Roman Cílek: Olga Hepnarová (výpisky) - 1.

30. listopadu 2010 v 13:55 | Misantrop |  Četba
R. Cílek: Olga Hepnarová (obálka)


"Řekla jsem tedy, že mě (stejně jako vás) postihla táž obecná nenávist a trpím (stejně jako vy) obecnou misantropií. Proč já se mstím, a vy ne, je jasné. Pakliže ostatní nesou na zádech po cestě životem náklad ZLA cca 5 kg, já nesu 20 kg. Tento náklad však nemůže za vše. Kdo mi ho tam naložil? Vy, lidé. Měla jsem vůli a sílu ho nést? Měla. Nesla jsem ho? Nesla. Proč jsem ho 10. července 1973 dál nést odmítla? Proč? Došly mi nadlidské síly, náklad jsem svrhla a hodila ho na jeho autory. A nejen to. Ještě jsem tak drzá, že chci po P. T. autorech, aby přiznali svou vinu - vinu autorství. Já svou vinu doznávám - došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé?"




PROLOG

Olga Hepnarová

"Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala. Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům při této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říci, že toho, co se tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Mého principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip."

*

KAPITOLA PRVNÍ
ČAS PŘED
Nenáviděné období dětství

"Politicky nejsem naprosto nijak založená. Nikdy jsem se o politiku nestarala, z čehož také vyplývá, že i můj postoj k událostem kolem roků 1968 a 1969 je zcela lhostejný a nemám na tyto věci v podstatě žádný názor a ani si je neukládám do své paměti. Můj čin, tedy najetí do skupiny lidí, nebyl v žádném případě motivován politicky, ale jen tak, jak jsem již uvedla - tedy jako odveta lidem za to, jak se ke mně po celý můj dosavadní pokažený život chovali.
Svého činu v žádném případě nelituji a i nyní jsem přesvědčena, že jsem jednala správně, přesněji řečeno spravedlivě, protože nikdo jiný by moji spravedlnost nehájil než já sama. Vše jsem udělala z nenávisti ke společnosti, kterou ona sama ve mně vypěstovala svým chováním ke mně... Rozhodně to nebyl čin ze zoufalství, ale naopak pramenící z mého zdravého rozumu, protože jsem prováděla bilanci svého života a na základě toho i možností, které ještě mám, a došla jsem k závěru, že již nemám žádné šance najít si jiný způsob života, který by mi vyhovoval, protože takový neexistuje. Nebylo mi dáno, abych žila jako ostatní. A to od samého počátku...
Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale také oběma babičkami, tedy z otcovy i matčiny strany. Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.
Učila jsem se velmi dobře, ale doma se stupňovalo ponižování a hlavně tělesné tresty. Občas to bylo zejména u otce i zcela bezdůvodné, ani ne tedy jako trest za něco, ale prostě bití pro bití, protože on se prostě rozčilil a potřeboval se na někom vyřádit. Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje, učení mě přestalo bavit a začala jsem do školy chodit jen silou vůle. Byla to každodenní hrůza, doslova hrůza! Doma i všude kolem.
Už jen ty přezdívky! Ve škole mi říkali Dračice, protože jsem se musela prát, abych ubránila svá práva. Nazývali mě i Spící pannou, protože jsem měla takovou zvláštní chůzi, jako kdybych při tom spala... Popíši vám klasický den mého tehdejšího života. Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase během toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily. Zase se něco stalo a celá třída i s učitelkou či učitelem se mi vysmívali. A když jsem to nějak protrpěla, odpoledne jsem mívala soukromé hodiny, třeba klavír nebo němčinu, a i tam jsem chodila nerada, protože jsem na ulici i v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru jako ti doma či ve škole. Třeba cestou z hodiny klavíru mě náhodně protijdoucí kluk náhle kopl mezi nohy. Nebo v tramvaji jsem ledabyle ukázala průvodčímu legitimaci a on se na mne rozeřval, že jsem princeznička a abych mu tu legitimaci ráčila ukázat pořádně. A doma...? Měla jsem například v puse žvýkačku a otce i tahle maličkost strašně rozčilila a byla z toho hrozná scéna, kdy mě někdy i zbil. Takže doma jsem měla klid jen ve chvílích, kdy jsem spala. Tohle všechno je jen náhodný příklad, takhle se to odehrávalo každý den.
Škole jsem se proto začala co nejvíce vyhýbat, chodila jsem za školu, čímž narůstaly doma konflikty, a také jsem se v té době pokusila vzít si život. Spolykala jsem doma dvě tuby nějakých prášků, lehla jsem si na gauč a čekala na smrt. Tak mě tam nalezla moje sestra Eva a zachránila mi život. Byla jsem sestře i lékařům docela vděčná, tehdy mi ještě na životě trochu záleželo, jenže pak následovaly mnohem nepříjemnější věci. Vyptávali se mě na věci, na které jsem se styděla odpovídat, a tak jsem raději řekla, že jsem ty prášky chtěla jen ochutnat a že jsem tím nemyslela nic vážného. Pravdou však je, že jsem tenkrát chtěla umřít a že to byl pokus o sebevraždu. Moje matka o tom musela vědět, ale asi se za celou věc styděla a nechtěla ji přiznat. Kdykoli jsem se později o svém sebevražedném pokusu zmínila, brala to na lehkou váhu a jednou se mi dokonce vysmála do očí a řekla, že na sebevraždu musí mít člověk pevnou vůli, což prý já rozhodně nemám.
Do školy jsem už úplně přestala chodit, k tomu mě nikdo nedokázal jakýmikoli prostředky donutit, a v té době jsem také ze zoufalství několikrát utekla z domova. Vždy jsem však byla chycena a vrácena nazpět.

*

Dvě opařanské epizody

Posouzení osobnosti a průběh pobytu:
Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích.[1] Odměřeně povýšené chování k sestrám i ostatním pacientům. S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. Neurotické projevy, časté bolesti hlavy, neadekvátní smích. Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekritický postoj vůči sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění. Jednou útěk při návratu z pololetních prázdnin. Z pozitiv je třeba uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu. Intelekt v lepším průměru, v něčem až nadprůměru, ale se značnou variabilitou výkonů.

*

A pohled té, které se to týkalo?

"Párkrát jsem si povídala s jedním tamním doktorem, který mě snad trochu pochopil, a tomu jsem pak také později napsala dopis (viz níže - pozn. Mis.). Vzpomínám si, že mi jednou řekl, abych se snažila stavět i na jiném než lidském společenství.
Až tak zcela jsem tu myšlenku tehdy pochopit nemohla, ale zaujala mě. Myslím, že mě tím vyzýval k přemýšlení, k vytváření vlastního duševního světa a třeba i k četbě. Ale to poslední ani nemusel. I bez něho jsem hodně četla, a to i vážnou literaturu, už od dětství.
Některé děti se tam ale ke mně chovaly stejně hnusně jako všude jinde. Hned zkraje, snad rovnou druhý nebo třetí den mého pobytu v Opařanech, mě strašně zbily za to, že si prý o sobě moc myslím."

*

Knihařčin dopis o zmrzačené duši
(osobní dopis, adresovaný jednomu z vedoucích odborných pracovníků Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, kde nedlouho předtím pobývala)

Změnila jsem se hodně od doby, co jsem odjela z Opařan. Jsem sama, a proto Vám píšu. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposledy zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív mě bila ona. Jediný člověk, se kterým za celý den prohodím pár slov, je máma. Nemám s ní ale o čem mluvit... Nemám ji ráda... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.
Zvykla jsem si na to.
Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidi... Víte, zajímalo by mě, jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mne lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevěděli o mně nic, věděli akorát, že chodím kouřit. Říkali o mně, že jsem taková divná, že nevědí, co mi je, a že mají ze mne strach... Teď konečně o mně všichni vědí, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná...
Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?
V Tichém Američanovi[2] jsou tato slova: Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?
Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to...
Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná. Oni mne od sebe vyvrhli a já se k nim mám vracet, ne - to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim. Jen má nenávist bude proti, ta nenávist, která nikomu neublíží a mně bude asi jen škodit. Lidi mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.
Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají i o mně, to nevím. Jednou jsem se jí zastala... Příští týden se bude probírat Nezval. Až se učitelka zeptá, jestli od něho někdo něco umí, přihlásím se a řeknu třeba Akrobata. A jí někdy potom povím: Vando, to jsem říkala pro tebe. Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní ale nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci.
To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si také nejsem jista.
Jsem tak nešťastná, nebo jsem tak šťastná?
Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z lidí řekl blázne! - jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba ubožáku, nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla: I kdybych byla blázen, ty to o mně říkat nebudeš!, nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná.
Nevím, ale Vy mi snad rozumíte...
V učení se mi daří dobře, ve škole vynikám v češtině. Knihařina se mi líbí. Mám ráda knihy. Z knih také mám víc než od lidí... O dovolené chci jet na Moravu. Na kole. Matka mi řekla: A to chceš jet sama? Ona neví, že jsem sama! Chtěla bych jezdit a zůstat kdekoliv, kde by se mi to líbilo, a pak bych zase jela dál. Matka se také diví, že nechci chodit do tanečních... Říkat společenské fráze? Děkuji, nechci. Tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance.
Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal.

Děkuje Vám
Olga Hepnarová

Zvláštní dopis, uvědomíme-li si, že tyto věty sepsala knihařská učednice, jinak také zlobivá dcerka v rodině bankovního úředníka a zubní lékařky, osm dní před svými šestnáctinami, tedy ve věku, kdy se mladé dámy zabývají spíš starostmi se svými prvními láskami.
Nepodobá se to náhodou volání o pomoc?
Nevyslyšenému volání?
"Já nenávidím lidi..."
Už tehdy, v šestnácti letech, se - jak lze usoudit z jiných jejích sebehodnocení - prohlubovala její vnitřní odtrženost od ostatního světa ("vždy a všude jsem osamělá, doma i mezi lidmi") a začala se zabývat tím, co se v nadcházejícím období stalo myšlenkovou osou jejího bytí. Jako kdyby jí docházelo, že takhle, jak žije, nemůže žít dlouho ("nedovedla jsem si představit, že by ta hrůza mého bytí mohla trvat ještě další dva, nebo dokonce čtyři roky"). Cítila potřebu něco zásadního učinit, a dokonce si pořadí možností, jež se jí podle ní jako jediné nabízely, seřadila do tří očíslovaných bodů:
1. Pomsta.
2. Jít společnosti z cesty (klášter, trvalý pobyt někde na chalupě).
3. Sebevražda (poslední možnost).

*

Jaro 1973: Krize se blížila k vrcholu

Pomsta.
Pomsta společnosti.
Pomsta lidem.
Pomsta jako taková nebyla ovšem v jejích úvahách ničím novým, dumala o ní už zhruba čtyři roky. A lecjaké nápady se jí za tu dobu mihly hlavou:
"...Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak..."
"...Zvažovala jsem plán na uložení třaskaviny do veřejné místnosti s velkým provozem..."
"...Zaujala mě i myšlenka, že bych se mohla nějak dostat ke střelné zbrani. Jako první bych zastřelila rodiče a sestru, pak bych se eventuálně vydala do ulic a způsobila s tou pistolí masakr..."
"...Takováhle představa mě po jednu dobu doslova fascinovala: Řídím nacpaný autobus, směřuji ho k okraji propasti, všichni kolem křičí hrůzou, ale já pevně svírám v rukou volant..."
Zvažovala a rozhodovala se.
"Proč?"
"Už byla vyčerpána moje míra odolnosti. Tušila jsem, že více už nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život. Stále jsem váhala a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Samozřejmě se nabízely ty dvě cesty, o nichž jsem se už zmínila. Měla jsem jednak možnost zabít jiné lidi a pokusit se tak o odstranění problémů veřejných, které vám lidem vyplývají z toho, že mezi vámi žijí různí takoví trpitelé, jako jsem já. Tím chci říci, že vy lidé jste mě k tomu, co se stalo, nepřímo donutili vaším jednáním se mnou, nemohli jste si přece myslet, že se jen tak zabiju někde bokem - a bude to vyřízené tím, že obtížný jedinec zmizí. Samozřejmě jsem myslela na smrt, už odmalička myslívám na smrt, ale nechtěla jsem umřít beztrestně. Opakuji, že jsem se chtěla pomstít těm, kteří to zavinili a zničili mě... Ptáte se, proč zrovna tehdy? Tehdy nebo jindy. Nesla jsem si s sebou nezvládnutelné břímě minulosti a okamžitý stav a vnější okolnosti mého bytí nebyly už nyní rozhodující. A není pravda, že jsem se na svůj čin začala chystat až v době, o které mluvíte. Ve skutečnosti jsem se na něco takového duševně připravovala od doby, kdy jsem dospěla k názoru, že vina není ve mně, ale ve vás - v lidech. A k tomu jsem došla už před deseti lety. Ještě jako žákyně.
Přísahala jsem sama sobě, že to udělám. Byla jsem ale ochotna tuto přísahu za určitých okolností odvolat. Třeba kdybych si šla dlouhodoběji lehnout na psychiatrii a tam jsem se setkala s nějakým mně podobným člověkem, se kterým bych mohla komunikovat a ve všem mu věřit. Ale nic takového se nestalo. A tudíž jsem se rozhodla k činu."

*

KAPITOLA DRUHÁ
ROZHODNUTO!
"Činy, nikoliv slova!"

Olga Hepnarová sepisovala svůj dopis redakcím.
Sdělovala:

Vážení,
prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy (v případě, že bych byla - samozřejmě nedopatřením - odstavena někam, kde se zabývají odstraňováním politických vězňů).
Přecházím k věci.
Dnes, dne 8. 7., ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí.
Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána.
A toto je má zpověď (nevěřím-li v kněze ani v lékaře, stále ještě věřím, že se najde alespoň jeden poctivý novinář).
Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána - hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Mám přezdívky: DRAČICE, MUMIE, TARZAN, NALOMENÝ ANDĚL, KAMENNÝ KVÍTEK, SPÍCÍ PANNA a podobně. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství - a výsledek: útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života. Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mne) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. V učení rasismus polevuje, jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.). Na podzim roku 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem si postavila za své peníze. Je to symbol mé osamělosti. Za rok a půl, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným Babylonem, kde lze přežívat jen silou vůle.
A toto jsou náhodné poznámky z různých let.
Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou (dnešní čin)?
Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen. Proč to dělám? Aby si uvědomili, kde končí bezmocnost jedince. Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama.
Tisíckrát jsem byla lynčována.
Uvedu příklady:
· otcem Antonínem Hepnarem,
· vylákána do sprch a tam do krve zbita (Opařany 1965),
· skupinou známých i neznámých chlapců urážena a zkopána mezi nohy (11 let, na chodbě domu),
· na veřejné ulici zbita stejně starou dívkou (10 - 11 let, na Betlémském náměstí),
· v knihařské dílně tělesně napadena vedoucím s. Ch. (Cheb, 1969),
· xkrát verbálně nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat (podotýkám, že jsem byla vždycky zdravá, duševně i tělesně!!),
· xkrát mě kolemjdoucí míjejí a plivají, někteří na zem, někteří po mně (na veřejné ulici, ČSSR),
· ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě Pražských komunikací, kde se mnou jednají slušně - oficiálně.
Bilance osobní: Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.
A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována.
Toto je můj rozsudek:
Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.
Acta non verba.
A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi[3], až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.
Děkuji.
V Praze . 7. 1973
Olga Hepnarová

dopis redakcím

2. část >>>

Poznámky:

[1] latence znamená v psychologii zpoždění mezi podnětem a reakcí na něj. - poznámka Misantropova.
[2] Tichý Američan = román Grahama Greena (též zfilmovaný). - pozn. Mis.
[3] Adolf Branald (1910-2008) - Proč právě on? V roce 1969 vyšla jeho kniha Důvod k zabití, reportážní cyklus, ve kterém se autor zamýšlí nad příčinami kriminality (tímtéž se zabývám mimochodem i Já v krátké stati Zločinec). Důvod k zabití je kniha kriminálních příběhů napsaných podle skutečných událostí. Branaldova knížka v žánru literatury faktu zpracovává 12 případů z černé kroniky naší doby, z trestných činů, pro které má kriminalista nejpřísnější termín: vražda. Spisovatel však užívá záměrně jen termínu zabití, neboť jeho hlavním cílem je odhalení motivace činu pachatele a jeho komplikovaných psychických pochodů v mezilidských vztazích. Vznikly tak citlivé psychologické portréty těch, kdo vraždili pro peníze, z nenávisti, z cynismu, ale třeba i ze strachu nebo ze soucitu. Možná ji Olga při své sečtělosti znala a hledala v ní poučení... Nevíme; svůj deník, k smůle nás, truchlících pozůstalých, před svým činem raději spálila. Adolf Branald měl ovšem v době Olžiny pomsty již zakázáno publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z Komunistické strany, takže o Olze nic nenapsal. - pozn. Mis.




 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm