Bratři a sestry

8. září 2011 v 23:48 | Misantrop

Kanibalismus se v přírodě vyskytuje stejně často jako jakýkoli jiný druh přijímání živin. Nic neobvyklého. Ale člověk je předmětem takového falešného modlářství a jsou mu připisovány takové nadpřirozené vlastnosti, které ani v náznacích nemá, že pláčeme nad každým zmařeným lidským životem, nad každým vyškrábnutým potratem a nad každou neoplozenou kmenovou buňkou, byť by to všechno bylo sebebezvýznamnější, sebeškodlivější a sebepitomější. Polovičním kanibalismem by se dalo nazvat již třeba takové kojení mláďat nebo požívání placenty či vaječné skořápky, jak je zcela běžné u samic. Kojící samice rypouše sloního (to jsou ti tlustí mořští ploutvonožci) ztrácí dvě kila hmotnosti na každý kilogram přírůstku svého mláděte. Za tři týdny kojení je již tak zesláblá, že musí mládě opustit, jinak by zahynula. Samice jednoho druhu pavouka jde ještě dál: nabídne stovkám maličkých pavoučátek rovnou své vlastní tělo za potravu. A otec této rodinky se stal možná první vydatnou potravou oné těhotné pavoučice. Příroda se neošklíbá nad žádným soustem, i kdyby tím krvavým soustem měl být vlastní příbuzný nebo vlastní sourozenec. Ani nevábná lidská mrtvola neujde bystrým zrakům mrchožroutů, což člověk nerad vidí a považuje to až za jakousi nehoráznost a nemístnou opovážlivost, za což taková zvířata zahrnuje nespravedlivým opovržením a nejzazší nenávistí; asi zapomíná, že on sám je takový a ještě horší; že on sám si své kulinářské zážitky zpestřuje a umocňuje těmi nejohavnějšími druhy koření: totiž bezmeznými krutostmi k jakémukoli živočichovi. Bez této nelítostné soli v očích veškerenstva by mu snad nechutnala žádná krmě, ačkoli, slovy Plútarchovými, "mají tolik jiné potravy k obživě, leč sami se zbytečně potřísňují krví nevinných".

*

Otázkou je, zda termín "kanibalismus" nelze vztáhnout i na každé obyčejné masožroutství, věříme-li - jako kupříkladu Já -, že zvířata jsou naši bratři a sestry. To už by bylo pro "někoho" zřejmě příliš.

*

Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.

Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
"Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů."
Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
- Aldous Huxley, Překrásný nový svět -

*

Lucifer.
Člověče!
Jsem bratrem těm, kdož dětí nemají.
- lord Byron, Kain -

*

Zvláštní, že sestra ohně, duše naše,
jedinou kritikou hned sfouknout dá se!
- lord Byron, Don Juan (Zpěv XI.) -

*

Spisek mi přišel docela vhod, právě v době, kdy televize vysílala britský dvoudílný film o lordu Byronovi. Mohl jsem tak krásně porovnat, jak viděli Byrona současní tvůrci filmu, ti ultramoderní degéni, pro něž mám jen slova pohrdání a repulze, a jak ho viděl Stendhal, očitý svědek, jehož zásadou je navíc "přestat psát, když jsem přestal být očitým svědkem." Stendhal vylíčil nejednoduchou osobnost lorda Byrona podle mého názoru mnohem střízlivěji, bez onoho ultramoderního zdegenerovaného vypichování laciných obscenit a zvrhlostí. Film například vůbec nezobrazil tohoto geniálního básníka při tvorbě; stále jsme ho ve filmu viděli jen jak nezřízeně chlastá a honí se za děvkami, spí s nevlastní sestrou a podobné lži jako vystřižené z bulvárních plátků. V podstatě dává film za pravdu tehdejší anglické společnosti, a jejímu pokrytectví, která ho zapudila a vyštvala ze země. Dnes na něj titíž lidé pějí oslavné ódy, ale stále jej vnímají jako rozvrácenou osobnost. Stendhal, jako kdyby ten film viděl, popisuje Byrona úplně jinak; jako normálního umělce, zranitelného, trochu dokonce ostýchavého a odměřeného, někdy s úsměvnými vadami charakteru, naivního nebo i pošetilého v některých věcech, tedy úplný opak toho Byrona, kterého vylíčil ten ultradegénní film! Musím Stendhalovi poděkovat za tuto stať.

*

Já teď právě sice do roboty nemusím, avšak problém pro mne představuje již jen pomyšlení na to, že vlastně žiji, opravdu naplno žiji, jen půlku roku, to jest v létě. Proto se nyní tak často v myšlenkách vracím do tropů. Utěšuji se jen tím, že nejsem sám; že takto napůl žije třeba i bratr medvěd a sestra žabka, takže to není až tak zlé. Rozhodně to je lepší způsob života než přežívání těch, jež tak z duše nenávidím a jejichž existence na tomto světě pozbyla smyslu. Já žiji ve vnitřním království, oni - ve světě, jenž dávno pozbyl smyslu.

*

Muž musí všude ženu zvát. Žena je lakomá. Nechává si všechno zaplatit, od své společnosti až po svou zvláštní přízeň. Ale kdy byl nějaký bratr někam pozván sestrou?
- August Strindberg, O ženách -

*

Viděl jsem pod jedním stromem, že se tam slétají na něco mouchy. Byla to míza z břízy, která skapávala dolů z jedné její nalomené větve. Vzal jsem svůj samurajský nožík a zkusil jsem navrtat do kmene otvor. Překvapilo mě, že se odtud ihned po prvním vrýpnutí vyřinul silný proud březové mízy. Přiložil jsem k té ráně ústa a sál tu tekutinu jako robě z matčina prsu. Bylo to dobré, ale myslil jsem, že to bude sladší. Chutná to spíš jako obyčejná voda, jíž je všude jinde záplava. Zbytečně jsem zranil živou bytost. Promiň, sestřičko břízko.

Ostatně, a jen tak mimochodem, v arše to museli být z páru lidáků bratr se sestrou, jinak by pokolení lidské nebylo se tak zvrhlo.

Venku se rozkvílely sirény. Kdyby to tak byly alespoň trouby posledního soudu! Ale ne: toto je jen zkouška. "Velký Bratr tě sleduje." Musejí vám prostě za každou cenu něčím ten život otrávit, jinak to nejde a jinak to snad ani neumějí. Pološílený znechuceně zavírám, utěsňuji okna. Tady se nedá žít. Sotva jsem přišel, už mám "domova" plné zuby.
- Misantrop, Vanaprastha -

*

V létě jsem si holt navyknul na blažený život lesních samot a teď v zimě prožívám tady ve městě cosi jako malý civilizační šok. V létě jsem byl volný a šťastný jako divoké zvíře; Hvozd bylo jméno mého bratra, Doubravka se jmenovala má sestra.

V dobách lovců a sběračů bylo zabíjení zvířat možná nevyhnutelnou nutností, ale na rozdíl ode dneška byl to téměř náboženský úkon, při němž lovec prosil zabité zvíře o odpuštění jako svého bratra. Modlil se k zvířeti v děkovné modlitbičce jako se dnes někteří lidé modlí před jídlem k jakémusi Bohu nebeskému. To bylo v předzemědělských dobách. S nástupem zemědělství se stalo zabíjení zvířat zbytečnou, krutou, sprostou vraždou. Vraždou, která je horší než kanibalismus.

Pravěcí lidé byli ještě neuvědomělými zvířaty, pravda již se zárodky sepse v genech, nicméně stále v tom požehnaném polozvířecím stavu, kdy se zvíře v nás hádá s člověkem a kdy se kmenový šaman ještě mohl s čistým svědomím stát zoantropem - přeměnit se ve zvíře. Tehdy bylo možné ještě něco změnit, ubrat se jiným směrem, nebo zůstat. Právě tehdy bylo lidstvo na rozcestí. Ještě to bylo nevědomé dítě přírody. Pravěkým lidem ještě nechyběla víra a poznání, že cokoli se stane jiným bytostem, stane se i jim. Vlčice jim byla matkou, medvěd bratrem. Věřili, že jim nic na světě natrvalo nepatří a že všechno, co potřebují, si mohou jen půjčit, aby to zase museli jednoho dne vrátit. Ještě se zpupně nevyvyšovali ze svých pyramid a věží, jako v odpoledních dobách horečné činnosti člověka. S přibývajícím šerem začalo být nanejvýš zřejmé, že tato obluda, vydavší se na ničivý pochod světem, není více zvířetem. Neexistuje slovo pro to, co oni jsou. Perverzní buňky zemského organismu. Nazval jsem to Rakovinou.

Měli bychom být našim zvířecím bratřím vděčni, za to jací jsou, za to, kolik toho pro nás dělají, za to, že vůbec někdo tak úžasný na tomto světě existuje, někdo, kdo nás učí správně žít a kdo nám připomíná, jací jsme mohli být i my, nebýt té naší nevyléčitelně choré mysli.

jen k vám teď zalétám
V myšlenkách svých sám a sám
Zimou a záští velkou umocněnými
Však vy víte, moji přerozmilí,
Že netýká se to vás, bratří čilí
V dáli kopce, lesy, kanci, šneci
Vidíte, jak tu nervně pobíhám ?
Tak přešlapuje tygr v kleci !

To říká každý, že nechce válku, ale válčí všichni dál, dokonce i naši postmoderní přejemnělí, zženštilí, přesocializovaní, změkčilí teplí bratři demokrati! Ti svého nepřítele konejší, ustupují mu, omlouvají se mu, snaží se s ním vyjednávat až do konce - ale válce se stejně nevyhnou. Člověk válčí úplně přirozeně, tak jako dýchá.

Co dělají muslimští mudžáhedínové? Proč nejsou solidární také se svými čečenskými bratry ve víře? Proč se v souladu s logikou nepálí veřejně také ruské vlajky? Proč žádní sebevražední mučedníci neunesou aeroflotu nějaké jeho "TÚčko" a nenabourají s ním do zdí Kremlu nebo do zlaté kupole chrámu Vasila Blaženého? Proč vlastně?

V tomto zmatku není žádný skutečný řád. Člověk si ho jen vymýšlí, jen si ho představuje; chce ho vidět - a tak ho vidí, jako kdysi "viděl" na Marsu zavlažovací kanály a na Měsíci a na Venuši stejné blbce jako tady na Zemi. A kdesi za tím nebo nad tím - čert vlastně ví kde - má dlít rozšafně jediný inteligentní Velký Bratr, tvůrce a hybatel tohoto nejnesmyslnějšího nesmyslu. Toto mohou být opravdu jen výplody chorobného mozku!

Nachytat se nakonec nechali i hrdí příslušníci řádu německých rytířů, kteří vyznávali diametrálně jiné hodnoty než křesťanské a jejichž heslem bylo "Naší modlitební knížkou je náš meč!". Takoví chrabří válečníci v každém svém pudu, takoví nádherní barbaři každým coulem - a nechají se zatáhnout do bojů za christianizaci Evropy proti svým dosud pohanským bratřím! To je neuvěřitelné! Křesťanství šířené pomocí těch nejvlastnějších pohanských instinktů! To bylo chytré, velmi chytré!

*

Když je hezky jako dnes, mám v žilách krev starých lascivních tuláckých faunů, nejsem už bratr všech lidí, ale bratr všech tvorů a věcí!
- Guy de Maupassant, Sur l´Eau, Na vodě, 1888 -

*

Dnes večer je tady švagr s rodinou a dětmi na návštěvě. Moje sestra právě mlátí malého Tomáše za to, že byl příliš hlučný při hraní. Ale to není ten pravý důvod. Pravý důvod je despotismus a sadismus, který se může takhle beztrestně vybíjet.

Řadím se mezi své bratry-živly Oheň, Vodu, Vzduch, Zemi a některé živočichy, kromě člověka - to není živel, to je živelná pohroma! - s jeho civilizací depilátorů, hair removerů, holicích strojků a odchlupovačů, které mají vyznačit dělící čáru mezi člověkem a zvířetem.

*

V poledne se naším orwellovským sídlištěm Vítězství najednou rozječely sirény. Konec světa! Že by konečně? Ne, nikolivěk, žel, nikoli. Zase nic. Asi za minutu siréna utichla a ozval se neosobní mužský hlas, zbavený jakékoli barvy a intonace v hlase:
"VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE! VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE!"... -
Tedy vlastně ne; ozvalo se pouze stejným prázdně dutým hlasem:
"ZKOUŠKA SIRÉN! ZKOUŠKA SIRÉN!"
"Zkouška trpělivosti" měl spíš ohlásit! Připadám si jako v antiutopii.

Myslím, že nebude dlouho trvat a ty Orwellovy vševidoucí kamery Velkého Bratra budou nakonec nad námi bdít dnem i nocí, ať se to komu líbí nebo ne. Mně tedy ne.

*

"Ó ty," řekl jsem si v duchu, "který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry - popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! - Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!"
- Villiers de l'Isle-Adam, Kruté povídky (Vidění) -

*

Však co, vždyť jsme pohané: Země je naší matkou, Slunce je nám otcem, příroda naší velitelkou a zvířata našimi bratry!

Konečně vidím toho koníčka, jenž je tu nucen tahat klády jako vůl. Chudák, vypadá tak smutně a odevzdaně - úplně jinak než divoká zvířata. Na těch je patrná radost ze života, kdežto tento jejich bratr v jařmu je ztělesněné trápení.
- Misantrop, Reinlebensborn -

*

Vynikající povídka, nebo spíš bajka, Zákon cti, vypráví o lovci, jenž uniká před tygrem, vyšplhá po lianě na strom, jenže tam sedí medvěd. Dole se tygr rozesmál: - "Ach, bratříčku medvěde, ten člověk chce ulovit tebe i mne, je náš společný nepřítel. Shoď ho a já ho sežeru." Medvěd ho však neshodil, protože zákon cti mu nedovolil vyhnat svého hosta. Tygr ulehl do stínu velkého stromu. Podřimoval. Věděl, že zralé plody ze stromu vždycky spadnou. Muž tři noci nespal, nejedl, nepil a pak celý vyčerpaný spadl jako plod vlastních činů přímo do chřtánu svého osudu. Karmický zákon v podobenství.
- Misantrop, der Wandervogel -

*

Užíval jsem si nádherný den v chládku olistěného dubu a ve společnosti mých nelidských bratří. Jednou to byla veverka, která se po okolních haluzích dostala až do mé těsné blízkosti. Mohla být v jeden okamžik ode mne vzdálená sotva na dva metry, jak byla blízko. Snad mě ani nepovažovala za člověka. Kolik lidí asi za život viděla dřepět v koruně stromu? Určitě žádné takové člověku podobné zvíře ještě nikdy nespatřila vysedávat na stromě. A žádného kromě mne asi ani neuvidí! Jindy to byli zase ptáčci, kteří se švitořící proplétali listovím všude kolem mne. "Zemský ráj to na pohled", jak se zpívá v té naší národní hymně.

*

Myši jsou mé sestry. Jestli je zabiješ, zabiješ i mě!
- Miroslav Tichý (v reakci na sousedčin nápad nalíčit v domě pastičky) -

*

Bouře, sestry orkánů, modravá obloho, jejíž krásu neuznávám, pokrytecké moře, obraze mého srdce, země s tajemným lůnem, obyvatelé sfér, celý vesmíre, i ty, Bože, jenž jsi jej s nádherou stvořil, tebe vzývám: ukaž mi člověka, který je dobrý...! Svou milostí však zdesateronásob mé přirozené síly, neboť při pohledu na tu zrůdu bych mohl zemřít úžasem: umírá se pro méně.

Jsi krásnější než noc. Odpověz mi, oceáne, chceš být mým bratrem? Majestát člověka je umělý; člověk ve mně nevzbuzuje úctu, ty však ano. Mé oči se zalévají hojnými slzami a nejsem s to pokračovat, neboť cítím, že přišla chvíle návratu mezi lidi surového vzezření. Buď pozdraven, starý oceáne!
- Comte de Lautréamont, Zpěvy Maldororovy -

*

Tak jsem tu na zemi opuštěn, nemám již bratra, bližního, přítele ani jinou společnost nežli sebe sama. Nejdružnější a nejláskyplnější z lidí se stal psancem.
- Jean-Jacques Rousseau, Sny samotářského chodce -

*

Tu vycházím a směřuji buď do temných předměstí nebo do lesů v okolí Paříže, kde naslouchám plíživým krokům zvěře a pytláků, svých sester a bratří.

*

Člověk je nesrovnatelně inteligentnější než jeho bratři; ale jeho inteligence není jiného druhu. Převyšuje všechny tvory, ale nemá nic, co by neměli také oni. A rovným všem tvorům ho činí to, že aby mohl žít, je stejně jako oni nucen pojídat to, co bývalo živé; na stejnou úroveň s nimi ho staví zákon vraždy, doléhající na něho stejně těžce jako na všechny ostatní a dělající z něho dravce. Je masožravý; aby se nemusel stydět, že zabíjí své bratry, zapírá je; holedbá se vyšším původem; ale všechno ukazuje, že je spřízněn s živočichy; rodí se stejně jako oni, sytí se jako oni, rozplozuje se jako oni, umírá jako oni. Stejně jako oni je podroben zákonu vraždy, který vládne všem obyvatelům na této zemi. Svého vyššího rozumu využívá k podrobení zvířat, která potřebuje. A třebaže má dobře zásobené stáje, jeho oblíbeným zaměstnáním je lov. Býval to největší požitek králů; a dodnes je. Oddává se prolévání krve s opojením, které jiní živočichové při něm nepociťují. Stejně jako se dravá zvěř nepožírá navzájem, nepojídá ani člověk maso lidské; ale dělá něco, co jiná zvířata nedělají téměř nikdy: zabíjí své bližní; nepožírá je sice, ale zabíjí je, aby se zmocnil něčeho, po čem touží, aby jim zabránil užívat jejich majetku nebo také jenom pro potěšení. Říká se tomu válka a lidé se jí oddávají s rozkoší. Nikdy by je patrně nebylo napadlo páchat tento podivný zločin, kdyby je naň nebyla připravila nutnost zabíjet pro potravu zvířata. Osud to tak rozhodl: od počátku života až dodnes je Země zasvěcena vraždění a bude se na ní vraždit tak dlouho, až na ní život vyhyne. Zabíjet, aby se mohlo žít, bude jejím věčným zákonem.
Myslel jsem na tuto nezbytnost, jíž nikdo z nás nemůže uniknout. Slunce zapadlo. Otevřel jsem okno, díval se, jak se zažehují první hvězdy, a s hrůzou jsem myslel na to, že úděl tohoto světa nejen není jedinečný svou krutostí, nýbrž je možná údělem nesčetných světů a že v nekonečných prostorách, všude, kde jsou živí tvorové, jsou možná podrobeni témuž zákonu, který je přisouzen nám. Kéž ty sestry naší Země zplodí život a bytosti méně nešťastné, než jsme my.
- Anatole France, Blouznivá snění -

*

Předem se dívali do strouhané cibule, věčně mluvili pohřebním hlasem a neustále naříkali: "Ó Tučňáci, přestaňte s bratrovražednými rvačkami!" - avšak mohou lidé vůbec žít ve společnosti bez hádek a rvaček, mohou žít bez svých lidských sporů, které jsou bezpodmínečnou podmínkou jejich národního života a mravního vývoje?
- Anatole France, Ostrov Tučňáků -

*

Pokud jste připraveni opustit matku a otce, bratra i sestru, ženu i děti i přátele a nikdy se s nimi už neshledat a jste svobodnými lidmi, pak jste připraveni na pěší toulky.

*

Pokud můžeš o nich (o zvířatech) přemýšlet jako o bratrech, udělal jsi malý krok vpřed za účelem bratrství všech duší, a ne slov o bratrství všech lidí.
- Svámí Viv-Kananda -

*

Dnes jsem nechtěl vidět toho Zlořečeného, a tak jsem se plížil k mé skrýši zvířecími chodníčky, jež tu vyšlapali mí divocí bratři.

Na této půdě, na půdě lidem nejvlastnější, na půdě zabíjení, je pak najednou každý člověk bližním, bratrem a pobratimem jiného člověka a všichni lidé jsou jedna velká rodina, jedna velká pakáž. V této oblasti si rozumějí všichni lidé na celém světě a skrze ni poznávají, že jsou si všichni rovni.
- Misantrop, Divoká svoboda -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm