě neustále toužil po objevech předmětů, jejichž existence začala dávno před mým narozením a které svou nesmyslností velice dráždily mou fantazii.
Skutečnost, že věci a krajiny přežívají lidi, se mi zdála odjakživa absurdní. Vždycky mě to nutilo k přemýšlení, vybavoval jsem si lidi, kteří vyšlapali úvoz, jenž už zarostl, a ten úvoz mě fascinoval. Nedovedu si přesně vysvětlit proč. Vzdálená minulost mě nikdy příliš nezajímala. Muzeální exponáty mě nevzrušují. Jsem citlivý jenom na hranici mezi mým životem a smrtí mých bezprostředních předků. Jejich svět se mi jeví idylicky a zřícené krovy jejich stavení ve mně probouzejí melancholii. Možná, že ve mně existuje předtucha vlastní smrti, předtucha vlastního konce, možná, že jakýmsi šestým smyslem nezřetelně chápu souvislost přicházení a odcházení, tragickou pitomost smrtelnosti...

14. listopadu 1964 ... sobota
Začal jsem nenávidět. A to je všechno, co mi zbývá. Ta hořká nenávist k vlastnímu osudu, k životu, který tu živoříme bez vlastní viny. Pochopil jsem, že se s touto zemí, v níž jsem se narodil, děje něco obludného, něco strašně absurdního, něco, co nemá obdobu. Pochopil jsem, co je to velikost chátrání, vznešenost rozkladu, patos degenerace. Pochopil jsem, že tato země pomalu a jistě zaniká, že se její dějiny pohybují stále zpět a zjevil se mi fantastický obraz budoucnosti, v níž tečou otrávené řeky, v níž budeme dýchat zkažený vzduch, v níž budou padat domy a střechy budou propouštět déšť, v níž se lidská řeč stane nesrozumitelnou a věci ztratí veškerý smysl, v níž po demolovaných silnicích zarůstajících travou se budou krokem sunout rozpadávající se auta, v níž špína se stane čistotou a všichni lidé budou krást a lhát, v níž přestanou existovat peníze, protože ztratí cenu.
Viděl jsem, že svět, v němž žiji, je ošklivou, surovou karikaturou světa.

24. listopadu 1964 ... úterý
Mé soukromí se prolíná se světem. Shodují se. Obě dvě jsou bezcílné. Všechno ztratilo důvod k existenci.
Číst například nemohu. Všechny příběhy o životě jsou mi odporné. Stačí mi jediná věta povídky nebo románu a padne na mne sklíčenost. Marně se pokouším pochopit, proč spisovatel přivádí na svět lidi, když už jich je ve skutečnosti víc než dost. Existence příběhů mi připadá komická. Hrdinové mi jdou na nervy...
Za žádnou cenu nemohu objevit něco krásného. I na těch nejkrásnějších věcech nacházím v příští vteřině plíseň. Vidím je, jak se rozpadají, jak chátrají, jak po nich šplhá špína. A také jsem dosud neviděl ctnostného člověka. Potkávám blbce, podvodníky, kurvy a blázny.
Jak je to možné, že jsou mi šlechetní, poctiví a pracovití lidé podezřelí? Že si na ně dávám pozor daleko větší než na lotry? A že nakonec téměř triumfálně na každém objevím chybu?
Ničemu nevěřím...
Na nic nevěřím...
Nevěřím.
A strašně bych chtěl uvidět nějakého boha.
Samozřejmě, že bych mu nevěřil. Ale měl bych definitivní důvod k sebevraždě.


3. část >>>

<<< 1. část


POZNÁMKY:

[1] Juráček natočil jen dva úplně samostatné autorské filmy: v roce 1965 Každý mladý muž a v roce 1969 Případ pro začínajícího kata (tento je ke shlédnutí v plné délce a v českém znění, leč s japonskými titulky a na japonském serveru zde). Svůj sen Pavel Juráček nikdy neuskutečnil: v titulcích je jeho jméno uvedeno pod konvenčním "scénář a režie". - pozn. Mis.
[2] Předtucha vlastního Juráčkova pozdějšího skonu na rakovinu (†1989). Jeho životospráva byla vskutku vražedná. - pozn. Mis.
[3] Rudolf Granec (1931-1996), český režisér a scenárista. Na festivalu ve Florencii v roce 1959 získal první cenu jeho film "Kde mele vítr" (nikoli "Kdo mele vítr"!). - pozn. Mis.
[4] Benvenuto Cellini (1500-1571) - italský sochař a zlatník, syn hudebníka a loutnaře Giovanniho Celliniho. Ač byl Cellini velmi talentovaným umělcem, v jeho životě mu způsobovala mnohé problémy jeho nepřizpůsobivá povaha, o čemž vypovídá také jeho autobiografie, na které pracoval v letech 1558 až 1566 a která byla vydána až dlouho po jeho smrti v roce 1728 v Neapoli (pod názvem Vita, Život; česky vyšla několikrát v letech 1909, 1930, 1936, 1960 pod názvem B. Cellini: Vlastní životopis, druhé vydání téhož pak v roce 1976). Tento životopis je oceňován hlavně proto, že nabízí dokonalý portrét renesančního umělce pyšného na svoje hrdinské i nehrdinské činy, na svou práci i milostné zážitky, umělce žijícího neklidným a dobrodružným životem s Michelangelem jako svým nekonečným vzorem. Tato kniha byla navíc daleko lepším a barvitějším svědkem Celliniho života, popisovala ho daleko lépe, než by ho popsalo nejlepší z jeho děl. Nejcennější je v současné době jeho zlatá Solnička (obr. dole) - pozn. Mis.

[5] Veronika Jandová - Juráčkova první manželka. - pozn. Mis.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm