Pohádka se jim stává skutečností

3. června 2011 v 17:46 | Misantrop
Pohádka se jim stává skutečností

Blázni mě nějak přitahují. Tihle lidé si žijí v tajemné zemi bizarních snů, v neproniknutelném mračnu choromyslnosti, kde všechno, co kdy v životě viděli, milovali, všechno, co udělali, znovu pro ně ožívá ve vymyšleném světě oproštěném od všech zákonů, které řídí chod věcí a ovládají lidské myšlení.
Nic pro ně není nemožné, nepravděpodobnost neexistuje, pohádka se jim stává skutečností a nadpřirozeno je důvěrně známé. Kácí se stará hráz logiky, staré zdivo rozumu, stará přehrada myšlení - zkrátka zdravý úsudek. To všechno se řítí, hroutí před jejich ničím nespoutanou obrazností, která uniká do neohraničeného světa fantazie, kráčí mílovými kroky a nic ji nedokáže zastavit. Pro ně je všechno možné a všechno se může stát. Nemusí vynaložit žádné úsilí, aby zvítězili nad nějakými událostmi, překonali odpor, zdolali překážky. Stačí jenom jeden rozmar jejich klamné vůle a jsou z nich hned princové, císařové nebo bozi, vlastní všechna bohatství světa, užívají všech příjemností života, opájejí se všemi slastmi, jsou stále silní, stále krásní, stále mladí, stále milovaní. Jenom oni mohou být doopravdy šťastni, protože pro ně už Skutečnost neexistuje. Rád se zabývám jejich bloudícím duchem, jako se skláníme nad propastí, na jejímž dně víří proud neznámého horského potůčku přicházejícího neznámo odkud a pokračujícího neznámo kam.
Ale tohle naše sklánění nad puklinami zemské kůry nám není k ničemu, protože se nikdy nedovíme, kde se ta voda bere a kam odplývá. A co víc, tahle voda je stejná jako ta, která proudí na denním světle, i kdybychom ji viděli, nic nového bychom tím nezískali.
Stejně tak není k ničemu zabývat se myslí bláznů, protože i jejich sebepodivnější nápady jsou v podstatě myšlenky již známé, zvláštní snad jenom tím, že už nejsou spoutané, že nad nimi Rozum pozbyl vlády. Jejich vrtošivé zřídlo nás plní úžasem, protože nevidíme, odkud prýští. Určitě stačil třeba jen malý kamínek, který spadl do jeho proudu, a vlny se začaly vzdouvat, vřít.
A přesto mě blázni neustále vábí a pořád se k nim vracím. Proti mé vůli mě k nim přitahuje to banální mystérium šílenství.
(Guy de Maupassant: Paní Hermetová)

*

Ještě před nepříliš dlouhou dobou - neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? - převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů - fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů.
(z předmluvy k Sómadévovu Oceánu příběhů)

*

Čtu konečně ten Oceán příběhů od Sómadévy. Kniha je klenotem světové literatury. V originále se jmenuje कथासरितसागर - romanizovaně Kathásaritságaram, čili česky "Moře z řek příběhů". Ty krásné příběhy v příbězích, jež na sebe navazují a jež se skutečně jako řeky vlévají do jednoho velkého moře, mi svou poetikou a výstavbou připomínají naše evropské pohádky nebo mé oblíbené staré řecké pověsti (nacházejí se v nich indické obdoby Achilleovy paty, Trójského koně, Odysseova putování, příběhu o Hippolytovi a Faidře, vystupuje tu vůz slunečního boha taženého po obloze koňmi, nebeští bohové svádí pozemské krasavice, indický bůh lásky Káma, stejně jako řecký Erós, zasahuje své oběti šípem a podobně).

*

Důraz na dlouhé ženské vlasy sahá daleko do západní mytologie, až k příběhům o pohádkové Rapunzel s dlouhým copem, o rýnské víle Loreley, o Sif, severské bohyni se zlatými vlasy, a o anglosaské lady Godivě, která zcela nahá projela koňmo městem Coventry, oděná jen svými dlouhými vlasy.

*

Pokrytci všech zemí se teď spojují v bohulibém projektu na záchranu koní. Tato finanční akce by se však správně měla jmenovat "Fond na záchranu koňských handlířů". Kdyby totiž milovníkům koní doopravdy záleželo na těch ušlechtilých čtyřnožcích, které lidstvo zaměňuje za podobného tvora z pohádky "Oslíčku, otřes se!", usilovali by o to, aby se někdo z nich dostal k dostatečnému množství prudkého jedu a nasypal ho do vodovodní sítě nějakého velkoměsta. Měšťáci by se otrávili a jejich zahnívající mrtvoly by byly dobrým hnojivem pro šťavnatou pastvinu pro koně poté, co by byla zástavba zničena hodinou kobercového bombardování a poté, co by buldozéry konečně srovnaly tu betonovou odpornost se zemí. Koně by se tak mohli znovu volně prohánět po rozlehlé pláni, neobtěžováni nijakým parazitujícím přívěskem v podobě zparchantělého opičáka, jenž si ve své zkurvené touze podmanit si svět zvykl vysedávat na ztepilých hřbetech koní a jenž vyhání z ráje i ostatní zvířata, jako kdysi ztratil ráj on sám vinou náboženství - toho jedině pravého prvotního hříchu člověka.

*

Stupeň vyspělosti té které bytosti se pozná podle toho, jak moc se rozmnožuje a čím míň zabíjí, tím je ta bytost na vyšším stupni vývoje. Lidi jsou stále jako děti: chlapci si dosud hrají na vojáky, holky si hrají s panenkami. Jako děti se člověk bojí být sám doma, věří ještě na pohádky a na strašidla.

*

Satan neboli ďábel je zase jen prachobyčejným výplodem církve! Ta jej dokonce potřebuje, jako každá vláda potřebuje svou opozici, ale přitom jsou v zákulisí, mimo všetečných zraků veřejnosti, jedna ruka. Svůj k svému. Já na bráchu, brácha na mě. Ruka ruku myje. Vrána k vráně sedá, oči jí nevyklove. Všechno jedna pakáž! Kreacionistická boží pohádka potřebuje mít svého zlého démona. Jak by jinak vysvětlili přítomnost "zla" na Zemi? Přiznali by se k němu? To nikdy! Nikdy ne přímo a vždycky za to může někdo jiný: zlí bohové, zlá sudba, všelijací zloduchové, různé pronárody a nezkrotné bestie, jež je nutno vyhladit a pak už bude všechno fajn, zlotřilá klika oligarchů atd., atd. Stále naříkají, že jim někdo jiný kazí jejich pozemský ráj. Neustále musejí proto dozírat jeden na druhého a připomínat mu, aby "se choval jako člověk", a ne jako zvíře (případně jako prase, hyena apod.), aby nezapomněl projevovat svou "lidskost"; Řekové mají dokonce přísloví: "Jak krásný je člověk, je-li člověkem"! Toto zjevné rozdvojení vlastní identity, tato do očí bijící schizofrenie lidského druhu, je mi nepochopitelná. Jakoby ostatní zvířata měla někdy podobné potíže se svojí totožností! Kočka je prostě kočka. Chová se vždy jako kočka, projevuje se jako kočka. Nenapadne ji chovat se jinak. Nikdy nezapochybuje o svých kočičích způsobech a cokoli udělá, je to kočičí, není to lidské nebo nelidské, není to krávovina ani volovina! Žádná prasečina nebo psina! Vždy je to "kočičina"! Ale člověk má stálé a nekončící pochybnosti o sobě a nedovede se rozhodnout, čím vlastně je. Všichni lidé jsou prostě lidmi. Poznáš jednoho a jako bys poznal všechny. Rozdíly jsou bezvýznamné. Přesto jedni osočují druhé, navzájem se týrají a trestají, obviňují z egoismu a nesvědomitosti, jakoby právě tyto vlastnosti, a ne jiné, stály v cestě do rajské zahrady. Nedovedou si vymyslet jako Já něco mezi dobrem a zlem? Nějakou obdobu mého syna Misantropa? Na to zřejmě jejich inteligence nestačí.

*

Co je láska? Prostinká pohádka, mnohokrát vyprávěná.

*

Dočetl jsem Příběhy z moudrosti Indů. Za necelé čtyři dny! Knížka se velice dobře četla; také po grafické stránce se velmi povedla. Všechny ty krátké příběhy, až pohádky, mě nadchly a okouzlily. Nikde se například nežere maso, krávy jsou krásné, ptáci zpívají dětem ukolébavky, nikdo nezabíjí ani nemučí zvířata, leda špatní lidé z nečisté kasty nedotknutelných, jako jsou lovci či řezníci (řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! - slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství). Všechny povídky pak prostupuje hluboká moudrost, dobrota, vůně květin a sluneční jas. Vulgární materialismus tam nefunguje a člověk si bez remcání vystačí s málem. Jednoduchý život je nejlepší a nejvyšší životní úroveň je ta nejjednodušší. Taková byla vždy indická tradice - jednoduchý život a vznešené myšlení. Bez ohledu na častý náboženský motiv, jejž povídky obsahovaly, se mi v nich pokaždé aspoň něco líbilo, nebo jsem se z nich něco poučného dozvěděl.

V povídce Královo tajemství je překvapivá shoda se starořeckou legendou o oslích uších krále Midáse (podobná je i irská pohádka, již zpracoval K. H. Borovský v "Králi Lávrovi"). Shoda je i v tom, že to "strašné" tajemství v obou případech prozradí nějaká rostlina vyrostlá z vykopané jámy, kam svědek královy "hanby" ono tajemství potají vyřkne: v indické povídce to nakonec prozradí bubínek z chlebovníku, ve starořecké legendě to zaševelí rákosí. Avšak indický král s oslíma ušima se po odhalení zachová zcela jinak: místo, aby se zlobil, zuřil či klesl pod tíhou hanby, důstojně vstane a před ohromeným davem si rozmáchlým pohybem odhrne vlasy. Konečně odhalí své tajemství a smíří se s tím, že ho lidé spatří takového, jaký skutečně je. Ve chvíli, kdy si vlasy odhrne, nejsou však již jeho uši oslí. Vypadají důstojně jako vznešené boltce na hlavě sloního boha Ganéši, na nichž spočívají klenoty pokory a pravdy. To se mi zdá jako to nejúžasnější zakončení této zřejmě prastaré legendy. Král zvítězí tím, že je hrdý na své zvířecí uši.

V povídce Sávitrí jdou lesní svatí mužové na svatbu jako svědci - jo, to byly časy! A na konci "chytrá horákyně" ukecá logickou kličkou ne moc důvtipného boha smrti Jamu, aby jí vrátil manžela. Síla lásky přemohla smrt. Pěkná pohádka, jakých známe tucty, avšak žádná taková se v životě neuskutečnila.
(Misantrop: der Wandervogel)

*

Předpokládám taky, že by tyhle řádky nic neřekly bagounům a hamplům, protože oni si takové otázky nekladou; oni zkrátka jen celý život dřou, bez toho, že by se zamysleli nad tím, co je život, nebo že by mohl být jejich život lepší. Oni si ani nepřipustí takové otázky. Nechtějí přemýšlet, protože na to je potřeba volný čas, ale "čas jsou peníze". Když na ty otázky nepřijdou sami, nezavadí o ně ani v knihách, protože čtou jenom noviny, časopisy, detektivky, bible a jiné pohádky a bestsellery a nic jiného, aby z toho "nezblbli". Protrpí, propijou a promrdají se životem, aniž by se ptali proč a nač to všechno.
(Misantrop: Krev a sperma)

*

V noci však část hvězd jakoby sestoupila blíže k zemi a rozpoutal se nádherný rej světlušek. Byl to tak kouzelný a přitom naprosto tichý tanec, že jsem se v úžasu posadil a sledoval ten tajemný bludičkový bál všemocné přírody. Vše se odehrávalo naprosto bezhlučně. Kdyby ten úkaz doprovázel jediný tón hudby, jediný třesk výbuchu jako při sírou čpícím lidském ohňostroji, byl by dojem zkažen. Zde však panovalo naprosté ticho, ani nejmenší bzukot křidélek nebylo slyšet, vše bylo tak ohromující a neodolatelné, když se tolik živoucích lucerniček vznášelo jako nehmotné dušičky potemnělým lesem, že jsem zíral znovu jako dítě s pusou a s očima dokořán, jako kdybych to viděl poprvé, jako kdyby to byla obživlá pohádka na dobrou noc, jako neskutečný sen, jenž se pomalu vkrádá pod víčka klížících se zraků. Ach, přírodo, tvým divům se nevyrovná nic lidského! Kdyby se o něco podobného pokusil člověk, nebylo by to ani zdaleka tak tiché a úsporné. Kolik zbytečné energie, kolik rámusu, kolik zničeného životního prostředí by měl člověk zapotřebí, aby stvořil něco tak divučarovného!
(Misantrop: Vanaprastha)

*

Bavil jsem se s jedním Svědkem Jehovovým a ten argumentoval tím, že Bible musí mít pravdu, poněvadž je to nejoblíbenější kniha. Je tohle nějaký argument? Pohádkové knížky nebo detektivní romány jsou taky oblíbené a jsou to jenom vymyšlené příběhy nevalné hodnoty. Alkoholismus je taky rozšířený a není to nic zdravého. Pop music je masovou záležitostí a taky je to sračka.*
*
Kdo si oblíbil v pohádkách záporné hrdiny a v detektivkách sympatizuje se zločinci, jimž přeje, aby je neodhalili, ten je zaručeně mým duchovním příbuzným.
*
Pokud lidi říkají, že pornografie uráží ženu, pak uráží vždy jen ty ženy, které mají potíže se sexem nebo sní o tom, že budou rodit z neposkvrněného početí po políbení od prince z pohádky. Pornografie neuráží ženu-samici, ale ženské úchylky a sny. Pak ale zakažte nejdřív realitu! To chce udělat morálka.

*

Večerníčkovské Krkonošské pohádky: Celé to vykutálené Trautenberkovo "panství" hamižného pána z Nemanic, včetně jeho čeládky, je trefnou kritikou celého lidského rodu. Trautenberk - karikatura nejzkaženějšího lidství - chce přelstít vládce hor Krakonoše (jenž zde vystupuje jako jasný symbol a ztělesnění Přírody), ale nikdy se mu to nepodaří, ať dělá co dělá, vždycky na sebe přivolá za svou zpupnost a chamtivost jen hněv a spravedlivý trest. Stejné jako v "kauze člověk": i on se stále znovu a znovu pokouší přelstít přírodu, nedá si pokoje, neschopen se změnit, neschopen konat jinak, otrokem své zparchantělé přirozenosti a sebeklamu. A Trautenberkova čeládka, příliš povolná a poslušná a bojácná, než aby se vzepřela nestoudným pánovým nápadům, schytá většinou hromy-blesky na svou blbou hlavu po zásluze také.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm