Nenávidím svoje město! (část druhá)

13. května 2011 v 18:30 | Misantrop

Ušlechtilý outsider

*
Pavel Michek: Další z ušlechtilých outsiderů - nebojím se toho patetického slova - a takto můj spolužák z mateřské školky. Kdo si dnes ještě vzpomene na jeho "teroristický vpád" na Městský úřad v Políčkách s atrapou granátu? Vypálili mu cejch "chronického stěžovatele" a udělali to bez anestézie, tak jak to dovedou jen Oni - však už víte po všech těch letech koho tím "Oni" myslím! Nechali ho v kriminále zemřít na hladovku, klidně a bez velké publicity se ho pohodlně zbavili! Vždyť kdo by se zbytečně mazlil s nějakým obtížným kverulantem? Ale kdo ho znal, ten vám řekne něco jiného: Že každou nespravedlnost, spáchanou na někom jiném, pociťoval jako svou osobní újmu; že každou nepravost tohoto světa chápal jako svůj soukromý problém a jako svoje selhání! A tak se jednoho dne "ozbrojil" napodobeninou granátu a šel "zahájit diskusi". Byla to zoufalá a předem marná akce a Pavel musel vědět, kam to povede a kde to skončí. Přišel, aby si vymohl celospolečenský diskurs, ale Oni ho zase podvedli! Jednali s ním jenom proto, aby ho dostali za mříže! Pomlouvali ho, v neúspěšné snaze udělat z něj lotra, že prý si pěstoval na zahrádce marihuanu a kdesi cosi... Tím se odmítám zabývat, to je irelevantní, to byla jeho věc, u čeho relaxoval, stejně jako nikomu není nic do toho, když si někdo vyrábí domácí rybízové víno. Blázen to nebyl, jinak by ho nešoupli do kriminálu, ale rovnou do blázince. Jako by se za ním zavřela voda. Ani vidu, ani slechu. Oni likvidují své nepohodlné v tichosti a tajně - nu, jako každá jiná mafie! Pavlův osud a pád ostatně předurčila už výchova, jež mu byla vštípena jeho věřícími rodiči. To křesťanské přikázání života v pravdě, které nakonec zničí samo křesťanství a možná, že i Pravdu samu, zničilo i Pavla Michka, rebela s příčinou.
(Misantrop: Škarohlíd)
*
V lese se nejlíp pozná, jak by měl svět vypadat a jak vypadá. Ve městě mám pocit fatální odtrženosti od reality. Takovýto nádherný, bezstarostný život polozvířete, jímž se cítím být, by se mi líbil pořád. Lidský život je příliš složitý, komplikovaný a nákladný. Člověk je slepá ulička vývoje. A lidé se tou slepou uličkou ženou bezhlavě vpřed, čemuž říkají "pokrok", ale brzdy nemají. To nemůže skončit jinak než katastrofou. A ty lidi! Ti kdyby nebyli... Někteří jsou tak drzí, že ani neuhnou z cesty a vykračují si pánovitě prostředkem, jako kdyby jim patřil svět, a ještě k tomu na mne vrčí jejich pes. Kvůli takovýmto nepříjemným zážitkům a zkušenostem s lidmi se jim vyhýbám, jak jen mohu, i kdyby šlo jen o letmé potkávání. Jinak bych nevyšel ze stálých konfliktů, až bych získal neoprávněnou pověst kverulanta, rabiáta a recidivisty, anebo bych posléze jako hromadný vrah skončil za mřížemi.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Nová trasa se mi líbí. Žádný čokl v cestě, žádný krám, kde je zvýšená koncentrace lidáků. Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše - jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Buďto šílím Já, nebo šílí doba - to už není normální tohleto. S hrůzou a s vyplaveným adrenalinem v rozbouřené krvi postupuji obezřele předměstím, jako by to již více nebyl můj domov, nýbrž nepřátelské území. Naštěstí se to dnes večer obešlo bez obvyklých psích hlídek a nikdo mě neotravoval. To je však výjimka. Ráno mě stejně, jako vždycky, zburcuje jekot sousedčina čokla pod mými okny. Už nikdy nebudu mít pokoj, dokud se neodstěhuji pryč z tohoto pekelného psince. Nenávidím tohle město. A dostat se z něho pryč bude v příštích letech převládající myšlenkou, k níž upnu veškeré své úsilí pracovní i mimopracovní. To už se nedá vydržet.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
A moje milé krávy! Nevím, jak lépe vypovědět, že je rád vidím. Pohled na jejich mírnou oduševnělost a výraz jejich životní moudrosti je lékem na všechny chmury. Kdybych byl svobodným sedlákem nejen podle jména, jež nosím a na něž jsem náležitě pyšný, chtěl bych chovat krávy. Měly by se u mne jako na svobodě, ba lépe, neboť bych je chránil jako vlastní život. Žít životem svobodného sedláka - to by se mi líbilo též. Tady v tom venkovském klidu a tichu a v té samotě si znovu uvědomuji, jaká to zvrácenost žít v lidmi přecpaném městě. Toho strašného rámusu tam a smradu - a lidí... Vzpomněl jsem si zase na dědu a na jeho venkovské stavení kousek odtud v nejbližší vesnici. Tam je také takový rajský klid. Tu jeho bývalou usedlost bych teď bral. Vždycky mě rozesmutní až skoro k pláči, že děda už není a jeho chalupa je mi navždy nedostupná. Tam bych byl šťastný. Musím si něco podobného sehnat. Musím.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Dlouho jsem nebyl ve městě. Chodím jen po okraji. A ještě i to jen s krajní nechutí. A když se blížím městu na dohled, mám takový divný pocit; jako kdybych se blížil k hnízdu obávaných afrických divokých včel nebo ke krysímu doupěti nebo k válečné linii. Zde každé přirovnání kulhá, neboť odpornější pakáž v živočišné říši neznám! Město. Fuj, těch tam je!
Město - Svět Práce a Obchodu. Kdo by si o Nich zjišťoval fakta jen zvenčí, z notného odstupu, např. skrze mediální vysílání a z reklam, nabyl by dojmu, že žijí jen pro zábavu, žrádlo a chlast; že jedinou jejich starostí je nepropásnout nové výhodné telekomunikační tarify, sportovat s přáteli a nezasmrádnout přitom od potu a dodat si pocit bezpečí správnými ultralehkými a ultratenkými vložkami. A zase by to byla lež! Je to přesně opačně: Na prvním místě je práce.
*
V přírodě je volnost. Kromě člověka je tam dost místa pro každého, potrava i úkryt. Před nepřáteli lze utéct, zdaleka se jim vyhnout, bojovat s nimi, zničit je! Ve městě to není tak jednoduché: Samotná triviální chůze po chodníku je problém! Lidé si zpupně vykračují, neuhnou z cesty ani o píď, narážejí do tebe, odstrkují tě a tlačí se na tebe jako v milostném zápalu. V našem kulturním okruhu se pokládá za slušné zachovávat k druhé neznámé osobě jistou intimní vzdálenost, tj. nelepit se na ni. U nich je to možná tak půl metru, u mne tak půl kilometru! Proto se mi nedivte, že tak trpím v přeplněných ulicích. I slovo "přeplněný" má u mne daleko subtilnější význam! Míjet člověka na dlažbě chodníku, to je jako otevřít nafouklou prošlou konzervu. Nic příjemného. Stejně jako zkažená konzerva se dme falešnou pýchou a stejně tak je i nechutný a páchne. Stačilo by do něj pořádným čínským vykosťovacím dranžírákem prorazit malou dírku, a bylo by po něm. To ale naneštěstí nejde, protože by to asi způsobilo nevítaný sběh lidu, který by mi vyčítal "co blbnu" a ať nedělám "výtržnosti". Kromě toho bych se možná dost umazal od jeho krve. Ty moje zničené šaty by mě nakonec mrzely nejvíc.
*
Odcházím denně do lesů s vtíravým pocitem naděje, že lidstvo už je tak dalece zdegenerované, že už to je úplně nemožné a že příroda, náhoda, osud či prozřetelnost musí co nevidět způsobit jeho neodvratitelný kolaps. Ten pocit je tak silný, že se při návratu do města dívám, zda je lidstvo ještě pořád tam a obhlížím svoje stopy, jestli už je země nelíbá.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Tady v tomto příměstském lese je pro mne ostatně prostředí čím dál víc nevyhovující. Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý - představte si to! Ale nyní? Mám na tento les nezapomenutelné vzpomínky, ale jak říkám: jeho funkce tiché a nedobytné pevnosti před nenáviděnými lidáky už přestává sloužit mým potřebám. A není to přitom moje chyba! Zrovna dneska tady zase rajtoval někdo na motorce, potlouká se tu okolo moc lidí a z blízkého města pod kopcem, jakož i z nedaleké muniční továrny, doléhá čím dál víc toho jejich odporného průmyslového hluku. Pryč odtud, pryč! Co nejdál! Už to tady zkrátka není ono. Co jen se mnou jednou bude, až mě tíha okolností přiková k městu, k práci, k obyčejným praktickým záležitostem? Toulat se a tábořit po lesích budu v každé volné chvíli až do smrti, to vím určitě, avšak jsem si také jist jinou smutnou věcí: že mi ty chvíle rozhodně stačit nebudou.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Ale to jsou jen úvahy zimní, úvahy z tohoto proklatého společného baráku, z této proklaté hibernační cely. V létě zase celý zázračně obživnu a se rozjařím v lůně laskavé matky Přírody, daleko od otravných lidí, daleko od tohoto hlučného města, kde bez přestání buď štěkají psi, nebo když oni konečně na chvíli zmlknou, tak zase rachotí po nebi celé eškadrony stíhaček jako při nějakém náletu, jako kdyby byla válka, nebo co! Doma mezi zdmi to ještě ujde, stěny trochu ten rámus utlumí, ale venku mi úplně zaléhají uši. Divím se, že to nikomu nevadí, tak jako mně. Co peněz tahle hlučná zábava stojí a k ničemu to stejně není dobré. To se připravují na válku? Dejte mi raketu země-vzduch a Já vám ukážu válku!
*
MĚSTO
Syndrom veverčí
Důchodci staří i mladí
Vyhlížejí unaveně autobus
Všude je tam samý hnus
Tam mají i panny zkušenosti prostitutek
V duchu už dávno jsem odtamtud utek
Posedávání po městských lavičkách líně vypadá
Úplně ale ne
Polykači dýmu
Prachu a nikotinu
Už nemůžou dál
Šedivá záplava, nové domy
Dělnické ghetto postupuje, kácejí stromy.
(Misantrop: Básně a písně)
*
Na ulicích je příliš mnoho lidí, na můj vkus; sídliště pak připomíná jeden velký psinec. Tohle chození domů z lesa přes město mi nevyhovuje. Radši bych žil někde na úplném okraji vsi, abych nemusel procházet těmi davy rozmrdanými. "Mor lidstvo zchvať!", utrousil by asi Timón Athénský.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Probíjím se s láteřením ulicemi předměstí. Jako vždy mám proč láteřit: Po včerejšku jsou všechny chodníky celé posrané od psů. "Pěkný" psinec z toho sídliště tady udělali, jen co je pravda! Leze mi to tu na nervy čím dál víc. Cikánská čtvrť hadr! Odporná rasa ti lidé. A psi? To pro mne nejsou žádná plnokrevná zvířata, jako třeba zvířata v lese. Ne, psi jsou nástroj. Jen další nástroj lidí ke kažení světa. Mnozí psi jsou dokonce lidštější než ten nejlidštější člověk - v tom nejhorším smyslu slova "člověk". Když totiž s někým dlouho žijete, nakonec získáte stejné vlastnosti. Pryč od nich!
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Zapadajícím krvavým sluncem zbrocený les byl sice úchvatný, ale ty lidi všude! Odbočil jsem na prázdná luka, abych se tudy oklikou po polních cestách a kolem překrásného borového solitéra vrátil domů a sotva jsem uhnul z cesty, už po ní jeli zase dva cyklisté. Takto přelidněno, co letos, tu nikdy nebývalo - zvláště ne po setmění. Horší se to, horší. Za chvíli už nebudu mít kam se vrtnout, kde se v klidu a o samotě projít. Že to nejde ve dne, na to jsem si už lidužel zvyknul, ale nemít od lidí pokoj ani po setmění daleko za městem, to je vrchol hnusu, na který si zvykat nemíním. Dnes byl divný den. Den jako stvořený na sebevraždu. Jsem psychicky na dně. Ve městě je taky plno té pakáže.
(Misantrop: Reinlebensborn)
*
Půlměsíc již také vyšel, zahalen v průsvitných cárech řídkých mraků. Kouzelná noc. Ani se mi odsud nechce. Záhy se totiž ukáže proč. Dole na kraji lesa, u studánky, na předměstích, všude, je plno hulákajících, zpovykaných, ožralých lidí, plno nesnesitelného kraválu, tzv. "hudby", jak oni tomu říkají, aniž tomu zbla rozumějí, a ovšem plno psího štěkání. Chci se jim samozřejmě obloukem vyhnout, ale skoro ani nemám kudy jít. Všude to mají dnes v noci obšancované. Zase jako by se domluvili! "Je-li jeden, jsou všichni", jak říká Shakespearův Timon Athénský. Znovu jsem si připomněl, jak je nezbytné napnout všechny příští síly a finance na jediný cíl: odstěhovat se odtud co nejdřív pryč, někam na venkov, kde nebude tolik lidí v cestě, protože tady už je to čím dál horší a přestává mi to tu vyhovovat.
(Misantrop: Reinlebensborn)
KONEC

<<< zpět na prvou část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm