Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974) - výpisky - 4.

14. listopadu 2010 v 11:57 | Misantrop |  Četba
32.
26. ledna 1972 - 4. března 1972

*** ...
Hanka[1] v jakémsi našem rozhovoru vyjádřila jistou věc ženskou logikou tak lakonicky a dokonale, že jsem si vybavil staré čínské malíře, kteří dokázali nakreslit buvola jedním tahem. Na ženské logice je nejsvízelnější ta vlastnost, že uniká, že je nereprodukovatelná. Každý muž by o tom dokázal snést spoustu příkladů ze své praxe; druhý den ne a ne si vzpomenout, co ona to -, ale hlavně, jak to řekla, a když se jí člověk zeptá, ona na tuto otázku zásadně neodpovídá přímo, nýbrž ihned začne tu věc zaplétat, takže muž vstane a odchází do hospody.

Vymyslel jsem dvě slova. A sice slovo: KONKRETÉN a slovo: HOVNOTA.

*** ...
"Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí."

*** ...
Nejde o práci, o psaní, o jistý počet stránek nebo o příběh, jejž píšu, ale o samotu, kterou k tomu potřebuji, o nezávislost na vnějším světě, o soustředění, z něhož se nevytrhuji, o čas, který je pouze můj a do něhož nenechávám nikoho vniknout, o vůli, kterou vynakládám, o dálku, do níž se vzdaluji, o fiktivní svět příběhu, jemuž dávám přednost před vším, co mě obklopuje, o svobodu, sice nepohodlnou a svízelnou, nicméně zjevnou, která mě činí nevšímavým vůči běžným starostem a potřebám.
Hanka je přesvědčena, že většina těch věcí je nadbytečných. Věří, že jsem ji doběhl a že jsem si našel způsob, jak jí unikat.

24. února 1972 ... čtvrtek
Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.
Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl.[2]
O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: "... v socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky." (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.)

4. března 1972 ...
Pozoruji-li Honzu[3], říkávám si, že uvážlivý staročeský pantáta či měšťan, jenž první vyslovil větu "OPATRNOST MATKA MOUDROSTI", zasloužil se tím objevem o blaho a povznesení našeho znamenitého národa rozhodně víc než bratři Veverkové.[4] Ale zatímco ti byli za své ruchadlo odměněni pomníkem, o člověku, který na věčné časy přehodnotil společenské postavení poserovo, nevíme vůbec nic. Mívám neurčitý pocit, že se jmenoval Schmidt, jelikož Honza je nesporně jeho přímým potomkem.



33.
7. března 1972 - 9. července 1974

2. dubna 1972 ... neděle
Být kohoutem musí být příjemné, jenomže jedna věc by mi na tom vadila a kvůli tomu jsem kohoutem, bohužel, nikdy nebyl a nebudu - vadily by mi slepice.

28. dubna 1972 ...
Stále častěji na sobě pozoruji příznaky, jež jsou charakteristické pro popudlivou, nesnášenlivou mentalitu senilních dědků; kdejaká pitomost, nad níž bych dříve shovívavě pokrčil rameny, mě v poslední době dokáže podráždit do té míry, že navzdory rozumu se pouštím do nesmyslných samomluv a polemických sentencí namířených proti lidem nebo institucím, jejichž jednání, výroky, postoje nebo činy mě v předchozím okamžiku rozčilily.



Příloha I
Pavel Juráček
Zápisník z vojny
2. října 1963 - 15. ledna 1964

Pohořelec 2. října 1963 ...
Včera asi v 10 hodin jsme oblékli uniformu. Odpoledne jsem byl doma postranními ulicemi, protože mám komplex méněcennosti...

Bor u Tachova 3. 10. 1963 ... čtvrtek
Maďaři, cikáni, negramoti.
Dvacetiletí kluci vyžadující imbecilní kázeň a pořádek - to je nejzarážející.

5. 10. 1963 ... sobota
Svobodník Koloman Kulina neví, kde se narodil, v jedné kapse nosí ostře nabroušený jídelní nůž, zřejmě je to maďarský cikán, mluví dobře česky, ale jen tak tak píše...
Cikánů je tu hodně - mají radost, že vyfasovali několik košil. Mám skříňku vedle jednoho, který má uvnitř kromě fotografií své ženy a dítěte i dřevěné autíčko.
-
Kluci jsou tu prostoduší, téměř negramotní a zakřiknutí. Mám pocit, že je vůbec nepřekvapuje, když na ně řvou. Asi to pokládají za samozřejmé. Ještě jsem neviděl, že by někdo odmlouval. Když jsme sami, baví se tím, že napodobují své svobodníky: křičí na sebe po jejich způsobu; není v tom však zesměšňování ani ironie. Je to skutečně jen čiré napodobování a k smíchu jim na tom je pouze nedokonalost té improvizace. Myslím, že ve skutečnosti svobodníky obdivují.
Nemají vůbec žádný pocit vlastní ceny - věří zřejmě tomu, že jsou takoví, jací se zdají svobodníkům - totiž nepořádní, špinaví, nechápaví a pomalí.
Málokdo má ty tiché poznámky, které se říkávají, když člověk stojí v řadě. Pravděpodobně je nenapadne cokoliv a kdykoliv komentovat nebo necítí potřebu si ulevit.

11. 10. 1963 ... pátek
Nadporučík Krätzel za námi přišel do klubovny.
"Vojáci, potřebuju, abyste tady udělali něco s těma vobrázkama."
Rozhlédli jsme se po stěnách a Pavel Mertl říká: "To je fakt, tady jsou strašný reprodukce!"
"Někerý sou dobrý," povídá nadporučík. "Například tady to pole. Ale támhle ty kurvy mi jdou na nervy! Sundejte to, takový kurvy vohnutý."
"To jsou tanečnice!" povídá Pavel.
"Jo?" řekl Krätzel. "No to nevadí. Já tomu říkám kurvy."
Byla to reprodukce Degasova růžového obrazu dívek tančících v trávě.



-
Slova jako prcat, jebat, buzerovat, naprcaná bělice jsou nejběžnějšími výrazy zdejšího jazyka. Ale ze všeho nejvíce je tu slyšet ve všech pádech a hlasových odstínech slovo "kurva".

14. 10. 1963 ...
Utěrka musí být stále čistá, proto si do ní nikdo nic neutírá, takže ztrácí - jako ostatně mnoho jiných věcí - svou funkci.

25. 10. 1963 ...
Kulina pije francovku a pitralon.

27. 10. 1963 ...
Jsem na ošetřovně už desátý den, ale teprve včera jsem se dal do řeči s klukama, s nimiž jsem na světnici.
Tomu, co leží vedle mne, je devatenáct. Překvapilo mě, jak dospěle mluví. Nebo spíš usedle. Všiml jsem si, že většina těchto kluků se zdají staršími, než jsou. Tím se liší od studentů.
Ostatně od svých 14 let jsem se nestýkal s dělníky. Proto mě zde spousta věcí překvapuje.
Především ti kluci jsou vesměs blbější, než jsem si myslel. Většinou se vůbec neumějí vyjadřovat. Mluví velice primitivně, nedokončují věty...
V jejich letech jsem byl uvědoměle mladý, chtěl jsem být mladý a byl jsem na to hrdý. Oni však nesou svoji mladost jako tíhu, jako nepříjemnou nutnost. Z jejich řeči lze vycítit snahu podobat se těm lidem neurčitého středního věku - šoférům, závozníkům, dělníkům...

12. 12. 1963 ...
Měřítkem pravdy mého filmu a všech mých dalších filmů jsem já. Jestliže svému filmu věřím, jestliže jsem udělal všechno pro to, abych mu mohl věřit, bude pravdivý! Žádnou jinou pravdivost neznám.
Mně vůbec nejde o to, aby se můj film někomu líbil. Mně je úplně jedno, jestli se bude líbit v Sovětském svazu nebo v Patagonii. Rozhodující je, aby se líbil mně, abych s ním byl spokojený já.

17. 12. 1963 ...
Mrzne. Nevím kolik je stupňů, asi deset a v noci ke dvaceti, ale přesně podle vojenských obyčejů se začala v těchto dnech opravovat kotelna, takže se přestalo topit. Někdo mi na rotě ukradl třetí deku. O noční košili, prostěradla, povlak na podhlavník a kalhoty od vycházkové uniformy jsem přišel už před časem. Boty mi ukradli hned na začátku, když jsem ležel na ošetřovně.
Budu muset po Novém roce krást jako straka, abych to všechno dostal zpátky.

30. 12. 1963 ...
Dva dny jsme dělali ve fotokomoře novoročenky. Mynařík je pak odevzdal na velitelské budově a nastalo všeobecné vyjevení, neboť zástupce velitele pluku a zástupce pro věci politické nevěděli, co je to P. F. Podplukovník Nový řekl, že na takovou novoročenku by potřeboval "šifráka", a major Strnad po dlouhém přemýšlení rozhodl, že P. F. znamená "Pražský festival".

10. 1. 1964 ...
Civil je pro důstojníky synonymem neuspořádanosti a dezorganizace, nikde jinde než na vojně se však nelze setkat s takovým zmatkem, špínou, nepořádkem a marností.
Většina energie, která se zde vyvine, je určena k docílení dokonalého a nedostižného pořádku. Nicméně je vyplýtvána nadarmo. Nepořádek jako by vznikal sám od sebe, jako by se množil neuvěřitelným tempem, jako by byl nezničitelný, jako by to nebyl ani zjev z tohoto světa, ale metafyzický úkaz, který nelze rozumem vyložit. Uklizené místnosti jsou z nepochopitelných příčin a dříve, než lze postřehnout okamžik té proměny, špinavé a plné odpadků. Všechny dveře jsou otřískané, všechny zámky rozbité, přestože se neustále vyměňují... Žárovky vydrží svítit o dvě třetiny času méně než mimo kasárna, psacím stolům vypadávají v krátké době zásuvky, skříním dveře, vypínače nefungují, záchody nesplachují, všechny kohoutky kapou, všechna okna jsou prasklá, a přitom se po kasárnách nepřetržitě pohybují dvojice nebo trojice řemeslníků, kteří nepřetržitě něco opravují, a přitom navíc jsem nikdy neviděl, že by někdo něco ničil, rozbíjel nebo poškozoval úmyslně.

KONEC




POZNÁMKY:

[1] Hana Ťukalová - druhá Juráčkova žena. - pozn. Mis.
[2] Plútarchos v životopise Dión a Brutus. - pozn. Mis.
[3] Jan Schmidt (*1934) - režisér, dávný Juráčkův přítel a spolutvůrce. - pozn. Mis.
[4] Václav (1790-1849) a František (1799-1849) Veverkové nebyli bratři, nýbrž bratranci! Jejich pomník stojí v Pardubicích, zvěčnělé pomníky poserů se pak v různých podobách nacházejí všude jinde kolem nás. - pozn. Mis.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm