Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974) - výpisky - 3.

14. listopadu 2010 v 11:48 | Misantrop |  Četba
1965

8. března 1965 ... pondělí
Měsíce a měsíce žiju smutně. Jakkoli to zní banálně, to nejhlavnější, čím se stále zabývám, je: proč jsem vlastně na světě a co mám s tou věcí dělat, když není nic, co by stálo za řeč...
Ocitl jsem se v prázdnu, jaké jsem dosud nikdy nepoznal. Hnusí se mi svět. Byl bych rád, kdyby ta věta měla přesný výklad. V tom pocitu není nic patetického ani melodramatického. Svět se mi hnusí velice obyčejně a stále. Je to trvalý pocit a v žádném případě nemá hodnotu objevu nebo názoru. Také mě k ničemu neinspiruje, nejsem z toho ani zoufalý, ani bezradný, je to pouze součást mého vědomí, trvalá součást, konstatování stavu světa, stavu lidského života...
I kdybych dostal Oscara nebo Nobelovu cenu, na mém smutku to nic nezmění. Shledal jsem, že je nemožné mít někoho rád, aniž by to po čase nepřinášelo utrpení. Ale co je to za lidský svět, jestliže je na něm takto a jestliže se s tím nedá nic dělat?
Čím jsem starší, tím méně je možností někomu něco říci. Vím jistě, že do nejdelší smrti budu sám a že je marné protestovat. Neboť přijde čas, v němž člověk shledá, že nemá důvod, proč by někomu něco říkal.
Někdy si velice chladnokrevně a neosobně myslím, že lépe je nežít, než existovat v tomto světě tímto způsobem.

19. června 1965 ... sobota
Postava[1] byla loni nejlepším krátkým filmem světa...
Ale včera večer jsem šel domů s úmyslem, že se zamknu v koupelně a pustím plyn.
Nevím, k čemu je dobré být na světě, a každý lidský život mi připadá zbytečný. Všechno, s čím se potkávám, ve mně vyvolává smutek. Přemýšlím, jestli by mi bylo lépe, kdybych totálně zblbnul.
Chtěl bych pást krávy.
Všechno je čím dál tím ubožejší, kráčíme pozpátku, míříme k zániku, jenomže to trvá příliš dlouho a chybí tomu důstojnost.



1966

6. února 1966 ...
Koukám dolů na ulici, koukám na nebe, všechno je šedivé, lidi na sebe řvou v tramvajích, na Pankráci se zřítil dům, všechno je stále dražší, nerozumím novinám a nikdo už se neobtěžuje slibovat, že bude lépe. Nedávno mě napadlo, že bych mohl sbírat nesmysly z novin, z televize, z vyhlášek a z ulic, ale to bych potřeboval kancelář s padesáti sekretářkami, nesmyslů je stejně tolik jako smutku, všichni už si na ně zvykli, takže zničehonic jsou všichni lidé podobni bláznům, zatímco blázni se mají dobře.

13. února 1966 ... neděle
Příběhy ze života jsou mi hnusné. Nesnesu jedinou větu, která předstírá, že je pravdivým záznamem o tomto světě. Kvůli tomu už několik let nečtu. Kdykoliv se přinutím sednout si ke knize, padne na mne po několika řádcích únava a beznaděj. Deset povídek by mě zabilo. Zemřel bych sklíčen přemírou zbytečného předstírání pravdy pravdoucí.

Hana Růžičková, Pavel Landovský a Ivan Vyskočil v Juráčkově filmu


27.
17. května 1966 - 10. prosince 1966

30. června 1966 ...
Někdy mě napadá, že na nás jednoho dne bude vyhlášen hon. Až definitivně nebude co jíst a domy budou zasypávat lidi, až bude prodána za valuty poslední starožitnost a turistické oblasti pronajaty americkým milionářům, shromáždí se pracující lid a pod vedením svých funkcionářů zahájí štvanici na intelektuály, která neustane, dokud nebude udupán, pověšen nebo utopen poslední člověk v brýlích a čisté košili.
To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane - a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí -, dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.
Nejhorší je, že si to nikdo nevymyslel. Nikde nesedí žádný žlučovitý skřet, který by sadisticky spřádal plány a udílel telefonem příkazy. Je to mnohem strašnější, nikde není přímého viníka, věci jsou v chodu samy od sebe, řízeny abstraktním mechanismem příčin a následků, nelze je zadržet, lze je jen předpovídat a čekat, že bude stále hůř a hůře.

7. září 1966 ...
Převrátil jsem si den s nocí. Už druhý týden vstávám pozdě odpoledne, celé noci trávím u stolu a jako vždy se propadám do tohoto způsobu života s jistým vzrušením, neboť mě odděluje od světa všech normálních lidí.
Mám strašně rád ten čas hodinu po půlnoci, v němž jsem ponořen až na dno samoty a všechno, co píšu, pokládám za nádherné.
Nejhorší ze všeho však je číst za denního světla to, co jsem v noci napsal. Nikdy nedovedu pochopit, kam se z toho ztratilo všechno, co mě v noci tak vzrušovalo...

11. října 1966 ... pondělí
Udělal jsem z Gullivera mlčícího svědka, putujícího diváka bez zvláštních vlastností. Napsal jsem znovu svého starého hrdinu, Lemuel Gulliver je prostě pokračováním Herolda z Postavy k podpírání[2], je stejný jako dva vojáci v Achillových patách[3], jako Klíma v Nikdo se nebude smát... Napadlo mě, že celý život vlastně píšu jeden jediný příběh. Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Ze společenského hlediska je to nepotřebný člověk. Kališ[5] s Brynychem[6] tvrdí, že píšu o sobě.
Hadí pevnost[7] bude stejná. Přijde mladý muž, uvidí, pochopí a zemře, protože mu "cosi" nedovoluje, aby se postavil na jednu ze dvou stran.

záběr z Juráčkova filmu


28.
21. prosince 1966 - 26. září 1967

1967

22. ledna 1967 ...
U nás v Čechách jsme si vždycky potrpěli na skromnost. Říkám si, že nemám právo hovořit o životopisu, když mluvím o sobě. Ale já je mám, budu je mít, proč bych o něm mlčel, píšou se o mně články, proč bych se přetvařoval, že o nich nic nevím...
Všichni jsme povinni o sobě koktat, jsme povinni červenat se a klátit rukama, ujišťovat každého, že vůbec nic neumíme a nic neznamenáme, ovládat konverzaci, v níž sami nad sebou máváme rukou - to všechno se sluší a patří, aby o nás neřekli, že si o sobě moc myslíme. Mně je však takový postoj odporný; nejlépe jej ovládá Evald[8] a já, přestože Evalda ctím, nesnesu ho vidět, když nasadí onen zkroušený výraz a jednoslabičně hovoří o své nepatrnosti, nemohoucnosti a zbytečnosti. Já vím, kdo jsem a co jsem, vím kde končí skromnost a začíná pitvoření; jednou se o nás budou učit na FAMU, už nyní o nás píšou knihy, u nás, v Moskvě, v Itálii, v Anglii, vím, že jsme něco udělali a ještě uděláme, chci vědět, co v tom všem mohu dokázat já, chci na sebe hledět, abych nezblbnul, a jak se o to pokouším, znovu a znovu mi překáží staré a dobré a veskrz české vychování, podle něhož se mám ustavičně ujišťovat, že nejsem nic a všechno že je náhoda, která nestojí za řeč. Touto cestou bych se ovšem dozvěděl hovno. Uprostřed neupřímné skromnosti bych mohl po nocích, když všichni usnou a nikdo na mne nevidí, rozkládat po stole výstřižky z novin a tiše a horečně prožívat nemravnou rozkoš, nikoliv nepodobnou masturbaci.

24. února 1967 ...
V Gruzii, v Itálii a v Jugoslávii jsem ztratil všechny iluze o jižních zemích. Člověk o nich celé roky sní, a když potom zjistí, že všechny krásy světa mu mohou zošklivit lidé, kteří tam žijí, přijde na něho mrzutost.
Mám strašně rád slunce, čím větší teplo, tím jsem blaženější, léto je pro mne něčím téměř mystickým, jenomže všechny mé pradávné, nedotknutelné sny o krajích, v nichž slunce nemžourá jako u nás, jsou nyní znechuceny tvrdošíjností kratičkých vzpomínek, z nichž se mi vynořují přivřené oči postávajících a povalujících se mužů, kteří se znovu a znovu rozvážně drbou v rozkroku a jejichž pohledy se na člověka lepí jako med, takže se jich nelze zbavit.
To očumování, ty oči v líném ksichtu, ty důkladné pohledy, ty vytrvalé pohledy, ustavičné nutkání se ohlížet, co se děje za zády... Jestli se ten člověk ještě kouká a nejistota, proč se kouká, proč se všichni tak koukají - to jde na nervy. A navíc jsem se pokaždé pokoušel uhádnout, co si ti lidé myslí, nemohl jsem se smířit s tím, že si nemyslí nic, a pořád jsem si připadal jako vetřelec, jako živočich zkoumaný bedlivýma očima eventuálních lovců.
Všichni tam lžou, všude se řve, ke všemu potřebují příliš mnoho slov, na všechno mají dost času, nikdy neřeknou to, co si myslí, nikdy si nemyslí to, co právě říkají, pokaždé jde ještě o něco jiného, ale o co, bůhví...
A tak jsem pochopil, že jakkoliv mě to, co je ve mně živé a fyzické, bude nutkat jít za sluncem, jsem mentálně, a vždycky budu, seveřan. Pokud jde o orientaci podle poledníků, cítím se nesvůj už na Moravě. Rusové jsou mi nepochopitelní, jejich povaha mě děsí.
Mám rád Švédy. A bojím se jet do Anglie. Říkám si, že to je přesně ta země, v níž by mi bylo nejlíp, jediná na celém světě, kde bych se cítil jako doma, totiž právě já, já se svými zábranami, se svou uzavřeností, s nechutí vůči hlučným a srdečným lidem, se svým téměř chorobným lpěním na soukromí... Když si pomyslím, že bych měl přijít i o tuto víru, jsem odhodlán tam raději nikdy nejet.
-
Jsem hovado. Strávil jsem půldruhé hodiny žvaněním, teď je čtvrt na čtyři, za chvíli mě začnou otravovat pod okny auta a trolejbusy, skončí to drahocenné ticho, a já dosud nezačal psát.



29.
5. října 1967 - 2. února 1969

1968

1. března 1968 ... pátek
Novinami, rozhlasem a televizí se valí lavina slov a vět, které se nikdy dříve nesměly ani šeptat.
Mám strach, že to špatně dopadne. Ráno se probudím, na rozích budou stát Lidové milice a v Rudém právu bude seznam zatčených frakcionářů, kteří chtěli ohrozit naše spojenectví se Sovětským svazem.
To, co se děje, to začíná být revoluce. Revoluce mozků, revoluce romantických racionalistů... Takovou revoluci však ještě nikdy nikdo nevyhrál. Zdravý rozum obvykle nevítězí.

22. března 1968 ... pátek
Před čtrnácti dny jsem začal střádat výstřižky z novin. Dnes vyšel všude ten nejvýznamnější: "Antonín Novotný odstoupil."
Dvě stovky západních novinářů a čtyřiadvacet televizních štábů tu čekají na UDÁLOSTI. Jdou mi na nervy. Říkám jim, pánové, copak nemůžete pochopit, že na našich hranicích stojí sovětské tanky? (Minulý týden oznámil RIAS[9], že stojí připraveny v Durynském lese.) Ale těm lidem je to příjemné, ruské tanky v Praze, to je přesně to, co by se jim hodilo, touží po zajímavých a po senzačních zprávách, náš další osud je příliš nezajímá.
Tato revoluce nemá precedens, tato revoluce je v historii první svého druhu, jenomže není jisté, zda to spíš není bluf...
Můj strach však trvá. A nejenom můj. Kdo může s jistotou odpřisáhnout, že nešlo a nejde jen o variantu té dobře známé lsti, za kterou se komunisté nikdy nestyděli a s jejíž pomocí pouze chtěli vyvést stranu z vnitřních potíží?

25. listopadu 1968 ... pondělí
Už dávno nemám z práce radost. Musím se nutit. Když pracuji, tak vlastně proto, že se chci podobat lidem.
Jenomže má to smysl? Copak mé nutkání PODOBATI SE, BÝT JAKO ONI, neznamená, že NEJSEM?
Nemám boha, nemám domov, ničemu nevěřím, nic se nechci dovědět...

výstřižek z dobového tisku, který si Juráček vložil na začátek Deníku 30.


30.
4. května 1969 - 7. prosince 1970

15. října 1969 ...
Čas je přeplněn fantasmagorickými výjevy a blábolením, pravda se donekonečna převrací naruby jako opilý žaludek, pojmy ztrácejí významy, čas se řítí odnikud nikam nesmyslným tempem, v němž zaniká prastará povaha věcí, nelze se ničeho s jistotou dotknout, protože ze všech částeček okolního světa vyhřezne ihned nesrozumitelnost...
Sedím v promítačce a užasle civím na Gullivera. Dívám se do zrcadla. Nikdo už nikdy neuvěří, že jsem scénář napsal tři roky předtím.

29. října 1969 ...
Gulliver se dostane spíš do dějin než do kin...
Se vší pravděpodobností bude zakázán. Pokud jde o mne, je mi to jedno. Je mi dokonale lhostejné, jestli se Gulliver dostane do kin, či nikoliv. Jsou lidé, kterým tento svůj postoj nikdy nedokážu dostatečně vysvětlit. Je obtížné dokazovat, že jsem Gullivera psal a točil sám pro sebe, kvůli sobě a že mě jeho další osud zajímá jen nepatrně.



1970

19. ledna 1970 ...
Bůhví, jestli budu ještě někdy psát.
Pravděpodobně se už nikdy nevrátí ten pocit štěstí a vzrušení, který jsem prožíval, kdykoliv jsem vzal pero do ruky. S tím je zřejmě konec. Gulliver mě zničil... Možná, že to byla cena, kterou jsem musel zaplatit za ten film.
Některé věci jsou neopakovatelné. Už nikdy nenapíšu a nenatočím nic, co by se podobalo Gulliverovi.
Jsem spokojen, netrápí mě to, Gulliver se stane mým vlastním stínem a stín nelze překročit. Ostatně jsem to věděl, jenom jsem měl strach, zdali se mi podaří to, co jsem tehdy chtěl. Zdá se, že mi to vyšlo. Proč bych tedy měl být nešťastný...?

16. března 1970 ...
Ale kdesi umírají děti hladem a nelze tomu zabránit, protože hladu ustavičně přibývá, hladu a negramotnosti a bezmoci[10]; a já jsem pochopil, že můj osud nebo náš osud se zdaleka nedotýká dna bídy a že si člověk marně namlouvá, že má na štěstí a na svobodu nárok. Nemá. Člověk nemá vůbec žádný nárok, nikdo mu jej nezaručuje a nezaručí.
Přestal jsem věřit, že svět nebo lidstvo nebo dějiny směřují od horšího k lepšímu. Kdesi jsem kdysi četl, že ROZUM je anomálie přírody, omyl přírody, a nikoliv její nejdokonalejší produkt... Zmetek, který vnesl do světa disharmonii a zasvinil jej nelogickými jevy...[11]
Vím už, že na světě bude čím dál tím hůř, protože narůstající množství činí lidi bezbrannými, bezmocnými a bezcílnými.
Lidé se nikdy nebudou mít lépe, než se mají dnes, nebudou ani šťastnější, ani dokonalejší, budou jako my a jako naši předkové, stejně hloupí, zlí, nesnášenliví a nelogičtí, až posléze zničí sami sebe a všechno, co vytvořili, neboť jich bude příliš mnoho, než aby se navzájem snesli.

Jsem už unavený, poslední stránky jsou tudíž naivní, avšak nedokázal jsem napsat obratněji to, co mě znehybnělo, když jsem nedávno definitivně připustil, že vlastně nelze najít jediný přirozený důkaz o tom, že by člověk nebo lidstvo mělo na světě nějaké poslání nebo smysl.
Namítnou, že ten důkaz existuje a že jej má v rukou Bůh... To je všechno, na co se zmohou.

18. září 1970 ... pátek
Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy[12] nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...
Seděl jsem v klubu, pil jsem rum a pravil jsem, že režimy, které se bojí dlouhých vlasů, mívají krátké trvání. Ti, co tam seděli se mnou, považovali má slova nejenom za vtipná, ale i za moudrá.

1. října 1970 ... čtvrtek
Dělat film je krásné. Je to jediné dobrodružství, které lze zažít od dob, v nichž zanikli piráti, cestovatelé, lovci a dobyvatelé.
V tomhle zasraném světě přeplněném předpisy, policajty a nudou.

6. prosince 1970 ...
Zřejmě budeš, chlapečku[13], obklopen idioty i v roce 2035, v roce stého výročí mého narození, protože já už dávno nevěřím, že blbost je přechodná.
Četl jsem, demografové to tvrdí do omrzení, že koncem tohoto století bude žít na Zemi sedm miliard lidí. Jediná jistota, jež z toho vyplývá, je žalostná. Jelikož dnes jsou nás tři a půl miliardy, považuju za jisté, že až ti bude třicet, bude na světě nejméně dvakrát tolik blbců než dnes.
A protože není pravda, že čtyři blbci jsou dohromady dvakrát blbější než blbci dva, nezdá se mi, že ten tvůj svět bude příliš líbezný.
A já, ačkoliv je mi jenom pětatřicet, já už nyní předem vím, že svět je čím dál tím nesnesitelnější a že jej nelze změnit, ani zlepšit.
Takže, jestli mi jednou budeš dobře rozumět, nakonec jsem dospěl k názoru, že jsou mi milejší pověsti o strašidlech než pověsti o zázracích budoucnosti. Neboť svět, v němž na paloučcích za měsíčního světla tancujou víly, je zřejmě mnohem a mnohem lidštější a srozumitelnější než tento současný a budoucí, v němž je spousta krásných a zázračných vynálezů, jenomže stále víc a víc lidí nešťastných, vězněných, mučených, manipulovaných - a co nejhoršího: stále víc a víc hladových a negramotných.
Pochopil jsem to teprve nedávno...
Ale není mi to nic platné.



31.
9. prosince 1970 - 19. října 1971

9. prosince 1970 ...
Stále se v poslední době vracím k dětství, k Příbrami...
Ratibořické údolí Boženy Němcové - když jí bylo nejhůř atakdále, jak jsme se to učívali na gymnáziu. Jenomže to mé Ratibořické údolí je plné svinstva a zloby a ksichtů, do nichž bych i dneska s chutí uhodil pěstí. Krajina vlídných bludiček... To jsem já, Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice, copak mě nepoznáváte?
Oni mne nikoliv, ale já je ano. Já na ně do smrti nezapomenu. Na rukapáňské sousedy.
Když jsme měli sjezd maturantů já nevím po kolika letech, rozplynula se mi dokonce i idylická vzpomínka na gymnázium. Byl jsem tak zaražen nečekaným zjištěním, že s nimi nemám nic společného, že jsem se ze samého úžasu ani nestačil opít.

5. října 1971 ... úterý
Kdekdo se ustavičně, a zbytečně, vzrušuje, zda ten či onen film je pravdivý, nebo zda lže. Jako by na tom záleželo! Ostatně tento přístup k uměleckému dílu je neklamným důkazem estetické negramotnosti. Neboť existuje LEŽ? Samozřejmě, že ano! Jestliže tedy existuje, pak ji musíme považovat za přirozenou a nedílnou součást SKUTEČNOSTI. Nejenom pravda je skutečná, nejenom pravda; skutečná je i lež, i výmysl je skutečný, vždyť existuje! Honit se za pravdou (dle nároku novinářů a ministrů kultury), znamená deformovat SKUTEČNOST. A to nám titíž experti vtloukají do hlavy tezi, že umění je odrazem skutečnosti, tváří se přitom, že vědí, o co jde, a nejasně se, blbci, domnívají, že ta poučka má politický obsah. Ale právě ona, právě tahleta poučka, zřetelně naznačuje, že v umění není PRAVDA kategorií, skrze niž se vyjadřuje kvalita. V umění mají LEŽ a VÝMYSL stejnou hodnotu jako PRAVDA, a žádný referent na tom nemůže nic změnit.
Pokud jde o mne, domnívám se, že LHÁT a vymýšlet si je výhodnější, protože LEŽ a VÝMYSL jsou na rozdíl od PRAVDY původními produkty intelektu, citu a fantazie, kdežto PRAVDA je málokdy záživnější než rovnice 2 x 2 = 4.

Pavel Juráček, 60. léta

4. část >>>

<<< 2. část


POZNÁMKY:

[1] Film Postava k podpírání lze shlédnout (na japonském serveru!) zde. - pozn. Mis.
[2] Jan Herold neboli muž s kočkou, ústřední hrdina Juráčkova a Schmidtova filmu Postava k podpírání (v podání herce Karla Vašíčka) se epizodně vyskytuje i ve filmu Případ pro začínajícího kata na motivy Swiftových Gulliverových cest. (!) - pozn. Mis.
[3] Achillovy paty - první část Juráčkova diptychu Každý mladý muž. - pozn. Mis.
[5] Jan Kališ (*1930) - kameraman Juráčkova filmu Případ pro začínajícího kata. - pozn. Mis.
[6] Zdeněk Brynych (1927-1995) - režisér (např. Transport z ráje). - pozn. Mis.
[7] Hadí pevnost měl být pravděpodobně film, který nakonec natočila až v roce 1994 režisérka Drahomíra Vihanová pod názvem Pevnost. Juráček se tohoto námětu vzdal, aby se po "Gulliverovi" mohl "dostat někam jinam". - pozn. Mis.
[8] Evald Schorm (1931-1988) - filmový a divadelní režisér. Převážná část z jeho pěti hraných snímků ze 60. let skončila na mnoho desítek let v trezoru a nesměla se vůbec promítat. - pozn. Mis.
[9] RIAS - Radio im amerikanischen Sektor (Rádio v americkém sektoru), americká rozhlasová stanice z let 1946 - 1993, vysílající ze Západního Berlína a určená zejména východoberlínským posluchačům. - pozn. editora Jana Lukeše.
[10] viz aktuální statistiky nejen o počtech zemřelých hlady na worldometers.info/cz/. - pozn. Mis.
[11] Původem logiky a poznání se zabývá např. F. Nietzsche v aforismech 110. a 111. Radostné vědy: "Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh..." - pozn. Mis.
[12] viz článek Dlouhé vlasy v dějinách. - pozn. Mis.
[13] Juráček oslovuje svého novorozeného syna Marka. - pozn. Mis.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm