Menandros: Čí je to dítě?

27. srpna 2011 v 11:30 | Misantrop |  Četba

(VÝPISKY)



MENANDROS
(342 - 293 př. n. l.)

vrcholný představitel nové atické komedie, počátek moderní civilní veselohry, jejíž nepřetržitá linie jde od něho přes Plauta a Terentia, přes commedii dell'arte a Molièra až do nové doby. Narodil se v Aténách jako syn generála Diopitha, o němž víme, že se zapletl do sporů s králem Filipem. Možná, že to byl jeden z případů chystajících Filipovu agresi. Filip Diopitha žaloval v Aténách a generála hájil sám Démosthenes. Menandros byl typický helénistický vzdělanec, přítel a stoupenec Epikurův, palácový elegán a dvorský komik. Jeho makedonsky módně zabarvený verš, jeho lehce výsměšný pohled do života občanů a občánků, obklopování se houfy žen, to vše bylo typické pro dobu úpadku aténské moci po marném boji Řeků za svobodu. Podle dochovaných údajů napsal 109 komedií, které většinou sám režíroval, ceny se mu však dostalo jen za osm z nich. Menandros odmítl pozvání jednoho z alexandrijských Ptolemaiů, aby se přestěhoval do Egypta. Utonul sotva padesátiletý při koupání v pirejském přístavu.

Menandros na fresce domu v Pompejích



NOVÁ ATICKÁ KOMEDIE A JEJÍ TVŮRCE

Do roku 1905 přepisovalo se v učebnicích literatury a v dějinách divadla ve výkladech o nové atické komedii trpělivě jméno Menandros bez věcného podkladu. Velkého komického autora jsme znali v nové době jen z citací jednotlivých veršů u jiných autorů. To, co tvořilo představu o Menandrovi, byl správný předpoklad, že římské komedie Plautovy a ještě více Terentiovy jsou formálně i vnitřně napojeny Menandrem.
Teprve v roce 1905 se našly ve staré Afroditopoli v Egyptě zetlelé zbytky knihovny jakéhosi Dioskora, advokáta, který žil ve 3. století n. l. ke konci vlády císaře Justiniána a byl zřejmě milovníkem divadla. Jeho dědici dali asi tenkrát knihy z pozůstalosti do stoupy, ale část jich zůstala nacpána v širokých amforách na odpadky. A v amfoře trčel mezi odpadky fragment Menandrova díla zhruba šestnáct set let. V tom roce 1905 narazili na amforu kopáči při stavbě káhirské kanalizace. A svět měl po staletích zase v ruce skutečného Menandra: zlomek komedie Perikeiromené (Ostříhaná) a podstatnou část komedie Epitrepontes.
A půl století po tomto vzrušujícím nálezu se objevuje, opět v Egyptě, poprvé úplný text další komedie. Je to Dyskolos, jehož originální znění vydává v roce 1958 profesor ženevské university Victor Martin (Ménandre, Le Dyscolos, Bibliotheca Bodmeriana).
Jak vypadá objevený Menandros? V obou případech to není už divadelní text psaný na svitcích; tento způsob rozšiřování literatury ustupoval od 2. století n. l. formě knihy. V případě novějšího nálezu, Dyskola, je to knížka, špalíček o jedenácti listech, popsaných po obou stranách. Stránky jsou číslovány antickými řeckými číslicemi; první je označena číslicí 19. Je tedy zřejmo, že strana 1. až 18. s jinou komedií nebo komediemi se zatím ztratila. Na 19. stránce se dovídáme druhý titul komedie, totiž Misantropos, pak osoby komedie, že premiéra byla o slavnosti Lenájí roku 316 př. n. l. za archonta Démogena, že mladý básník dostal první cenu a že Knemóna hrál Aristodémos ze Skarfy. Písmo, kterým je hra psána, je typické písmo 3. století. Není hezké, ale je dobře čitelné. Slova písař v podstatě neodděloval; rozdělovací znaménka nejsou skorem žádná, jednotlivé výstupy jsou naznačeny jen vodorovnými čárkami, změny jakousi dvojtečkou. Scény (akty) odděluje navzájem slovo sbor. Ale v nové atické komedii to už není sbor Aristofanův, složený vlastně ze sólistů zasahujících do děje; zde je to jen několik tanečníků, kteří skutečně na chvíli rozdělí scény. Na straně dvacáté začíná děj.
Jak se vyvíjela komedie od Aristofana po Menandra? Aristofanovy komedie, to byl produkt peloponéské války, kterou Atény slavně neskončily. Po válce cítily únavu: velikou únavu, občanskou i lidskou. Aristofanes se stal ustavičnými narážkami na události a osoby svých dnů už nejbližší generaci nesrozumitelným, a hlavně také neodpovídal některými zevními obhroublostmi rafinovanějším společenským představám nové doby. Herec nové komedie odložil definitivně kostým s obrovským falem. A s tímto kostýmem odložila nová komedie i fabuli, inspirovanou někdy bujnou fantazií. Nové fabule zcivilněly. Politika ustoupila rychle do pozadí; přišla doba Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra, pak boje diadochů o nadvládu nad tehdejším světem. A v tomto ovzduší a pod jeho tlakem se změnila ostrá politická komedie v krotkou občanskou veselohru, která pozbyla místního i časového zabarvení, i když její autor počítal při premiéře především s obecenstvem aténským. Z této veselohry, většinou bez hlubší morálky, vyrostl tvůrce moderní civilní komedie, Menandros.
Je třeba si uvědomit: narodil se jako syn aténského generála. Démosthenes obhajoval otce v době Menandrova narození před soudem. Alexandr Makedonský zemřel roku 323, rok 321 přinesl konec aténské námořní moci - a v roce 316 byla premiéra našeho Dyskola. Podle svědectví současníků byl Menandros vždycky oblečen podle nejnovější módy, šířil kolem sebe vůně orientu a jeho vášní byly ženy. Jeho velikou láskou byla po dlouhý čas dřívější milenka Alexandrova místodržícího. A tento zdánlivě povrchní elegán vidí rafinovanými pohledy do lidského soukromí svých současníků, do jejich rodinného a náboženského systému. V osobitých charakteristikách má předchůdce v próze Theofrastově.
Překlad názvů obou komedií byl tvrdým oříškem. Nejdříve Epitrepontes. To jsou ti, kteří se obracejí na smírčího soudce. Říci "Smírčí soud" nevystihuje věc, říci "Sudiči" - sudič, to je Divíšek z "Otce", ale dva primitivní venkovani, kteří našli na pastvinách novorozeně a nevědí co s ním, nejsou sudiči. Zkrátka, když v roce 1946 byla v pražském Komorním divadle uváděna tato komedie, dali jsme do titulu hlavní otázku celé hry: Čí je to dítě? Titul vystihující i trochu aténsky bulvární formou celého Menandra. A tento název komedii zůstal.
Co se týče druhé hry, Dyskola - není to zase ani mrzout, ani hrubián. Oba výrazy čiší zrovna šedivou nudou, která je až k zbláznění nemenandrovským dvojencem k tomu bulvárnímu dítěti. Užít druhého autorova titulu (Misantrop) by o něco lépe vystihlo lidský charakter hlavní role. Ale když je tu Molière se zcela jinou náplní slova! Je jeden výraz, pro nás bohatý, lidový výraz. A to je - dědek. Takový zatracený dědek! A proto "Dědek".
A ještě dvě zmínky: Epitrepontes tak, jak byli v oné amfoře nalezeni a zatím jen pro nás existují, jsou torzo. I když zhruba polovina celé komedie. Druhou, o něco menší část jsem v duchu Menandrově už tehdy v roce 1946 doplnil. Bylo třeba domýšlet a dokreslovat postavy, situace a skloubení děje z drobných náznaků zlomku a spojit je s tím, co bylo, v jedinou stavbu. Tyto doplňky jsou označeny hranatými závorkami.
A druhá zmínka: Že Menandrových komedií je po světě tak málo, má na svědomí hlavně fanatismus byzantských mnichů, kteří ničili jejich verše na hranicích.
Vladimír Šrámek


Papyrový zlomek Menandrovy hry Perikeiromené (Ostříhaná)



ČÍ JE TO DÍTĚ?

(VÝPISKY)

SIMIAS
Co je mu, žaludek?
Ó ten se tváří jako filosof!
[CHAIRESTRATOS
Ach, tohle neříkej! Vždyť stáří třeba ctít!
SIMIAS
Byl osel jaktěživ, a teď bych ho měl ctít,
že je už s t a r ý osel?]
CHAIRESTRATOS
Jdi třeba k čertu! Ať se ti tam daří -
co nejlíbezněji!
Nu, určitě! Dědek je ale jako štěnice!
Jen někam vleze, už se člověk škrábe.
SIMIAS
Já bych si přál, aby vlez ještě někam.

SYRISKOS
Co když je dítě vznešeného rodu?
Pak vyroste jak otrok, bude pohrdat
svým nízkým stavem, bude chtíti víc -
už z přirozené touhy přírody -
nač odvažuje se jen člověk svobodný.

HABROTONON
Snad nemyslíš,
že chci mít děti? Chci být svobodná!

ONÉSIMOS
Ženská - a vděčnost, souhlasí to vůbec?

[KARÍÓN
A pakáž je to všecko dohromady!]

SMIKRÍNES
Ach, bozi, bozi!
ONÉSIMOS
Myslíš, že bozi mají věčně kdy
tak pohodlně lidi přistrkovat
do bídy, štěstí, jak se komu zachce?
SMIKRÍNES
Co tohle blekotáš?
ONÉSIMOS
Já ti to vyložím.
Je třeba - tisíc měst a v každém z nich
je třicet tisíc lidí. To z nich každý člověk
svůj zdar či nezdar z nebe dostane?
SMIKRÍNES
Jak tohle myslíš? To by věru bozi
se nadřeli! - Či to se o nás vůbec nestarají?
ONÉSIMOS
I ba ne, starají. Snad to teď pochopíš.
Z nás každý má svou vlastní povahu,
svou přirozenost, chceš-li postaru.
To bozi mu ji dali jako - hlídače.
Když zacházíš s ní, řeknu, obráceně,
sám na to zajdeš, a ten vedle tebe
se třeba zachrání. Je trošku naším bohem.
A to je původ štěstí našeho i neštěstí.
Jen trochu navnadit ji musíš, Smikríne,
a nedělat nic proti její vůli,
nic nemoudrého, potom to už jde!
Kdo jiný štěstí tvoje rozvrací,
než tvoje povaha?

SÓFRÓNÉ
"Jen příroda, jež zhrdá zákony,
vše sama chtěla." Slyšels v divadle?
"A ostatně, nač na světě je žena?"
SMIKRÍNES
Co blázníš?
SÓFRÓNÉ
Pane, celý monolog
bych mohla z Euripida citovat,
když neznáš ho.

SMIKRÍNES
Kdo si je vědom cti, ten snáší hůř
být vysmíván. Že v životě se sejde s bolestí,
to už je lidské.

Menandros: Dědek >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm