FAVETE LINGUIS - Zachovejte zbožné ticho! - 1.

19. září 2011 v 14:58 | Misantrop

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.
Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.
Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní.
Pojednou přijdete do místa, kde je ticho.
Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.
Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.
Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.
Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!


Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách, a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže básníka.


Ticho odhalí najednou prázdnotu života, takže při tomto tichu zaslechneme i šepot a šelest smrti. Když člověk je zmámen křikem a shonem, oslepen září ohňů a třpytem rudých praporů, ohlušen výstřely, výbuchy a rachotem velké, úmorné a tvořivé práce, nezamýšlí se nad opravdovým smyslem života, nevidí jeho černé prázdnoty a neuvědomuje si, proč to vše zde je a čím se to vše skončí. Nastoupí-li však hrobové ticho a tma, pak vynikne z přítmí holá lebka nesmyslnosti a je slyšet jasně hlas smrti, hlásající, že vše pomíjí a mizí do temnoty...


Ticho! Copak vy neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti,
roch-roch-roch to krvavé mlaskání syté
nad žvancem ještě živým ... Život je života kořistí!


Ach, jak to ticho dělá dobře mým nervům! Vy řvoucí a poskakující opice, jak by byl svět krásný bez vás!


Naslouchal. Úplné ticho, vše zdálo se pokojně spáti. A Jeník pozdvihl vděčně srdce ke komusi, jenž nedává zahynouti; nebyl to nikdo přísný a krutý, ne, nebyl to bůh, jenž se dává uprošovat v kostelích; někdo jiný to byl, veliký a milující, jenž popřává stromům po dlouhé zimě zazelenati se a rozkvésti, krásný a usmívající se dárce života... Jeníkovy rty chvěly se neslyšnými díky.


Modlitba je opravdu dětinská. Jistým způsobem je neurotická. To jsi skutečně zešílel. Nejsi při smyslech. Můžeš to udělat; mnoho lidí to udělalo - jsou známi jako velcí svatí. Byli nemocní, protože s Bohem je možné pouze ticho. Jenže staneš-li se tichým, nemůžeš mít vztah s okolním světem; spadneš do sebe.


Napodobuju jejich gesta vděčnosti a pak se stáhnu do pouště ticha. To tam jsem se dozvěděl, že jsem blázen. Moje touhy jsou bláznivé. To, co chci, si radši nechávám pro sebe. Jestli jejich světu můžu vůbec něco dát, pak by to mělo být mé ticho.


Miluji noc téměř vášnivě. Miluji ji láskou pudovou, hlubokou, neskonalou, jako milujeme rodný kraj nebo milenku, kterou si vydržujeme. Miluji ji všemi svými smysly, očima, jimiž ji vidím, čichem, kterým ji vdechuji, sluchem, jímž vnímám její ticho, celým tělem, které laskají temnoty.


S lidskostí souvisívají ticho, prostota, nápomocné konání při absenci patosu, naopak bengál a ornament souvisejí s vraždou a záludem.


Co u misantropů ještě záleží na pohlaví! Jsou to plaší tvorové, kteří potřebují ticho a klid.


423.
Vprostřed velkého mlčení. - Tady je moře, tady můžeme zapomenout na město. Jeho zvony sice právě ještě hlučí svým Ave Maria - je to onen chmurný a pošetilý, ale sladký hluk na křižovatce mezi dnem a nocí -, avšak už jenom na okamžik! Teď mlčí všechno! Moře tu leží bledé a blyštivé - nemůže mluvit. Nebe hraje onu věčnou němou večerní hru s červenými, žlutými, zelenými barvami - nemůže mluvit. Malé útesy a provazce skal, které vybíhají do moře, jako by hledaly místo, kde je nejosaměleji, - ti všichni nemohou mluvit. Tato nesmírná němota, která nás náhle přepadá, je krásná a děsivá, vzdouvá se při ní srdce. - Avšak kolik licoměrnosti je v té němé kráse! Jak dobře by uměla mluvit, a také jak zle, jen kdyby chtěla! Její svázaný jazyk a bolestné štěstí jejího vzhledu jsou úskokem, chce se vysmát tvému soucitu! - Budiž! Já se nestydím být takovým mocnostem pro smích. Avšak tebe, přírodo, lituji, že musíš mlčet, i když ti jazyk svazuje jen tvá zlomyslnost: ano, lituji tě pro tvou zlomyslnost! - Ach, teď se rozhostilo dokonce ještě větší ticho a ještě jednou se mé srdce vzedmulo: zaleklo se nové pravdy, ani ono nemůže mluvit, samo se vysmívá, když ústa do té krásy něco zvolají, samo vychutnává sladkou zlomyslnost mlčení. Řeč, ba i myšlení se mi začínají protivit: neslyším snad, jak se za každým slovem směje omyl, výmysl, duch blouznivosti? Nemusím se vysmát svému soucitu? Vysmát svému výsměchu? - Ó moře! Ó večere! Jste špatní učitelé! Učíte člověka přestat být člověkem! Má se vám oddat? Má být nakonec takový, jací jste nyní vy, bledý, blyštivý, němý, nesmírný, spočívající na sobě samém? Povznesený nad sebe sama?


Má stará hlavo,
dnes už milujem
jen ticho samoty.
Ta srdce nezvichří,
ran balzám chladný.
Domova lesy,
cíli nejdražší!
Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a odnáší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.


Škála hlučných prostředků: elektrické sekačky na trávu, rádia, motorky atd. Pokud je užívání těchto prostředků neomezeno, lidé, kteří chtějí klid a ticho, jsou frustrováni hlukem.


Je ticho; dnes jsem sám doma. Žádná televize, žádné rádio, žádná přítomnost někoho, kdo by rušil moje myšlenky. Je takový klid, že jsem se přistihl, jak skoro vážně uvažuju o tom, že si jej nahraju na magnet'ák. Velkolepý klid kolem proniká do mé duše.


Vzhůru vzchází hvězdy zlaté,
osvěcují světa chrám;
kolem mne jen ticho svaté,
já zde bydlím v poušti sám.


Mlč, chlapče, má i ticho hodně krásného!
(Sofoklés: Potomci Aleovi)


Křesťané, slyšte, ten můj chrám
byl nejen Řím, to byl duch sám!
Ticho v něm bylo slovo mé.
Vaše skutky jsou vražedné!


Ruch a hluk mé city svírají a rdousí, ticho a klid je oživují a rozněcují.


Ctíme ticho, chlad, vznešenost, vzdálenost, minulost, vůbec vše, při pohledu nač se duše nemusí bránit a zahalovat, - něco, s čím můžeme hovořit a nebýt hlasití.


Doma se snažím rozvrhnout si svůj denní program tak, aby se můj bdělý život co nejvíce posunul do nočních hodin. Jedině tehdy jsem trošku spokojený, poněvadž v baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.


Příroda je pravdivá, jen když mlčí. Ticho lesa, neslyšné našlapování zvěře, ztichlost osamělého mudrce, nezvučný pád opeřencova pápěří. Kdo by to svedl popsat tak, aby se jeho líčení neomylně nemýlilo? Pravdivé je to tak, jak to je: nezachytitelné žádným přístrojem ani nástrojem. Nejméně pak lidskou řečí! Okomentuj to - a zkreslils to! Přidej přírodě svůj lidský soud - a znásilněna jest! Člověče, dokud jsi nepromluvil, byl jsi pravdivý jako příroda. U lidí však jsou prolhaní i němí. Všichni lidé lžou. Hrůza: i zvířata lžou! Jak dokáže lhát ta němá tvář, i když mlčí jako ryba! Zvířata lžou gesty, zvuky jejich hlasových projevů dovedou oklamat. Ale lež není zlá. Zlo přilepili na lež hlupáci, kteří se dají snadno napálit. Hra na pravdu a lež je právě jen hrou - bujarou, dovádivou, nevinnou, přirozenou hrou. That is not the Question! Tady jde o to, že zvířata se nemýlí v hodnocení přírody. Tím, že ji neohodnocují jako dobrou nebo jako zlou; jako hezkou nebo jako škaredou; jako cennou nebo jako bezcennou. Zvířata přírodou prostě žijí, a tím jsou pravdivá, zatímco lidé přírodou nežijí, žijí stranou a když se jí pokoušejí přijít na kloub, zákonitě se dopouštějí omylů. Chceš poznat přírodu, chceš proniknout její ledví? Nuže, pak se zcela jistě nedopustíš omylu, budeš-li tiše pozorovat, nikoli komentovat.


V kostele, když je ticho, nebo když mluví jenom kněz, ozývá se časté pokašlávání. No ovšem, kde je nemocný duch, tam je nemocné i tělo.


Vypadá to tak, že se tvůrci v samotě a tichu dlouho do noci namáhají a snaží, aby poskytli potěšení lidem, kteří jsou zvyklí pohybovat se uprostřed davů a v hluku a plody jejich námahy vychutnají leda nepatrně.
(Giacomo Leopardi: Parini čili O slávě)


Jsem hovado. Strávil jsem půldruhé hodiny žvaněním, teď je čtvrt na čtyři, za chvíli mě začnou otravovat pod okny auta a trolejbusy, skončí to drahocenné ticho, a já dosud nezačal psát.


Oblomov ulehl naznak a založil obě ruce za hlavu.
Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje, pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšleně se těší z vyhlídky, která se otevírá za stromy, raduje se z chládku a ticha.

2. část >>>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm