O sebevraždě a sebevrazích - sebrané citáty

24. ledna 2011 v 12:26 | Misantrop

Woody Allen:
"Je malomyslný, zoufalý, má sebevražedné sklony - všechny komické prvky jsou tedy přítomny."

*
(Slavná Nemesis) Jakým bídákem je svět, v němž je vůbec možná - sebevražda!

*

Václav Havel:
(Asanace) ...I my jsme totiž odpovědni za smutnou podobu tohoto světa a za to, že ty nejjemnější z nás vyhání až za hranice bytí.

*

Ta podivná sebevražda, k níž došlo v Madridu kolem roku 1920, v době, kdy jsem byl ubytován v Rezidenci, mě dlouho fascinovala. V jedné čtvrti, která se jmenuje Amaniel, se v zahradní restauraci zabili student a jeho mladá snoubenka. Bylo o nich známo, že se vášnivě milovali. Jejich rodiny se znaly a udržovaly spolu vynikající vztahy. Po pitvě se zjistilo, že dívka byla panna.
Neexistoval zjevně žádný problém, žádná překážka svazku těch dvou mladých lidí, "amanielských milenců". Chystali se ke svatbě. Tak proč ta dvojnásobná sebevražda? Nedokážu vysvětlit tu záhadu. Ale možná, že vášnivá a vznešená láska, která dosáhne nejvyššího stupně, je neslučitelná se životem. Je pro něj příliš velká a příliš silná. Jenom smrt ji může přijmout.
*
Dopadnout na dno, jak Němci říkají, Tiefpunkt, debakl: nemohu už zvnějška vdechnout nic, aniž bych otrávil sebe, zvnitřka ze sebe vydechnout, vydat nic, aniž bych otrávil bližní: nechápu to přece jen beze zbytku, nebyl jsem a nejsem intelektuál, byl jsem vždy a jsem dříve čilejší, teď už jen zedřený dělník: je to duševní nemoc?, ztráta víry v Boha, která, jako by se řítila lavina, tak rychle se to sype, doprovod jsou hrůza právě tak jako odleva; stačí se dotknout, abych ne jásal, ale řval zadostiučiněním etc. Tak to dál nejde, leda do vraždy a sebevraždy: proti tomu nutno podniknout ne vše (ty věčné maximalistické sebenároky, které končí v plivátku!), ale cosi málo, zato naprosto určitě: ne zařeknout se ve všech směrech, ale odřeknout v několika, například: nerozmnožovat komunikaci, odmítat jakékoli angažmá, nic zatím nepodnikat v poezii, nutno vyčkat, až se vrátí, a to nejen v podobě privátního purgatoria, jakkoli autentického, ale znovu vytrysklého pramene přitakání životu. Tento stav je hrozný, život pozbývá ceny, kdyby nebyly děti, vzal bych si ho, anebo někoho zabil, doživotní basa byla by definitivním řešením, aspoň to.
Je-li někdo v nebi (místo absurdně nepředstavitelné, ale budiž!), pak jsou tam sebevrazi: teprve teď požívají života a plného odpuštění, ne, výsad. Všichni, kteří si vzali život ve vězeních, dále ti nejheroičtější, vojáci ve vězeních, protože nechtěli prozradit konspirativní nexus[7], kryli tělem ostatní, vojáci sebevrazi. Ti, kteří nemohli snášet život pro další bolesti, řekli si doktorovi o euthanasii a on byl tak inteligentní (stejně to byl konsensus), že jemu nebo jí píchl spásnou injekci. Vstanou z mrtvých především sebevrazi, které kurva církev házela ke hřbitovní zdi a odepřela jim svá posraná svěcení. Co mě ohromilo a odzbrojilo, ale i posílilo a potvrdilo má tušení, je zvlášť pietní vztah Václava Černého[8] k sebevrahům. Ve IV. díle Pamětí je takové místo. Všichni, kdo nesnesli život z metafyzického nihilismu. Atd. Další výčet je blbost. A že sebevražda není řešení? Z jistého zorného úhlu jistě ne, z jiného jistě ano. Zde není rady ani pomoci, a právě tady by měly být. Kniha Masarykova[9] je naprostý docentský omyl. Úctyhodná, jenže neplatí, protože před sebevraždou nelze vytyčovat tezi, jen účinně pomoci nebo naprosto oněmět. O tom bych chtěl mluvit s Wojtylou, museli bychom být však naprosto sami, aby nám přinesli čaj a nechali nás být a nerušili.
*
Sebevražda! To je síla těch, kteří už nemají sílu, to je naděje lidí, kteří už v nic nedoufají, to je vznešená odvaha poražených. Ano, jsou alespoň jedny dveře z tohoto života, ty můžeme vždycky otevřít a odejít na druhou stranu. Příroda měla soucitné hnutí mysli, neuvěznila nás. Díky za zoufalce!
*
Programovaná buněčná smrt, děj, známý též jako apoptóza, je jedním z hlavních mechanismů, pomocí kterých se organismus zbavuje nádorově změněných buněk, tedy těch patologických, ve velkém měřítku tedy totéž co smrt člověka. Buňka, která se závažným způsobem odchýlí od normálu, jednoduše obdrží signál, po kterém spáchá sebevraždu. Tak to funguje u všech živých organismů, kromě člověka. Ten sice vidí, že svým životem škodí celkovému organismu Země, avšak sebevraždu ani jako jednotlivec, ani jako živočišný druh přesto nepáchá; to, co dělá, je spíš společná sebevražda, do níž zatahuje i ostatní tvorstvo, jež by rád vzal do hrobu s sebou. Ale to už je jiný problém. Potíž je v tom, že by možná chtěl činit pokusy o ozdravění, jak to dnes a denně vidíme u všech neúčinných a neúspěšných ekologických aktivit, avšak není toho schopen, jednoduše proto, že nechce připustit eliminaci těch nejvýznamnějších patogenů, svou vlastní smrt. Proto se jeho patologické buňky, stejně jako on sám, nekontrolovatelně množí, čemuž se říká rakovinné bujení. Člověk však, ani jeho nádorové buňky, žádný sebedestruktivní signál neobdrží, nebo je k němu hluchý, slepý, necitelný, blbý - a lidský. Vědci v tom naopak vidí výhodu, že díky této buněčné vadě, nízké úrovni apoptózy, programované buněčné smrti, mohl lidský mozek dosáhnout tak patologických rozměrů, takže se jeho intelekt stal bezpříkladně chorým. Oni však té přebujelosti, té chorobě, říkají vysoká inteligence, a dokonce ji mají za hlavní poznávací znamení toho, čím se ("v dobrém") liší člověk od zvířete. Že je to ne v dobrém, nýbrž naopak ve zlém, si rakovina nepřipustí ani tváří v tvář zchátralému stavu celkového organismu, tedy Země. Rakovina parazituje a bují dál.
(Misantrop: der Wandervogel)
*
Vše vznešenější v člověku káže okamžitou sebevraždu; co se jí vzpírá, je vše černé v něm, zvířecí...
(Ladislav Klíma: Boj o vše)
*
"Tohle je sebevražda."
"Nu, a proč ne? Je snad život tak veselý?
(August Strindberg: Klášter)
*
OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.
*
Nevyléčitelně nemocného člověka lidé naopak udržují uměle při životě, často i proti jeho výslovnému přání, a zbraňují-li někomu v sebevraždě, podobá se to spíš donucení žít a pracovat dál než záchraně života. "Já ti dám, uniknout takhle lacino ze života a vyváznout z povinností člověka! To by tak mohl udělat každý." Tak dí a uvažuje člověk. Ani zabít sám sebe není v lidské společnosti dovoleno, jakožto svobodná volba. Podle nich, lidí, by si sebevraždu žádný duševně zdravý člověk dobrovolně a uvážlivě nezvolil. Proto musí být podle nich každý sebevrah duševně vyšinutý člověk nebo přinejmenším konající ve chvilkovém poblouznění smyslů - a je tedy nutno ho "zachránit". Ale ten, kdo z vážných důvodů, najmě filosofických, chce opravdu dobrovolně a bez předstírání zemřít, ten svým "zachráncům" nepoděkuje, nýbrž je vyplísní, a opět, jako všude v životě v lidské společnosti, musí sáhnout k prostředkům tajným, osamělým, dokonce nezákonným.
(Misantrop: Vanaprastha)
*
Míra síly, která život dává, rovná se míře síly, která život bere, ničí? Táž síla a neslýchaná odvaha, s kterou sebevrah páše sebevraždu, táž síla a neslýchaná odvaha vládla jeho životem za života. Ale nic nelze vyjádřit přesně.

*
Odkaz:
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm