Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy (výpisky) - 1.

26. září 2011 v 19:50 | Misantrop |  Četba



O AUTOROVI A JEHO DÍLE

(předmluva)

COMTE DE LAUTRÉAMONT
(4. 4. 1846 - 24. 11. 1870)

...poddanským jménem Isidore Ducasse, byl bledý, trochu nahrblý mladík s dlouhými vlasy, obvykle posmutnělý, mlčenlivý, zahleděný do sebe. Vyjadřoval prý se často velmi těžce a jindy opět s jakousi nervózní zrychleností. Byl obdivovatelem Poeovým, byl výborným plavcem, trpěl však často bolestivými migrénami. Přitahovaly ho přírodní vědy, především zoologie. Zvláště se zajímal o hnízdění, zvyklosti a způsob letu ptáků. Kladl někdy temné, podivínské otázky a i jeho školní písemné práce se vyznačovaly bizarností, "stylovými výstřelky", jak to kvalifikoval jeho profesor rétoriky, jenž ho dokonce za jednu kompozici, kterou chápal jako antiklasickou provokaci a svoje zesměšnění, potrestal karcerem.
Žil samotářsky a nerad vyprávěl o svém životě. Zřídka chodíval do kaváren, ale často a dlouho se procházíval po březích Seiny. Ve dne hodně četl, a to nejrůznější knihy. Večer se zavíral ve svém pokoji a dával se do práce. Psával pouze v noci, sedě u piana. V jeho nevlídném pokoji byla jenom postel, dva kufry knih a piano. Pil velmi mnoho kávy. Své věty přednášel, hraje k nim dlouhé akordy.
Jeho první kniha zůstala ležet ve skladu.
Už Lautréamontova doba znala "zpitost pokrokem". Těmito berličkami však Maldoror pohrdá. Tomu stabilizujícímu se řádu a této vyztužující se společnosti vypovídá boj - jistěže jen jednu z podružnějších svých půtek, za angažovanější boj mu nestojí. Je to pro něho jeden z těch slabších protivníků.
"Přemýšlej o osudné náhodě, která mě vedla ke vzpouře, ač jsem se možná narodil dobrý!" volá Maldoror. "Mějte za to, že před sebou máte netvora!"
A zvedá se nářek proti všemu, co je lidské a proti humanitě! Nářek proti zvrhlosti člověka, ale i proti zvrhlosti Boha, jenž člověka stvořil k špatnému obrazu svému.
Člověk na tomto světě je drcen. Čím, kým? Okolím, lidmi, lidstvem, tou "stupidní, idiotskou rasou"! Kdo ji stvořil? Tvůrce, Bůh. Původce všeho zla. Odkud se bere jeho autorita? Nevíme. Je nepochopitelná a nekontrolovatelná. Provokuje proto ke sporu. Ke vzpouře. "Zvedl jsem vyděšený zrak výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, s tělem zahaleným do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá..." Vize Boha požírajícího lidi!


Goya, Saturn požírající syna



Tak se otvírá kapitola o Lautréamontově vztahu ke zvířecí říši, o jeho - jak zní terminus technicus - animalismu. Ve Zpěvech Maldororových bylo napočítáno 185 rozličných zvířecích jmen, z nichž většina se ovšem opakuje, obměňuje ve rčeních apod. Přes čtyři sta "pozvířečtělých" aktů v jediné knize! Zatímco rostlinný element je zcela podřadný, zvířecí element přebujel a hraje prvořadou roli. Kniha jako by především byla "zalidněna zvířaty"!
Ještě vděčnějším polem tu však je Lautréamontův komplex vlasů, zaznamenaný asi ve dvou tuctech příkladů. Ztráta, vyrvání vlasů se tu - jak známo - rovná ztrátě mužnosti. U Lautréamonta se tak zřejmě projevuje jedno ze školních traumat: patnáctiletý lyceista ponížený tím, že si musil dát ostříhat vlasy...
Maldoror je traktován jako nadpozemská bytost, tragický, prokletý, vyvržený "pyšný anděl".
Autor si předsevzal "útočit na člověka a na toho, kdo ho stvořil".
Takzvaná puerilita Zpěvů Maldororových je znak, jenž souvisí u Lautréamonta se zmíněným již traumatem školy. Ani řadu let po jejím vychození nemohl básník zbavit svou mysl její svěrací kazajky. Toto neblahé dědictví se projevuje jako pocit ujařmenosti, omezování i ztráty svobody, vědomí, že člověk je vydán všanc náhodným nepředvídanostem v hlavách učitelů, jejich malichernému či sadističtějšímu mučení.
Lautréamontovský sarkasmus je u nás v Čechách vlastní také Ladislavu Klímovi - ať už Zpěvy Maldororovy znal či ne.
První české vydání výboru ze Zpěvů Maldororových vyšlo roku 1929. Vydání bylo zcenzurováno, zabaveno a zničeno z důvodu přečinu proti mravopočestnosti.
Ludvík Kundera + Misantrop



ZPĚVY MALDOROROVY


ZPĚV PRVNÍ

Dejž nebe, aby čtenář, osmělený a v té chvíli sveřepý jako to, co čte, našel bez bloudění strmou a drsnou cestu truchlivými bahnisky těchto chmurných stránek plných jedu. Není dobré, aby každý četl stránky, které následují; jen málokdo může okusit toho hořkého plodu bez nebezpečí.

*

Čtenáři, chceš možná, abych na počátku tohoto díla vzýval nenávist! Kdo ti říká, že se jí nenalokáš dosyta, že nebudeš zpupnými chřípěmi zvolna a majestátně čichat rudé výpary nenávisti, jako bys chápal důležitost toho počínání i nemenší důležitost své oprávněné záliby? Ujišťuji tě, že obšťastní obě beztvárné díry tvého ohavného čenichu, ó netvore.

*

V několika řádkách vyložím, jak byl Maldoror dobrý ve svých raných letech, kdy žil šťastně; již se stalo. Později zjistil, že se narodil zlý: neobyčejný osud! Dlouhá léta tajil svou povahu, jak jen dovedl, ale nakonec mu to nepřirozené přemáhání způsobilo každodenní návaly krve do hlavy, takže již nemohl takový život snést a pustil se odhodlaně na dráhu zla... sladká odevzdanost! Kdo by si to pomyslel! Když líbal dítě s růžovým líčkem, chtělo se mu břitvou odříznout mu tváře a byl by to často vykonal, nebýt Spravedlnosti s jejím dlouhým průvodem trestů, která mu v tom vždycky zabránila. Nebyl lhář, přiznával pravdu a říkal, že je krutý. Slyšeli jste, lidé? Troufá si to tímto chvějícím se perem opakovat! Je tedy nějaká moc silnější než vůle... Proklatě! Kámen by chtěl uniknout zákonu tíže? Nemožnost. Není možné, aby se zlo spojilo s dobrem. A to jsem výše uvedl.

*

Někteří píší, aby získali lidskou chválu za ušlechtilost srdce, kterou snad mají nebo kterou vymýšlí jejich obraznost. Já však užívám svých vloh k líčení rozkoší krutosti! Rozkoší nikoli pomíjivých ani umělých, nýbrž těch, které začaly s člověkem a s ním skončí. Nemůže se z tajného úradku Prozřetelnosti génius spojit s krutostí? Nebo nemůže někdo, protože je krutý, mít tvůrčího ducha? Důkaz najdete v mých slovech a záleží jen na vás, je-li vám libo naslouchat... Kdo zpívá, netvrdí, že jeho cavatiny jsou neznámé; naopak, honosí se tím, že se zpupné a zlé myšlenky jeho hrdiny najdou ve všech lidech.

*

Po celý život jsem vídal lidi s úzkými rameny, nevyjímaje ani jednoho, konat četné pošetilé skutky, ohlupovat své bližní a všemi prostředky kazit duše. Pohnutce svého jednání říkají sláva. Když jsem viděl tu podívanou, chtěl jsem se smát jako ostatní, ale to podivné napodobení nebylo možné. Vzal jsem nožík s nabroušenou čepelí a nařízl si oba koutky úst. Chvíli jsem myslel, že jsem dosáhl cíle. Díval jsem se do zrcadla na ta ústa, zraněná z mé vlastní vůle. Byl to omyl! Obě rány ostatně hojně krvácely, takže se pro krev nedalo rozeznat, je-li to opravdu smích těch druhých. Leč po chvíli srovnávání jsem viděl, že se můj smích nepodobá lidskému smíchu, a že se tudíž nesměju.

Viděl jsem lidi s ohyzdnými hlavami a strašlivýma očima, zapadlýma v temných očnicích, překonávat tvrdost skály, nepoddajnost ocelolitiny, krutost žraloka, drzost mládí, zběsilost šíleného vraha, zrady pokrytce, nejznamenitější herce a povahovou sílu kněží i největší přetvářku nejchladnějších bytostí světů i nebe; viděl jsem umdlívat moralisty, marně dobývající jejich srdce a svolávající na ně nelítostný hněv shůry. Viděl jsem je všechny najednou, hned nejmohutnější pěst napřaženu k nebi jako pěst dítěte, které zrůdně povstává proti matce, všechny patrně vzbouřené nějakým pekelným duchem, oči obtížené palčivou lítostí a zároveň nenávistí, v ledovém mlčení, neodvažující se vyslovit dalekosáhlé a nevděčné úvahy, plné nespravedlnosti a hanebnosti, skryté v jejich prsou, ani rozesmutnit Boha milosrdenství vynuceným soucitem, hned zas od počátku dětství až do konce staroby v každé denní době chrlit neuvěřitelné a nesmyslné klatby proti všemu, co dýchá, proti sobě samým i Prozřetelnosti, prostituovat ženy i děti a tak zneuctívat části těla určené studu. Tu moře vzedmou své vodstvo a pohltí prkna ve svých propastech; vichřice a zemětřesení kácejí domy; mor a jiné nemoci hubí modlící se rodiny. Ale lidé to nepozorují. Viděl jsem je také rdít se a blednout hanbou nad svým počínáním na této zemi; zřídka. Bouře, sestry orkánů, modravá obloho, jejíž krásu neuznávám, pokrytecké moře, obraze mého srdce, země s tajemným lůnem, obyvatelé sfér, celý vesmíre, i ty, Bože, jenž jsi jej s nádherou stvořil, tebe vzývám: ukaž mi člověka, který je dobrý...! Svou milostí však zdesateronásob mé přirozené síly, neboť při pohledu na tu zrůdu bych mohl zemřít úžasem: umírá se pro méně.

*

Je dobré nechat si růst nehty čtrnáct dní. Ach, jaká slast, surově vytáhnout z postele mladíčka, jehož horní ret je ještě holý, a s široce rozevřenýma očima se stavět, že mu lichotně klademe ruku na čelo, abychom odhrnuli jeho krásné vlasy! Pak náhle, když to nejméně očekává, zatnout dlouhé nehty do jeho měkké hrudi, ale tak, aby nezemřel; neboť kdyby zemřel, ušel by nám později pohled na jeho útrapy. Dítě nezradí, neboť ještě nezná zlo, kdežto ta, jež nejvíc miluje, dřív či později zradí... tuším to podle analogie, ač přátelství ani lásku neznám (podobá se pravdě, že jedno ani druhé nikdy nepřijmu, aspoň co se týče lidského pokolení). Zavaž mu oči, zatímco budeš drásat jeho chvějící se tělo, a až se dlouhé hodiny naposloucháš jeho rozkošného křiku, podobného pronikavému chroptění, jež v bitvě vydávají hrdla umírajících raněných, rychle se vzdálíš jako lavina, ale pak se přiřítíš ze sousedního pokoje a budeš se stavět, žes mu přišel na pomoc. Až takto promluvíš, dosáhneš toho, žes lidskému tvoru ublížil a týž tvor tě miluje: to je největší štěstí, jaké je možno si představit. Později ho budeš moci dát do nemocnice, protože jako mrzák se neuživí. Bude se říkat, že jsi dobrý, a vavřínové věnce a zlaté medaile, rozházené na velkém náhrobku se starým obličejem zakryjí tvé nahé nohy.

*

Poklekněte tedy plni slitování a nechť se lidé, hojnější než vši, dlouho modlí.

*

Jsem, jak mi bylo řečeno, syn muže a ženy. Divím se... myslel jsem, že jsem víc! Ostatně co mi záleží na mém původu? Kdyby to záviselo na mé vůli, chtěl bych být radši syn žraločí samice, jejíž hlad je přítelem bouří, a tygra, jehož krutost je známa: nebyl bych tak zlý. Vy, kdo se na mne díváte, odstupte, neboť z mého dechu čiší jed. A když s planoucíma očima, s vlasy bičovanými vichřicí těkám za bouřlivých nocí kolem lidských příbytků, osamělý jako kámen vprostřed cesty, zakrývám si znetvořenou tvář kusem aksamitu, černého jako saze vyplňující vnitřek komínů: ničí zrak nesmí poznat šerednost, jíž mě nejvyšší Bytost poznamenala s úsměvem hluboké nenávisti. Každého rána, když pro ostatní vychází slunce, šíříc v přírodě radost a blahodárné teplo, sedím se zcela nehybným obličejem přikrčen v hloubi své oblíbené jeskyně, pohlížím upřeně do tmy a v zoufalství, které mě zpíjí jako víno, biju se silnýma rukama do rozdrásaných prsou. Přece však cítím, že nejsem stižen vzteklinou! Přece však cítím, že netrpím sám! Přece však cítím, že dýchám! Kdo mě to bije do hlavy železnou tyčí, jako když kladivo buší do kovadliny?

*

Mějte za to, že před sebou máte jedině netvora, jehož tvář k mé radosti nemůžete spatřit; je však méně strašlivá než jeho duše. Leč přece nejsem zločinec... Můžete-li, buďte stejně klidní jako já, a nečervenejte se při pomyšlení, co že je lidské srdce.
Přesto se člověk po všechna staletí pokládal za krásného. Myslím, že věří ve svou krásu spíš jen z ješitnosti, že však vskutku krásný není a tuší to. Neboť proč pohlíží na tvář svého bližního s takovým opovržením?
Starý oceáne, nejsi jako člověk, který se na ulici zastaví, aby se podíval na dva buldoky, když se popadli za hrdla, ale nezastaví se, jde-li kolem pohřeb.
Starý oceáne, nedáváš snadno na pospas chtivým očím přírodních věd tisícerá tajemství svého nejhlubšího nitra: jsi skromný. Lidé se neustále chlubí, a maličkostmi.
Každý člověk žije jako divoch ve svém doupěti a zřídka z něho vyjde navštívit svého bližního, podobně se krčícího v jiném doupěti. Velká světová rodina lidí je utopie hodná podprůměrného rozumu.
Starý oceáne, tvé vody jsou hořké. Je to přesně chuť žluči, kterou kritika vylívá na krásná umění, na vědy, na všechno. Má-li někdo nadání, je vydáván za slabomyslného. Vyniká-li tělesnou krásou, platí za ohyzdného hrbáče. Člověk musí ovšem těžce nést svou vadu, kterou ostatně ze tří čtvrtin sám zavinil, když ji takto kritizuje!
Jsi krásnější než noc. Odpověz mi, oceáne, chceš být mým bratrem? Majestát člověka je umělý; člověk ve mně nevzbuzuje úctu, ty však ano. Mé oči se zalévají hojnými slzami a nejsem s to pokračovat, neboť cítím, že přišla chvíle návratu mezi lidi surového vzezření. Buď pozdraven, starý oceáne!

*

V mé poslední hodině mě neuvidíte obklopeného kněžími. Chci zemřít kolébán vlnami bouřlivého moře nebo stoje na horách... dívaje se vzhůru, ne... vím, že můj zánik bude úplný. Ostatně nemohl bych doufat v milost.

*

Je mnoho lidí méně šťastných. Co je k tomu vede, že milují život? "Maldorore, odejdi od toho pokojného krbu. Není tu tvé místo."
Odešel!
Přechází z jedné země do druhé, všude nenáviděn. Jedni říkají, že je od dětství stižen jakýmsi vrozeným šílenstvím. Jsou lidé, kteří prohlašují, že byl v mladých letech potupen jistou přezdívkou a prý se z toho již nikdy nevzpamatoval, protože to ve své uražené důstojnosti považoval za nesporný důkaz lidské zloby, která se projevuje v prvních letech a později roste.
Většina lidí však soudí, že ho trápí nesmírná pýcha jako kdysi Satana a že by chtěl být roven Bohu...
"Pojď ke mně, zářivý anděli! Budeš se od rána do večera procházet po lučinách. Nebudeš pracovat. Můj nádherný palác má stříbrné zdi, zlaté sloupy a démantové brány. Půjdeš spát, kdy se ti zachce, za zvuků nebeské hudby a bez modlení. Když se ráno slunce zaskví jasnými paprsky a v nedohledné výši se rozezní veselý skřivánčí zpěv, budeš smět zůstat ještě v posteli, dokud tě to neomrzí. Budeš chodit po nejdrahocennějších kobercích; budeš stále obklopen ovzduším provoněným dechem nejvonnějších květin."

*

Ten, jenž nedovede plakat (protože vždy zatlačil utrpení do svého nitra), zpozoroval, že je v Norsku. Na Faerských ostrovech pomáhal při hledání hnízd mořských ptáků ve strmých rozsedlinách a divil se, že třistametrové lano udržující lovce nad propastí je vybráno tak pečlivě. Spatřoval v tom, myslete si, co chcete, přesvědčivý důkaz lidské dobroty a nemohl uvěřit svým očím. Kdyby měl lano připravit on, na několika místech by je nařízl, aby se přetrhlo a svrhlo lovce do moře!

Kdo spí, sténá jako odsouzenec k smrti, až se vzbudí a vidí, že skutečnost je třikrát horší než sen.

Když nad chovancem středoškolského internátu vládne celá léta, která jsou staletí, od rána do večera a od večera až do zítřka nějaký paria civilizace a vůbec z něho nespustí oči, žák cítí, že mu bouřlivé mraky prudké nenávisti, podobné hustému dýmu, stoupají do hlavy, jako by se měla rozskočit. Od chvíle, kdy byl uvržen do vězení, až do blížícího se okamžiku, kdy z něho vyjde, mu stálou horečkou žloutnou tváře, obočí se mu stahuje a oči zapadají. V noci přemýšlí, protože nechce spát. Ve dne jeho myšlenka přelétá zdi chránící příbytek ohlupování až do chvíle, kdy z něho unikne nebo kdy je z toho věčného kláštera vyvržen, jako by byl stižen morem; takové jednání je pochopitelné.

Jsme na tomto korábu zbaveném stožárů, abychom trpěli.

Kdo je ten muž, jenž vznešenou řečí vyjádřil věci, jaké by jen tak leckdo nevyslovil? Jaká krása v nedostižné hudbě jeho hlasu! Raději slyším jeho mluvit než jiné zpívat. Přece však čím déle ho pozoruji, tím se mi jeho zjev zdá záhadnější. Celkový výraz jeho rysů podivně kontrastuje s jeho slovy. Je zabrán do úvah mně neznámých. Je smutnější než myšlenky, které vzbuzuje pohled na dítě v kolébce. Ó, jak je pochmurný...!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm