O nicotnosti a utrpení života

19. dubna 2011 v 9:35 | Arthur Schopenhauer

Z noci bezvědomí probuzena k životu nachází se vůle jako individuum ve světě bez konce a bez hranic, mezi nesčetnými individuy, jež všechna usilují, trpí a tápou a jako přes úzkostný sen spěchá zpět k starému bezvědomí.
Život se podává jako neustálý podvod, v malém i ve velkém.
Pravdou je: máme být bídní a jsme. Přitom hlavním zdrojem nejvážnějšího zla, které člověka potkává, je člověk sám: homo homini lupus. Kdo správně pochopí tuto tezi, uvidí svět jako peklo, které převyšuje peklo Dantovo tím, že ďáblem musí být jeden druhému, k čemuž je ovšem jeden vhodnější než druhý. Před všemi pak stojí arciďábel v podobě někoho vyššího, který statisíce lidí žene proti sobě a volá k nim: "Utrpení a umírání je vaše určení: tak na sebe střílejte z pušek a kanónů!" a oni to dělají. - Vůbec se lidé ve vzájemném jednání zpravidla vyznačují nespravedlností, krajní neslušností, tvrdostí ba krutostí: opačné způsoby jsou výjimečné. Na tom spočívá nutnost státu a zákonodárství, ne na nějakých tlachách. Ale ve všech případech, které neleží v oblasti zákonů, člověk ihned ukazuje svou bezohlednost vůči sobě rovným, která vychází z bezmezného egoismu, tedy také ze špatnosti. Jak člověk zachází s člověkem, ukazuje např. černošské otroctví, jehož konečným účelem je cukr a káva. Ale není třeba chodit tak daleko: pětileté děti nastupují do přádelen nebo jiných továren, kde jsou nasazeny nejprve 10, pak 12 a konečně 14 hodin denně a vykonávají stejnou mechanickou práci, to znamená, že zábava dýchání je draze zaplacena. To je však osud milionů; mnoho milionů jiných lidí má osud analogický.
Nás ostatní mohou zatím učinit dokonale nešťastnými nepatrné náhody; dokonale šťastnými nic na světě. - Mohlo by se snad říci, že nejšťastnější okamžik šťastného je přece jeho spánek, jako nejnešťastnější nešťastného jeho probuzení. - Nepřímý, avšak jistý důkaz toho, že lidé se cítí nešťastní, tedy nešťastní jsou, dodává v nadbytku také ještě divoká závist, sídlící v nitru všech, kterou ve všech životních poměrech podnítí každá přednost jakéhokoli druhu a pak nelze zadržet její jed. Jelikož se cítí nešťastní, nemohou lidé snést pohled na domněle šťastného.
Nad utrpením života se utěšujeme smrtí a nad smrtí utrpením života. Pravdou je, že obojí k sobě nerozlučně patří, neboť vytváří šílenost světa, z níž vystoupit je tak těžké, jako žádoucí.
Kdyby svět nebyl něco, co prakticky vyjádřeno, by nemělo být, tak by ani teoreticky nebyl problémem: spíše by jeho bytí buď nepotřebovalo žádné vysvětlení, neboť by se rozuměl samo sebou, takže podiv nad ním a tázání po něm by nemohly vyvstat v žádné hlavě; nebo by nezakrytě ukazoval svůj účel. Místo toho je však dokonce neřešitelným problémem, neboť i ta nejdokonalejší filosofie vždy ještě obsahuje nevysvětlený prvek. Život je vydáván za dar, zatímco je nad slunce jasné, že každý, kdyby si předem mohl tento dar obhlédnout a vyzkoušet, musel by se za něj poděkovat; jako se Lessing divil rozumu svého syna, který musel být násilně vytažen porodními kleštěmi, protože vůbec nechtěl na svět, sotva byl však v něm, opět z něj spěchal. - Sem tedy vedou falešné základní náhledy. Neboť lidské bytí, které je daleko toho mít charakter daru, je naprosto jen kontrahovaným dluhem. Požadavek jeho zaplacení se projevuje v podobě naléhavých potřeb, kladených tímto bytím, mučivými přáními a nekonečnou nouzí. Splácení tohoto dluhu se zpravidla věnuje celý život: jsou však tím zahlazeny jen úroky. Kapitálový účet se vyrovnává smrtí. - A kdy se tento dluh kontrahoval? - Při plození. -
Když tedy pohlédneme na člověka jako na bytost, jejímž bytím je trest a pykání, tak ho již zahlédneme ve správném světle. Mýtus o upadnutí do hříchu (ačkoli byl pravděpodobně jako celý judaismus vzat ze Zend Avesty (Bundeheš, 15) je tím jediným ve Starém Zákoně, čemu mohu přičíst metafyzickou, ačkoli jen alegorickou pravdu, ba je to to jediné, s čím se mohu ze Starého Zákona smířit. Ničemu jinému se totiž naše bytí tak nepodobá, jako důsledku chybného kroku a trestuhodné rozkoše. - Chceme-li vyměřit stupeň dluhu, kterým je naše bytí zatíženo, pak pohleďme na utrpení, jež je s ním spojeno. Každá velká bolest, ať tělesná či duševní, říká, co si zasloužíme: neboť by na nás nemohla dolehnout, kdybychom si ji nezasloužili. Že také křesťanství vidí naše bytí v tomto světle, dokazuje jedno místo z Lutherova komentáře ke Galatským, kapitola 3: "My všichni jsme tělesně a věcně subjektem ďábla a cizinci ve světě, jenž je tím vlastně prvním a Bohem. Proto chléb, který jíme, nápoj, který pijeme, šaty, které nosíme, dokonce vzduch a vše, čím tělesně žijeme, je v moci ďábla."
A tomuto světu, tomuto bojišti trýzněných a úzkostných bytostí, které mohou existovat jen tím, že jedna požírá druhou, kde tedy každé zvíře vyzbrojené zuby je živým hrobem tisíce jiných a jeho sebezáchova je řetězem mučednických smrtí, kde potom s poznáním roste schopnost pociťovat bolest, která proto dosahuje svého nejvyššího stupně v člověku a to tím vyššího, čím je inteligentnější; k tomuto světu byl přitažen systém optimismu s cílem demonstrovat nám jej jako nejlepší ze všech možných. Absurdita je křiklavá. - Optimista mě vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle se svými horami, údolími, říčkami, rostlinami, zvířaty atd. - Cožpak je však svět kukátko? Na vidění jsou tyto věci ovšem krásné; ale být jimi je něco zcela jiného. - Pak ten, kdo není pokrytec, bude těžko disponován k tomu, zpívat Aleluja.
Jiný doklad toho nám dává později často zmiňovaný mrav Thráků, o němž vypravuje nejprve Hérodotos (V, 4), že novorozence vítali nářkem a líčili mu všechno zlo, které jej nyní bude potkávat; naopak mrtvého pochovávali s radostí a žerty, protože konečně unikl z tolika velkého trápení. V jednom krásném Plútarchově verši (De audiend. poet.) to zní takto:

Truchli nad narozením, jím se vchází do zla:
V smrti se bída skončí,
Tu chval, příteli, a raduj se při pohřbu.

A v důsledku stejného pocitu měl již od raného věku Swift zvyk (jak informuje Walter Scott v jeho životopise), netrávit narozeniny jako časový bod v radosti, ale v zasmušilosti. K tomu si četl místo v Bibli, v němž Job proklíná den, kdy se narodil svému otci.
Sofoklés má v Oidipovi na Kolónu (1225) následující stručné vyjádření:

Nezrodit se vůbec
je moudrostí největší;
kdo na svět přijde však, je druhá výhoda
co nejrychlej se vrátit
tam zas, odkud vzešel.

A přece již Homér pravil:

Jistě nic ubožejšího než člověk na světě není
ze všeho tvorstva, co na této zemi se hýbe a dýchá.

Dokonce Plinius říká: "A proto z léků a ze všech statků, jež člověk ve své přirozenosti má, není nic lepšího než včasná smrt."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm