Nenávidím svoje město! (část prvá)

13. května 2011 v 18:27 | Misantrop



Přejít obyčejnou ulici nebo výpadovku za městem se stává čím dál větším problémem. Brzo nezbude poslednímu vytrvalému chodci než zastavit provoz vhozením klády do jízdní dráhy, aby mohl jako černošský sprinter za hlasitého troubení aut a nadávání řidičů přeběhnout na druhou stranu. A tam, na posledním přežívajícím kousku travnatého dálničního náspu, nebude na chudáka chodce čekat vysvobození a úleva v čistotě přírody, nýbrž pokálený výběh na venčení smeček drzých čoklů, kteří se na něj okamžitě vrhnou, protože jim vstoupil do jejich domnělého teritoria.
*
Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí - planeta psů! Já mívám také takovýto pocit. Snad je to tím, že Já už do toho jejich divného světa nepatřím, nebo že se mu přinejmenším čím dál více vzdaluji. Vždy jsem si sice přál planetu bez lidí, nějakou Planetu opic, ale tohle - planeta psů - není zrovna ten případ. Příliš si spojuji psy s lidmi, ba málem mi splývají v jednoho potvora; někdy se mi dokonce zdá, jako by tam dole ani neštěkali psi, nýbrž lidé.
*
Cesta do práce je ovšem hrozná. Poličská "magistrála" je tolik ucpaná smradlavými auty, že je mi na zalknutí! Smradu jako v Cařihradu! Strašné. Nejraději bych si navlékl na nos a přes ústa tu protismogovou roušku, jakou nosí Japonci v těch největších velkoměstech. Jedno auto za druhým! Pakáž líná, zpohodlnělá! Já bych jim ty smradlavé vehikly zakázal! Když si představím, že takových toxických smraďochů jsou na světě milióny a že denně vychrlí do zemské atmosféry tuny jedovatých zplodin, pak se to musí jednoho dne někde projevit a něco se musí stát. Takové to tu dřív nebývalo. Ani před pěti lety ne! Co bude za dalších pět, deset, dvacet let, to se bojím domyslet.
*
Uprostřed chodníku, pod tím klenutým starým javorem, se rozprostírá obrovské, jakoby lidské, zmrzlé psí lejno. Určitě ho má na svědomí ten blbec Humeník, to by mu bylo podobné. Zasloužil by pětadvacet na holou - a veřejně! Schopenhauer také v jedné brilantní a originální úvaze píše, že bití je pro člověka, jenž je bijícím živočichem (a proto nás prý nejvíc pobouří, když nějaký člověk někoho pokouše), ten nejpřirozenější trest a co kdo nechápe rozumovými důvody, pochopí bitím. V Singapuru by jej ostatně za takové znečišťování ulic ani jiný trest nečekal; tam stačí vyplivnout žvýkačku na zem, abyste si koledoval minimálně o pokutu, maximálně o výprask bambusovou holí. Singapur je ovšem jiná země, jiné město a jiná kultura. To jen tady v Čechách si sereme pod sebe, sereme na sebe, sereme jeden druhého - a nikoho to nesere! Já bych takového chlapa s čoklem chytnul za flígr a nechal bych jej za to sraní na ulicích měsíc zametat chodníky se zahanbující cedulkou pověšenou kolem krku s nápisem TO MÁM ZA TO, ŽE SERU NA ULICI, PROTOŽE JSEM TO NEJSTUPIDNĚJŠÍ HOVADO POD SLUNCEM. To by zde ovšem muselo panovat právo a pořádek a svoboda jednotlivce nebýt obtěžován tupými hlavami, které si však mohou dovolit úplně všechno, jak vidno.
*
Před úsvitem nového slunného dne pějí kosi na sídlišti svou jarní píseň. Je to nádhera. Radši bych je poslouchal, dokud znovu neumlknou, než šel do práce, připojiv se k proudícím davům. Jakmile jsem došel k hlavní silnici, kosy přehlušil řev aut, jedoucích v jedné nekončící koloně. A toho smradu! Fuj! Všichni samozřejmě vytáčejí zmrzlé motory na sytič a Já to mám dýchat! To je prostě strašné. Přecházím silnici tak, že jednoduše vstupuji bezhlavě, leč nekompromisně do vozovky jako kaskadér, jinak bych nepřešel vůbec. Pořád ještě vám to nepřipadá strašné? V parku a v centru starého města už je dobře - až na ty zástupy nevolníků, kteří táhnou, spěchajíce, s hlavami svěšenými otročit všemocnému Stroji. A Já jsem tím davem pohlcen a unášen též.
*
"Rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka", jak píše Toole ve Spolčení hlupců. Je to pravda; kdyby se věci ubíraly správnou cestou, žil bych teď na vsi jako svobodný pán sedlák spjatý se svou půdou a se svým lesem, jak tomu chtěla příroda. Ale toto Bauertum, toto mystické spojení krve a půdy bylo kdysi násilně přerváno a moderní doba již pro tyto přirozené věci nemá pochopení ani podporu vlád. Jim jsou svobodní lidé k ničemu; ony potřebují masu nemajetných otroků a bezzemků, jež lze takto snadno ovládat. A tak to na protest proti mému ujařmení flákám. Jako kdysi za reálného socialismu. Však to dnes není jiné, spíš horší. Nechtějte po otroku, aby miloval svou práci!
*
Na venkově, na rozdíl od měst, nepotkáte čokla na ulici ani před krámem, ani žádné psohlavé hlídky, jež by lemovaly okrajové části sídlišť, jako je to vidět u nás v Poličce. Tento otřesný městský manýr na venkov naštěstí ještě nedorazil. Nanejvýš na vás nějaký ten voříšek zabafe odkudsi zpoza plotu. Vesnice jsou lepší než města.
*
Na přelomu dubna a května foukal od severu studený vítr, takže jsem zakusil zimy, ale teď napodruhé už bylo tepleji a zvláště dnes bylo již přímo krásně; domů jsem šel jen v maskáčovém tričku a v maskáčové vestě. Samozřejmě - vždyť mám jít zítra zase do roboty, takže se dělá hezky! Zase zpátky do lágru. Kam se hrabe zajetí babylónské starých Hebrejů! Tohle město není nevěstka babylónská, to je nevěstka poličská! Jak ji nenávidím!
*
Nenávidím města, protože to jsou místa s největší koncentrací lidí. Město je hned po pouštích, polárních pustinách, kráterech vulkánů a štítech nebetyčných velehor to nejnevitálnější místo na světě, semeniště epidemií a zločinu. Město je zkrátka pravé místo pro člověka. Proto mě tak rozčiluje, když lidi ničí prostředí, které je zase vhodné pro mne - přírodu.
*
Svoboda v mém pojetí je křehká rostlinka, která nesnáší tlačenici měst, vesnic a jiných lidských sídlišť. Jedině bez střechy a bez zákona je možné být svobodný. Maximálně se střechou stanu. Ten se dá sbalit a odnést na libovolné místo. Se lpěním na rodné hroudě se jeden stává snadným terčem všelijakých vyděračů, daňovými úředníky státu počínaje a sousedy konče.
*
Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvorovi ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy rozvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!
(Misantrop: der Weltabwender)
*
Váchal je v podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného "dvounožce", snad proto, že jak sám praví ve verších: "dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí." Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako "Diogenés v sudu", jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím.
(Misantrop: der Weltabwender)
*
Ale většinou tu bývá přeci jen větší klid než někde poblíž koncentráku zvaného Polička. Tam už je to úplně ztraceno, snad kromě dopolední pracovních dnů. Lidáci by měli pracovat neustále, Já nikdy. V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poděju na stáří, bude-li to takhle pokračovat - vlakem do pohraničních hvozdů?
(Misantrop: der Weltabwender)
*
V noci jsem se vydal na dosud holé pole podívat se na hvězdnou oblohu. Byla jasná noc, bylo mi zima, ale byla to nádhera - žádné světelné znečištění jako ve městě, všechny hvězdy třpytivě jasné a výrazné a bylo jich mnoho. Dokonce jsem viděl prolétat dvě družice.
(Misantrop: der Weltabwender)
*
Město ani vesnice ani lidi v nich mi nechybí. A jen nerad se vždy loučím s lesem a přicházím nazpět do pracovního lágru.
Je tma, pod sebou už vidím jako na dlani Poličku - lágr na dohled, zachraň se kdo můžeš! Nad tímto Ocelovým městem se duchově vznáší rudá záře od zamračeného soumraku. Vlevo se od jihu blíží bouře, která duní jako kanonáda Rudé armády. Dosud vzdálené blesky jsou tak zářící jako blesk sta fotoaparátů. Zdá se mi, že sestupuji do pekel. Tam k lidem.
*
Z dnešních od útlého dětství zkažených děcek se stane závadová mládež, která bude dál ničit ovzduší motorovými spalinami a která se bude, nevědouc co se sebou, bezcílně a zmateně poflakovat po parcích a kouřit tam, jak to vidíme dnes a denně dokonce i teď o prázdninách, kdy by mohla konečně svobodně vypadnout z měst někam do volné přírody a poznávat ji a zamilovat si ji a chránit ji... - ale ono je vlastně lepší, že se ta verbež škodlivá drží ve městech, protože tak může škodit jen tam a ne v posledních zbytcích ještě jakžtakž zachovalé přírody. A v přírodě už vlastně ani není tolik místa pro šestimiliardovou armádu lidských nájezdnických parazitů. Já bych je tu tedy nechtěl. Zničili by nejen přírodu, nýbrž i čím dál vzácnější samotu. Stačí mi tihle blbouni. Stačí jenom vědět, že tu někde nablízku jsou, ani je nemusím vidět, abych to nepociťoval jako kaňku na čistotě přírody, jako stín na výsluní mé duše. "Závadová mládež"! Dnes je všechno závadové, nejen mládež - člověk sám je jedna velká závada! Jak by mohla být jeho mládež jiná! Posledních deset tisíc let bych z dějin přírody nejraději vyškrtnul - nebo bych z nich raději vyškrtnul člověka, vyhladil ho jako nemoc, uzdravil bych Zemi, zbavil bych ji jejích šesti a půl miliardy parazitů!...
*
V lese je většinou ticho a klid a ta správná úroveň "nudy", takže teprve tady se pořádně vyspím.
Dorazil jsem po deváté hodině, postavil stan, najedl se a spal jsem až do večera do půl šesté. Víte, co to je? Přibližně sedm hodin nepřetržitého spánku? O tom si mohu nechat jenom zdát v baráku pitomém koncentráčnickém - a to doslova! Je to prostě paráda. Je to prostě dobrý život, dobré a ještě lepší trávení volného času. A prý abych si "odpočinul" doma! Nemožné! Navíc teď mám volno. Pět dní jsem si hrál na otroka, nyní jsem po tři dny svobodný - a to absolutně! Nikde nenajdete tak markantní rozdíl mezi otroctvím všedního pracovního týdne, mezi otroctvím vůbec, a svobodou. Nikde. Nikde a jinak také lépe nepoznáte, jaký je rozdíl mezi přírodou a městem. Příroda je harmonická a harmonizující, kdežto město je enervující a otřesné. Příroda je rovněž svobodná a osvobozující, zatímco město je jen ubohý pracovní lágr, který se nehodí pro nic jiného než právě pro to otročení, ale k žití to tam není.
*
Včera večer vypadla elektřina asi na dvě hodinky. Už jsem se chtěl radovat, že je po civilizaci a že ráno nebudu muset do práce, ale chyba lávky: zase to někdo spravil a jede se dál. Škoda. Tyhle výpadky proudu se ostatně mohou stávat jen tady v tom pitomým městě či spíš v tomhle pitomým baráku. Nenávidím. Zcestoval jsem celý svět, ale tohle se zažije jen tady. Ani na Seychellech, kde domorodci vytloukají špínu z prádla na kamenech v potoce, nevypadnul proud, i když se kolem přehnala tropická cyklóna. V Americe by už lidé vycházeli potmě rabovat, protože by si mysleli, že je konec světa nebo snad nukleární válka. Tady jsou výpadky elektřiny běžné.
*
Divím se, že ty otravné a hlučné smečky podvraťáků ve městě ještě nikomu nevadí; že si nikdo dost nahlas nestěžuje; že to vůbec dovolí veřejné mínění, policie a ubytovací řád. Zas to bude asi na mně, abych ztropil kvůli tomu nějaký skandál. Jako ostatně vždycky.
*
Ocitám se pomalu, ale jistě v pasti, odkud je čím dál těžší se dostávat. Lidstvo mě pomalu obkličuje a obléhá. Vždycky jsme bydleli na kraji města, kde stačilo jen přejít pole a rázem jsem se ocitl v lese, uprostřed zdánlivé divočiny, kde jsem málokdy potkal živáčka - tedy lidského živáčka, abych byl přesný. Tato moje základní životní potřeba, tyto idylické časy z dob zeleného mládí již neexistují. Lidská Rakovina toto všechno mezitím stačila pohltit. Během několika málo let! Než jsem se otočil, postavili mi kolem mne do cesty hradbu nových sídlišť a dopravních komunikací, takže místo dřívějšího okraje města se propadám spíše do jeho centra. Pohlcuje mě to zaživa. Zazdívá mě to zaživa. Musím si teď klestit cestu skrze rušné ulice, plížit se jako zloděj okolo dlouhých řad domů, odkud si na mne otvírá uštěkanou tlamu kdejaký podvraťák za plotem. A když se pak vynervovaný konečně dopotácím k lesu, stejně ještě nemám zdaleka vyhráno. Rakovina je tam totiž taky. Venčí tam čokly, rajtují na motorkách, prohánějí se v autech, stavějí si tam víkendové chatky atd., je jich tam zkrátka plno, rok od roku víc a víc - příliš mnoho na mne.
*
Vzpomínám, jak jsme si jako malí kluci ze sídliště chodívali hrát na indiány a zálesáky do blízkého přilehlého lesa. Tam, v zarostlém bývalém kamenolomu jsme prožívali svá první dětská dobrodružství v lůně přírody, tam jsme vedli své dětské "války", tam jsme jakoby putovali pustou "džunglí" za poklady neznámými. Nu ano, častokrát jsme se vraceli domů, do "civilizace", notně k smrti unavení, špinaví, potrhaní, zdrápaní, popálení od kopřiv, potlučení a pobodaní od včel - , ale šťastní a vyřádění. Tam jsme si také vařívali na ohníčku jednoduché polévky z Vitany nebo tzv. "mátový čaj" z posbíraných lístků okolních rostlin. Ale prosím vás, jaká se to tehdy vyluhovala ve vodě "máta"! Tak jsme tomu říkali my nevědomí kluci. Ale po pravdě řečeno, a s mými současnými znalostmi bylin v hlavě, musím připustit, že jsme tenkrát měli velké štěstí, že jsme se neotrávili nějakým rulíkem nebo durmanem. No a co! Ale byla to krásná selanka, oproti dnešku. Škoda, jímá mě nad tím smutek a nálada melancholická. Jako by se mi usadil černý havran na levém rameni. Vtírá se do duše ono Poeovo never more, "už nikdy více", tak ten havran kráká. Dnes už se to báječné místo dětských her nadobro změnilo a ve zlé obrátilo. Les prořídnul, stromy povyrostly a zestárly, jako bohužel my všichni, a povaluje se tam nyní spousta odpadků a skleněných střepů z blízké zahrádkářské kolonie. Žádné děti si tam již nehrají a město se plíží jako smrt nepozorovaně čím dál blíž. Nemám už radost ze života. Život mě začíná nějak unavovat...
Stejně je to zajímavé: Oficiálně má tohle mé rodné městečko relativně pořád stejný počet obyvatel, ale přitom se za uplynulých čtyřicet let postavilo již tolik nových panelových sídlišť a rodinných domků na jeho okrajích, že by se tam vešlo skoro ještě jedno takové městečko. Je to divné. Dětí jako smetí nikde nevidět po venku běhat a hrát si, leda tak všudepřítomné láje čoklů s nezaměstnanými paničkami, ale furt se staví a buduje. Buďto nám tedy někdo z nejvyšších míst fikaně lže a zastírá skutečný stav populace, aby to nevypadalo tak hrozně, nebo to jsou byty pro černé duše. Nevím, co za debilitu se za tou záhadou zase skrývá, ale nelíbí se mi to.
Takové prostředí se opravdu málo hodí k životu. K životu podle mých měřítek. Ve městě se dá opravdu jen chodit do práce a z práce jako otrok, anebo za nezbytně nutnými pochůzkami. Jinak je lepší být doma a nikde se venku mnoho neexponovat. Kolikrát se musím až nutit, sbírat kuráž, rozebírat pro a proti, zvažovat, rozmýšlet se, užírat se touhou, čekat na trojčivou náladu, abych vůbec udělal takovou dříve samozřejmou a libou věc a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jak ten je potom ale omamný! - Avšak daleko častěji si to nerozumné dobrodružství odpustím docela, představím-li si, že sotva otevřu dveře, hned na mě jukne nějaký odporný lidský ksicht, jejž si tak nepřekousnutelně hnusím. Někdy doslova kličkuji na ulici, vyhýbám se obloukem chodcům; v půli cesty se třebas vracím domů, znechucen obtěžováním projíždějících a manévrujících aut nebo rozvzteklen na nejvyšší míru dorážením kdejakého z mnoha psisek, který na mne jistotně skočí hned za prvním rohem. Za takových podmínek ztrácí procházka jakýkoliv smysl. Stává se jen zbytečným martýriem bez vykoupení. Mění se v adrenalinový sport, v neurotickou hru na schovávanou a na kličkovanou.
*

část druhá --->





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm