Lidská duše, to je babylón! (citáty o nevěře)

2. května 2011 v 16:50 | Misantrop
Giotto: Infidelitas (Nevěra)

Lidská duše, to je babylón! Kdo se v ní vyzná! Od nenávisti k opovržení, přes úctu a zbožňování a zase zpátky, skok stranou a dva vpřed, zlé i dobré, vznešené i bídácké, nevěra a současně nekonečná láska, polibky a rány, nactiutrhačská obvinění a obdiv bez mezí.

*

Hledal jsem duši sobě podobnou a nemohl jsem ji najít. Prohlédl jsem všechny kouty země, ale má vytrvalost byla marná. Přece však jsem nemohl zůstat sám. Potřeboval jsem někoho, kdo by schvaloval mou povahu, potřeboval jsem někoho se stejnými názory jako já. Krásná žena soucitně na mne pohlížela. Tu zamířila se sklopenýma očima skromným krokem po trávníku směrem ke mně. Spatřiv ji pravil jsem: "Vidím, že dobrota a spravedlivost se usídlily v tvém srdci: nemohli bychom žít spolu. Teď se obdivuješ mé kráse, která ohromila nejednu ženu, avšak dřív nebo později bys litovala, žes mi věnovala svou lásku, neboť neznáš mou duši. Ne že bych ti někdy byl nevěrný: oddá-li se mi žena s takovou odevzdaností a důvěrou, oddám se s nemenší důvěrou a odevzdaností též já jí. Ale zapamatuj si jedno a nikdy na to nezapomeň: vlci a jehňata se na sebe nedívají zamilovaně."

*

Nikoli "vírou" se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími, mezi Židy a Nežidy ("bližní" vlastně souvěrec, žid). Tím, že nezná hněvu proti nikomu, že nikoho nepodceňuje. Tím, že se u soudů ani neukáže, ani nedovolí, aby si naň činily nárok ("nepřísahat"). Tím, že se neodloučí od své ženy za žádných okolností, ani když je dokázána ženina nevěra. - Všechno v podstatě jediná věta, všechno následky jediného instinktu.

*

Neprchli jste vy mně ani já neprchl vám: svou nevěrou jsme si vzájemně nevinni.

*

Sex je vášeň tak veliká a tolik živelná a nespoutaná, že většinová část loajálních občanů státu cítí potřebu oklestit ji pseudocudnými morálkami, hlásajícími manželství a věrnost. Živelnost a vůbec nekontrolovatelné vášně všeho druhu jsou nebezpečné pro jejich státy. Nechtějí zapudit sexuální touhu, protože jednak sami moralisti jsou taky jenom tvorové z masa a kostí, a pak: sex je přece důležitý pro stálý přírůstek nových a nových občánků pro zdárný chod státu. A čím lidnatější stát, tím se zdá být mocnější. Moralisti vedou útok hlavně proti přirozené promiskuitě, protože to je nevěra a ta znamená chaos: přesný opak škatulkového státního pořádku! Chtějí tak zbavit idioty, kteří jim na to skočí, opravdové radosti, již přináší jen nezřízené ukájení všech přirozených choutek. Jestliže se podaří sex zahnat do jedné manželské postele na celý život, a to ještě kvůli výrobě dalších dělníků a vojáků, pak vzroste síla těch, kteří svou morálkou, oblbující hloupý lid, sledují získání moci. A vítaným pomocníkem je vždycky opět to zkurvený náboženský desatero, přikázání VI.: nesesmilníš! Moralisti, tj.: lidi, dychtící po moci, snad chtějí ztlumit vášně tam, kde se jim nehodí a přeřídit je tak, aby vypukly, kde se jim to hodí. Jak rádi by byli, kdyby se jim podařilo přimět idiota, který je schopen podřezat si žíly z nešťastné lásky, aby převedl svou sebevražednou vášeň z pole lásky na pole slávy a cti!

*

Shakespeare jako by znal jen samá "podpásová" témata. Také ve Snu jde především a pouze o ty věčné a mně navýsost protivné "slasti a strasti lásky, nevěry a žárlivosti". "Kultura člověka se odehrává jen od pasu dolů"...

*

Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého "člověka".

*

Z "domova" jsem si přinesl rozečtenou autobiografickou knížku od známé české prvorepublikové a protektorátní herečky Adiny Mandlové s názvem Dneska už se tomu směju. Tuto knihu si vypůjčil v knihovně táta, ale Já jsem se do ní nakonec ze zvědavosti také začetl a shledal jsem ji docela zajímavou a poutavě napsanou. Je to sice ve slohu dívčího deníčku, říznutého bulvárními tlachy, prostě ženská literatura, ale poskytuje to dobrý, jiný, osobní, autentický pohled na historii a hlavně do zákulisí "velkého světa" filmového a vůbec uměleckého prostředí. Nekonečné mejdany, promiskuita, samí teplouši, komouši, perverzní lidé, Židé a položidé, různí zbohatlíci, nekalí kšeftaři, politici, zrady, nevěry, nenávisti, závisti a pomluvy, kolegiální řevnivost, nezdravá ctižádost, intriky, sebevraždy a pokusy o sebevraždu, nechtěná těhotenství, potraty - všechny náležitosti mondénní společnosti jsou zde přítomny ve velkém množství a v míře vrchovaté. Milovníci a hlavně milovnice skandálů, afér a bulvárních historek si přijdou na své. Takže v polovině knížky už je mi Adina Mandlová naprosto protivná a odporná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm