FAVETE LINGUIS - Zachovejte zbožné ticho! - 2.

19. září 2011 v 15:09 | Misantrop

Buddhismus předpokládá velmi mírné podnebí, velikou mírnost a liberálnost mravů, žádný militarismus; a dále, aby hnutí mělo ohnisko ve vyšších, ba v učených stavech. Nejvyšším cílem je tu jará mysl, ticho, být bez přání; a dosahují svého cíle. Buddhismus není náboženství, v němž by se pouze aspirovalo na dokonalost: dokonalost je tu normálním případem.


To, co se stalo, se dalo čekat. Začali jsme být líní myslet. Žádné knihy, dokonce i detektivky se nám zdají moc intelektuálně náročné. Mezitím opice v tichu přemýšlely. Jejich mozek se tímto samotářským meditováním vyvíjel.


Ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou - Bůh.
(Ladislav Klíma: Slavná Nemesis)


Dosáhnuv blaženství radosti z prázdna
Naslouchám kvílení opic modravých
Zbaven tady přirozeně všech starostí světa
Vzdálen všem a všemu, v místě ticha tich!


V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení pastýřů, svolávajících večer dobytek.


Nikdy se nenašla tichá a nemluvná žena.
(Plautus: Komedie o hrnci)


Filosofické myšlenky lze přijmout jen od jejich původců: proto má každý, kdo se cítí být puzen k filosofii, vyhledat její nesmrtelné učitele v tichých svatyních jejich děl samých.


Nemůže být kolem mne dost ticha, výše a samoty, abych mohl vnímat své nejvnitřnější hlasy.


Nikdy dřív jsem totiž neslyšel lidský hlas a jakýkoli nový a neznámý zvuk, který se vetře sem do velebného ticha této zasněné samoty, bolestně zasahuje můj sluch a připadá mi jako falešný tón.
(Mark Twain: Výňatky z Adamova deníku)


V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala - tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jímž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi.


Z šerých končin za kopci v horním cípu naší odloučené říše vyvěral úzký, hluboký potok, jehož čirost předčily jen oči Eleonory; vinul se tichounce spletitým tokem a posléze mizel ve stinné rokli mezi svahy ještě chmurnějšími, než z jakých přitékal. Říkali jsme mu Řeka mlčení, neboť v jeho plynutí jako by vše utichalo. Jediné šplouchnutí se neozvalo z jeho řečiště a proudil tak něžně, že bělostné oblázky hluboko v jeho lůně, oblázky, na něž jsme tak rádi hledívali, zůstávaly ležet, každý na svém odvěkém místě, v blažené nehybnosti, skvostně svítící navěky.


Kde, kdy, v kterém světě měl pátrati, by našel ducha blíženeckého, ducha odpoutaného od městišť, žehnajícího tichu jako dobrodiní, nevděčnosti jako ulehčení, nedůvěřivosti jako útočišti, jako přístavišti?


Občas se ptám sám sebe, jakou hroší kůži musí tihle lidé mít, když ani v tichu noci nevytuší, jak je lidé, probuzení ze spánku, musí ve svých postelích proklínat!


Projít z bytu do lesa a nazpátek skrz jedinou ulici, plnou lidí a jejich aut a psů, rovná se jisté nutné zlo, implikované martyrium osamělého misantropického světce. Tento zdánlivě snadný úkol pro mne znamená nevýslovné ponížení a pošpinění mé panenské samoty, a teprve ticho lesního chrámu mne znovu očistí a ukonejší mé přecitlivělé nervy, rozdrásané průchodem lidskou uličkou hanby.


Bože, to bude ticho! Ne takové to zlověstné ticho jako před bouří, těžko si to představit v tom dnešním randálu, co nadělají! Představte si svět, v němž jednoho krásného dne umlknou všechna auta a letadla a nízko letící stíhačky a stroje a továrny a pouliční ampliony se sváteční produkcí dechovky! Představte si svět, kde se ozývají nejnápadněji jen božské ptačí variace na Mozartův Chléb s máslem! Představte si svět, jejž opěvají jen tito zbožnělí mistři pěvci opeřenci!


V tiché nehybné zamyšlenosti se neskrývá smutek, ale plný život.


V baráku se prostě nevyspím, ze známých důvodů, jako je příliš velká blízkost množství lidáků, hluk v baráku, hluk z ulice, příliš mnoho podnětů doma v pokoji a další rušivé elementy. Ale v lese je většinou ticho a klid a ta správná úroveň "nudy", takže teprve tady se pořádně vyspím.


Jedině v jejich smrti je naděje na můj plný život. To bude ticho!


Vstal jsem ve tři hodiny ráno a v nádherném tichu jsem se začetl do románu Naruby. Není slyšet nic, kromě slabounkého tikotu budíku. Pravidelné sotva slyšitelné rázy hodinového mechanismu jsou však tak tiché a pravidelné, že je ani nevnímám. Za třeskotu bílého dne a za hlučných podvečerů v baráku si žádnou četbu tak neužívám jako v noci. Je dokonalé ticho, a tak mě nic neruší, nic mě nepoutá s děsivou realitou okolo mne, která nyní jen dříme, aby se za pár hodin znovu probrala a znovu mě drtila svou lidskou nesnesitelností a otravností.


Všechen ruch ponenáhlu ustává, všechno možné nebezpečí ze strany člověka se s přibývající tmou vytrácí, začínají nyvě houkat sovy, ticho vůkol nabývá vlády spolu s tmou nové noci, že se misantrop až ostýchá silněji došlapovat svou humpolácky obutou nohou, neboť každý těžký došlap náhle tak tajemně a cize duní, jako by se podsvětí dralo na povrch...


Mezi mé nejzamilovanější denní doby patří bezesporu předjitřní čas; doba kolem čtvrté hodiny ranní, kdy se východní obzor začíná modrat nebeským blankytem, kouzle pomocí obláčků úchvatný kaleidoskop barev a tvarů; všude je ještě ticho, protože kazisvět nejapný chrápe a tímto tichem se tedy linou jen překrásně libé hlasy kosů, drozdů a rehků. I vzduch je radost vdechovat, ježto není dosud zasmraděný exhalacemi aut a to ticho jako by mu přidávalo na průzračnosti. V takovém tichu jsou možné všechny akustické zázraky, jež umí příroda a ptáci ve svém chrámu vytvořit.


Když v hlubinách přírody objevím nějakou krásu, připomene mi onu klidnou a tichou atmosféru, v níž se o ní má rozjímat, nepopsatelnou samotu života - tak je tichá a skromná. Na krásu obsaženou v lišejnících je třeba hledět z toho nejposvátnějšího, nejtiššího koutu.
(H. D. Thoreau: Přírodopis státu Massachusetts)


"Divoká svoboda"! Stačí vyslovit tato slova nebo jen na ně pomyslet - a okamžitě se mi nevybaví nic jiného než Já sám, osamělý misantropický poustevník, sedící na velkém plochém Kameni Meditací před svým stanem, jehož oči, které nelhou, upřeny jsou v širou dál, leč vnímají jen ticho a les. Ano, "divoká svoboda" je moje druhé jméno.
(Misantrop: Divoká svoboda)


V přírodě působí všechny věci v tichosti. Vytvářejí se, ale nic nevlastní.


Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.


Kde je ticho, tam není ještě klid a kde je klid, nemusí být mír.
(Karolina Světlá)

<<< zpět na 1. část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm