Roman Cílek: Olga Hepnarová (výpisky) - 2.

30. listopadu 2010 v 13:59 | Misantrop |  Četba
*

KAPITOLA TŘETÍ
TEN DEN
(úterý 10. července 1973)
*
Svědecké útržky
(Jiří W.)

"Člověk měl v její blízkosti trochu divný pocit: jako by se jí snad měl omluvit za to, že svět není takový, jaký by měl být..."



Den pomalu končil

Rovněž výslech Olgy Hepnarové se blížil k závěru.
Ještě však nadiktovala do protokolu své prohlášení:

"Po celou dobu jsem byla občasně vystavena tělesnému napadání, přičemž slovnímu napadání jsem byla vystavena soustavně. Když tu dnes stojím před vámi jako obžalovaná a vy jste v roli mých soudců, měla by ve skutečnosti situace vypadat opačně. Důvod k mému napadání plně spočíval v mé osobě. Bývalo mi velice surově naznačováno, že do této společnosti nepatřím. Připadala jsem si jako oběť stejného rasismu, jakému jsou vystaveni třeba černoši v Americe... V poslední době jsem byla znovu a všude velmi adresně napadána, což nechci konkretizovat, aby se moje výpověď nezvrhla v nějaké paranoidní povídání. Lidé, kteří se toho dopouštěli, si to teď snad uvědomí, nekladu na to ale žádný důraz. Rozhodně se ti lidé sami neobviní. A pokud ano, tak to rozhodně nesdělí jeden druhému.
Nechtěla jsem přejet jednotlivého chodce!
Musela jsem udělat něco, co by mělo hodnotu, protože přejet jednotlivého chodce, srazit nějakou babičku, toho bych snad ani nebyla schopna. Rozhodně to ode mne nebyla zlomyslnost, takové případy se jistě stávají a skryjí se pod pojmem dopravní nehody. Skrývají se tak vraždy, sebevraždy, já nic skrývat nechci. Počítala jsem s tím, že vjetí do shluku lidí bude mít za následek zranění, případně i usmrcení některého z poškozených.
Na rozsudku mi vůbec nezáleží.
Proto také pravdivě vypovídám.
Motiv jsem ochotna vysvětlit pouze abstraktně, nechci na sebe vypovídat věci, které jsem uložila ve své paměti.
Dnes nemám víc k věci co dodat."



KAPITOLA ČTVRTÁ
ČAS POTÉ
Zaplňování mozaiky

O tom, co se přihodilo, se v té době kromě všech ostatních dozvěděl také přítel Olgy Hepnarové Miroslav D.

"Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela..."

Olga a Mirek


Svědecké útržky
(JUDr. Václav F.)

"Drobná, docela hezká, připomínala mi vzhledem tehdy oblíbenou zpěvačku Janu Robovou. Jen chůzi měla neobvyklou, pohybovala se trochu jako socha. Snad právě z toho, a také z její málomluvnosti, vznikla přezdívka Sfinga, kterou ji někdo z nás obdařil. Mnoho hodin jsem se jí díval do tváře.
Líto? Jestli mně jí bylo líto?
Nevím.
Nedokázal jsem vůči Hepnarové cítit nenávist. Byla inteligentní, skvěle formulovala, pochopila každou otázku, byla sečtělá.
Málokdy jsem se setkal s tak zvláštním člověkem. Něco podivného bylo hluboko uvnitř její osobnosti."

*

Lovestory ve stínu tragédie

"Vyrovnala se s těžkým příchodem na svět, nikoliv s lidmi.
Po čase následovaly Opařany.
I tam se pokusila o útěk. Za trest byla zbita ošetřovateli, pak jí dali injekce preparátu, po jehož užití člověk nemůže spát ani bdít a je úplně bez vůle. V tomto stavu byla při lhostejnosti ošetřovatelů odvlečena skupinou sexuálně zatížených sadistických dívek do sprch, tam přivázána a tři z dívek z rodu tzv. světských jí rozbily obličej. Vyrušil je až příchod lékaře, který je přistihl, jak se ukájejí pohledem na krev. Často na to s odporem, záští a hrůzou vzpomínala a oči jí hněvem plály.
Mně o tom řekla: Možná že za pár století budou tyto ústavy ukazovány turistům, jako se dnes ukazují mučírny a hladomorny na hradech.
Pobyt v ústavu ji hrozně zatvrdil vůči lidem, zvláště vůči dětem, a to u ní přetrvalo až do poslední doby. Takto o tom mluvila:

Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Jsou zlí, krutí a dospělí je vychovávají ke svému obrazu... Děti jsou odmalička poučovány o údajně správných návycích vhodných k nejpohodlnějšímu proplutí životem, a když dospívají, mají již stejné konvence jako ti dospělí... Děti jsou malé bestie... Když potomek dospělých nemá dost vtipu či inteligence, je první starostí dospělých, zda se bude umět alespoň dobře přetvařovat...

Olga přetvářku nenáviděla a pro její přímost se jí spolužáci vysmívali. Vyhýbala se jim..., hlavně děvčatům, s kluky se prala a často je i přeprala. Stávala se uzavřenou a nemluvnou. Počala klopit oči k zemi, neodpovídala učitelům na jejich otázky a nerada se učila...
Olga hodně četla a o všem, co přečetla, přemýšlela.
Olga nikdy asi nepoznala přitažlivost domova, ačkoliv byla hmotně zajištěna. Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem... Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a neomalenosti... Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. Podle mne byla ale velmi inteligentní a měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem i na filozofické fakultě. Některé její názory bych chtěl uvést:

Na světě není spravedlnosti, neboť je jeden a půl miliardy zákonodárců. Kolik lidí na světě, tolik názorů na tu pravou pravdu.

Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.

Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.

Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.

Není na světě nic krásnějšího, co by člověka povznášelo, než jeho utrpení. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

Pravý mučedník je ten, komu upírají tento titul.

Konvencí odkojení lidé popírají vše ostatní ve jménu normálnosti.

Od třinácti let mně ubližují, a když mlčím, mají mě za nějakého panáka. Vím, že jsem psychopat, ale směrem nahoru, a jednou se o mně dozvědí něco jiného a zaplatí za mou krev a slzy. Oni se budou zodpovídat, protože já budu jejich svědomí.



Olga trpěla přecitlivělostí, ale nedávala to najevo. Najevo dávala spíš pravý opak. Ze všeho nejvíc se bála pohledů lidí...
Mohla by jistě být i matkou, ale nechtěla. Měla pravděpodobně obavy, jak by dítě vychovávala a zda by nepodědilo nějaké negace...
Bývaly s ní chvíle, kdy byla doslova strašně plachá a zdálo se, že zanevřela na celý svět..."


Dopisy do vězení

Praha, 24. srpna 1973
Drahá Olinko,
píši Ti jako otrok toho bizarního pařeniště.
Chci uniknout z tohoto prostředí konzumní společnosti, která je vředem a ztechnizovaným středověkem. Vím, že jsi už nemohla dál. Chceme stavět na půjčku ten domek, co jsem kreslil, jak se Ti tolik líbil. Co je moje, to je Tvoje, a tak až se po létech vrátíš, máš zázemí u LIDÍ, ačkoliv o sobě nemají tak velké mínění, jaké se teď rádo nosí, proto se snad můžeme psát s velkým L.

*

Praha, 4. září 1973
...Stále na Tebe myslím. Jsem tady úplně nemožný. Všichni se ode mne odtáhli (až na pár čestných výjimek), jako bych byl prašivý. Myslím, že by mi bylo lépe tři metry pod zemí. Ty kreatury, co Ti tolik ubližovaly, teď kdákají jako poděšené slepice a dohadují se o úplně okultních věcech, ačkoliv pravda je jiná, ale tu nechtějí znát. Jejich černé svědomí z nich smrdí jako nebožtík.
Rád bych byl s Tebou.
Netoužím už po ničem. Nechci být dál otrokem toho obecného konzumu. Jestliže něčeho dosáhnu, tak k tomu budu používat jenom rozum a nebudu se za něčím pachtit jak v Čapkově Hmyzu ten hovnivál: Valím kuličku, valím kuličku. To jeho malé štěstíčko slepené z toho tentononc... Pokud se stane ten omyl a já nechcípnu na anémii nebo nebudu veřejně oběšen, chci odjet do Bechyně nebo okolí a farmařit. Co z toho budu mít zisku, to mě nezajímá, nejsem chrt a nějaké štěstí, honba za penězi a požitky je nesmysl.
Přemýšlím nad ohavnou (ale pravdivou - dnes již na celém světě) symbiózou prasečího žraní dle Jacka Londona, Ginsbergovým Greyhoundem a Darwinovou teorií o druzích přemnožených, kde jedinci požírají jeden druhého. Je to symbióza morbidní, bastard mezi Bohem a ďáblem, řekl by asi Voltaire[1], ale je platná víc než cokoliv jiného, protože morbidní je dnes celá tahle konzumní společnost. Já, ač jsem obyčejný červ, mám něco společného s Voltairem a de Sadem: od toho prvního se všichni odvrátili jako ode mne moji současníci, Voltaira nechtěli ani pohřbít... a mne také nechtějí... a de Sade, člověk, který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Grève,[2] kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho hříchy ctnosti o té dívce, jak byla v klášteře a v útulcích, kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona, zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justinu a mám na mysli Tebe...
Chci, aby všem bestiím, které se přičinily o Tvé zklamání nad životem, zčernalo i nebe! Drahá, milovaná Olgo, čekám na Tebe a dočkám se Tě! Nebo zdechnu v tom nejčernějším pekle...
Drahá Olgo, vrať se mi...
P.S.: Ti, o kterých jsem si myslel, že jsou charakterní, sice chtějí, abych se vzpamatoval, abych žil, ale chtějí, abych zapomněl... Co to po mně chtějí? Ubozí blázni!
Vždycky Tvůj...

*

Litice nad Orlicí, 15. října 1973
...Raději bych založil takovou komunitu, kde by lidé ubití, bez cílů a bez domova nalezli znovu smysl života a zázemí a nemuseli se doprošovat práva na život. Již kdysi psal Dostojevskij: ...A pachtí se všichni za mamonem a každý pociťuje za nutnou samozřejmost mít klenoty, sluhy a kočáry, a když je mu toto odepřeno, je schopen spáchat sebevraždu nebo vykonávat špinavá řemesla pod úrovní posledního sluhy. Přitom tito lidé nechápou ani, proč se zrodili.
Olinko, věřím v Tebe, v Tvé čisté srdce...
Kdybych měl někdy děti, nikdy bych je nedal do ústavu. Vychoval bych z nich takové čisté lidi, jako jsi Ty, ne nějaké pokrytce. Vím, že jsi byla tak nešťastná, žes to už nemohla unést. Se svým nitrem je člověk vždycky sám i mezi nejvíce lidmi a mezi přáteli, tím spíše, když se člověk někdy zklame nebo je vysmíván a ponižován.
Jsi nejnešťastnější, ale také nejlepší ze všech dívek, co znám.

*

Praha, 4. listopadu 1973
...Píšeš mi, že jsi ve vězení našla únik před světem. Myslím, že Ti tam bude alespoň nějakou dobu dobře. To je tak - když je už člověk na dně, hledá úkryt před nepohodou života. Dříve se o Tvé bolesti nikdo nezajímal a dnes každý hlupák do toho vidí, každý to cejtil etc... Co mohou očekávat, když je člověk smýkán životem... a příliš brzy zažije mnoho zvratů? A přitom sis dokázala zachovat rovnou páteř.
Jsem v podobné situaci... Vše jsem opustil, rozešel jsem se s většinou lidí. Už na nic nevěřím. Je konec. Čekám na Tebe, nechci společnost, zůstanu sám.

*

Dopisy z vězení

2. leden 1974
Mirku,
přeji Ti vše, co Ti bude přáno a ještě víc, abys uskutečnil své ideály a nenechal se ušlapat přízemními botami.
Mně se jinak daří dobře a možno říci výborně; asketismu jsem byla zvyklá v civilu a svědomí je slovo zbabělých - vymyšlené, by silný udržen byl v poutech hrůzy. Proto ani Ty netrap svoje svědomí kvůli mně. Jiná svědomí jsou vystavena zkoušce, ale to je jejich věc - moje už ne.

*

24. únor 1974
Milý Mirku,
člověk musí velmi mnoho vědět a znát, velmi mnoho právě z těch věcí, o kterých je nejméně učeno a které lze nejobtížněji poznat, než má jakési právo pokládat se za osobnost, která si z vlastního nitra může dávat účelné zákony. A než může se svým zákoníkem na trh (bez nebezpečí otřesu a shození), to už musí být sakramentsky vážná věc. No, je to moje svatá pravda.

Olžin dopis z vězení


*

Pokusy o "proražení tuhé skořápky"
(Rozhovor se znalci v oboru psychiatrie a psychologie)

"Jaký byl váš pocit bezprostředně po činu?"
"Úleva z toho, že jsem to dokázala. Ta ostatně trvá dodnes... Stálo to prostě za to."
"Proč to takhle říkáte?"
"Říkám pravdu."
"Vyjádřila byste se takto i před soudem?"
"Ano. Kdybych byla postavena před soud, mluvila bych pravdu. A to zejména z toho důvodu, abych byla považována za člověka víceméně normálního, protože mi jde o to, aby můj čin byl brán jako logický... Doufám, že soud bude veřejný, aby se lidé dozvěděli o mých motivech."
"Proč o to stojíte?"
"Podobné věci si zasvěcenci nemohou nechávat jen pro sebe. Takových potenciálních vrahů, jako jsem já, je víc, nemají ale odvahu to udělat. Chci, aby se projevil větší zájem o lidi mého druhu."
"Stále trváte na tom, že chcete u soudu dostat nejvyšší trest?"
"Dostanu-li trest smrti, aspoň tu na světě nebudu muset déle pobývat. Řekněte sami - jaký smysl má pro mne nějaký další život?"
"Ovlivnilo vás ve vašem postoji k životu vaše dětství?"
"Nepochybně."
"Už tehdy jste si začala myslet, že jste jiná než ostatní děti?"
"Ano. Bývala jsem nejraději sama a schovávala jsem se na osamělých místech."
"Jak jste vnímala vzájemný vztah vašich rodičů?"
"Jako odstrašující příklad pro život. Proto mě nikdy ani nenapadlo, že bych se třeba v budoucnu mohla vdát."
"Měla jste jako dítě vůbec někoho ráda?"
"S hodnými lidmi jsem se bohužel nesetkala, leda snad při pobytech na venkově, a to vždy na okamžik."
"Na venkově jste se tedy cítila líp?"
"O něco. Chodila jsem do lesa, jezdila na kole."
"Sama?"
"Ano, vždycky a všude sama."
"Když na své dětství pohlédnete jako na celek, jaký je z toho váš pocit?"
"Že jsem dětství nesnášela, protože jsem se necítila být svobodná.
Kluci i holky vyciťovali, že se jich bojím. A poznala jsem, že právě tohle z nich dokáže udělat bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala, stávala jsem se ve třídě takovým Židem. Čímsi jsem je provokovala, neuměla jsem se přizpůsobit. Dávali mi přezdívky, pokřikovali na mne, smáli se mi."
"Četla jste v té době?"
"Četla jsem, čtu a budu číst, pokud mi to dovolí, až do konce. Na rozdíl od jiných mě minulo období pohádek, zato jsem už od první třídy chodila do městské knihovny a půjčovala si knihy. Zpočátku o dobrodružství a odvaze, pak jsem přešla na četbu vážnější a odbornou, což mě drží dodnes. Knihy mi pomáhají hledat filozofii, s níž bych mohla souhlasit a která by mě trochu postavila na nohy."
"Uvedete nějaké příklady?"
"Těch je mnoho a nevím, zda si vzpomenu na ty pravé. Albert Camus ve svém Cizinci mi třeba pomohl tím, když napsal, že sebevražda je omylem - že to není revolta, ale dezerce. Líbilo se mi, že hrdina Cizince pravdivě nechtěl nic předstírat, nebál se činů a na životě už nelpěl. Zaujala mě i postava v Sartrově povídce o Hérostratovi. Ten měl sice pravdu, ale chorobnou pravdu, protože nenáviděl lidi jako živočichy, ale přitom sám živočich byl. Hnusil se mu třeba zpocený zátylek muže před ním, zatímco sám se také potil. Ale za nějakého Hérostrata se nepovažuji..., takhle si, prosím, má slova nevykládejte. Přečetla jsem i spisy Sigmunda Freuda, z básníků jsou mi blízcí Rilke, Nezval, Orten. Chápu životní postoje Franze Kafky..."
"Jaký je váš vztah k mužům?"
"Jsou mi lhostejní."
"Proč myslíte, že vás sexuální styk s muži dostatečně neuspokojoval?"
"Nevím. To už je tak asi dáno mým životem. Když jsem v něm zkrachovala, tak jsem musela zkrachovat i v sexu, takže nemám na světě nic... Jen..."
"Dopovězte to."
"Zůstala mi jen nenávist vůči mým ubližovatelům."
"Proč jste si jako cíl útoku nevybrala konkrétního člověka, o němž si myslíte, že vám ublížil?"
"To by pro mne nemělo význam. Chtěla jsem přece zasáhnout společnost jako takovou, ...tedy v její náhodné části."
"Měla jste někdy v životě někoho ráda?"
"Asi ne. Neměla."
"Jaký máte vztah k dětem?"
"Téměř žádný. Rozhodně jsem nikdy nepočítala s tím, že bych si dítě pořídila. O tom jsem neuvažovala dokonce ani v době, kdy jsem ještě sama byla dítětem."
"Jaký je váš vztah k příteli z penzionu, který s vámi byl letos na dovolené a píše vám i do vězení?"
"Mirek? Byla bych ráda, kdyby to mohl být jen kamarád."
"Nepodporoval vás právě on v názorech, že lidé jsou špatní, společnost příliš konzumní a podobně...?"
"To jsou jen takové řečičky. Občas mi to připadalo směšné. Mluvit o konzumní společnosti, jako kdybychom my dva do ní nepatřili."
"Dokázala byste popsat své vztahy k sexu?"
"Občas o tom přemýšlím. Myslím, že nejsem ani plně homosexuální, ani plně heterosexuální, jsem prostě jen vůbec málo sexuální. To je vše, co k tomu umím říct. Opakuji to, co už jsem naznačila - že když celý můj život je nenormální, nemohu od sexuální oblasti chtít, aby byla normální. Jistého uspokojení dosahuji pouze při onanii."
"Takže vás nic z toho, co se událo, nemrzí?"
"Trochu mě přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc."

3. část >>>

<<< 1. část

Poznámky:

na náměstí de Grève se popravovalo za Francouzské revoluce. - pozn. Mis.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm