Anton Szandor LaVey: Satanská bible (výpisky) - 6.

26. září 2011 v 22:50 | Misantrop |  Četba

Peklo, ďábel a jak prodat duši


Satan je nepochybně nejlepší přítel, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celé věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem, by pánbíčkáři "cesty ctnosti" neměli čím strašit své příznivce. "Satan vás uvádí v pokušení"; "Satan je vládcem zla"; "Satan je hříšný, krutý a brutální"; varují. "Pokud podlehnete pokušení Ďábla, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se smažit v pekle."
Sémantický význam slova Satan je "sok", "odpor" nebo "žalobce". Samotné slovo "ďábel" pochází z indického déví, což znamená "bůh". Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím, která člověka otravují a zatracují ho za jeho přirozené pudy. Roli zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a tělesné stránky života.
Satan, nejvyšší Ďábel západního světa, byl původně anděl, jehož povinností bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně "dobrým chlapíkem" a symbolizoval úrodnost a plodnost.
Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z minulých hrdinů se stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. Nejranější křesťané věřili, že pohanská božstva byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat "černou magii". Zázračné nebeské jevy označili za "bílou magii"; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli. Propadli se do pekel a stali se z nich ďáblové. Bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova "Bog", což znamená "bůh", podobně jako v hindštině "Bhaga".
Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek toho nejpřesvědčivějšího ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Z Panových charakteristických vlastností bylo možné elegantně udělat hříchy, jež si zasluhují potrestání, a proměna byla hotova.
Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské bibli, kde byl nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů "bez poskvrny" má být obětován Pánu a který Azazelovi.Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán do pustiny a stal se z něj "obětní beránek", na jehož hlavu velekněz vložil hříchy národa.Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován Bohu.
Lidstvo má mnoho ďáblů a jejich původ je různý. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů; tato praxe je vykonávána pouze těmi, kteří se bojí přesně těch sil, jež zaklínají.
Teoreticky jsou démoni zlými duchy s charakteristickými vlastnostmi přispívajícími ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo daimón znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace a po pravdě řečeno, pozdější teologové vymýšleli celé legie těchto poslů inspirace - jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.
Známkou zbabělosti "magiků" cesty ctnosti je zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu (který by zřejmě měl být přisluhovačem Ďábla), aby splnil jejich rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze ten čaroděj, jehož "obrana" skutečně budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla.
K těmto "služebně nižším" ďáblům se satanista neobrací, ale drze vyvolává ty, kteří zalidňují pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!
Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen ďáblů, ale seznam, který následuje, obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část obyvatelstva královského paláce pekel:

ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL

SATAN - (hebrejsky) sok, odpor, žalobce, Pán ohně, peklo, jih.

LUCIFER - (latinsky) nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ.

BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever.

LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ.

Ďáblové dřívějších náboženství vždy přinejmenším částečně nesou zvířecí rysy, očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačenému egu. Židé a Egypťané prasetem opovrhovali. Symbolizovalo bohy Freye, Osirida, Adonise, Persefonu, Attise a Démétru, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, ze kterého vznikl Belzebub.Baal i Belzebub jsou totiž spojováni s chrobákem či skarabem Egypťanů, který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě významné síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné další příklady nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.
V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako kdyby došlo v laboratoři k explozi. Tento příběh je protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.
Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečně nutné zaprodat duši Ďáblu nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení Satanovu a budou žít podle svých přirozených zálib, zaplatí Satanovi za své hříšné rozkoše duší a navěky budou trpět v pekle. Vedli lidi k tomu, aby uvěřili, že nezkažená duše je jakousi propustkou k věčnému životu.
Farizejští proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako "strach z Boha"? Je-li Bůh tak milosrdný, proč by se ho lidé měli bát? Máme snad věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéct? Pokud se musíte bát Boha, proč se raději nebát Satana? Přinejmenším se můžete bavit tím, že strach z Boha z vás dělá lháře. Bez široce rozšířeného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence.
Germánská bohyně smrti a dcera Lokiho se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a trestu. Při vzniku knihy Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l". Proroci, kteří psali bibli, výraz peklo (angl. the hell) neznali, použili hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros, které znamenalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země), a výraz Geheuna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi odpadky a spalovali je. Odtud si křesťanská církev vzala ideu "pekelné síry a ohňů" v pekle.
Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně ještě věří, že existuje "očistec", kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a "limbus", kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné místo plné ohňů a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička.
Přes veškeré zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na jedince, kteří jejich žvásty nepřijali tak rychle. Rozkoš a bolest jsou, stejně jako krása, subjektivní kategorií. Když se misionáři odvážili na Aljašku a varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na hříšníky, ti se nedočkavě ptali: "Jak se tam dostaneme?"
Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a rohy. Představuje sílu přírody - mocnosti temnot, které byly takto nazvány jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm