RICHARD WAGNER o hudbě a o umění (výpisky) - 1.

22. ledna 2011 v 18:40 | Misantrop |  Četba
Tip: Poslouchej ke čtení pásmo z Wagnerovy geniální hudby!

NĚMECKÝ HUDEBNÍK
V PAŘÍŽI


KONEC V PAŘÍŽI

Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky; - věřím v Ducha svatého a pravdu jediného, nedílného umění; - věřím, že toto umění pochází z Boha a žije v srdcích všech osvícených lidí; - věřím, že ten, kdo jen jedinkrát vznešených slastí tohoto velikého umění okusil, mu musí být věčně oddán a nikdy je nesmí zapřít; - věřím, že skrze toto umění budou všichni spaseni, a proto že je každému dovoleno, aby pro ně umřel hlady; - věřím, že smrtí budu nejvýš oblažen; - věřím, že jsem byl na světě disonančním akordem, jenž se smrtí naráz čistě a nádherně usmíří. - Věřím v poslední soud, kde budou strašlivě zatraceni všichni, kdož se opovážili na tomto světě lichvařit se vznešeným a čistým uměním, kdož je pro špatnost vlastního srdce a z hnusné hamižnosti hanobili a zneuctívali; - věřím, že budou odsouzeni, aby na věky poslouchali svou vlastní hudbu. Věřím, že věrní učedníci výsostného umění budou oproti tomu vyneseni do nebeského přediva sluncem prozářených, vonných libozvuků a navěky spojeni s božským zřídlem věčné harmonie. - Kéž mi je přán osud milostivý! - Amen!


ŠŤASTNÝ VEČER

Bývalo nám vždycky líto nešťastníků, kteří byli nuceni (či dokonce tomu dávali přednost) pobývat v bezprostřední blízkosti orchestru. Nechápali jsme, že je těší hudbu vidět, místo slyšet; jinak jsme si totiž neuměli vysvětlit, proč s takovým napětím nepohnutě a ztrnule sledují nejrozmanitější pohyby hudebníků. Byli jsme zajedno v tom, že jde-li o to, poslouchat provedení nějaké krásné instrumentální hudby, není nic prosaičtějšího a více ponižujícího, než pohled na hrůzně nadmuté tváře a zpitvořené fysiognomie trubačů, neestetické šimrání kontrabasů a violoncell, ba i na smyčce, kterými houslisté nudně tahají sem a tam.

Jsou nálady, kdy mě - ač jsem jinak úzkostlivě přesný - dokonce okouzlí i nejhorší provedení některého mého oblíbeného díla. Pravda, tyto nálady jsou vzácné a ovládnou mě jen tehdy, když celá má vnitřní bytost šťastně harmonuje s mým tělesným zdravím. Potom ale stačí sebemenší vnější názvuk, aby se ve mně samém rázem rozezvučela celá hudební skladba, jež právě odpovídá mému plnému cítění, a to v dokonalosti tak ideální, jakou by mým vnějším smyslům neuměl předvést ani nejlepší orchestr světa. Za takové nálady je můj - jindy tak skrupulosní - hudební sluch dost poddajný a chybný hobojový tón mnou jen lehce trhne; ba, jsem s to se shovívavým úsměvem vyslechnout falešný tón trubky, aniž se jím dám na delší dobu vytrhnout z oblažujícího pocitu, v němž si v slastném sebeklamu lichotně namlouvám, že poslouchám právě nejdokonalejší provedení svého nejoblíbenějšího díla. Za takové nálady mě nic víc nedopálí, než když se nějaký hladkosluchý ťulpas ve vznešeném rozhořčení rozhorluje nad některou maličkou hudební nehodou, která uráží jeho nadmíru něžný sluch, ačkoliv mu týž sluch příštího dne nebrání obdivovat vřískavou škálu, s kterou nějaká oblíbená zpěvačka týrá současně nervy i duši. Takovému subtilnímu hňupovi jde hudba prostě kolem uší, a někdy dokonce jen okolo očí; vzpomínám si totiž, že jsem leckdy pozoroval lidi, kteří nehnuli ani brvou, když zrovna některý dechový nástroj pochybil, ale hned si zacpávali uši, jakmile si všimli, že zdatný hráč nad svou chybou zahanbeně a zmateně vrtí hlavou.

Ó, přál bych ti, abys pocítil onen strach, s kterým odvažuji každý tón a odměřuji každý záchvěv zvuku!

Požehnán budiž Bůh, který stvořil jaro a hudbu!

Vystihnout, neřkuli vyslovit podstatu hudebních skladeb, jest lidské řeči tak málo dáno, jako není dáno hudbě, aby určitě a jasně vyjádřila to, co náleží jen a jen hlasu básníkovu. Je chyba, že se tolik lidí docela marně snaží směšovat řeč hudební a řeč básnickou a doplňovat či nahrazovat jednou z nich to, co podle jejich omezeného názoru zůstalo v té druhé neúplného. Pravdou zůstává jednou pro vždy: tam, kde přestává lidská řeč, začíná hudba.

Proboha! Snad nechceš pro výsostná a posvátná umělecká díla reklamovat onu banální popularitu, která je kletbou všeho ušlechtilého a nádherného?
Tyto symfonie nepotřebují žádné zásluhy! Existují samy pro sebe, pro nic jiného, ne proto, aby nějakému filistrovi uváděly krev do varu. Kdo může, ať si pro sebe a vlastní slast získá zásluhu tato zjevení pochopit, ony samy však nejsou povinny vnucovat se pochopení studených srdcí!

To, co vyslovuje hudba, je věčné, nekonečné a ideální; hudba nevyjadřuje vášeň, lásku, touhu toho či onoho jedince v tom či onom rozpoložení, nýbrž vášeň, lásku, touhu samu, a to v nekonečně rozmanitých motivacích, jež tkvějí ve výlučné zvláštnosti hudby, avšak každé jiné řeči jsou cizí a nevyslovitelné. Každý z ní má a může podle své síly, schopnosti a nálady užívat, co jest užít a procítit schopen!
Ať žije štěstí, ať žije radost! Ať žije odvaha, která nás v boji s naším osudem rozněcuje! Ať žije vítězství, kterého naše vyšší vědomí dobývá nad ničemností sprostoty! Třikrát sláva hudbě a jejím veleknězům! Věčně ctěn a veleben budiž Bůh, Bůh radosti a štěstí - Bůh, který stvořil hudbu! Amen. -


VIRTUOS A UMĚLEC

Podle staré pověsti je kdesi drahocenný klenot, jehož zářivý lesk šťastnému smrtelníkovi, který naň upře pohled, uštědří z čista jasna všechny dary ducha a veškeré štěstí ukojené mysli. Tento drahokam je ale zahrabán v hluboké propasti. Říká se, že žili kdysi výsostní šťastlivci, jichž nadlidsky silný zrak pronikl sutinami navršenými na sebe jako brány, pilíře a neforemné úlomky nějakých obrovských paláců: skrze tento chaos svítil potom vzhůru k nim zázračný lesk magického drahokamu a plnil jejich srdce nevýslovným okouzlením. I zatoužili odklidit všechnu suť a odkrýt očím všech nádheru toho magického pokladu, před kterým by sluneční záře pobledla, kdyby pohled na něj naplnil naše srdce božskou láskou a ducha blaženým poznáním. Ale všechna jejich námaha byla marná: neotřásli línou hmotou, skrývající zázračný kámen.
Přešla staletí: z ducha oněch převzácných šťastlivců zrcadlil se světu odrazný lesk zářivého světla, vniknuvšího do nich při pohledu na drahokam: ale žádný z nich se mu sám nepřiblížil. Ještě se však o něm vědělo; vedly k němu stopy; přišli tedy na nápad, že jej po zkušeném hornickém způsobu vydolují. Vykopali šachty a štolami a doly se drali do útrob země a povstal ten nejumělejší podzemní důl, a kopalo se dál, zakládaly se chodby a vedlejší doly, až nakonec povstal v tom bludišti zmatek a vědomost o správném směru se nadobro ztratila. A celá ta mylná stavba, při jejíž klopotě se nakonec zapomnělo i na drahokam, ležela tu docela marně: a nechali ji být. Šachty, chodby i doly zpustly: už už hrozilo všecko sesutím - když, jak se povídá, přišel ze Solnohrad[1] chudý horník. Jal se přesně zkoumat práci svých předchůdců: pln obdivu sledoval nesčetné mylné chodby; a vytušil, že byly založeny marně. Ale náhle se v něm srdce pohnulo pocitem blaha; škvírou k němu zasvítil drahokam; jediným pohledem obhlédl celé bludiště; vytoužená cesta k zázračnému drahokamu se mu otevřela sama od sebe; veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením: ale solnohradského horníka už nikdo nespatřil.
Po čase se objevil zase horník, z Bonnu, od Sedmihoří[2]; chtěl v těch opuštěných šachtách najít nezvěstného Solnohraďana; rázem mu byl na stopě a jeho zrak byl tak nenadále zasažen zázračnou září drahokamu, že z toho náhle oslepl.[3] Vlnící světelné moře proniklo jeho smysly; zchvácen božskou závratí vrhl se do hlubiny a šachty se za ním s třeskotem zřítily: zaburácelo to[4], jako by nastával konec světa.
Končí tedy - podobně jako všechny hornické báje - i tato zkazka zasypáním. Leží tu nové sutiny; ale lidé si ukazují ještě místa, kde bývaly staré šachty; a v poslední době začali dokonce kopat, aby oba zasypané horníky vyhrabali, neboť se dobromyslně tvrdí, že snad ještě žijí. Poslední dobou pracuje se opravdu horlivě a dokonce se o tom hodně mluví; až z daleka přijíždějí různí zvědavci prohlédnout si ono místo: a odnášejí si na památku úlomky sutin a platí za ně, protože každý chce k tomuto dobrému dílu něčím přispět; při tom se kupují též životopisy obou zasypaných, které velmi přesně sepsal jeden bonnský profesor[5], aniž ovšem dovedl říci, jak to právě s tím zasypáním vlastně bylo. A nakonec to došlo tak daleko, že se na pravou a původní pověst zapomnělo, a místo ní se vynořily různé bajky menší, na příklad, že se při dolování narazilo na velmi vydatné zlaté žíly, z nichž se razí v mincovně ty nejsolidnější dukáty. Zdá se, že na tom opravdu něco je: ale na drahokam a oba chudé horníky se vzpomíná čím dál méně, i když to celé podnikání nese ještě stále název vykopávání zasypaných horníků.
Možná, že nutno celé věci rozumět jenom alegoricky: a výklad pro nás bude lehký, jestliže v tom zázračném drahokamu budeme spatřovat génia hudby; oba zasypané horníky pak také snadno uhodneme, a suť, která je pokrývá, se nám možná položí do cesty, když k těm blaženým očarovancům budeme chtít proniknout. Opravdu, komu onen zázračný kámen třebas jen jedenkrát v bájném nočním snu zazářil, anebo komu génius hudby ve svaté chvíli nadšení žehl do duše a on chce sen i nadšení zadržet, tj. hledá pro ně nástroj, narazí napřed vždy na tu hromadu trosek: a tam musí kopat a odhrabovat; to místo obsadili zlatokopové: ti prohazují suť čím dál hůř bez ladu a skladu, a chcete-li se dostat na starou šachtu, která kdysi vedla k drahokamu, házejí vám v cestu strusku a kočičí zlato. Tato směsice se vrší stále výš a výš a zeď je čím dál tlustší: pot vám teče z čela. Vy ubozí! A druzí se vám smějí.
A proto: neklopýtněte na cestě ctnosti, vy praví učedníci umění: jestli vás to magicky táhlo vykopat zasypanou šachtu, nedejte se od toho odvést zlatými žílami, nýbrž kopejte hloub a hloub, dolujte až k zázračnému drahokamu. Srdce mi říká, že zasypaní horníci ještě žijí: a ne-li, věřte tomu! Co vám uškodí víra?

UMĚLEC A VEŘEJNOST

Když jsem sám a hudební žilky se ve mně rozechvějí, pestré, spletité zvuky utvářejí se v akordy a nakonec z toho povstane melodie, která jako idea zjevuje celou mou bytost; když potom srdce k tomu hlasitými údery dává svůj bouřlivý takt a nadšení se vylévá božskými slzami ze smrtelného, v tom okamžiku už nevidoucího oka, - tu si často říkávám: co jsi to za blouda, že nezůstáváš pořád u sebe, nežiješ těmto jedinečným slastem a místo toho se dereš ven před tu hrůznou masu, které se říká obecenstvo, abys jeho zcela bezvýznamným souhlasem získal absurdní svolení, abys mohl dále svůj skladatelský talent prakticky uplatňovat! Co ti může toto obecenstvo se svým nejskvělejším přijetím dát, aby se to vyrovnalo byť jen setině této posvátné posily zcela a jen z tebe prýštící? Proč opouštějí smrtelníci, omilostnění ohněm božského vnuknutí, svou svatyni a běhají udýchaně blátivými ulicemi hlavního města, vyhledávajíce horlivě unuděné, tupé lidi, aby jim násilím obětovali své nevýslovné štěstí? A těch námah, rozčilování, zklamání, než dosáhnou nakonec jen toho, aby tuto oběť směli přinést! A jakých úskoků a odhodlání je během valné části života třeba, aby směli dát davu slyšet to, čemu nikdy nemůže porozumět! Děje se tak ze strachu, že by se hudební historie jednoho krásného dne zastavila?
Je to s nimi nepochopitelné a zvláštní. Ať tak nebo tak, toto tíhnutí k veřejnosti je těžko pochopitelné: každá zkušenost dává umělci pocítit, že se vydává do nepravé sféry a že se mu v ní může do jisté míry jen tehdy poštěstit, když sám sebe postaví do falešného světla. Génius - cožpak by před ním všechno neuteklo, kdyby se ukázal ve své božské nahotě, takový, jaký je? Možná, že je to u něho opravdu instinkt: mohl by ho snad při tvorbě okouzlovat necudný sebepožitek, kdyby nebyl přesvědčen o vlastní svrchovaně čisté cudnosti? Ale první dotek se světem nutí génia, aby se zahalil. Zde platí pravidlo: obecenstvo se chce bavit, a ty hleď, abys mu pod rouškou pobavení vnutil to svoje. Ale víc než muži čest a ženě stud je géniovi sám génius: a je-li ve své nejvlastnější podstatě, která v sobě v nejvyšším stupni obsahuje čest i stud, sebeméně uražen, pak už není ničím, zhola ničím.
On, blažený, přešťastný a přebohatý - jde žebrat. Žebrá o vaši přízeň, vy unuděnci, prostopášníci, ješitní domýšlivci, nevědomí vševědi, závistiví, prodejní recenzenti špatných srdcí a - bůhví z čeho ze všeho se ještě skládáš, ty moderní umělecké obecenstvo, ty veřejný ústave mínění! A jaká pokoření snáší! - Ó, libuj si světe, jak jsi šťastný a dobře udělaný, že jsou ti muka géniova tak málo známa!
Ne! Toto utrpení nevyhledává nikdo z pocitu povinnosti, a kdo by si to chtěl namlouvat, tomu povinnost vyrůstá nutně z docela jiného zřídla. Chléb vezdejší, udržení rodiny: to jsou závažná hnací péra pro takové počínání. Ta však v géniovi nepůsobí.
Cítí se volným a chce být volný i v životě: nechce mít nic společného se svou nouzí; chce být nesen, chce být lehký a prost každé starosti. To se mu může podařit, je-li jeho génius všeobecně uznáván, proto jde o to, opatřit si toto uznání. Je pravda, že chce být volným jen proto, aby mohl nechat svého génia čistě a šťastně vládnout.
Svět mu neponechává jiného východiska, jak si dopomoci k svobodě: svoboda (upravená pro porozumění světa) nevypadá o mnoho jinak, než prostě jako - peníze. Je to najímací žold pekla.
Šťastný génius, na kterého se nikdy neusmálo štěstí! - Sám sobě znamená tak nesmírně mnoho: co pro něho může ještě znamenat štěstí?
Však on si to také říká a usmívá se, směje se a posiluje se nanovo: svítá v něm, vyplouvá to v něm a nově to z něho zazvučí, jasněji a slastněji, než kdy jindy. Dílo, jaké sám nikdy netušil, roste a prospívá v tiché osamělosti. To je ono! To je to pravé!
A přece ho chrání dobrý génius, patrně jeho vlastní. Kdyby se mu jednou podařilo, že by ho tam v té podivné svatyni dobře přijali, čemu jinému by za to děkoval, ne-li velikému nedorozumění?
Sni! To je ze všeho nejlepší! -

2. část >>>



Poznámky:

[1] V Solnohradu, čili německy v Salzburgu, se narodil W. A. Mozart. - poznámka Misantropova.
[2] V Bonnu se narodil L. van Beethoven; Sedmihoří (německy Siebengebirge) je vrchovina jihovýchodně od Bonnu, na pravém břehu Rýna, kde se dříve sice netěžilo rovnou "Zlato Rýna", nýbrž jen olovo a zinek. - pozn. Mis.
[3] Beethoven neoslepl, nýbrž ohluchl (prý dokonce následkem otravy opět hornickým kovem olovem!); jinotajný příměr Wagnerův je nicméně správný: hledač diamantu byl jeho září oslepen, hudebník tudíž stejným jasem hudby musel být ohlušen. - pozn. Mis.
[4] Beethoven vskutku vnesl do hudby časté dramatické, burácivé motivy. - pozn. Mis.
[5] Bonnský profesor - s největší pravděpodobností to bude Ludwig Nohl (1831-1885), německý muzikolog, který je autorem biografií jak Mozartovy, tak i Beethovenovy; psal ostatně i o Wagnerovi; na bonnské universitě studoval práva. - pozn. Mis.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm