STEFAN ZWEIG - výpisky z díla

20. května 2011 v 12:47 | Misantrop |  Četba

(1881 - 1942)


(Die Heilung durch den Geist, Léčení duchem)
Společenská omezení, století od století přísnější, zužují a pokřivují naši citovou energii a zvlášť sexuální život kulturního člověka je těžce poškozen. Působí někdy dojmem zanikající funkce, tak jak se to jeví u našich orgánů, našeho chrupu a našich vlasů. Duše člověka se však tajuplným způsobem nedá oklamat o tom, že za bezpočet nových, dokonalejších ukojení rozkoše, jež jí dennodenně předstírají umění, vědy, technika, ovládnutí přírody a jiné životní příjemnosti, jí byl vzat nějaký jiný, plnější, divočejší a přirozenější druh slasti. Něco v nás, snad biologicky utajeno v nějakém koutě mozkových cest a proudící spolu s krví našimi tepnami, se v každém z nás mysticky rozpomíná na onen prapůvodní stav bez sebemenší vnitřní zábrany: všechny ty dávno kulturou přemožené instinkty, krvesmilstvo, otcovražda, pansexualita straší ještě v našich přáních a snech. A dokonce i v hýčkaném dítěti, které bylo zrozeno tím nejjemnějším a bezbolestným způsobem vysoce kultivovanou matkou v přepychovém sále soukromé kliniky zbaveném bakterií, elektricky osvětleném a příjemně vyhřátém, procitne ještě jednou bývalý pračlověk; ještě jednou musí projít po stupních celé tisícileté řady od zmatených prapudů až k sebeomezení a zažít a protrpět si na svém drobném narůstajícím tělíčku ještě jednou celou výchovnou práci, vedoucí ke kultuře. Tak v každém z nás přetrvává nezničitelná vzpomínka na bývalou svéprávnost a v mnoha okamžicích touží opět naše etické já docela zdivočele po anarchii, po volnosti nomádů, po zvířeckosti našich počátků.
Svobodu lze vyškrtnout ze sbírky zákonů, ale nelze ji vyškrtnout z paměti.
*
(Verwirrung der Gefühle, Zmatení citů)
Příroda, věrna svému mystickému úkolu zachovávat tvůrčí mohoucnost, zapouští vždycky do dítěte osten proti otcovu sklonu a posměch. Nechce pohodlné, bezkrevné dědictví, pouhé pokračování a následování z pokolení do pokolení: vklíní vždycky nejprve opak mezi jedince stejně uzpůsobené a teprve po lopotné a plodné oklice dovolí mladšímu, aby se vrátil na dráhu předků.
Možná že toto opájení vlastní šťávou, toto časem plýtvající běsnění proti sobě samému patří nějak k povaze každého silného a pout náhle zbaveného mládí.
Cítil jsem se sdostatek pevný, abych se dík své vyprovokované vůli zřekl všech méněcenných zábav, zmocnila se mne nedočkavost vyzkoušet promarňovanou sílu na poli duchovním, dychtivost po opravdovosti, střízlivosti, ukázněnosti a přísnosti. V té době jsem se cele zaslíbil studiu jako klášterní obětní službě, nevěda arci o výsostném opojení, které mě očekává ve vědě, a netuše, že i v onom umocněném světě ducha jsou pro bouřliváka vždycky přichystána dobrodružství a nebezpečí.


Nic neuchvacuje tak mocně mladistvou mysl jako vznešeně mužná chmurnost: Michelangelův Myslitel upřeně zahleděný do vlastní propasti, Beethovenova trpce dovnitř vtažená ústa, tyto tragické masky všelidského utrpení dojímají mohutněji nezralou mysl než Mozartova stříbrná melodie a zvučící světlo kolem Leonardových postav. Mládí, samo o sobě krásné, nemá potřebu jasu: v přemíře životních sil tíhne ke všemu tragickému.
*
(Phantastische Nacht, Fantastická noc)
Kdo jednou našel sám sebe, nemůže už nikdy nic v tomto světě ztratit.
*
(Brennendes Geheimnis, Mučivé tajemství)
Také on má nyní své tajemství. Jmenuje se nenávist, bezmocná nenávist k nim oběma. Edgarův neklid byl tentam. Konečně se kochal čistým, jasným citem: nenávistí a nepokrytým nepřátelstvím. Ale rty byly dál tvrdé. Věznily za zuby tajemství nenávisti. Jeho nenávist vycenila zuby. Jeho nenávist byla vypočtena na dlouhou dobu a neodkryla jediné zranitelné místo. Čím nevolněji se cítili, tím nasycenější blažeností zářily jeho oči, tím vyzývavější byla jeho radost. V nenávisti se naučíme mnohému a rychle. Nenávist zocelila jeho dětskou sílu. Nechápal vůbec už život od té doby, co viděl, že slova, za nimiž předpokládal skutečnost, jsou pouhé barevné bubliny, jež se nafouknou a rozplynou vniveč. Chlapec, který se potom vrátil do hotelu, byl někdo jiný. Byl chladný a jednal uvážlivě. Pak připravoval zúčtování! A čekal trpělivě, bez sebemenšího neklidu. Žádné tušení je nevarovalo, že nahoře v temné spleti větví je sledován každý jejich krok a že je s veškerou silou nenávisti a zvědavosti obemyká svým spárem dvojice očí.
*
(Buchmendel, Knihomol)
V našem světě, který se beznadějně stává stále jednotvárnějším, je všechno jedinečné den ode dne vzácnější.
Všechno výjimečné a mohutné v našem žití lze dokázat jen vnitřním soustředěním, vznešenou monománií, která je ve svatém svazku s šílenstvím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm