Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy (výpisky) - 2.

26. září 2011 v 19:58 | Misantrop |  Četba

"Hrobníku, je krásné pozorovat zříceniny měst, ale ještě krásnější je pozorovat zříceniny lidí!"

*

"Jsi patrně mocný, neboť máš nadlidskou tvář, smutnou jako vesmír a krásnou jako sebevražda. Co pohledáváš na této zemi, kde jsou zatracenci? Lidé nazývající se tvými přáteli na tebe zděšeně pohlížejí, kdykoli tě bledého a shrbeného potkají v divadle, na náměstí, v kostele, nebo když tě vidí tisknout pevnými stehny koně, jenž cválá jen v noci a nese svého pána, přízrak v dlouhém černém plášti."

*

Tento první zpěv zde končí. Nebuďte přísní k tomu, kdo teprve zkouší svou lyru: vydává tak podivný tón! Přece však, chcete-li být nestranní, poznáte mezi četnými nedostatky již pečeť osobitosti. Konec devatenáctého století spatří svého básníka (nemá však začít mistrovským dílem, nýbrž se držet přírodního zákona).

Konec prvního zpěvu



ZPĚV DRUHÝ

Nemůže za to. Povždy se domníval, maje víčka sklopena pod rezedami skromnosti, že je složen jen z dobra s nepatrnou dávkou zla. Já však náhle nadobro odhalil jeho srdce i s jeho předivy a poučil jsem ho, že se naopak skládá jen ze zla s nepatrnou dávkou dobra, kterou zákonodárci stěží udržují, aby nevyprchala. Neříkám mu nic nového a přál bych si, aby mé hořké pravdy nepociťoval jako věčnou hanbu; avšak splnění tohoto přání by nebylo ve shodě s přírodními zákony. Skutečně strhávám masku z jeho zrádného obličeje, plného bláta, a odhazuji vznešené lži, jimiž sám sebe klame, jednu za druhou jako slonovinové koule do stříbrné mísy; je tedy pochopitelné, že neporučí klidu, aby mu vložil ruce na obličej, i když rozum rozptyluje temnotu pýchy. Proto si také hrdina, jehož uvádím na scénu, přivodil nesmiřitelnou zášť, když na lidstvo, považující se za nezranitelné, útočil průlomem absurdních lidumilných tirád; jsou nahromaděny jako zrnka písku v jeho knihách, jejichž šprýmovnou, ale nudnou komiku někdy, když mi rozum neslouží, téměř oceňuji. Tušil to předem. Nestačí postavit sochu dobroty v záhlaví pergamenů uložených v knihovnách. Ó lidský tvore! Teď tu stojíš nahý jako červ před mým démantovým mečem! Zanech své metody; již není čas, abys dělal pyšného. Je kdosi, kdo pozoruje nejnepatrnější hnutí tvého hříšného života; jsi obklopen jemnými sítěmi jeho náruživého bystrozraku. Nevěř mu, když se obrátí zády; protože se na tebe dívá; nevěř mu, když zavře oči; protože se na tebe zase dívá. I jeho nejmenší rána zasáhne cíl. Nevěř, že skutečně má úmysl tě napravit, jímž se honosivě blýská; zajímáš ho totiž jen prostředně, abych neřekl méně; a to jsem ještě nepřiblížil blahovolné měřítko svého zkoumání k úplné pravdě. Je to však proto, že ti rád působí zlo, poněvadž je důvodně přesvědčen, že se staneš stejně zlým jako on a že ho, až udeří ona hodina, doprovodíš do zející pekelné propasti. Až ho tam osud zanese, ten chmurný jícen okusí nejchutnější kořisti a on sám pozná nejvhodnější příbytek, jaký kdy viděl. Zdá se mi, že mluvím úmyslně otcovsky a že lidstvo nemá právo si stěžovat.

*

Bouřky útočí na někoho silnějšího, než jsou samy. Co to Stvořiteli vyneslo strašit mě, jako bych byl dítě, bouří a blesky? Vždyť stejně trvám na svém rozhodnutí psát.

*

Věčný stvořil svět takový, jaký je. Kdyby s lidmi vyjednával, všechna hanba by vystříkla až k jeho tváři. Můj hrozný vzlet se nikdy nevyčerpá! Živí ho šílené noční můry, které mě souží, když nemohu spát.

*

Mezi těmi kamennými srdci se jen jediný mladík, zabraný do snění, zdá soucítit s neštěstím. Ostatní naň vrhají pohrdlivé a velitelské pohledy, on pak ví, že proti všem nic nezmůže. S lokty opřenými o kolena a s hlavou v dlaních se v duchu užasle ptá, je-li tohle opravdu to, čemu se říká lidské milosrdenství. Tu si uvědomí, že je to jen prázdné slovo, které se již nenajde ani ve slovníku poezie, a upřímně přizná svůj omyl. Zmítá se, leč marně, ve století, do něhož byl vržen; cítí, že tam není na svém místě, avšak nemůže z něho uniknout. Hrozné vězení! Ohavný osud! Mladík v návalu pohoršení vstane a chce odejít, aby neměl ani nedobrovolnou účast na zlém skutku. Prchá...! Prchá...! Pohleďte na toho hadráře, jenž tudy jde, shrben nad svou bledou lucernou; má víc citu než všichni jeho bližní. Prchá...! Prchá...! Tupé a slaboduché plemeno! Budeš litovat, že ses tak chovalo. Vzpomeň si na mne. Budeš toho litovat, ba ano. Budeš litovat. Mé básnické dílo nebude nic jiného než neustálé útočení všemi prostředky na člověka, toho divokého dravce, a na Stvořitele, který neměl takovou havěť zplodit. Až do konce mého života se budou hromadit svazky na svazky, avšak najde se v nich jedině tato myšlenka, stále přítomná v mém vědomí!

*

Krev a nenávist mi v kypivých proudech již stoupají do hlavy. Já a být tak šlechetný, abych miloval své bližní! Ne, ne! O tom jsem rozhodl hned v den svého zrození! Vždyť oni mě nemilují! Spíš zahynou světy, spíš žula popluje jako kormorán po hladině vod, než já přijmu bezectnou ruku lidské bytosti. Pryč... pryč s tou rukou...! Ne, ne, snažně tě prosím, již se neobjevuj před mým zamračeným, nevlídným obočím.

*

Jak je roztomilé to dítě sedící na lavičce v Tuilerijské zahradě! Jeho smělé oči jsou zabodnuty do nějakého neviditelného cíle daleko v prázdnu. Není mu asi víc než osm let, ale nehraje si, jak by se dalo čekat. Přinejmenším by se mělo smát a procházet s nějakým spolužákem, místo aby bylo samo; to však není v jeho povaze.
Jak je roztomilé to dítě sedící na lavičce v Tuilerijské zahradě! Nějaký muž si přijde sednout vedle něho na stejnou lavici; sleduje tajný úmysl a chová se podezřele. Kdo je to? Nemusím vám to říkat, protože ho poznáte podle jeho neupřímného hovoru. Poslouchejme, aniž bychom je vyrušili:
"Nač myslíš, dítě?"
"Myslel jsem na nebe."
"Na nebe nemusíš myslet, je toho dost, myslíš-li na zemi. Což jsi unaven životem, když ses teprve sotva narodil?"
"Ne, ale každý má raději nebe než zemi."
"Nu, já ne. Protože jestli Bůh stvořil podobně jako zemi i nebe, můžeš počítat s tím, že tam najdeš stejná zla jako na tomto světě. Po smrti nebudeš odměněn podle zásluhy, poněvadž jestli na tobě páchají nespravedlnosti na této zemi (jak to později poznáš ze zkušenosti), není důvodu, proč by se na tobě nepáchaly také na onom světě. Nejlépe učiníš, nebudeš-li se starat o Boha, a když se ti odpírá spravedlnost, vymůžeš-li si ji sám. Kdyby tě některý hoch urazil, což by tě netěšilo ho zabít?"
"Ale to je zakázáno."
"Není to tak zakázáno, jak myslíš. Jde jen o to, aby se člověk nedal chytit. Spravedlnost poskytovaná zákony není k ničemu a jen soud toho, jemuž bylo ublíženo, něco platí. Kdybys nenáviděl některého svého druha, nebyl bys nešťastný, že máš neustále před očima jeho myšlenku?"
"To je pravda."
"Představ si tedy, že by ti některý tvůj druh trvale ztrpčoval život; viděl by totiž, že tvá nenávist je jen trpná, a nepřestal by se ti proto posmívat a beztrestně ti škodit. Je pouze jeden prostředek ke zjednání nápravy, to jest svého nepřítele se zbavit. K tomu jsem tedy chtěl dojít, abych ti vysvětlil, na jakých základech spočívá nynější společnost. Každý si musí dopomoci k právu sám, jinak je pouhý hlupák. Vítězství nad svými bližními získá ten, kdo je nejlstivější a nejsilnější. Nechtěl bys jednou ovládat své bližní?"
"Ano, ano."
"Buď tedy nejsilnější a nejlstivější. Jsi ještě příliš mlád, abys byl nejsilnější, ale hned ode dneška můžeš používat lsti, nejznamenitějšího nástroje nadaných lidí. V otevřeném boji s lidmi, které chceš podrobit své vůli, nikdy nezvítězíš, zato lstí budeš moci bojovat sám proti všem. Žádáš si bohatství, krásné paláce a slávu? Nebo jsi mě klamal, když jsi tvrdil, že kladeš tyto ušlechtilé nároky?"
"Ne, ne, neklamal jsem vás. Ale chtěl bych získat to, po čem toužím, jinými prostředky."
"Pak nezískáš vůbec nic. Ctnostné a dobrácké prostředky k ničemu nevedou. Je nutno nasadit účinnější páky a nastražit umělejší kličky."

*

Tam v houštině obklopené květy spočívá v hlubokém spánku hermafrodit na trávníku, smáčeném jeho slzami. Předloktím si stíní čelo, druhá ruka mu leží na prsou, jako by měla potlačit tlukot srdce, uzavřeného proti každému svěřování a zatíženého tísnivým břemenem věčného tajemství. Byl unaven životem a styděl se pohybovat mezi bytostmi, které se mu nepodobají, takže jeho duše se zmocnilo zoufalství, i vyhledává samotu jako žebrák z údolí. Je tak dobrý, tak odevzdaný osudu! Rád si někdy pohovoří s lidmi jemnocitné povahy, aniž jim podá ruku, a zůstává opodál ve strachu z domnělého nebezpečí. Zeptá-li se ho někdo, proč si za družku zvolil samotu, jeho oči vzhlédnou k nebi a stěží zadrží slzu výčitky proti Prozřetelnosti; na tu neopatrnou otázku však neodpoví, ač zalila sníh jeho víček růžovostí ranních červánků. Když se rozmluva protáhne, znepokojí se, začne se rozhlížet na všechny čtyři světové strany, jako by se chystal uniknout nějakému neviditelnému nepříteli, který se blíží, pak náhle pokyne rukou na rozloučenou, na křídlech znepokojeného studu se rychle vzdálí a zmizí v lese. Ponejvíc je považován za blázna. Hledá útěchu v sebelásce a trvá na tom, aby zůstal sám, obklopen mukami a bez útěchy. Tam v houštině obklopené květy spočívá v hlubokém spánku hermafrodit na trávníku, smáčeném jeho slzami. Probuzení ptáci okouzleně pozorují mezi větvovím stromů tu melancholickou tvář a slavík nechce rozezvučet své křišťálové cavatiny.

*

Když žena sopránem zazpívá chvějivé, libozvučné tóny, mé oči se při naslouchání té lidské harmonii naplňují utajeným plamenem a bolestně jiskří, kdežto v uších jako by mi zněl poplašný zvon kanonády. Z čeho asi pochází ten hluboký odpor ke všemu, co přímo souvisí s člověkem? Když však akordy vzlétají ze strun nástroje, s rozkoší naslouchám těm perlivým tónům, rytmicky probíhajícím pružnými vlnami ovzduší. Vnímání nepřináší mému sluchu nic než tak libý dojem, že se nervy a myšlenky rozpouštějí; nepopsatelné obluzení zatemňuje omamnými kouzly bystrost mých smyslů i živé síly mé představivosti jako clona tlumící denní světlo.

Zvedl jsem zděšená víčka výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, tělo zahalené do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá. Nohy měl ponořeny do rozlehlé kaluže kypící krve, nad jejíž hladinu se náhle zvedaly jako tasemnice z obsahu nočníku dvě nebo tři opatrné hlavy a hned se zas bleskurychle potápěly: kopnutí umístěné přesně na nosní chrupavku bylo známou odplatou za porušení pořádku, způsobené potřebou těch lidí nadýchnout se vzduchu: vždyť to konečně nebyly ryby! Plavali nejvýše jako obojživelníci pod povrchem té nečisté tekutiny... tak dlouho, až Stvořitel, jenž už neměl nic v ruce, popadl za krk prvními dvěma spáry na noze jako kleštěmi dalšího potápěče a vytáhl ho z červeného bahna - výtečné omáčky - do výše! Potom s ním naložil stejně jako s prvním. Nejdřív mu sežral hlavu, nohy a ruce, a nakonec trup, až nezbylo vůbec nic, neboť zchroupal i kosti. Tak to pokračovalo i v dalších hodinách jeho věčnosti. Někdy zvolal: "Já vás stvořil; mám tedy právo dělat si s vámi, co chci. Nic jste mi neudělali, to uznávám. Způsobuji vám utrpení a je to pro můj požitek." A pokračoval v krutém hodování, hýbaje dolní čelistí, která zas hýbala vousy na jeho bradě, plnými mozku. Ó čtenáři, nedostáváš z této podrobnosti laskominy? To není pro každého, takový mozeček, tak dobrý, docela čerstvý, teprve před čtvrt hodinou vylovený z rybníku!
S ochromenými údy a oněmělým hrdlem jsem nějaký čas pozoroval tu podívanou. Později, když jsem lidstvo lépe poznal, přidružil se k onomu soucitu zběsilý hněv na tu macešskou tygřici, jejíž nenapravitelná mláďata nedovedou nic než proklínat a páchat zlo. Ta opovážlivá lež! Tvrdí, že zlo se u nich najde jen výjimečně...! Teď to již dávno přestalo, již dávno s nikým nemluvím. Ó vy, ať jste kdokoli, až budete v mé blízkosti, nechť vašim hlasivkám neunikne ani hlásek; nechť se váš nehybný hrtan nesnaží překonat slavíka; ani vy sami se nikterak nepokoušejte řečí mě obeznámit se svým nitrem. Zachovejte zbožné mlčení a ničím je nepřerušujte; pokorně zkřižte ruce na prsou a oči sklopte k zemi. Když uslyšíte lavinu řítící se z ledových hor, lvici naříkající ve vyprahlé poušti nad ztrátou mláďat, bouři plnící své určení, odsouzence řvoucího v žaláři v předvečer popravy a dravou chobotnici vyprávějící mořským vlnám o svých vítězstvích nad plavci a trosečníky, ach, vyslovte to: nejsou ty velebné hlasy krásnější než lidský posměch?

*

Je hmyz, který lidé živí na své útraty.
Těší mě už to množství zla, které ti veš působí, ó lidské plemeno; jen bych si přál, aby ti ho působila ještě víc.
Jak dlouho ještě budeš zachovávat zčervivělý kult toho boha nedbajícího tvých modliteb ani štědrých darů, které mu přinášíš jako smírné oběti? Pohleď, ten hrozný manitu není vděčný za hojné poháry krve a mozku, jimiž poléváš jeho oltáře, zbožně zdobené girlandami květů. Není vděčný... neboť zemětřesení a bouře řádí od počátku věků pořád stejně. Přece však je tu podívaná hodná povšimnutí: čím lhostejněji se chová, tím víc se mu obdivuješ. Je vidět, že máš strach z jeho atributů, které tají, a tvůj úsudek se opírá o domnění, že jedině zvlášť mocné božstvo může projevovat tolik pohrdání k věřícím vyznávajícím jeho náboženství. Proto také jsou v každé zemi jiní bohové: tu krokodýl, tam prodavačka lásky. Avšak jde-li o vše, všechny národy při zvuku toho posvátného jména líbají řetězy svého otroctví a společně poklekají ve vznešeném svatostánku před trůnem beztvaré a krvežíznivé modly. Národ, který by neuposlechl svého nejvlastnějšího plazivého pudu a pomýšlel na vzpouru, by dřív či později zmizel ze světa jako podzimní list, zahlazen pomstou nelítostného boha.

Buď zdrávo, vycházející slunce, nebeský osvoboditeli, neviditelný nepříteli člověka! Pobízej i nadále špínu, aby se s ním snoubila v nečistých objetích. Špíno, královno říší, zachovej očím mé nenávisti podívanou na to, jak nepozorovaně rostou svaly tvého hladového potomstva. Ty víš, že k tomu stačí, aby ses jen přitiskla pevněji k bokům člověka. To můžeš učinit bez újmy studu, neboť jste už dávno manželé.

Kdyby země byla pokryta vešmi jako mořský břeh písečnými zrnky, lidské plemeno by v hrozných bolestech zahynulo. Jaká podívaná! A já, tkvěje s andělskými křídly nehybně ve výši, bych to pozoroval!

*

Ó přísná matematiko! Za dávných časů i v nové době nejedna velká lidská obraznost viděla, jak její génius zděšeně pozoruje tvé symbolické obrazce narýsované na planoucím papíře jako tajemná znamení, žijící skrytým dechem: obyčejný nezasvěcenec je nechápe, ale nejsou nic jiného než slavné zjevení věčných zásad a hieroglyfů, které byly před světem a zachovají se i po něm. I ptá se, skloněna nad propastí osudného otazníku, jak to, že v matematických vědách je tolik mohutné velikosti a tolik nepopíratelné pravdy, kdežto srovná-li je s člověkem, nenajde v něm nic než falešnou pýchu a lež. Tu pak ten vyšší duch, jenž poučen ušlechtilou důvěrností vašich rad pociťuje jasněji malost lidstva i jeho bezpříkladnou bláhovost, smutně si opře zešedivělou hlavu o vyzáblou ruku a oddá se nadpřirozeným úvahám. Vaše skromné pyramidy přetrvají pyramidy egyptské, ta mraveniště postavená tupostí a otroctvím. Nebýt vás, snad bych byl ve svém boji s člověkem podlehl. Nebýt vás, byl by mě povalil do písku a musel bych líbat prach na jeho nohou. Nebýt vás, byl by mi zrádným drápem rozdrásal maso i kosti. Daly jste mi tvrdošíjnou opatrnost, která se prozrazuje na každém kroku ve vašich podivuhodných metodách analýzy, syntézy a dedukce. Použil jsem jí, abych zmařil nebezpečné úskoky svého smrtelného nepřítele, abych ho sám obratně napadl a vnořil do útrob člověka ostrou dýku, která navždy zůstane vězet v jeho těle; neboť z této rány se nezotaví. S podporou tohoto strašlivého pomocného vojska jsem v lidstvu objevil, ponořiv se do hlubin, naproti úskalí nenávisti černou, ohyzdnou zlobu: zahnívala uprostřed smrtonosných miasmat a obdivovala se svému pupku. První jsem objevil v temnotách jeho útrob tu neblahou neřest, zlo, silnější v něm než dobro. Otrávenou zbraní, kterou jste mi poskytly, jsem donutil samého Stvořitele, aby sestoupil se svého piedestalu, postaveného lidskou zbabělostí! Zaskřípal zuby a strpěl tu potupnou urážku, neboť jeho protivníkem byl někdo silnější než on. Ó svaté vědy matematické, kéž neustálým obcováním dopřejete mým zbývajícím dnům útěchu v mé bolesti nad zlobou lidí a nespravedlností Všemohoucího!

*

"Ó lampo se stříbrným hořákem, potřebuješ prokazovat služby lidem, kterým nejsi ničím povinna? Nech sloupy basilik pohrouženy do noci, a když závan bouře, v níž víří ďábel, zbloudí v prostoru a vnikne s ním do svatyně šířit tam hrůzu, tu místo abys odvážně bojovala proti úderu vichřice zamořené knížetem temna, náhle pod jeho horečným dechem zhasni, aby si mohl neviděn vybrat své oběti mezi věřícími, kteří tam klečí. Uděláš-li to, můžeš říci, že jsem ti zavázán za všechno své štěstí. Když takto záříš a vydáváš nerozhodný, leč dostatečný jas, neodvažuji se uposlechnout našeptávání své povahy a zůstávám v posvátném předchrámí, dívaje se pootevřenou branou na ty, kdo unikají před mou pomstou do lůna Hospodinova. Oko na tobě nemůže utkvět a osvětluješ nejmenší podrobnosti Stvořitelova chlívku novým mocným ohněm, jako bys byla kořistí svatého hněvu. A když po svých rouhavých slovech odejdu, tvé světlo zas bledne a brzy jsi zas nenápadná a skromná v pevném přesvědčení, žes vykonala skutek spravedlnosti. Pověz mi, prosím tě: je to snad proto, že znáš tak dobře tajné kouty mého srdce, a když se tedy náhodou objevím někde, kde bdíš, horlivě se snažíš vyhlásit mou nebezpečnou přítomnost a upozornit věřící na směr, kde se ukázal nepřítel lidstva? Kloním se k tomuto mínění, protože já také tě začínám znát a vím, kdo jsi, ty stará čarodějnice, starající se tak dobře o posvátné mešity, kde se tvůj podivínský pán vypíná jako kohoutí hřebínek." Po těchto slovech Maldoror neodchází z chrámu a zůstává tam s očima pevně upřenýma na lampu svatyně... Mává šlachovitýma rukama a přál by si, aby se lampa proměnila v člověka; slibuje si, že by mu připravil pár nepříjemných chvil.

*

Slyšte myšlenky mého dětství, když jsem se probouzel, lidé s rudými pyji.
"Ó Stvořiteli světa, dnes neopominu obětovat ti kadidlo své dětské modlitby. Někdy na to zapomínám a pozoroval jsem, že v takových dnech se cítím šťastnější než jindy; prsa se mi šíří ničím netísněna a dýchám volněji vonný venkovský vzduch. Když však plním trapnou povinnost a uctívám tě, jak mi rodiče nařídili, každodenním chvalozpěvem, provázeným nezbytnou mrzutostí z jeho pracného vymýšlení, jsem celý den smutný a podrážděný, protože mi připadá nelogické a nepřirozené říkat něco, co nemyslím. Vyhledávám pak ústraní nekonečných samot. Nechci se spojovat s tak nebezpečným přítelem. Bylo by pro mne bolestné kráčet po boku tvého krutého safírového roucha nikoli jako tvůj otrok, ale jako někdo, kdo se jím každou chvíli může stát. Prosím tě snažně, ať si mě tvá prozřetelnost nevšímá: nech mě stranou jako dešťovku, která se plazí pod zemí. Věz, že bych se raději hladově živil mořskými chaluhami na neznámých divokých ostrovech, kam je zanášejí tropické vlny ve svých pěnivých útrobách, než abych věděl, že mě pozoruješ a zasahuješ do mého svědomí svým posměšným skalpelem. Má ústa jsou ochotna v kteroukoli hodinu dne vypouštět jako umělý dech proud lží, jež tvá malicherná ješitnost přísně požaduje od každého smrtelníka. Není mi mnoho let, přece však již cítím, že dobrota je pouze seskupení zvučných slabik; nikde jsem ji nenašel. Lidé, ti si zakládají na tom, že tě napodobují; proto také svatá dobrota nevidí svůj stánek v jejich divokých očích: jaký otec, takový syn. Nepřeji si ukazovat ti nenávist, kterou k tobě cítím a kterou s láskou pěstuji jako milovanou dceru, neboť je lépe schovávat ji před tebou a tvářit se jen jako přísný posuzovatel, pověřený dohledem nad tvými nečistými skutky."
Po těchto začátcích se divte, že mě vidíte takového, jaký jsem!

*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm