Floccinaucinihilipilification - to je všecko, co je nedůležité a zbytečné - 1.

28. srpna 2011 v 6:36 | Misantrop

Moderní společnost je v určitých aspektech neobyčejně tolerantní. V záležitostech, které jsou irelevantní pro fungování systému, si v podstatě můžeme dělat, co chceme. Můžeme vyznávat jakékoli náboženství (pokud nepodněcuje chování systému nebezpečné). Můžeme jít do postele s kým se nám zlíbí (pokud praktikujeme bezpečný sex). Můžeme si dělat, co chceme, dokud je to NEDŮLEŽITÉ. Ale ve všech DŮLEŽITÝCH věcech začne systém intenzivněji omezovat naše chování.

Protože lidská práce už nebude zapotřebí, masy budou zbytečné, budou neužitečným břemenem systému. Když bude elita nemilosrdná, jednoduše se rozhodne lidstvo vyhladit. Pokud bude humánní, použije možná propagandu či psychologické nebo biologické metody k redukování porodnosti, dokud lidstvo nevyhyne a nezanechá svět elitě. Nebo pokud se elita bude skládat z měkkosrdcatých liberálů, ujme se možná role dobrých pastýřů zbytku lidstva. Život nebude mít samozřejmě žádný účel. Tyto řízené lidské bytosti budou možná v takové společnosti šťastné, ale zcela určitě nebudou svobodné. Budou zredukovány na úroveň domácích zvířat.
(Unabomber, Manifest)

*

Conway zjišťoval, že vznešený účel Šangri-La připouští i neomezené množství podivných a zjevně nedůležitých zaměstnání, a zjišťoval to s potěšením, protože sám měl v takových věcech zálibu. Ba, když se ohlížel do své minulosti, viděl v ní spoustu problémů tak rozmarných nebo tak náročných, že nikdy nemohly být rozřešeny; ale teď se všechny řešit daly, dokonce i v zahálčivých náladách. Rozjímat mu působilo rozkoš.
(James Hilton, Ztracený obzor)

*

Brzo budou brambory stejnou cizokrajnou zvláštností jako byly někdy v šestnáctém století. Evropská Unie se rozhodla zlikvidovat naše národní hospodářství a učinit z naší země neplodný ráj turistiky. Dotace z evropských peněz dostanete na všechno: na zvelebení měst, na opravu památek, na budování infrastruktury, anebo na cyklotrasy, jejichž zřizování je - kdoví proč, neb Já si to nemyslím - považováno za cosi zvlášť ekologického a chvalitebného, za ohromnou vymoženost nového věku; na kdejakou nedůležitou věc vám dotace přidělí beze všeho, stačí si zažádat - jen zemědělství podporováno není. Slavné královské Čechy se stanou zemí třetího světa, která bude závislá na cizineckém ruchu. Odjakživa totiž platilo, že chcete-li někoho zotročit, ať jednotlivce, nebo národ, musíte mu nejprve odebrat jeho vlastní prostředky k obživě a učinit jej závislým na jiných. Pak zas bude muset přijít na svět nějaký velký vůdce formátu Adolfa Hitlera, jenž považoval rolníka za pilíř státu, nebo král Friedrich II. Veliký, který rozkázal brambory pěstovat ve velkém.

Kdybych měl shrnout můj dosavadní život, bylo by už nač vzpomínat, kdybych si na všechno dobře vzpomínal - například mnohá jména a jiné nedůležité podrobnosti zásadně nedržím v paměti.

"Filosofové" nikdy se nezabývají těmi správnými a vskutku důležitými problémy. Nepřijdou tak nikdy na nic - a zabývat se jimi déle než dokud je ještě vtipné se tím zabývat, to může leda tak ohrozit zdravý zvířecí úsudek a neporušený klid poustevníkovy mysli.

Praktická filosofie je vždy zajímavější a důležitější než pouhá filosofie teoretická, a vůbec ho zajímá spíše tvoření systémů, škol, kategorií a nauk, tedy právě ty mnou kritizované a odmítané (odvrhované!) výplody chorobných mozků; zajímá ho tedy jen to, co je na filosofii nejméně důležité a co je na ní zároveň i nejnudnější; školská "filosofie" zajímá ho více než pravá filosofie praktická. O ní je pohříchu známo jen málo, protože právě ti největší a nejlepší filosofové nejsou známí. Známé a slavné jsou jen velké huby. Mlčenlivý filosof přírodní, praktický, je poustevník, vanaprastha, který jen sedí v lese, sám a sám, nahý, hubený na kost a skrývající se před světem. Jak ten by mohl dosáhnout věhlasu a překřičet, přehádat, přechytračit "filosofické" velké huby? Jeho přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.

Probudil jsem se večer. Slunce právě zapadalo. Je mi líto prospaného dne - i když by nemělo být proč, neboť nic důležitého jsem nepromeškal, žil jsem přece a snil -

Nad přísnou disciplínou vanaprasthovou by zuřil každý vojenský velitel, skautský vedoucí, učitel, vychovatel dětí a mládeže, dílovedoucí, každý člověk společenský. Neboť disciplína vanaprasthova sestává z dlouhého spánku, aby se duše řádně občerstvila a aby v ní získala převahu její senzitivní část nad částí příliš rozumovou; dále z dlouhého nicnedělání, aby z nudy těla tím více uvedla se v čilost činnost duševní; z dlouhého osamělého pobývání na jednom místě, aby se také myšlenky nerozutekly do různých míst, ale aby zůstaly pěkně neroztěkány pohromadě; z dlouhého mlčenlivého pozorování, jež je více pouhým díváním se skrze podstatu předmětů než podrobným zkoumáním a rozborem nerozborného celku na nepodstatné části; z dlouhých, pomalých, osamělých, tichých procházek, jež nemají vanaprasthu někam zavést, nýbrž spíše k něčemu přivést, k nějaké myšlence, k nějakému souznění: cesta, po níž se krokem loudavým a duchem bystrým ubírá, není stezkou turistickou, nebo - hůř! - dokonce cyklistickou, je komunikací jen v určitém smyslu, neboť je to stezka duchovní: čas, vzdálenost nebo cíl tu nehrají roli, důležité je jen sebepoznání skrze přírodu, poznání jednoty obou, z níž čerpá radost. Tak na této duchovní cestě všude se zastaví, spočine náhle v zasnění, v upadnutí do hluboké meditace, usedne tu i onde, kde je klidný kout, rozkošný výhled do krajiny, líbezný zpěv ptáčka, zurčení potůčku, šelestění listů na stromech, ševel větru v korunách stromů, brebentění veverky ve větvích stromu; přičichne ke každé květině, ohmatá každý kámen, kůru stromů, pohladí každou rostlinu, zadívá se nadlouho na každého broučka, pílícího v trávě, do níž sám s rozkoší klesá, jakoby znaven poutí životní, zatímco je pouze zmámen štěstím, jehož přemíra si žádá spočinutí, zastavení běhu, aby ono nevyprchalo tak rychle... - Nad tím vším by vychovatelé ke kolektivismu, krotitelé lidstva zuřili; neboť je to přesný opak společenské morálky a její fašisticko-humanistické disciplíny. U lidí má naopak každá společenská disciplína vypěstovat člověka opačného, člověka bez duše, bez osobnosti, bez individuality, bez vůle; nemá mu poskytnout ani chvilku času sama pro sebe, aby nezačal sám od sebe samostatně myslet a jednat; aby příliš nezduchovněl, to jest aby neupřednostnil práci duševní pro sebe nad práci tělesnou pro ostatní a za ostatní, v níž ztratí svobodu; aby neupřednostnil sebe před jinými; aby je nezačal nenávidět pro to, jací skutečně jsou. Duch člověka společenského má být především oslaben a posléze zlomen: k tomu nejlépe slouží krátký, přerušený, málo vydatný spánek (spánková deprivace), zavalení nesmyslnou, nadbytečnou činností, neustálou prací, zbytečnými starostmi, znemožnění jedinci zůstat chvilku o samotě sám se sebou a se svými myšlenkami - a všechny ostatní způsoby, jak přinutit člověka k "státoprávnosti". Všechny tyto metody "výchovy" člověka ve "společensky platného občana" jsou také osvědčenými metodami mučení, když se tyto metody znásobí a přeženou. Hle, ty, kdož neznáš lidi, jaké překvapivé poučení pro tebe, ty nevědomče, s nímž Buddha nedoporučoval se stýkat! Já však překvapen nejsem, Já tu lidskou chamraď dobře znám!

Pro dotěrné problémy lidstva nemám pochopení. Existenci lidstva na této planetě odmítám. Jejich blízkost je mi nebezpečná, člověka si hnusím. Soucit s člověkem? Zbytečná starost. Jsou chytří dost. Tak ať se starají sami o sebe. Nakonec jsem si zamiloval toto jakkoli střízlivé bdění, než bych sdílel s ostatními jejich sladkou, nevědomou noční můru. Je v tom tolik svobody...!

Lékařství snaží se léčit symptomy nemocí namísto jejich příčin. Paralely jsou v tomto případě naprosto shodné s nemocemi společenskými, jakož i světovými. Lékař ani nechce žádnou nemoc či neduh nadobro vyléčit a vymýtit. Nechce zdravé pacienty, chce stálé pacienty. Proto jakoby "léčí" jen tak, aby sice pacient nezemřel, ale také aby se zcela neuzdravil. Lékař je kšeftař jako každý jiný řemeslník, například opravář. Opraví něco naoko, aby to vypadalo spravené, aby to určitý čas fungovalo, ale aby se to zároveň co nejdřív znovu porouchalo a aby ho proto znovu volali k "případu" a on měl znovu práci. Stejně zachází lékař se svým pacientem. Staví se před ostatními lidmi nenahraditelným a nutným a chce asistovat u každého prdu, ačkoli neexistuje snad žádná choroba, u níž by byl lékař v podstatě zbytečný, když se nad tím i jen trochu málo zamyslíte; vždy totiž nakonec léčí a uzdravuje příroda nebo životní síly jednotlivce, nikoli lékař. Na této jeho nejvlastnější strategii závisí celá jeho obskurní, nepoctivá živnost. Proto také lékaři nepodporují žádné všem lehce dostupné bylinkářství a vůbec samoléčitelství jakéhokoliv druhu. V tomto směru se nápadně ještě víc podobají kněžstvu a státu jako takovému vůbec. Samostatné jedince, samostatně uvažující, sami sebe diagnostikující a léčící podle svých vlastních individuálních potřeb a pocitů, svými vlastními hojivými prostředky, neboť sebe zná každý nejlépe jen on sám a nikdo jiný, tedy ani žádný lékař, žádný kněz, žádný politik, takové samostatné jedince nepotřebuje žádný, jakkoli filantropicky se tvářící a přetvařující podvodník a tmář na světě. Samostatnost v něčem, nezávislost na nich - z toho měli vždycky všichni podfukáři, nepoctivci a kšeftaři největší hrůzu. S lékařstvím jsou shodné paralely i co se týče například vzdělání. Jako je nejlepší samovzdělávání, stranou, v samotě, v klidu, bez přepínání, formou hry, podle vlastního výběru a zaměření, bez rušivého vlivu učitelů a beze škol, tak je nejlepší léčbou vždy samoléčba. Jedinou podmínkou úspěšné samoléčby je jen znát dobře sám sebe, vědět, co mi nejlépe vyhovuje a umět si vytvořit ty jedině správné a individuální samoléčebné podmínky a prostředky. To je ta nejpřirozenější medicína na světě; dokonce to platí i v přírodě, jak vidíme na divokých zvířatech, která přece také nemají žádné lékaře, a přece se dokáží sama dost dobře vyléčit, najít si správný lék na své neduhy a vylízat se ze všech ran, často i takových, po nichž by člověk rychle chcípnul. Většina lidí však tak samostatná není, a proto se bez lékařů, bez kněží, ani bez státu neobejde. K jejich škodě - avšak k užitku šarlatánů všeho druhu.
(Misantrop, Vanaprastha)

*

Je zcela zbytečné mi, pane, domlouvat.
V tom směru nehodlám dbát žádných cizích rad.
Věk, v kterém žijeme, je rájem zkaženosti.
Nestojím o lidi. Mám styku s nimi dosti.

V tom zdá se zbytečné mi vnucovat svůj soud!
Co byste mně též chtěl a mohl namítnout?
Měl byste odvahu mi tvrdit bez zardění,
že to, co děje se, nic konec konců není?
(Molière, Misantrop)

*

Rasík se velmi rád k odpočívajícímu psu přiblíží a kopne ho. Pravda, je to zbytečné, ale je příjemné slyšet dogino vyškviknutí a vidět, jak před ním polekaně vyskakuje. Jako on před hajnými a četníky, a uctivě čeká na jeho rány, neboť také on smí někoho bít, i on dovede někoho poděsit, a to je milé vědomí.

Lidé jsou zlí a divní. K čemu jest potřebí ran a nadávek a vyhrožování? Proč nedovedou pochopiti, jak je to zbytečné všecko?
(Olbracht, O zlých samotářích)

*

Zvykni si na představu, že smrt se nás netýká. Neboť všechno, co je dobré a zlé, se zakládá na smyslovém vnímání, a smrt nás smyslového vnímání zbavuje. A tak správné poznání, že smrt se nás nijak netýká, nám dává plný požitek ze smrtelného života, protože neprodlužuje jeho dobu do nekonečna a zbavuje nás naopak touhy po nesmrtelnosti. Neboť není nic hrozného v žití pro toho, kdo opravdu pochopil, že není nic hrozného v nežití. Pročež je pošetilý, kdo říká, že se bojí smrti ne proto, že mu způsobí bolest, až se dostaví, ale proto, že mu působí bolest očekávat ji. Jestliže na nás nějaká věc nedoléhá těžce svou přítomností, pak je zbytečné rmoutit se jejím očekáváním. Nejobávanější ze všech neštěstí, smrt, se nás tedy nijak netýká, protože pokud jsme my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme již my. Nic proto neznamená ani pro živé, ani pro mrtvé, protože prvních se netýká a druzí již neexistují. Lidé však jednou před smrtí prchají jako před největším neštěstím, jindy si ji zas volí jako východisko z neštěstí v životě. Moudrý člověk se ani nezříká života, ani se nebojí nežít; neboť se mu ani neprotiví žít, ani se mu nezdá, že nežít je něco zlého. Stejně jako si nevybírá pokrm, kterého je nejvíce, ale ten, který je nejchutnější, tak plodně využívá ne toho času, který je nejdelší, ale toho, který přináší největší potěšení. Kdo vybízí mladého člověka, aby krásně žil, a starce, aby se snažil krásně život končit, je pošetilým nejen proto, že život je člověku vždy milý, ale i proto, že péče o krásné žití je vlastně zároveň i péčí o krásné umírání.

*

Epikúros: ten se všemu zmatku té rozkacené doby jen smál a tvrdil osamoceně a dlouho, dlouho předtím, že veškeré pobožnůstkářské konvulze jsou beztak zbytečné, neboť bohové, pokud vůbec existují, se o náš svět beztak nezajímají. On byl v dějinách lidstva ovšem jen jeden z mála s rozumem v hlavě. Jako vždycky. Lidé si sice o sobě myslí, že jsou rozumní, ale skutečná inteligence je u nich přesto velmi vzácným jevem. Jen zřídka se mezi nimi objeví někdo inteligentní, kdo něco dobrého vymyslí, vynalezne či kdo něco mylného vyvrátí - jako Epikúros. Ostatní bezduchá masa lidí se jen veze. -

*

Člověk, který se vyhýbá zbytečné bolesti, nebude asi příliš ochoten podstupovat riziko, nepříjemnosti nebo dokonce oběti o vlastní újmě pro něco "vyššího", jako je třeba stát, vlast, budoucnost lidstva... Tento logický důsledek epikureismu Ciceronovi asi nejvíc vadí.

*

Zdá se mi už zbytečné pořád dokola polemizovat s psychiatrií, když už i široké lidové masy (a to je co říct!) se psychiatrům posmívají, nečiníce pražádné rozdíly mezi léčitelem a léčeným. Navíc je tu k dobru i jeden z mých trefných bonmotů: "V blázinci lze potkat Napoleony, zneuznané vynálezce, koně, nakřáplé hrnce... Jen ani jednoho Krista tam neuvidíš - těch běhá po svobodě až hrůza."

Cyvylyzace nedala, ani neubrala človjeku nic, co by neměl v džungli. To přinejmenším. Spíš se však kloním k názoru, že cyvylyzace bere požitky a dává zbytečné potřeby.

Jednou jsem málem šlápnul, samozřejmě bosou nohou, na zmiji. Bylo to zrovna, jak jinak, v místech, kde bych se těžko dovolal pomoci a než bych doběhl k nejbližší silnici, protože k nějakému obydlí to bylo ještě dál, dávno by bylo po mně. Zmije se mi klidila z cesty, jako většina zvířat, a mně se nic nestalo. Vylekalo mě to a celý den, a ještě i příští, jsem chodil tak, že jsem hodně dupal a mlátil klackem před sebe. No, a vidíš, dneska zase brouzdám všemi možnými terény bez dupání a bez klacku, aniž bych se zbytečně staral o nějaké nebezpečí. Človjek je si svým životem relativně jist, ale je to život umělý a nepřirozený, který je vykupován celoživotním trápením a živořením v cyvylyzaci. Divoká zvířata žijí přirozeně a nikdy se zbytečně netrápí.

*

Zdá se mi, že ve skutečnosti nebylo nutné, abychom my zde žili a umírali. Neboť jsme jen děti náhody, Země a vesmír by mohly pokračovat bez nás až do zkázy věků. Je to nepředstavitelný obraz, prázdný a nekonečný vesmír, teoreticky zbytečný, který by žádná inteligence nemohla vnímat a který by existoval sám, trvalý chaos, nevysvětlitelná propast bez života. Možná, že jiné světy, nepřístupné našemu poznání, uskutečňují svůj nepostižitelný běh tímto způsobem. Chuť chaosu cítíme někdy hluboko uvnitř.

Měli mi dát k přečtení Sada před vším ostatním! Kolik zbytečné četby!

Mám hrůzu z vivisekce. Když jsem studoval, musel jsem jednou ukřižovat žábu a zaživa ji rozřezat žiletkou, abych pozoroval, jak jí tluče srdce. Tento pokus, ostatně naprosto zbytečný, mě poznamenal na celý život a ještě dnes si ho nemohu odpustit. Vřele souhlasím s jedním ze svých synovců, velkým americkým neurologem na cestě za Nobelovou cenou, který zanechal výzkumu kvůli vivisekci. V některých případech je třeba poslat vědu k šípku.
(Luis Buñuel, Do posledního dechu)

*

Přebujelá byrokracie, umístěná ve zbytečných úřadech, pouze násobí stále se zvyšující daňové zatížení skutečných, avšak o to hůře placených pracujících, kteří si nemohou dovolit být "líní".
(poznámka Misantropova k výpiskům z knihy Luise Buñuela

*

Ach, strkání, únavo, pocení, prachu, klení, proudy lidského masa, šlapání po kuřích okách, oblbení mozků, ohavné zápachy, zbytečné chození, výdechy davů, závany česnekové vůně, dejtež panu Patissotovi všecko potěšení, kolik se do něho vejde!
(Guy de Maupassant, Neděle pařížského měšťáka)

*

Ve styku a kombinacích psaného jazyka některých lidí oživuje celý poetický svět, který většina vysoké společnosti již nedovede postřehnout ani uhodnout. Když se s nimi o tom mluví, zlobí se, rozumují, dokládají, popírají, křičí a chtějí, abychom jim to ukázali. To by byl zbytečný pokus. Jestliže to necítí, nikdy nepochopí.
(Guy de Maupassant, Studie o Gustavu Flaubertovi)

*

Jeden blbec si dloubal nožem v noze, aby přehlušil bolest zubů. Není v tom něco analogického s učením buddhismu, podle kterého se lze vysvobodit z koloběhu životů ( = utrpení) přísnou životosprávou a ctností, když přitom třeba člověk rád žije prostopášně a jinou radost nemá a přísná sebekázeň, jakou doporučuje Buddha, by mu způsobila zbytečná utrpení navíc? Nedloubá taky ono náboženství nožem v noze, když by mělo radši bolavé zuby vytrhnout?

Vyšší bytosti zažívají málo utrpení, zatímco ty nejvyšší ruší všechny podmínky pro vznik utrpení. Nízké bytosti prožijí hodně utrpení, kdežto ty nejnižší si žádné utrpení neuvědomují. Tvoje krev a sperma budiž tvým nepřítelem! K čemu plodit další život? K čemu to všechno? Ó, jak je to nesmyslné! Jak zbytečné!
(Misantrop, Krev a sperma)

*

Ještě před několika měsíci bych se byl poklepal pochvalně po rameni, kdybych byl napsal tato slova, ale tenkrát jsem to nedokázal. Musel jsem je nejdřív prožít, a teď když je prožívám, je už zbytečné je psát.
(Jack London, Smoke Bellew)

*

"To je opravdu rozumný člověk, neřekl ani jediné zbytečné slovo."
(Stendhal, Věznice parmská)

*

Veškerá moje práce informatika spočívá v rozmnožování údajů, jejich následném porovnávání, ve vytváření kritérií rozhodování. Nemá to žádný smysl. Po pravdě řečeno je to spíš škodlivé; zbytečné zaplácávání buněk. Tento svět potřebuje všechno kromě nových informací.
(Michel Houellebecq, Rozšíření bitevního pole)

*

Hrdinovi mého románu U poslední čáry Naumovovi zdála se jeho myšlenka o nutnosti sebevražedného zničení lidského pokolení, proto, aby se ukončilo zbytečné lidské trápení v budoucnosti, nejvelkolepější humanitou. Jeho protivníkům se zdá zrovna tak opravdově, že humanita spočívá právě v prodloužení a zachránění života za každou cenu...
(Michail Petrovič Arcybašev, Epidemie sebevražd)

*

Výsledkem přímého střetu s terminálním Státem, megakorporativním informačním Státem, impériem spektáklu a simulace, by nemohlo být naprosto nic než zbytečné mučednictví. Všechny jeho pušky jsou namířeny na nás, zatímco naše chudá výzbroj nenachází nic, nač zacílit, než na hysterezi, na rigidní bezvýznamnost, na Strašidlo schopné udusit každou jiskru v ektoplazmě informace, na společnost kapitulace, jíž vládne obraz Policajta a pohlcující oko TV obrazovky.

*

Ty nanicovaté X! Ty zbytečné písmeno! Když dovolíte, pane, rozšlapu toho neprosívaného lotra na maltu a omítnu jím stěny záchodu.
(William Shakespeare, Král Lear)

*

V roce 1749 začal Rousseau, snad z podnětu svého přítele Diderota, připravovat práci, která byla odpovědí na otázku zadanou Akademií v Dijonu: "Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů?" Rousseau ve své práci odpovídá na tuto otázku záporně. Podle něj se vědění a vzdělanost spojují s mravní zkázou a jednotlivé vědy vznikají z lidských vad: astronomie pochází z pověrčivosti, řečnictví ze ctižádosti, hněvu a lichocení, geometrie z lakoty, fyzika ze zbytečné zvědavosti a všechny ostatní vědy, i samotná etika jako věda o morálce, z lidské pýchy.
(z předmluvy vydavatele k Rozpravám Jeana-Jacquese Rousseaua)

*

Nebudu se zbytečně šířit o podrobnostech. Každý jistě vidí, že pouta poddanství vznikla jen ze vzájemné závislosti lidí a vzájemných potřeb, které je spojují, že je nemožné podrobit člověka, dokud ho předem nepřivedeme do postavení, kdy se nemůže obejít bez druhého.

Pro prvního člověka není tedy velkým neštěstím nahota, nedostatek obydlí i všech těch zbytečností, které my považujeme za potřebné, ani to není velkou překážkou pro jeho zachování. Je zřejmé, že ten, kdo si první zhotovil šaty nebo postavil obydlí, získal věci nepříliš potřebné, protože až do té doby se bez nich obešel.

Smutná a stálá zkušenost činí zbytečným důkaz, že lidé jsou zlí.

Ze společnosti a přepychu, který vytvořila, vznikla svobodná umění a všechny ty zbytečnosti, které působí rozkvět průmyslu a obohacují a hubí stát. Všechna umění jsou výnosná v obráceném poměru k jejich užitečnosti a nejpotřebnější se stanou nakonec nejvíce zanedbanými. A tak vidíme, co si máme myslit o pravých výhodách průmyslu a o skutečném účinku tohoto pokroku.
Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi)

*

Inteligence jako záchranná brzda. Použiješ-li ji neprávem a zbytečně, platíš pokutu. Inteligence jako přírodou vhozený ručník. Přežiješ sice, ale mezi poraženými. Člověk je tu hrdý opět na svůj nedostatek!
(Misantrop, Z poustevníkovy lesní moudrosti: O inteligenci)

*

Je naprosto zbytečné, předhazují-li si obě pohlaví jako výčitku či výsměch svou roli při přežívání lidského druhu. Je to zbytečné a neprospěšné, ale pro misantropa je to příznivé znamení. Kdyby totiž do budoucna mělo toto osočování mezi pohlavími lidské rasy pokračovat, mohlo by to lidstvo značně oslabit. Ženy by již nemusely tak zatvrzele trvat na tom, aby se "obětovaly" pro budoucnost lidského rodu a muži by mohli změknout tak, že by se mohli objevit na přírodní scéně nějací predátoři, kteří by lidstvo vyhladili. Kromě toho soudím, že lidstvo by mělo být zničeno.
(Misantrop, Z poustevníkovy lesní moudrosti: O úlohách mužů a žen)

*

Misantrop pozoruje s opovržením jako z ptačí perspektivy všechno to mravenčí, malicherné, nicotné, pomíjivé a zbytečné hemžení lidské drobotiny a říká:
"Človíčku, pomni, že hovno jsi a v hovno se obrátíš!"

*

Lidstvo je zbytečné břemeno Země.

*

Navracení Země do její přirozené nádhery a skoncování se zbytečným utrpením lidstva jsou veselé myšlenky - nemá smysl soužit se v tomto zhoubném temnu.

Vytvářet další pokračovatele je zbytečné a kontraproduktivní.

*

Jako mravenčí samička po spáření ztrácí křidélka, nyní již zbytečná, ba pro oplodnění nebezpečná, tak ztrácí též žena svou krásu hned po prvním nebo druhém dítěti. Snad se to dokonce děje z téhož důvodu.
(Arthur Schopenhauer, O ženách)

*

Co se námitek takzvaných praktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy z hrůzných hospodářských důsledků odtržení od úrokového otroctví jsou zbytečné.

U všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast.
(Adolf Hitler, Mein Kampf)

pokračování >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm