RICHARD WAGNER o hudbě a o umění (výpisky) - 3.

22. ledna 2011 v 18:46 | Misantrop |  Četba
UMĚNÍ A PODNEBÍ
(1850)

Naše vzdělání je zcela zmatené a plné protikladů, není výtvorem přírody a podnebí nebo kulturních dějin, které se vytvořily v nutném vztahu k přírodě a podnebí, ale výsledkem mohutného tlaku proti této přírodě, úniku od přírody a podnebí, šíleného boje mezi duchem a tělem, mezi přáním a možnostmi. Pusté bojiště, na němž zuřila tato bláznivá bitva, je půda středověku.
Řek vyšel z klína přírody a dospěl k umění; my, násilím odvedeni od přírody a vycházejíce z dresury nebeské a právnické civilisace, dojdeme k umění teprve tehdy, až se k této civilisaci obrátíme úplně zády a vědomě se opět vrhneme do náručí přírody.


HUDBA BUDOUCNOSTI

Jsa celkem utvrzen ve svých pesimistických názorech, okoušel jsem nicméně najednou výhod pesimisty, který se z toho či onoho dobrého, ba i výtečného o to víc raduje, že se v ně neopovažoval doufat nebo je požadovat; kdežto dříve, jako optimista, jsem vše dobré a výtečné kladl - protože to bylo možné - jako přísný požadavek vůbec na všechno, a to mě pak dohánělo k nesnášenlivosti a neuznalosti.

Balet je rodem rovný opeře a vychází z týchž chybných základů jako opera, proto také opera a balet rády chodí ruku v ruce, jakoby k vzájemnému zastření chyb.

Tak jako návštěvník lesa, přemožený celkovým dojmem a usedající k trvalému soustředění, napíná své duševní síly, osvobozené od tlaku městského hluku, k novému způsobu vnímání a naslouchaje novými smysly, poslouchá tak říkajíc stále vroucněji - a slyší stále zřetelněji nesmírné množství rozmanitých hlasů, jež se v lese probouzejí; a jak se k nim přidávají nové a jiné, jaké, zdá se, dosud neslyšel; a jak se ty hlasy množí, nabývají zvláštní síly, zvučí hlasitěji a hlasitěji, a třebaže je to bezpočet hlasů a množství jednotlivých melodií, to celé mohutné a jasně zesilující zvučení jeví se poslouchajícímu zase jen jako jedna jediná, mohutná lesní melodie, která ho hned z počátku podnítila k takové zbožnosti, jakou se jindy cítí uchvácen jeho zrak při pohledu na temně modrou noční oblohu, takže čím déle na ni zírá, tím zřetelněji, jasněji a zas ještě jasněji vnímá nespočetné množství hvězd. Tato melodie v něm bude věčně znít, ale zatrylkovat by ji neuměl; aby ji zase celou slyšel, musí se znovu vypravit do lesa, a to v letní večer. Jaká zpozdilost, kdyby ho napadlo lapit jednoho z těch líbezných lesních zpěváků a doma ho snad učit pískat útržek oné slavné lesní melodie! Co jiného by uslyšel než - dejme tomu - kteroupak melodii?

Paříž, v září 1860.



Hudba opouští stav své vznešené nevinnosti; ztrácí sílu vykoupení z viny jevů, tj. není už zvěstovatelkou podstaty věcí, nýbrž je sama vpředena do klamu jevů věcí mimo nás. Neboť k této hudbě chceme ovšem také ještě něco vidět, a toto přihlížení stává se pak přitom hlavní věcí, jak o tom jasně svědčí "opera", kde podívaná, balet atd. znamená vlastně to nejpoutavější a nejpřitažlivější, což už dostatečně svědčí o zkaženosti hudby, které se k tomu používá. -

A tu vidíme, že Beethoven je operními díly podněcován co nejméně.

Beethoven podobá se v kterémkoli čase člověku skutečně posedlému; o něm totiž platí, co říká Schopenhauer o hudebníkovi vůbec: že pronáší nejvyšší moudrost řečí, jíž ani jeho vlastní rozum nerozumí.[1]

Víme, že to byl "německý duch", tolik obávaný a nenáviděný "za horami"[2], který se všude, a tudíž i na území umění, stavěl uměle zaváděné záhubě evropského ducha spasně na odpor. Jestliže jsme na jiném poli oslavovali našeho Lessinga[3], Goetha[4], Schillera[5] a jiné, jako naše zachránce od zániku v této záhubě, chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím - ježto mluvil čistým jazykem všech národů - vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy. Neboť tím, že hudbu, sníženou na pouhé líbivé umění, povznesl z její nejvlastnější podstaty na výši její vznešené povolanosti, zjevil nám pochopení onoho umění, jímž svět se každému vědomí tak určitě vysvětluje, jak to jinak dokáže jen nejhlubší filosofie u myslitele znalého pojmů.

Drsná prudkost Beethovenovy bytosti svědčí o tom, že zakletí, v němž formy držely jeho génia, vnímal skoro tak bezprostředně, jako každý jiný tlak konvence, s pocitem osobního utrpení. Ale jeho reakce na ně se projevovala jen a jen ve zpupně svobodném rozvíjení vlastního vnitřního génia, který se nedal ničím, ani oněmi formami, brzdit.
Jeho skoro příšerně bodavý zrak nespatřoval ve vnějším světě nic než obtížné rušení vlastního niterného světa a skoro celý jeho styk s tímto světem se omezoval na to, držet si jej od těla. Tak se křeč stává výrazem jeho tváře: křeč vzdoru drží tento nos a ústa v napětí, jež se nikdy nemůže uvolnit úsměvem, nýbrž jen nehorázným smíchem.
A teď si představme, jak asi taková bytost hleděla ze své skořápky do světa! -
Cítil se vítězem a věděl, že může náležet světu jenom jako svobodný muž. Svět si ho musil dát líbit takového, jakým byl. Zachází se svými vznešenými příznivci jako despota, a dostanou od něho jen to, k čemu a kdy má sám chuť.

Od té doby, co byly vynalezeny noviny, od doby plného rozkvětu žurnalismu, byl dobrý duch národa nucen vytratit se ze života, neboť teď vládnou už jen mínění, a to "veřejná"; a ta jsou za peníze jako veřejné holky: kdo si předplatí noviny, opatří si kromě makulatury též mínění; nemusí už myslet ani usuzovat: černé na bílém už za něho vymyslili, co je nutno soudit o Bohu i o světě.

Kdo by byl tak osobitý a tvrdil o sobě, že si opravdu umí učinit pojem o velikosti a božské vznešenosti plastického světa řeckého starověku? Každičký pohled na jediné torso jeho dochovavších se trosek dává nám s chvěním pocítit, že stojíme před životem, pro jehož posouzení nemáme ani nejmenšího náznaku míry. Tento svět si dobyl výsady poučovat nás dokonce ještě ze svých trosek po všechny časy o tom, jak učinit zbývající běh života světa alespoň snesitelným.

Naše civilisace je u konce s každou pravou produktivitou. Neboť kam naše oko dohlédne, všude jsme ovládáni módou. -
Ale vedle tohoto světa módy vyvstal nám současně jiný svět. Jako se pod universální civilisací římskou zrodilo křesťanství, vyráží nyní z chaosu moderní civilisace hudba. Obojí hlásá: "Naše království není z tohoto světa."
Ať každý na sobě pozná, jak celý moderní svět jevů, který nás k našemu zoufalství všude neproniknutelně uzavírá, před námi pojednou zmizí v nic, jakmile jen zaznějí první takty jedné z těch božských symfonií!

V Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády "módy". Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:

Kouzlo tvoje víže,
co kdy dělil módy přísný duch.

Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton ("přísný") pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:

"Co kdy dělil módy meč!"

Ani tento "meč" nevyjadřoval - podle Beethovena - to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil "drzý", a tak zpíváme nyní:

"Co kdy dělil módy drzý duch!" - [6]

Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.

KONEC

<<< 2. část


mrtvý L. van Beethoven

Citáty o Wagnerovi:

Richard Wagner po pobytu na jatkách napsal: "Je hnusné, o jakou bezednou propast podlosti se opírá naše slasti oddaná jsoucnost."
*
"...že vášeň je lepší než stoicismus a pokrytectví, že být čestný, dokonce i ve zlu, je lepší než ztratit sebe sama v tradiční mravnosti, že svobodný člověk může být jak dobrý, tak zlý, že však nesvobodný člověk je hanbou přírody a nedostane se mu žádné nebeské ani pozemské útěchy; konečně že každý, kdo chce být svobodný, se musí osvobodit sám a že svoboda nikomu nepadne do klína jako zázračný dar." (Richard Wagner in Bayreuth, s. 94.)
*
Mezi zvířaty nalezneme náruživé ctitele klasické hudby, přátele staré hudební školy, najdeme však též mezi nimi ctitele Wagnera i Straussových valčíků.
A tak měl pravdu Richard Wagner, když řekl: "Jak krásně lze ducha hudby chápati, když milujeme. Láska je sama o sobě hudbou."
*
Wagnera nehrají v Izraeli dodnes! (Tak ať! Já taky neposlouchám klezmer. Ostatně si myslím, že podstata Wagnerova údajného "antisemitismu" tkvěla hlavně v jeho sporu s Meyerbeerem, jenž byl krom jiného náhodou Žid. Nebyli to tedy v podstatě "Židé v hudbě", proti komu se obracel, ale spíše Meyerbeerové v hudbě, které nesnášel. Dnešní doba má v hudbě také své "židy" a "meyerbeery". Takový Karel Gott zpívá možná dokonalým hlasem perfektní písňové formy v tutových šlágrech pro podřadné publikum - a navíc jako starý mládenec s pověstí znalce žen dobře vypadá a má dobré vystupování - , ale něco tak vnitřně vyprázdněného, bezduchého a bezobsažného se snad ani nedá nazývat hudbou. Rozhodně to není žádné Gesamtkunstwerk, jež měl na mysli Richard Wagner - spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli!
*
Když slzel Hitler při poslechu Wagnerovy hudby, bylo to (a je to) považováno za další "důkaz" jeho vyšinuté mysli a nenormální osobnosti. Takže o mně by si všichni humanisté zřejmě mysleli totéž. Nu, co nadělám. Však si to dojetí schovávám jen pro sebe a nelezu s tím "mezi lidi". Stejně bych měl po prožitku, kdybych věděl, že mě šmíruje jeden z těch hnusů!


Poznámky:

[1] Tento Schopenhauerův výrok viz ve výpiscích z jeho spisu Svět jako vůle a představa (sv. I). - pozn. Mis.
[2] za horami (latinsky "ultra montes", myšleno "za Alpami") - pojmem ultramontánní byli označováni ti, kdo podporovali nauku římské církve a nadřazenost papeže nad místní vládou. Původní konotace pojmu měla urážet ty, kteří zájmy cizího státu upřednostňovali před zájmy vlastního národa. V 18. století tento pojem v německy mluvících zemích získal nový význam vlivem konfliktů mezi církví a státem v josefínské době - zde znamená prostě ty, kdo hájí zájmy církve. V bismarckovském Německu ultramontánství představuje opozici, proti které se staví kulturní boj (Kulturkampf). - pozn. Mis.
[3] Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781), byl německý básník, dramatik, kritik, spisovatel a osvícenský filosof, Wagnerovi blízký kritizováním převládajících uměleckých teorií a laciného napodobování vzorů. - pozn. Mis.
[4] Od Goetha viz výpisky z těchto děl:
[6] V souborném vydání (mimochodem velmi záslužném) Härtelových souborných děl Beethovenových vyhladil jeden člen hudebního "spolku umírněnosti", jenž byl pověřen "kritikou" tohoto vydání, na str. 200 partitury Deváté symfonie tento tak význačný rys a místo "drzý", jak stálo v originálním vydání Schottově, dosadil z vlastní vůle slušné a mravně umírněné "přísný". Náhodou jsem toto zfalšování objevil, a když jsem přemýšlel o jeho motivech, byl jsem naplněn chmurnou předtuchou toho, jaký osud by asi čekal díla našeho slavného Beethovena, kdyby zůstala pro všechny časy podrobena kritice, která by se vyvíjela progresivně v tomto smyslu. - poznámka Wagnerova.
Český překlad zmíněného místa Schillerovy Ódy na radost s ním zachází podobně "umírněně", ba ještě hůř: místo "módy" je tu prostě dosazen "čas"; a tudíž "umírněný", rozuměj zfalšovaný, zcenzurovaný německý verš "Was die Mode streng geteilt" zní v českém překladu P. Eisnera "Co kdy čas tak dělil rád"; není v něm tedy ani "móda", ani "přísný", a už vůbec ne "drzý". V prvním německém vydání z roku 1786 je ještě ona shora zmíněná varianta s mečem: namísto slova streng (přísný) tu nalezneme slovo Schwerd (česky "meč") - was der Mode Schwerd getheilt (česky "co kdy dělil módy meč"). Ve starém překladu Jana Purkyně z roku 1841 (Na radost) vypadá tento sporný verš také jinak: "Modný mraw co rozdělí". Připomínám, že Óda na radost je od roku 1985 evropskou hymnou. - pozn. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm