Egon Bondy: Čínská filosofie (výpisky) - 2.

26. září 2011 v 16:46 | Misantrop |  Četba

LOGIKA


V Číně se logika nijak zvlášť nerozvinula a její výsledky se nedají ani za mák poměřit s logikou řeckou a indickou. Nadto rovnou upozorňuji, že od té doby, co je logika uznána za samostatnou vědu, nemají dějiny filosofie povinnost zahrnovat i dějiny logiky a tuto otázku ať si vyřeší pracovníci kateder logiky, jichž je u nás věru dostatek.

"Když slunce je v poledne, klesá; kde je život, tam je smrt."
(Chuej Š': Deset paradoxů)

"Jediný logicky přesný výrok je tautologie."
(Antisthenés)

"Velký důkaz nepotřebuje slova. Řeč, která dokazuje, se míjí cíle."
(Čuang-c')



ČUANG-C'

(369 - 286 př. n. l.)

"U velikém počátku bylo nebytí. Nemělo ani bytí ani jména. Z něho povstalo jedno; to má jednost, ale ještě nikoli fyzikální formu. Když je získávají věci a vznikají, nazýváme je TE. Pěstováním vlastní přirozenosti se vše navrací k TE. Když je TE dokonalé, stáváme se jedním s počátkem. Když se staneme jedním s počátkem, stáváme se prázdnými a jsouce prázdnými, stáváme se velkými. Pak je člověk sjednocen se zvukem a s dechem věcí. Když jsme sjednoceni se zvukem a dechem věcí, pak jsme sjednoceni s vesmírem. Tato jednota je intimní a zdá se být hloupá a bláznovská. To se nazývá hlubokým a skrytým TE, to je dokonalá harmonie."

Chápeme, že o TAO bylo přece jen potřeba mluvit, i když platí, že TAO je nejen nepojmenovatelné, ale taky nepopsatelné, a jakmile je začneme pojmenovávat a popisovat, není to TAO. Jestliže však už je v lidské nátuře, že musí žvanit i o tom, o čem žvanit nemá (a má se o tom jen mlčet), pak je možné připustit, že pokusy Čuang-c'a o vystižení kategorie TAO jsou oprávněné a jsou eventuálně lepší než pokusy jiné. Na citovaném textu si však všimneme ještě dalších důležitých věcí. Předně je to správně v duchu Tao-te-ťingu, že se zdůvodňuje samovývoj a samopohyb jsoucna.

"Byl počátek. Byl čas před tímto počátkem. A byl čas před časem, který byl před počátkem. Bylo bytí. Bylo nebytí. Byl čas před nebytím. A byl tu čas před časem, který byl před nebytím. Náhle tu je bytí a nebytí, ale já nevím, co z bytí a z nebytí je skutečně jsoucí a skutečně nejsoucí. Prostě jsem jen něco řekl, ale já nevím, zda to, co jsem skutečně řekl, říká něco nebo neříká nic."

S ontologickou rovinou souvisí i další, a to zcela nová a významná Čuang-c'ova myšlenka, učení o nekonečném přeměňování. Toto přeměňování se pochopitelně týká všeho, naprosto všeho. Život přechází smrtí vlastně jen do nové formy a tak se děje věčně. Na jednom místě uvažuje o tom, jak z mrtvého těla povstanou časem třeba nohy hmyzu nebo jiné tělesné orgány živočichů, na jiném místě rozvíjí představu o proměně v nějaký další živý subjekt, ať už motýla nebo koně, zřídkakdy uvažuje o přímém dalším proměnění v člověka. Tělo i psychika podléhají v každém případě po smrti desintegraci. Nejsou však anihilovány, v průběhu přírodního dění (Čuang-c' často hovoří tak, jako by měl na mysli přímo přírodní evoluci) se nic nevytratí, nic nezanikne, vše se jenom přetransformuje. Proto též smrt přestává být děsivou. Čuang-c' má často poněkud morbidní náladu a vykládá o smrti jako o štěstí, nebo dokonce mluví o tom, že život je vřed, který se smrtí provalí a konečně bude od něho pokoj, ale v podstatě vidí jednotu života a smrti podobně jako jednotu bdění a snu a několikrát se vrací k úvaze o smrti jako Velkém probuzení.

Nekonečné dění je dáno samopohybem, jehož principem je právě dialektická jednota protikladů.

"Neexistuje nic, co by nebylo 'ono' a neexistuje nic, co by nebylo 'toto'. Věci nevědí, že jsou 'ono' z hlediska jiných věcí; vědí jen to, co samy vědí. Proto pravím, že 'ono' je vytvářeno 'tímto' a že 'toto' má též za svoji příčinu 'ono'. To je učení o 'vzájemném vytváření'. Nicméně, když existuje život, je smrt, a když existuje smrt, je život. Když je možnost, je nemožnost, a když je nemožnost, je možnost. Jelikož existuje správné, existuje chybné, a protože existuje chybné, existuje správné..."

Podle tohoto principu vzájemného vytváření vyvíjí se přírodní dění sebetransformací (vlastní Čuang-c'ova slova!) - máme tu před sebou samohybnou evoluci.

Není možno rozhodnout, zda jsem Čuang-c', jemuž se zdá, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, jemuž se zdá, že je Čuang-c'. Nejvyšší neužitečnost je užitečností, nejvyšší užitečnost neužitečností. Cílem všech těchto úvah je ovšem ukázat, že moudrý člověk se zdržuje zasahování i jednostranného hodnocení. V tom je následování TAO, jehož nejvyšší humánnost (žen) je nehumánní (tj. nestraní nikomu).

Náboženství ani bůh tu nejsou potřeba. Čuang-c' mluví někdy o Pánu a o Tvůrci, je to však vždy zcela zřetelná metafora pro přírodu, tedy dokonce ani ne pro TAO.

Čuang-c' odmítal velmi stroze úřední místo, ale ne kvůli nějakému kvietismu, nýbrž zcela normálně proto, že nechtěl přijít o svoji volnost a svoje dolce far niente. Když zemřela jeho manželka, nejdřív docela normálně lidsky plakal. Teprv pak, když si uvědomil, že její smrt je jenom článkem řetězu přeměňování, začal rozdováděně tlouct do hrnce!

Daleko více než nějaký kvietismus je pro Čuang-c'a charakteristický skutečně důrazný individualismus, který však není egocentrismem. Střed TAO je všude, tzn. že vše má stejně nezadatelnou individuální hodnotu. Dopřát rozvinutí individuálním potřebám vede k individuálnímu a relativnímu štěstí. Spočinutí v TAO vede k poznání, že já sám jsem TAO: Nebesa a Země povstaly současně se mnou a všechny věci jsou se mnou dohromady jedním. Když se ho všetečka ptal, kde je TAO, odpověděl nejdřív, že v mravenci; když všetečka dotíral, řekl mu rovnou, že TAO je v hovnu. A tak je právo na obhájení individuality zakotveno ontologicky, a ne jen snad společensky. Znásilňovat individualitu vede k záhubě. Markýz z Lu uctíval vzácného mořského ptáka lidskými pochoutkami a konfuciánskými rity. Pták třetí den pošel.

Od důrazného individualismu je krok ke kritice státu. Žádné vlády není potřeba, každá vláda je špatná, jediná dobrá vláda je žádná vláda. Kdo se snaží působit na druhé, není žádným mudrcem, žádným světcem, nýbrž naopak. Jeho "ctnosti" vedou ke slavomamu, a tak ke sporům a válkám.

Když převládne to, co je ustanoveno od lidí, nad tím, co je od přírody, přichází jen bída a neštěstí. S tím souvisí, že všemu, tedy i každému jednotlivému člověku, má být dána možnost rozvíjet se podle vlastní, zcela individuální přirozenosti. V knize Čuang-c'ově čteme celou řadu úvah na toto téma. Je tu vyslovováno naprosté odmítání jakýchkoli obecných norem pro chování lidí a panuje tu naprostá averze vůči jakékoli uniformitě, i když by normy a uniformita byly zaváděny v nejlepším úmyslu. Čuang-c' bývá proto nazýván nejen ultraindividualistou, ale i anarchistou. Svobodná společnost v jeho době byla bohužel stejnou utopií, jako je dnes. Je to ale argument pro to, že filosof nemá pravdu?

Čuang-c' nehlásal ideály asketismu a i když sám žil v chudobě, neviděl v tom žádnou přednost kromě toho, že si uchovává volnost. Jeho ideálem je člověk, který spojuje mudřectví uvnitř s královskostí navenek. Je to ideál, který byl blízký i ideálu antickému, zvláště stoickému. Ale je prodchnut specifickou čínskou láskou k přírodě a estetismem.

"Opři se o strom a tiše si broukej, podrž se uschlé větve a tiše klímej."




LEGALISTÉ


Jedním z argumentů, proč nelze uplatňovat metody starověku, byl argument prostě malthusianistický: lidi se přemnožili a přemnožují se dál. Zatímco ve starověku jich bylo málo a tudíž potrava i kožešiny zvířat stačily pro obživu i oblečení, teď je jich čím dál víc, musejí se lopotit na polích a u tkalcovských stavů atd. a tak dochází k tomu, že z důvodů prostě ekonomických vznikají mezi lidmi rozpory vedoucí až k válkám.

KONEC


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm