Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov (výpisky) - 1.

25. září 2011 v 9:36 | Misantrop |  Četba



V ulici Gorochové, v jednom z velkých domů, jehož obyvatelstvo by naplnilo celé újezdní město, ležel ráno ve svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov.
Jak se Oblomovův domácí šat hodil k jeho pokojným rysům a k jeho změkčilému tělu! Měl na sobě chalát z perské látky, skutečný východní plášť, který ani trochu nepřipomínal Evropu, bez třapců, bez sametu, bez zúžení v pase, velmi obšírný, takže se i Oblomov do něho mohl dvakrát zavinout. Rukávy se podle stálé asijské módy od zápěstí k ramenu stále víc rozšiřovaly.
Chalát měl podle Oblomovova názoru spoustu neocenitelných výhod, protože byl měkký a poddajný; na těle ho nebylo ani cítit; jako poslušný otrok se přizpůsoboval sebemenšímu pohybu těla.
Ilja Iljič neležel z nutnosti jako nemocný nebo jako člověk, který chce spát, ani nahodile jako někdo, kdo je unaven, ani pro požitek jako lenoch, ale ležel, protože to byl jeho normální stav.
Oblomov by sice chtěl mít doma čisto, ale přál by si, aby k tomu došlo nějak jen tak, nenápadně, samo sebou.
"Ach ty můj bože!" promluvil Oblomov s nevolí. "A najdou se ještě takoví osli, že se žení!"
Obrátil se naznak.
Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: "Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá."

* * *
* *
*

Vešel asi pětadvacetiletý mladý muž zářící zdravím, se smějícími se tvářemi, rty i očima.
"Buďte zdráv, Oblomove."
"Nechoďte ke mně, nechoďte, přišel jste ze zimy!" namítl Oblomov.
"I vy mazlíčku, vy požitkáři!" řekl Volkov dívaje se, kam by odložil klobouk, ale viděl všude prach a neodložil jej nikam.
"Vy jste ještě nevstal? Co to máte za župan? Takové se už dávno nenosí," zahanboval Oblomova.
"To není župan, ale chalát," řekl Oblomov a s láskou se zahalil do širokých cípů pláště.
"Ale sbohem, au revoir. Ještě musím na deset míst. Bože můj, jak je ten svět zábavný!"
A zmizel.
"Na deset míst za jeden den - nešťastník!" uvažoval Oblomov. "A to je život!" výrazně pokrčil rameny. "A kde zůstane člověk? Proč se tak tříštit a namáhat? Není to ovšem špatné, podívat se do divadla nebo zamilovat se do nějaké Lydie... Je milounká! Trhat s ní na venku květiny, projíždět se - to je pěkné; ale na deset míst za jeden den - nešťastník!" usoudil, obrátil se naznak a radoval se, že nemá tak pošetilé touhy a nápady, že se netrmácí, ale tadyhle leží a zachovává si svou lidskou důstojnost i svůj klid.

* * *
* *
*

"Jsi chlapík!" řekl Oblomov. "Jenže pracovat od osmi do dvanácti a od dvanácti do pěti a ještě doma - ach ouvej!"
Potřásl hlavou.
"A co bych dělal, kdybych nebyl ve službě?"
"Všechno možné! Četl bys, psal bys..." řekl Oblomov.
"Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši," uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. "Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu - co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma - nešťastník!"
Pocítil tichou radost, že může být od devíti do tří a od osmi do devíti stále doma na pohovce, a byl hrdý, že nemusí nikam s referátem ani psát spisy, že může rozvíjet své city a obraznost.
Oblomov filosofoval a nevšiml si, že u jeho postele stojí černý pán.
"Buďte zdráv, Iljo Iljiči."
"Buďte zdráv, Pěnkine; nechoďte ke mně, nechoďte ke mně, jdete ze zimy!" promluvil Oblomov.
"I vy podivíne!" řekl návštěvník. "Stále ten nenapravitelný, bezstarostný lenoch!"

* * *
* *
*

"Ať se mluví! Vždyť jsou lidé, kteří nemohou ani jinak, než jen mluvit. To je takový sklon."

* * *
* *
*

"V noci psát," uvažoval Oblomov, "kdy tedy spí? Pořád psát, promarňovat myšlenky a duši na drobnosti, měnit přesvědčení, prodávat rozum a obraznost, znásilňovat svou povahu, vzrušovat se, kypět, planout, neznat klid a pořád se někam pachtit... A stále psát, stále psát, jako setrvačník, jako stroj! Piš zítra, piš pozítří; přijde svátek, nastane léto - a on pořád aby psal? Kdypak se zastaví a odpočine si? Nešťastník!"
Obrátil hlavu ke stolu, podíval se na jeho hladkou plochu s vyschlým kalamářem, kde nebylo pero ani vidět, a radoval se, že tu sám leží bezstarostně jako novorozeně, že se za ničím nehoní, nic neprodává...

* * *
* *
*

Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.

* * *
* *
*

"Kdy tedy mám žít, kdy?" opakoval si.

* * *
* *
*

V prvních letech pobytu v Petrohradě, v Oblomovově raném mládí, klidné rysy jeho tváře byly častěji oživeny, jeho oči dlouho zářívaly životním ohněm, linuly se z nich jasné paprsky naděje a síly. Vzrušoval se jako každý jiný, doufal, radoval se z maličkostí a maličkostmi také trpěl.
Ale to všechno bylo dávno, ještě v tom něžném věku, kdy člověk v každém vidí upřímného přítele, kdy se zamiluje skoro do každé ženy a každé je ochoten nabídnout ruku a srdce, což se leckomu dokonce i podaří učinit - často k pozdějšímu velkému žalu na celý zbývající život.
Ostatně nikdy neupadal do zajetí krasavic, nikdy nebyl jejich otrokem, ba ani ne horlivým ctitelem, a to už proto, že sblížení s ženami vyžaduje mnoho námahy.
Jeho duše byla ještě čistá a neporušená; čekala možná na svou lásku, na svou chvíli, na svou velkou vášeň, ale potom, jak léta plynula, patrně přestala čekat a vzdala se.
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě.
Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat.
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života - tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.
Nebyl zvyklý na pohyb, život, nával a ruch.
V hustém zástupu mu bylo úzko.
Někdy se ho zmocňoval nervosní strach; lekal se ticha, které ho obklopovalo, nebo ani sám nevěděl, čeho se bojí, ale přeběhl mu mráz po zádech. Jindy se bázlivě ohlížel na temný kout, obávaje se, že mu obraznost něco provede a ukáže mu nějaký nadpřirozený zjev.
Tak dohrál svou úlohu ve společnosti. Líně mávl rukou nad všemi mladickými nadějemi, které ho zklamaly nebo je zklamal on, a nade všemi něžně smutnými, světlými vzpomínkami, které dovedou leckomu i v stáří rozechvět srdce.

* * *
* *
*

Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se - a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.
A přece studoval jako jiní, jako každý, to jest do patnácti let v pensionátě.
Nesmělá a netečná povaha mu nedovolovala ukazovat úplně svou lenost a vrtochy před cizími lidmi, ve škole, kde neplatily výjimky pro rozmazlené synky. Z nutnosti seděl tedy v posluchárně rovně, naslouchal výkladům profesorů, protože mu nezbývalo nic jiného, a s námahou, v potu, se vzdechy se učil uloženým úkolům.
Považoval to všechno vůbec za trest, který nám nebe sesílá za naše hříchy.
"Kdy tedy mám žít?" ptal se opět sám sebe.
I ty dějiny člověka jen rozteskňují. Učíš se, čteš, že prý nastaly zlé časy, lidé byli nešťastní; pak se začnou zotavovat, pracují, lopotí se, hrozně trpí a namáhají se, stále připravují lepší časy. Pak ty časy přišly a aspoň samy dějiny by si tedy měly odpočinout; ale to ne, znova se objevily mraky, opět se budova zřítila, zas musí lidé pracovat a lopotit se... Lepší časy nepotrvají, uběhnou a život plyne, plyne, stále se boří a boří.
Vážné čtení ho unavovalo. Myslitelům se nepodařilo probudit v něm touhu po filosofických pravdách.
Květ života však odkvetl a nevydal plody.
A vrátil se do své samoty nezatížen vědomostmi, které by mohly usměrnit jeho myšlenky, svobodně mu těkající v hlavě nebo nečinně dřímající.
Co tedy dělal? Inu, stále si kreslil arabesku vlastního života. Nikoli bez důvodu v něm nalézal tolik moudrosti a poesie, že je nikdy nevyčerpá, a nepotřebuje tu knihy ani vědu.
Když opustil úřad i společnost, začal řešit svůj životní problém jinak, přemýšlel o svém určení a nakonec objevil, že obzor jeho činnosti a denního žití je dán v něm samém.
Když ráno vstane, hned po snídani ulehne na pohovku, podepře si rukou hlavu, nešetří se a přemýšlí, až má hlavu konečně unavenu těžkou prací a svědomí mu řekne, že dnes udělal pro obecný prospěch dost.
Pak teprve se rozhodne po práci si odpočinout a místo starostlivé polohy zaujme jinou, méně pracovní a přísnou, vhodnější ke snění a požitku.


Když se Oblomov takto zbavil vážných starostí, rád se zahloubal sám do sebe, aby žil ve světě, který si vytvořil.
Slast vznešených myšlenek mu byla dostupná. Někdy v hloubi srdce zakoušel neznámá, bezejmenná muka a žal i touhu, která ho unášela kamsi do dálky, patrně tam, do toho světa...
Stává se také, že se jeho nitro naplní opovržením k lidským neřestem, ke lži, k pomluvě, ke zlu, zaplavujícímu svět, a vzplane touhou odhalit člověku jeho mravní zkázu; náhle se v něm rozhořívají myšlenky, vzdouvají se a táhnou mu hlavou jako vlny na moři, pak vyrůstají v záměry, až v něm rozpálí všechnu krev, jeho svaly se začnou pohybovat, šlachy se napnou, záměry se mění v rozhodnutí, takže Oblomov poháněn mravní silou rychle vystřídá za jediný okamžik dvě tři polohy, s jiskřícíma očima napolo vstane na loži, vztáhne ruku a oduševněle se rozhlíží... Teď, teď se rozhodnutí uskuteční, stane se činem - a pak, ó bože, jaké zázraky, jak blahodárné výsledky bychom mohli očekávat z tak ušlechtilého úsilí...!
Ale hleďme, ráno uplynulo, den se už chýlí k večeru a s ním se chýlí k odpočinku i unavené síly Oblomovovy. Vnitřní bouře a vzrušení se uklidňují, hlava se vzpamatovává z myšlenek, krev proudí žilami pomaleji. Oblomov se tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný pohled k nebi a teskně provází očima slunce, nádherně zapadající za čísi třípatrový dům.
Nikdo neznal ani neviděl tento vnitřní život Ilji Iljiče. Každý myslil, že si Oblomov jen tak podle libosti hoví a že se od něho nic víc nedá čekat, že dovede v hlavě stěží udržet souvislou myšlenku. Tak se o něm také mluvilo všude, kde ho lidé znali.

pokračování >>>


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm