Druhá, ohyzdnější tvář člověka - 1.

4. července 2011 v 17:27 | Misantrop
Druhá tvář
*
Naděje je líčidlo, jímž si skutečnost barví tváře. I sebemenší dotyk pravdy to líčidlo smývá a my pak zjistíme, jakou jsme to objímali běhnu propadlých tváří.
*
*
*

Stálo za to uvidět tu tvář: tvář člověka bez milosrdného srdce - tvář, která jen se ukázala, a hned vzbudila prudkou a trvalou nenávist.
"Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella? Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!"
Té noci jako by měl v žilách mrazení, vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala, měl pocit (což se mu stávalo zřídka), že se mu život hnusí a protiví, a v té ponuré náladě jako by četl nějakou hrozbu v odlescích ohně z krbu, které se míhaly po leštěných skříních.
(Robert Luis Stevenson: Jekyll a Hyde)
*
*
*
Stále je v nás něco hluboce dvojsmyslného. Rysy, jež pravdivě vystihují tvář lidstva, nejsou nejostřejší.
*
*
*

Viděl jsem lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny, krutost žraloka, drzost mládí, zběsilost šíleného vraha, zrady pokrytce, nejznamenitější herce a povahovou sílu kněží i největší přetvářku nejchladnějších bytostí světů i nebe.
A když s planoucíma očima, s vlasy bičovanými vichřicí těkám za bouřlivých nocí kolem lidských příbytků, osamělý jako kámen vprostřed cesty, zakrývám si znetvořenou tvář kusem aksamitu, černého jako saze vyplňující vnitřek komínů: ničí zrak nesmí poznat šerednost, jíž mě nejvyšší Bytost poznamenala s úsměvem hluboké nenávisti.
Mějte za to, že před sebou máte jedině netvora, jehož tvář k mé radosti nemůžete spatřit; je však méně strašlivá než jeho duše.
Přesto se člověk po všechna staletí pokládal za krásného. Myslím, že věří ve svou krásu spíš jen z ješitnosti, že však vskutku krásný není a tuší to. Neboť proč pohlíží na tvář svého bližního s takovým opovržením?
"Jsi patrně mocný, neboť máš nadlidskou tvář, smutnou jako vesmír a krásnou jako sebevražda. Co pohledáváš na této zemi, kde jsou zatracenci? Lidé nazývající se tvými přáteli na tebe zděšeně pohlížejí, kdykoli tě bledého a shrbeného potkají v divadle, na náměstí, v kostele, nebo když tě vidí tisknout pevnými stehny koně, jenž cválá jen v noci a nese svého pána, přízrak v dlouhém černém plášti."
Probuzení ptáci okouzleně pozorují mezi větvovím stromů tu melancholickou tvář a slavík nechce rozezvučet své křišťálové cavatiny.
"Nepřeji si ukazovat ti nenávist, kterou k tobě cítím a kterou s láskou pěstuji jako milovanou dceru, neboť je lépe schovávat ji před tebou a tvářit se jen jako přísný posuzovatel, pověřený dohledem nad tvými nečistými skutky."
(Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy)
*
*
*
Zlozvyk být závislý na cizím mínění se zakořenil tak hluboko, že i bolest, cit nejpřirozenější, přechází v přetvářku.
*
*
*

Člověk (abstraktní) je posledním přízrakem a zlým duchem, lhářem a původcem mnohých iluzí, vzbuzujícím největší důvěru, jenž se cítí dobře mezi všemi, tvář má poctivou a je otcem všech lží.
*
*
*

Státní úředníky neomylně rozpoznáte podle prázdnoty zaujímající prostor, kde většina ostatních lidí mívá tvář.
*
*
*

Jeden by se občas rád vymkl nejenom opičárně této doby, nýbrž takové opičárně obecně a tomuto světu! Tak nějak jsem viděl tvář vašeho Stvoření, když mi ji potřísnil ten netvor.
(Karl Kraus: Poslední dny lidstva)
*
*
*

Flintův rybník! Máme to ale chudý výběr jmen! Jakým právem dal ten umouněný, hloupý farmář, jehož pole sousedila s touto nebeskou vodou, jejíž břehy nemilosrdně vymýtil, rybníku svoje jméno? Nějaký skrblík, jemuž byla milejší jiná zrcadlící se hladina - lesklá líc dolaru nebo vycíděný cent, v jehož odrazu mohl zhlížet svou nestoudnou tvář.
(H. D. Thoreau: Walden)
*
*
*
Hraje-li hudba, připadají mně vždy všechny tváře kolem frapantně ošklivější než jindy.
*

Jsou inteligentní, všivě inteligentní, stejně jako nízcí: nízkost je totéž co chytráckost, chytráckost co inteligence. Nic jim nechybělo, aby k čistému egodeismu dospěli, vyjma trocha té cti a slušnosti... Proč pyrrhonismus dodnes anathema est? Protože neodrážel jim psí jejich tváře.
*

Je to nejpravdivější, nejryzejší srdce na světě! Nelekejte se jeho zevnějšku! Je hrůzu budící obr a má divokou tvář, - ale divokost a plápolavá energie není špatností, naopak jen v ní je pravá dobrota!
Všechna lidská přetvářka, podlost, ziskuchtivost, špinavost, nízkost byla mu neznáma...
*
*
*

Co u misantropů ještě záleží na pohlaví! Jsou to plaší tvorové, kteří potřebují ticho a klid. Potkáš je osamělé uprostřed luk nebo na ulici s hlavou svěšenou a se zamyšleným obličejem. Jindy je lze zase vidět, jak zamračeně pohlížejí s opovržením na všechno kolem sebe. Náhle se vynořují z lesa a stejně rychle v něm mizí atd. nebo občas zahlédneš jejich bledou, sluncem dne nedotčenou tvář, která se za záclonou s nechutí odvrací od venkovního zvěřince.
(Misantrop: Krev a sperma)
*
*
*

Slova mě obtěžují, vysilují, a já nenávidím toho, s kým mluvím, protože chápe, ale tváří se nechápavě. Je to knecht, nebo podlec, nebo idiot, nebo stejný nešťastník jako já, pak je ale na místě zavřít chlebárnu.
*

Prdel neprošla při výměně stranických legitimací v letech 1968 až 1969, a to za prvé protože je rozpolcená, za druhé má dvě tváře, za třetí moc si fouká, za čtvrté na všechno sere, za páté protože se se stranickým tiskem seznamuje opožděně, a ještě k tomu jen povrchně.
*

Člověk přestává býti člověkem a stává se němou tváří, ovšemže bez její krásy a souměrné, nevtíravé důstojnosti.
(Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti)
*
*
*

Fyzické ohrožení života se dá zvládnout jednoduchou protiakcí, ale co s rafinovaným "dobrem" nevinně se tvářící babičky?
*
*
*

Olga přetvářku nenáviděla a pro její přímost se jí spolužáci vysmívali. Vyhýbala se jim..., hlavně děvčatům, s kluky se prala a často je i přeprala. Stávala se uzavřenou a nemluvnou. Počala klopit oči k zemi, neodpovídala učitelům na jejich otázky a nerada se učila...
(R. Cílek: Olga Hepnarová)
*
*
*

Já když jsem v té době, kdy "řádil" lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji! Takhle by se mohli přede mnou tvářit pořád; nic jim tak nesluší jako strach ze šelmy - ze zvířete, které je mocnější než samozvaný pán Země. I tento slastný pohled do vyděšeného lidského ksichtu může být velmi silnou pohnutkou k vraždění! "Chci se ti přitom dívat do očí", dí pomsta. Neboť duše posledního svobodného vlka se převtělí do ledví a žil krvelačného vlkodlaka.
*
*
*
Spalují mě, slaboši jedni ubozí. Skrývám tvář v dlaních, když jdou okolo, protože vím, že by je můj upřený pohled proměnil v kámen.
(Henry Rollins: Blues černýho kafe)
*
*
*
Nemít jméno, jako příroda, v níž nás právě nejvíc ze všeho osvěží, že konečně jednou už nepotkáváme žádného dárce a dávajícího, žádnou "milostivou tvář"!
(Friedrich Nietzsche: Ranní červánky)
*
*

Lidem nešťastníkům se na paty pověsí všechněm
zlolajná závist, škodolibá a ošklivá v tváři.
(Hésiodos: Práce a dni)
*
*
*
Ve výrazu tváře, jež zářila úsměvy, se přesto skrýval (nepochopitelná anomálie!) onen nepostižitelný záblesk smutku, který je neoddělitelně navždy spojen s dokonalou krásou.
(E. A. Poe: Dostaveníčko)
*
*
*
Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky. Vinou člověka úplně vyhynuly některé druhy rostlin a zvířat, ač měly své nenahraditelné místo v ekonomii Přírody. Čistotu vzduchu všude ovlivňuje kouř a podobně, řeky jsou špinavé. Tyto a jiné věci jsou neoprávněnými zásahy do Přírody, jež dnešní člověk okázale přehlíží, ale jež mají největší důležitost, a jež jednou ukážou svou zlou tvář nejen rostlinám, ale také zvířatům, a jež vposledku nebudou mít trpělivost se silou odporu člověka.
*
*
*
Není pražádných slastí v manželství, ba naopak. Je v něm nevolno, stydno, smutno, hanebně, a hlavně nudno, do nemožnosti nudno. Je to něco podobného tomu, co zakouší jinoch, když se učí kouřit, když jej to nutká k vrhnutí a tekou mu sliny, ale on je polyká, tváře se, jako by to bylo velmi příjemné.
V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo - krásné a vznešené.
(L. N. Tolstoj: Sonáta Kreutzerova)
*
*
*
Pocit studu (verecundia) - to je to, co nám zabarvuje tváře do ruda, jakmile myslíme, že se musíme v mínění druhých ztratit, i když jsme třeba v určité situaci nevinně.
(Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)

pokračování >>>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm