M. P. Arcybašev: Epidemie sebevražd (výpisky)

1. února 2011 v 21:15 | Misantrop |  Četba
Michail Petrovič Arcybašev (1878-1927)

SPISOVATELOVY ZÁPISKY
(Fejetony)




Epidemie sebevražd

Ticho odhalí najednou prázdnotu života, takže při tomto tichu zaslechneme i šepot a šelest smrti. Když člověk je zmámen křikem a shonem, oslepen září ohňů a třpytem rudých praporů, ohlušen výstřely, výbuchy a rachotem velké, úmorné a tvořivé práce, nezamýšlí se nad opravdovým smyslem života, nevidí jeho černé prázdnoty a neuvědomuje si, proč to vše zde je a čím se to vše skončí. Nastoupí-li však hrobové ticho a tma, pak vynikne z přítmí holá lebka nesmyslnosti a je slyšet jasně hlas smrti, hlásající, že vše pomíjí a mizí do temnoty...

Čím déle člověk žije, tím méně má v sobě činnosti a vzruchu. A právě tak jako u jednotlivce ubývá stářím stále více smyslu pro barvy a rozruch života, ubývá stále toho, co by ho mohlo zajímat a rozradovat, tak také i u lidstva se objevuje s každým stoletím vždy méně vznětů.
Dohasínají krvavé války, ubývá hrdinů, umdlévají a hasnou náboženské bouře, suššeji a prozaičtěji se projevuje láska, řemeslnějším se jeví umění... Vše se otupuje, zachází do rámců všednosti, vše se krystalizuje v nudnou nutnost a zmírá.
A čím dále, tím častěji bude v okamžicích zátiší vyvstávat před lidstvem přízrak věčné prázdnoty a nesmyslnosti života a šířeji, rozhodněji a hrozněji budou se rozhoupávat vlny epidemií sebevražd.

V přírodě podléhá vše témuž zákonu: Co neroste, rozpadává se. Vše se oplozuje, zdokonaluje se, pak uvadá a zmírá.
Je podivno si pomyslit, že lidský duch byl by vyňat z tohoto zákona, společného celému vesmíru se všemi jeho slunci. Tak či onak, dříve či později, zrodiv se kdesi, v jakési nepěkné protoplasmě, se rozvíjí, dosahuje vyššího stupně a zachází.
Všimněte si toho, že za starodávna nevážili si tak příliš života, že smrt nebyla jim tak strašnou, umíral-li člověk sám, či zabíjel-li druhého. Později stále víc a více se zdůrazňovala láska k životu. Dříve se nikdo nad tím nepozastavoval, že zrozené neduživce a mrzáčky nelítostně hubili, nyní zařizují pro zcela beznadějné idioty útulny a chvějí se o každou kapku života tak, že stíhají již trestem i ničení nezrozeného ještě plodu lidského.
Láska k životu a strach před smrtí došly až po nejzazší mez. Není-li ještě u konce, pak není už věru její konec daleký. Tak přirozeně zeslábne i ta slepá, nezkrotitelná láska k životu. Lidé budou pak pohlížet lhostejně na život a právě tak i na smrt. Lidstvo tedy vymře, protože zajde jeho dávný, nadobro již sešlý duch...

Je třeba uvážit, oč se jedná!... Hrdinovi mého románu U poslední čáry Naumovovi zdála se jeho myšlenka o nutnosti sebevražedného zničení lidského pokolení, proto, aby se ukončilo zbytečné lidské trápení v budoucnosti, nejvelkolepější humanitou. Jeho protivníkům se zdá zrovna tak opravdově, že humanita spočívá právě v prodloužení a zachránění života za každou cenu...
A chcete-li vědět, je opravdu více vnitřního smyslu na straně Naumovově: Lituje-li zde něčeho, lituje tu čehosi reálného - lidí, kteří se mají zrodit na svět beze vší pochybnosti pro život nešťastný a bezúčelný. Snad je tu jakýsi omyl, ale on lituje přece toho, co má jednou nastat, jestliže život se jednou nezastaví, jak si to myslí jeho protivníci. A oni... čeho nebo koho vlastně litují oni při myšlence o konci lidského pokolení?... Těch, kdož se nezrodí?... Litovat lze přece jen toho, kdo trpí anebo bude trpět, nikoli však duší nezrodivších se, takže ani nepoznají, o jakou velkou slast přišli, a proč mohou být úplně spokojeni ve věčnosti nebytí.
Každý člověk nosí v sobě bůhví kolik zárodků života a ohromná většina těchto zárodků ne snad jen z náhodných příčin, ale přímo podle přírodního zákona se neujímá a hyne. Když tedy litujeme lidstva, které, dejme tomu, podle idejí a hlásání Naumovova by se nezrodilo, musíme zároveň také trápit se při myšlence, že takové ohromné množství zárodků, od prvních dní organického života až po naši dobu zmizelo úplně nadarmo!...
Hrozně je nám tedy líto toho, že se všichni nezrodili, to jest, že se nepodřezávali z hladu, že se nezbláznili, že netrpěli nešťastnými láskami, že se nemučili osudnými otázkami života, že se nebáli smrti a neumírali v příjemných mukách všem lidem společné agonie!...
Je už dávno na čase, aby lidé pochopili, že pravda nemůže se posuzovat z hlediska určitého prospěchu, určitého praktického použití. Pravda jest pravdou - a to postačí. Není v ní ničeho škodlivého ani prospěšného, je ke všem lidem stejná.
Jestliže já pak vykládám v hlubokém přesvědčení jen o tom, co v životě vidím, třeba bych v něm viděl pouze hrůzy, - jsem tu nutným a není naprosto třeba, abych zahrabával své nadání do země. Není přece konečně vůbec známo, kdo je blíže pravdy - zdali já, který shledávám v životě pouhou černou díru, či moji protivníci, ujišťující, že život je oslňující jako jarní slunce.
A což jestliže já mluvím pravdu, a oni lžou?
Život sám vyšetří, kdo má pravdu a kdo je na omylu. Převrátí všechny ideje, od nejčernější až k té nejrůžovější a vybere si, co shledá nutným.

Od poznání lidské tragiky ve faktu života do hlásání sebevraždy - je ještě hodně daleko.

Nedávno přišla ke mně mladá dívka s touž naléhavou otázkou, proč má žít, a není-li lépe zemřít.
Znám ovšem všechna vznešená slova a dovedl bych jí s dostatečným důrazem napovídat spoustu frází o práci ku prospěchu lidu, o půvabu života, o lidstvu. Ale znala, bohužel, všechna ta slova právě tak dobře jako já! Jí bylo třeba říci něco, co by její bytost ihned očividně zaujalo, bylo třeba přimět ji, aby shledávala v životě radost a rozkoš, nikoli však nudu a trápení, aby shledávala v něm bohatství dojmů, nikoli však prázdnotu a pouhý zápas o sousto chleba.
Co jsem jí mohl říci?... Já sám vyplňuji svůj život literaturou a trochu uměním. Nemohl jsem jí přece poradit, aby se zabývala literaturou, k níž nejevila ani trochu schopnosti, uměním, jež jí bylo lhostejné.
Nikoli, nemohl jsem jí radit to, čím se nechci zabývat sám, protože se mi to zdá naprosto nezajímavé. To by bývalo největší pokrytectví z mé strany.
Pokrytectví, jehož se dopouští mnozí, přemnozí hlasatelé radosti života.
Řekl jsem jí tedy, že žít je třeba tomu, kdo ve skutečnosti života shledává sám radost, těm pak, kteří neshledávají v něm ničeho, že je opravdu lépe umřít...

*



Nad soukromým dopisem

Důvěřivost připadá nám směšnou, jako hloupost. Omlouváme rádi darebáka, který podvedl důvěřivého člověka, právě proto, že neměl hlupák nikomu důvěřovat!

Nízké dušičky měří vše podle svého lokte. A protože celý jejich vlastní život směřuje jen k tomu, aby si získali pěkné postavení a aby nevedlo se jim hůře, nežli druhým, nedovedou připustit, že by spisovatel mohl jednat z jiných popudů, že by byl opravdu s to psát krví svého srdce, z nejhlubší upřímnosti svého mocného vznícení.

Spisovatel slouží mnoho let své myšlence, trápí se pro ni, teskní a trpí. Nechť se třeba krutě mýlí, nechť je jeho zkoumání třeba nesmyslné, nechť upadá často do rozporů... budiž!... Jedině hloupost a bezhlavá zlatá střední cesta, tvořící život jednotvárným mrtvým močálem, není hysterickou, není nesmyslnou. Ta je vždy pojištěna před omylem, neboť žije šablonou od staletí stejně vypracovanou a nikdy si neodporuje. Nemůže si ani odporovat; neboť její myšlenka jest jen prázdnou abecedou.

Pro toho, kdo filosoficky uznává konečnou nesmyslnost života, jeví se nevyhnutelným uznat tuto nesmyslnost a uspořádat si v jejím chaosu svůj vlastní život, ale naprosto není nutno vpouštět si kulku do čela. To poslední jest - věcí svobodné volby.
Nelze přece člověku, připravenému k smrti a vědoucímu jistě, že ho na úsvitě oběsí, ukládat za povinnost, aby si rozbil hlavu o zeď. To je jeho věcí, co se mu lépe líbí: zda být zítra oběšen, či hned zvečera rozpoltit si hlavu.
Konečným účelem mých myšlenek jest pouze snaha potlačit nesmyslnou víru v budoucnost, na níž jest uspořádán celý dnešní život, snaha přinutit lidi, aby se podívali pravdě do očí a došli k nějakým novým závěrům...

Nepotřebujete-li jich - nečtěte jich, prosím! Vždyť my neposíláme vám své knihy z pouhé kratochvíle! Čtete-li však a nemůžete-li se bez nás obejít, nač se pak zlobíte? Či je vám snad prostě nesnesitelna ta vaše vlastní bezradnost a mstíte se za to, že se bez nás nemůžete obejít?

KONEC

Související odkazy:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm