Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy (výpisky) - 3.

26. září 2011 v 20:06 | Misantrop |  Četba

Hledal jsem duši sobě podobnou a nemohl jsem ji najít. Prohlédl jsem všechny kouty země, ale má vytrvalost byla marná. Přece však jsem nemohl zůstat sám. Potřeboval jsem někoho, kdo by schvaloval mou povahu, potřeboval jsem někoho se stejnými názory jako já. Krásná žena soucitně na mne pohlížela. Tu zamířila se sklopenýma očima skromným krokem po trávníku směrem ke mně. Spatřiv ji pravil jsem: "Vidím, že dobrota a spravedlivost se usídlily v tvém srdci: nemohli bychom žít spolu. Teď se obdivuješ mé kráse, která ohromila nejednu ženu, avšak dřív nebo později bys litovala, žes mi věnovala svou lásku, neboť neznáš mou duši. Ne že bych ti někdy byl nevěrný: oddá-li se mi žena s takovou odevzdaností a důvěrou, oddám se s nemenší důvěrou a odevzdaností též já jí. Ale zapamatuj si jedno a nikdy na to nezapomeň: vlci a jehňata se na sebe nedívají zamilovaně."
Nebyl jsem tak krutý, jak se mezi lidmi později vyprávělo; někdy však jejich zloba působila celá léta neustálé spousty. Tu pak má zuřivost neznala meze; zmocňovaly se mě záchvaty ukrutnosti a býval jsem nebezpečný pro každého, kdo se přiblížil k mým divokým očím, pokud arci náležel k mému plemenu. Byl-li to kůň nebo pes, nechal jsem ho být.

Konec druhého zpěvu



ZPĚV TŘETÍ

Génius země a génius moře. Říkalo se, že létají bok po boku jako dva andští kondoři a rádi se vznášejí v soustředných kruzích mezi vrstvami ovzduší blížícími se slunci; v těch oblastech se prý živí nejčistšími výtažky světla, avšak jen neradi se prý rozhodují odbočit při svém střemhlavém letu ke zděšené dráze, po níž krouží šílející lidská planeta, obývaná krutými duchy, kteří se navzájem vraždí na polích řvoucích bitvami (pokud se nezabíjejí zrádně a potají ve středu měst dýkami nenávisti nebo ctižádosti) a živí se tvory plnými života, jako jsou sami, jenže stojícími na žebříku bytí o několik příčlů níž. Nebo se uchylovali na dno moře, aby dopřáli svým zklamaným očím příjemný odpočinek pohledem na nejzuřivější netvory hlubin, kteří se jim ve srovnání s lidskými zmetky zdáli vzorem mírnosti. Když přišla noc a její příhodná tma, nechávali co nejdále za sebou kameninový nočník, na němž se zmítá zácpou stižená řiť lidských kakaduů, až už konečně nemohli kolísavou siluetu nečisté planety rozeznat.

Ano, cítím, že má duše je zamčena za závorou mého těla a nemůže se vyprostit, aby prchla daleko od břehů, na něž naráží lidské moře. Nebudu si však stěžovat. Podstoupil jsem život jako zranění a zakázal jsem sebevraždě tu jizvu zhojit. Chci, aby Stvořitel každou hodinu své věčnosti pozoroval její zející trhlinu. Je to trest, který mu ukládám.

"Naši oři nesmějí poslouchat, co mluvíme. Stálou pozorností by rostla jejich chápavost a mohli by nám snad rozumět. Běda jim, protože by víc trpěli! Vskutku, mysli jen na lidská divoká selata: nezdá se ti, že jejich stupeň rozumové schopnosti, který je odděluje od ostatních tvorů, jim byl dán za neodvolatelnou cenu nesčíslných útrap?"
Naši koně cválali podle břehu, jako by se skrývali před lidským zrakem.

*

Hle, šílená jde kolem tančíc a na něco si nejasně vzpomíná. Děti po ní házejí kamením, jako by to byla kočka. Ztratila svůj prvotní půvab a krásu; má šerednou chůzi a dech jí páchne kořalkou. Kdyby byli lidé na této zemi šťastni, bylo by se čemu divit. Šílená nikomu nic nevyčítá, je příliš hrdá, aby si stěžovala, a zemře, aniž odhalí své tajemství lidem, kteří jsou jí nakloněni, jimž však zakázala, aby ji kdykoli oslovili. Děti po ní házejí kamením, jako by to byla kočka. Ze záňadří jí vypadne svitek papírů. Kdosi neznámý ho zvedne, zavře se doma a celou noc čte rukopis obsahující toto:
"Po mnoha neplodných letech mi Prozřetelnost požehnala dcerou. Dovedla se již zajímat o zvířátka a ptala se mě, proč se vlaštovka jen křídlem dotkne lidských chatrčí a neodváží se dovnitř. Já však si kladla prst na ústa, jako bych jí domlouvala, aby pomlčela o té vážné otázce, kterou jsem jí ještě nechtěla vysvětlovat, neboť jsem se bála, že prudkým dojmem pobouřím její dětskou obraznost; a snažila jsem se dalším hovorem zamluvit tento námět, trapný pro každého příslušníka plemene, které si přivlastnilo nespravedlivou vládu nad ostatními tvory. Znala jen duhový pohár života, a ještě ne jeho hořkost."

*

Tremdall naposledy podal ruku tomu, jenž je dobrovolně nepřítomen, stále před ním prchá, stále obraz člověka ho pronásledujícího. Věčný žid si řekl, že kdyby vláda nad zemí náležela plemenu krokodýlů, neprchal by tak.

*

Byl jarní den. Ptáci prozpěvovali štěbetavé chvalozpěvy a lidé, kteří se vrátili ke svým různým povinnostem, se stápěli v posvátnosti únavy. Vše pracovalo o svém osudu: stromy, planety, žraloci. Vše kromě Stvořitele! Ležel v roztrhaném šatu na cestě. Zhovadilost s prasečím rypákem ho přikrývala svými ochrannými křídly a zamilovaně naň pokukovala. Byl opilý! Hrozně opilý!

Konec třetího zpěvu



ZPĚV ČTVRTÝ

Když se rukou sotva dotknete lidského těla, kůže na prstech rozpuká jako šupiny na kusu slídy, do něhož se buší kladivem; a vaše útroby jsou do kořene pobouřeny ještě dlouho po onom doteku. Takovou hrůzu vzbuzuje člověk u vlastního bližního! Opřen o lokty o pelest postele, utápím se v soucitném snění a stydím se za člověka! Když si námořník, přeřezaný ve dví severákem, odslouží noční stráž, spěchá na své visuté lože: proč není taková útěcha dopřána i mně? Že jsem dobrovolně klesl tak hluboko jako můj bližní a že mám méně než kdo jiný právo stěžovat si na náš osud, který zůstává připoután ke ztvrdlé kůře planety, a na podstatu naší zvrácené duše, ta myšlenka mě probodává jako kovářský hřeb. Já žiji stále jako čedič. Není to dávno, co já se již sobě nepodobám? Člověk a já, zazděni v mezích svých rozumových schopností, rozcházíme se s nenávistným třesem a jdeme opačnými cestami. Zdálo by se, že každý chápe pohrdání, které vzbuzuje u druhého; pohnutka poměrné důstojnosti nás vede k tomu, že se snažíme neuvést svého protivníka v omyl; každý zůstává na své straně a není mu tajno, že nebude možné vyhlášený mír zachovat. Budiž tedy! Ať se můj boj proti člověku stane věčným, když každý poznává v druhém vlastní úpadek... když jsou nepřáteli na smrt. Ať získám zhoubné vítězství či podlehnu, boj bude krásný: já sám proti lidstvu.

*

Mé úvahy někdy narazí na rolničky bláznovství a na zdánlivou vážnost toho, co je celkem jen groteskní (ačkoliv je podle některých filosofů dost obtížné rozeznat šaška od melancholika, poněvadž život sám je prý komické drama nebo dramatická komedie); přece však je každému dovoleno zabíjet mouchy, ba i nosorožce, aby si občas oddechl od příliš těžké práce.
Tak se stává, že to, co náš sklon k žertům považuje za mizerný vtip, bývá v autorově mysli ponejvíc jen důležitá, velebně hlásaná pravda! Já se však smát neumím. Nikdy jsem se nemohl smát, ač jsem se o to víckrát pokoušel. Naučit se smát je velmi těžké. Nebo spíš myslím, že citový odpor k této obludnosti je podstatný znak mé povahy.

Nic není nehodno velkého a prostého ducha: nejnepatrnější přírodní úkaz, je-li v něm záhada, stane se pro mudrce nevyčerpatelnou látkou k úvahám.

Kohout nevybočuje ze své přirozenosti - ne že by to nedovedl, spíš z pýchy. Učte jej číst, vzbouří se.

Jak je člověk, když se směje, podobný koze! Klid čela zmizel a místo něho se objevily ohromné rybí oči! Často se mi stane, že slavnostně pronáším nejšprýmovnější tvrzení... nezdá se mi však, že by to byl nezvratně dostatečný důvod, abych roztahoval ústa! "Nemohu se ubránit smíchu", odpovíte mi; přijímám to absurdní vysvětlení, ale ať je to tedy melancholický smích. Smějte se, zároveň však plačte.

Až do našich časů šla poezie nepravou cestou; vznášela se až k nebi nebo se plazila až u země, ale neznala základy svého bytí a počestní lidé ji ne bez důvodu neustále zesměšňovali. Nebyla skromná... nejkrásnější vlastnost, kterou nedokonalý tvor musí mít!

V mých zpěvech bude přesvědčivý důkaz síly mého pohrdání uznávanými názory. Zpívá sám pro sebe, a ne pro své bližní. Neklade míru své inspirace na lidské váhy. Přišel volný jako bouře, aby jednoho dne ztroskotal na nezkrotných březích své strašlivé vůle! Nebojí se ničeho, leda sám sebe. Ve svých nadpřirozených bojích bude s převahou útočit na člověka i Stvořitele, jako když mečoun vrazí svou zbraň velrybě do břicha. Buď proklet svými dětmi a mou vyzáblou rukou, kdo tvrdošíjně nechápeš nelítostné klokany smíchu a opovážlivé vši karikatury...! Někteří mě podezřívají, že miluji lidstvo, jako bych byl jeho vlastní matka; a proto už nechodím do údolí!

*

Jejich oči září temným a mocným plamenem, i nevěřím nejdřív, že by ty dvě ženy náležely k mému druhu. Jejich smích je pln sobeckého sebevědomí a jejich rysy působí odpudivě, nepochybuji tedy, že mám před očima dvě nejohyzdnější ukázky lidského plemene.

*

Usnul jsem na pobřežní skále. Zdálo se mi, že jsem vstoupil do těla vepře, že pro mne nebylo snadné se z něho dostat a že jsem si provaloval štětiny v nejblátivějších bažinách. Byla to jakási odměna? Cíl mých tužeb, nepatřil jsem už lidstvu! Takto jsem si sen vyložil a měl jsem z něho víc než hlubokou radost. Ta proměna byla v mých očích vždy jen vysokou a velkomyslnou ozvěnou dokonalého štěstí, na něž jsem už dlouho čekal. Konečně přišel, přišel den, kdy jsem se stal prasetem! Zkoušel jsem zuby na stromové kůře; s požitkem jsem pozoroval svůj rypák. Nezbýval už nejmenší kousek božskosti: dovedl jsem povznést svou duši do největší výše té nevýslovné rozkoše. Slyšte mě tedy a nečervenejte se, nevyčerpatelné karikatury krásna, beroucí vážně směšné hýkání své nejvýš opovrženíhodné duše; a nechápající, proč si Všemohoucí jednoho dne, ve vzácné chvíli znamenité šprýmovné nálady, která zajisté nepřekročuje velké obecné zákony grotesknosti, dopřál podivuhodné potěšení, že osídlil jistou oběžnici divnými drobnohlednými tvory, jimž se říká lidé a jejichž hmota se podobá hmotě růžového korálu. Opravdu, máte se proč červenat skrz naskrz, ale vyslechněte mě. Neobracím se k vašemu rozumu; ten byste přivedli k chrlení krve, takovou z vás má hrůzu.
Už žádné nucení. Když jsem chtěl zabít, zabíjel jsem; stávalo se mi to dokonce často a nikdo mi v tom nebránil. Lidské zákony mě ještě pronásledovaly svou pomstou, ač jsem neútočil na plemeno, které jsem tak klidně opustil; svědomí mi však nic nevyčítalo. Pozemská zvířata se mi vyhýbala a zůstával jsem ve své zářivé velikosti sám. Jednou jsem přeplaval řeku, abych se vzdálil z končin, které má zuřivost vylidnila, a vyhledal jinou krajinu, kde bych zavedl své vražedné a krvelačné zvyky. Při svém nadpřirozeném úsilí pokračovat v cestě jsem se vzbudil a pocítil, že se znova stávám člověkem. Prozřetelnost mi tak dala nikoli nevysvětlitelně na srozuměnou, že si nepřeje, aby se mé neskromné plány i jen ve snu splnily. Vrátit se do své původní podoby pro mne bylo tak bolestné, že proto dosud celé noci pláču. Kolikrát od té noci strávené pod širým nebem na pobřežní skále jsem se přidával ke stádům vepřů, abych se zase zmocnil jako dobrého práva své ztracené proměny! Je čas opustit ty slavné vzpomínky, nechávající za sebou jen bledou mléčnou dráhu věčné lítosti.

*

Ve svém věčném vězení jsem se mnoho napřemýšlel. Jak ve mně vzrostla všeobecná nenávist k lidstvu, to uhodneš. Byl jsem zhnusen obyvateli pevniny, kteří, ač se nazývali mými bližními, nezdáli se mi dosud ničím podobni (když měli za to, že se jim podobám, proč mi škodili?).

Konec čtvrtého zpěvu



ZPĚV PÁTÝ

Chtěl se chopit otěží moci, ale neumí vládnout! Chtěl se stát předmětem hrůzy pro všechny tvory, a to se mu podařilo. Chtěl dokázat, že jedině on je vládcem vesmíru, a právě v tom se zmýlil. Ó bídníku! Ten den už není daleko, kdy tě má ruka srazí do prachu, otráveného tvým dechem, vytrhne ti z útrob škodný život a nechá na cestě tvou hrozně zkroucenou mrtvolu! Jaká soucitná myšlenka mě zdržuje ve tvé přítomnosti? Raději přede mnou sám ustup, to ti pravím, a omyj svou nesmírnou hanbu krví novorozeněte: takové jsou tvé zvyky. Jsou tě hodny. Jdi... Až půjdeš kolem tygřího doupěte, jeho obyvatel co nejrychleji prchne, aby neviděl jako v zrcadle svou povahu vyvýšenou na podstavec ideální perverzity. Sbohem! Odcházím se nadýchat vánku na skalách; neboť mé napolo udušené plíce hlasitě volají po klidnější a ctnostnější podívané, než poskytuješ ty!

*

Původci hovadných zákonů, vynálezci omezené morálky, odstupte ode mne, neboť jsem nestranná duše.

Konec pátého zpěvu


ZPĚV ŠESTÝ

Měli byste tedy za to, že mé poslání je skončeno, protože jsem, jako bych si hrál, urážel ve svých vysvětlitelných hyperbolách člověka, Stvořitele i sám sebe? Ne: nejdůležitější část mé práce přesto ještě zbývá jako úkol, který se musí provést. Podle mého mínění je tedy teď syntetická část mého díla úplná a dostatečně zpracována. Dozvěděli jste se z ní, že jsem si předsevzal útočit na člověka a na Toho, kdo ho stvořil. Další úvahy mi připadají nadbytečné, neboť by jen opakovaly jinou formou, sice obšírnější, ale totožnou, znění teze. A vy víte, že na nikoho neútočím bez vážných důvodů! Směji se z plna hrdla, když pomyslím na to, že mi vyčítáte šíření trpkých žalob proti lidstvu, k němuž sám náležím, a proti Prozřetelnosti: neodvolám svá slova; ale až budu vyprávět, co uvidím, nebude pro mne obtížné ospravedlnit je pouhou pravdou.

*

Náš hrdina si všiml, že vyhledává-li jeskyně a volí si za útulek nepřístupná místa, porušuje pravidla logiky a vytváří bludný kruh. Neboť jestli na jedné straně vycházel takto vstříc svému odporu k lidem odškodňováním samoty a vzdalování a pasívně opisoval mezi zakrslými křovinami, ostružiníky a zdivočelou révou svůj omezený obzor, na druhé straně jeho aktivita nenalézala již žádnou potravu, jíž by živila minotaura jeho zvrácených pudů. Rozhodl se tudíž přiblížit zas k lidským shlukům, přesvědčen, že mezi tolika úplně připravenými obětmi najdou jeho rozličné vášně hojné uspokojení. Věděl, že policie, tento štít civilizace, ho již dlouhá léta vytrvale hledá a že opravdová armáda policistů a špehů je mu neustále v patách. Měl zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédlo. Vynikající přestrojování, mluvím-li jako umělec! V tomto směru dosahoval téměř geniality. Není snadné zničit všechny lidi a jsou tu zákony; s trpělivostí je však možné vyhubit humanitářské mravence jednoho po druhém. Vězte však, že se poezie najde všude, kde není pitomě výsměšný úsměv člověka s kachním obličejem.



II

Ten, jenž vše zapřel, otce, matku, Prozřetelnost, lásku, ideál, aby již nemyslel na nic než sám na sebe, se bedlivě vynasnažil následovat kroky, které ho předcházely. "Považoval mě za zločince," zvolá. "Chtěl bych najít člověka nezasluhujícího obvinění, které proti mně vznesl."



IV

Stvořiteli nic nezávidím; ale ať mě nechá plout po proudu mého osudu rostoucí řadou slavných zločinů. Jinak pozvednu svůj pohled, podrážděný každou překážkou, do výše jeho čela a dám mu na srozuměnou, že není jediným pánem vesmíru; že několik jevů, vyplývajících přímo z hlubší znalosti povahy věcí, svědčí ve prospěch opačného mínění a staví proti uznání jediné moci výslovné dementi.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm