RICHARD WAGNER o hudbě a o umění (výpisky) - 2.

22. ledna 2011 v 18:44 | Misantrop |  Četba
PŘEDEHRA, SYMFONIE
A SYMFONICKÁ BÁSEŇ


O OUVERTUŘE

Nadlidská myšlenka, která stále nově prozařuje duši, jí nakonec propůjčí také nadlidskou sílu.

Tragická idea tkví zcela v osobním osudu hrdinově. Nesmiřitelná pýcha, svrchovaně silná a svévolná vynikající povaha může vzbudit naši účast a útrpnost jen svým zhroucením.


SYMFONICKÉ BÁSNĚ
FRANZE LISZTA

Je to jedna ze zásad, jimiž se svět prostřednosti, svět "mediokracie", určovaný ráznou chytrostí závisti, obklopil jako nedotknutelnými ochrannými valy, ze kterých na každou významnou osobnost volá: stůj, dokud tě já, tvůj přirozený nepřítel, neuznám!
To nejpodstatnější a nejvlastnější z našich názorů je nesdělitelné právě úměrně tomu, jak se tyto názory prohlubují a rozšiřují a tím unikají médiu řeči.

Hudba je nesporně médiem, které nejlépe odpovídá názorům, které řečí sdělit nelze, a vlastně bychom mohli nejvnitřnější podstatu veškerého nazírání nazvat hudbou.

Geniální jistota hudební koncepce je u Liszta vyjádřena ihned na počátku hudebního kusu s takovou důrazností, že jsem často po prvních šestnácti taktech musel užasle zvolat: "Dost, mám vše!"


O UMĚNÍ

UMĚNÍ A REVOLUCE
(1849)

Pravé umění je přece nejvyšší svoboda, a jen nejvyšší svoboda mu může dát vznik; žádný rozkaz, žádné nařízení, krátce žádná příčina mimo oblast umění je nevyvolá.

Otroctví volalo po specifickém projevu. Zjevné ponížení a bezectnost všech lidí, vědomí naprosté ztráty veškeré důstojnosti, hnus z jedině zbývajících materiálních požitků, který se konečně musel dostavit, hluboké opovržení veškerým vlastním konáním a počínáním, z něhož zároveň se svobodou už dávno vymizel všechen duch a umělecký pud, tato žalostná existence bez skutečného činorodého života mohla ovšem najít pouze výraz, který byl nutně pravým opakem umění. Umění je radost ze sebe sama, ze života; kdežto stav oné doby na konci římského světového panství bylo opovržení sebou samým, hnus ze života; výrazem tohoto stavu nemohlo být tedy umění, ale křesťanství.
Křesťanství ospravedlňuje bezectnou, zbytečnou a žalostnou existenci člověka na zemi zázračnou láskou Boha, který nestvořil - jak se mylně domnívali krásní Řekové - člověka pro radostné, sebevědomé bytí na zemi, nýbrž uzavřel ho zde do hnusného vězení, aby mu odměnou za opovržení k sobě samému, jež zde nasál, připravil po smrti nekonečný stav nejpříjemnější a nejnečinnější blaženosti.
Poctivý umělec však pozná na první pohled, že křesťanství nebylo uměním a ani nemohlo jinak dát vznik skutečnému živému umění.

Umění je nejvyšší činnost smyslově krásně vyvinutého člověka, který je v souzvuku se sebou a s přírodou.

Pokrytectví je nápadný rys, je vlastní fysiognomií všech křesťanských století až dodnes.
Právě proto se skutečný život změnil z původně ušlechtilého, nikoli nepůvabného lidového mravu v život nečistý a neřestný, že nesměl živit svůj umělecký pud sebou, radostí ze sebe a svého pudového počínání, ale byl se vší duševní činností odkázán na křesťanství, které už předem zamítalo a za zatracení hodnou prohlašovalo veškerou radost ze života.
A přece uvidíme, že umění, místo aby se osvobodilo od jakž takž úctyhodných pánů, církve a duchaplných knížat, se vším všudy se prodalo mnohem horšímu pánu: průmyslu.
To je umění, jež teď naplňuje celý civilisovaný svět! Jeho pravou podstatou je průmysl, jeho morálním cílem peněžní zisk, jeho estetickou záminkou pobavení znuděných.
Jen proto se tedy stát zajímá o divadlo! Vidí v něm průmyslový podnik; kromě toho však i ducha oslabující, každá hnutí absorbující, úspěšný hromosvod pro hrozivou činnost rozohněného rozumu, který s hlubokou nevrlostí hloubá o cestách, jimiž by zneuctěná přirozenost zase přišla k sobě!

Své umělecké prostředky si Řek vybíral z výsledků nejvyššího obecného vzdělání; my je bereme z výsledků nejhlubšího sociálního barbarství. Už výchova tvořila z Řeka od nejranějšího mládí předmět uměleckého tvoření a uměleckého požitku těla i ducha; naše tupá výchova, zaměřená hlavně na pozdější průmyslový zisk, nás vede k pošetilé a zároveň pyšné spokojenosti s naší uměleckou neobratností a nechává nás hledat předměty veškeré umělecké zábavy mimo nás asi s takovou touhou, s jakou vyhledává zpustlík prchavý milostný zážitek s prostitutkou. Řecké veřejné umění bylo prostě umění, naše je - umělecké řemeslo.
Umělec má požitek nejen z účelu své tvorby, ale už z tvorby samé, ze zpracování látky a z jejího formování; už tvoření je mu radostnou a uspokojující činností, nikoli prací. Pro řemeslníka má význam jen účel jeho snažení, užitek, který mu přináší jeho práce; činnost, kterou vyvíjí, ho netěší, je mu jen obtížnou, nevyhnutelnou nutností, kterou by nejraději přenechal stroji. Toto je úděl otroků průmyslu. Naše dnešní továrny jsou žalostným obrazem nejhlubšího ponížení: neustálá, duši i tělo zabíjející námaha bez radosti a lásky, často bezmála bez účelu.
Řek vlastně neznal řemesla. Obstarávání tak zvaných nutných životních potřeb, které vlastně tvoří všechny starosti našeho soukromého i veřejného života, nepovažoval Řek za předmět důstojný jeho zvláštní a ustavičné pozornosti. Považoval by za hanebné a nízké otročit za nádhernými zdmi soukromého paláce rafinované hojnosti a rozkoší, které dnes tvoří jedinou životní náplň bursovního hrdiny; tím se totiž lišil Řek od sobeckého orientalisovaného barbara. Kde narazil na nutnost řemesla, bylo mu už dáno, že záhy objevil jeho uměleckou stránku a pozvedl je k umění.
Staletá revoluce lidstva se vpravdě osvědčuje téměř jen v duchu reakce: stáhla krásného svobodného člověka k sobě, do otroctví; otrok se neosvobodil, ale svobodný člověk se stal otrokem.
Řek považoval za svobodného jen krásného a silného člověka a takovým člověkem byl prostě jen on. Dnes je hříchem společnosti a civilisace, že se z nejzdravějších národů v nejzdravějším podnebí stali ubožáci a mrzáci. Stačilo, aby si barbar podrobil Řeka, a bylo veta po jeho síle a kráse.
A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci: otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolové a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě výměnou za lepší život na onom světě; otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb. Nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, po Bohu touží všecko: naším bohem jsou však peníze, naším náboženstvím výdělek.
Umění však v podstatě stále zůstává tím, čím je; musíme jen říci, že v moderním veřejném životě prostě není: žije však a vždy žilo v podvědomí individua jako jediné, nedílné krásné umění. U nás je pravé umění revoluční, protože existuje jen jako protiklad platné obecnosti.
Vlastní skutečné umění se za renesance ani po ní ještě neobrodilo, ještě se totiž nezrodilo dokonalé umělecké dílo, protože toto se nemůže obrodit, ale jen znova zrodit.
Odkud máme ve stavu nejhlubšího vysílení čerpat sílu? Odkud sílu proti vše ochromujícímu tlaku civilisace, která člověka naprosto popírá? Proti zpupnosti kultury, která používá lidského ducha jenom jako parní síly stroje? Odkud světlo k osvícení oné hrozné vládnoucí pověry, že tato civilisace, tato kultura mají samy o sobě větší cenu než skutečný živoucí člověk?
Tam, kde učený lékař už neumí pomoci, obracíme se v zoufalství konečně zase na - přírodu. Příroda, a jenom příroda může rovněž rozplést velký úděl světa. Jestliže kultura, vycházející z křesťanské víry v zavrženíhodnost lidské přirozenosti, popřela člověka, pak si tím vytvořila nepřítele, který ji nutně jednou zničí tou měrou, jakou v ní není místo pro člověka: tento nepřítel je totiž právě ona věčně a jedině živoucí příroda. Příroda, lidská přirozenost, bude oběma sestrám, kultuře a civilisaci, hlásat zákon: "Pokud jsem ve vás obsažena, žijte a vzkvétejte; nejsem-li ve vás, zemřete a uschněte!"
Při postupu kultury hledíme rozhodně vstříc šťastnému výsledku, až se její tíha a omezování přírody rozrostou tak obrovsky, že dají utlačené nesmrtelné přírodě konečně potřebnou pružnost, aby jedním rázem daleko odvrhla celé břímě a útisk; a tak se celé toto nakupení civilisace naučí uznávat přírodu a její nesmírnou sílu.
V dějinách nikdo nic nekoná, všechno se děje samo z vnitřní nutnosti.
Právě v tom, že až dosud muselo být předmětem starosti, a to skutečné, téměř veškerou duševní činnost ochromující, tělo i duši stravující starosti, jen fysické zachování života, v tom tkvělo břímě a prokletí našich společenských zřízení: tato starost člověka oslabila, zotročila, otupila a zbídačela v tvora, který nemůže milovat a nemůže nenávidět.
Vzájemná láska slabých lidí se může projevit jenom jako lechtání chlípnosti; láska slabého k silnému je pokora a strach; láska silného k slabému je soucit a shovívavost; jenom láska silného k silnému je láska, protože je svobodným odevzdáním tomu, kdo nás nemohl nutit.

Tragédie budou svátky lidstva.

Vy, trpící bratří ve všech částech společnosti, kteří v horkém záští hloubáte, jak se z otroků peněz stát svobodnými, pochopte náš úkol a pomozte nám povznést umění k jeho důstojnosti!

3. část >>>

<<<1. část





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm