Citáty na téma "smysl života"

8. února 2011 v 14:11 | Misantrop

Základní skutečností lidské existence není tragédie, nýbrž nuda. Není to ani tak válka, jako nekonečné stání ve frontě. Neprojevuje se nesnesitelnou bolestí, nýbrž ztrátou smyslu života.

*

Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt - to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda život je vůbec smysluplný.

Otázka, jak reagovat na buddhismus, zůstává filosoficky otevřená. Nejde o věci, které byly sympatické liberalistické měšťanské tradici, ale spíše o to nejzákladnější, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je - a naším cílem má být - ne-žití, vyhasnutí. Odpověď nezávisí na blahobytu ani na ztrátě blahobytu, která lidstvo možná čeká; odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový má nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování války, na koncentráky, na všeobecnou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující - můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický. Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik ontologické reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá ontologická realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení úzko. Ale i bůh náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám - má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence. Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby - proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel, proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci - a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co dělali). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti.

*

Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává "smyslem" života...

*

Jako mají jiní za smysl života jednou ctnost, podruhé dobro, potřetí vůli k moci, vždy je to jen jiný název pro totéž - pro rozkoš.

*

Jaký má život smysl, když je umožněn jen skrze práci a otročení centrální Rakovině? Jaký je smysl otroka - nebo "zákazníka", jak to zchytrale nazývá Rakovina? Tato choroba ale nevznikla na moji "zakázku"! Pracovat se dá jen na svém vlastním díle. To by mělo smysl a snad by se dostavil i pocit uspokojení. Kdežto sounáležet svou prací k něčemu, kolaborovat s něčím, co je zhoubné samou svou neměnnou podstatou, co je mi cizí, ke mně nepřátelské a co nenávidím, je nesmyslné. Trávit velkou část dne v tzv. "zaměstnání" prací, která je zbytečná, ničemná, nadměrná a duchovně otupující, trávit velkou část dne s partou nevychovaných, blbých a otravných homo-karcinogenních buněk, s nimiž si nemám a nechci co říct a jež mě dokonce jen a jen popuzují vším, co "myslí", co papouškují, co jedí, co dělají a co představují jako biologický druh-choroba - to už je úplně absurdní. A odměna za to vše odříkání a maření vířícího času ani nestojí za to ráno vstát z postele.

*

Když už musí slabomyslní lidé hledat nějaký smysl života, měli by ho nacházet v eudaimonismu. Vždyť co může být lepší, než osobní štěstí a blaženost? Já si myslím, že smysl života je nesmysl, pokud si musíme vytýčit směr a teď o něj za každou cenu usilovat. To už by nebyl eudaimonismus, ale křečovité vědomí povinnosti, které by bránilo dosažení toho makro bios - Velkého Života, jenž tolik uniká rafinovanému lidstvu civilizace.

*

Život má smysl jenom tehdy, když nás baví. Ale život v betonu a v nesvobodě by mě taky nebavil.

*

Život v odříkání nemá smysl. Žít je třeba teď a naplno a pak třeba chcípnout, ale je úplně vedlejší živořit pro nějakou pomyslnou budoucnost, která ani nemusí přijít.

*

"Tohle je má finální myšlenka: Život sám o sobě nemá žádný smysl. A život, v němž musí být strádání a palčivá bolest, byť v nejnepatrnějším množství, takový život je už úplně absurdní." Misantrop - nejvyšší bytost přírody, protože nejnespokojenější. On nasadil laťku až na konec. Vyšší bytosti zažívají málo utrpení, zatímco ty nejvyšší ruší všechny podmínky pro vznik utrpení. Nízké bytosti prožijí hodně utrpení, kdežto ty nejnižší si žádné utrpení neuvědomují. Tvoje krev a sperma budiž tvým nepřítelem! K čemu plodit další život? K čemu to všechno? Ó, jak je to nesmyslné! Jak zbytečné!

*

Odkaz:
Misantrop: O smyslu života




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm