Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov (výpisky) - 2.

25. září 2011 v 9:44 | Misantrop |  Četba

"To je nuda!" šeptal a chvíli natahoval, chvíli krčil nohy.
Chtělo se mu povalovat a snít.
Oblomov ulehl naznak a založil obě ruce za hlavu.
Představil si, jak za letního večera sedí na terase u čaje, pod neproniknutelnou clonou stromoví, chránící ho před sluncem, s dlouhou dýmkou, líně vdechuje kouř a zamyšleně se těší z vyhlídky, která se otevírá za stromy, raduje se z chládku a ticha; v dáli se žlutají pole, slunce zapadá za známý březový háj a zbarvuje do ruda rybník hladký jako zrcadlo; z polí stoupá pára; začíná být chladno, nastává soumrak; skupiny rolníků se vracejí domů.
Oblomov se náhle zarděl ruměncem štěstí; jeho sen byl tak barvitý, tak živý a poetický, až se Ilja Iljič na okamžik zabořil obličejem do podušky.
Ležel tak asi pět minut a pomalu se zas obrátil naznak. Jeho tvář zářila mírností a dojetím; byl šťasten.
"Bože, bože!" promluvil v úplné blaženosti a vzpamatoval se.
Vtom se zvenku ozval pětihlasý sbor: "Brambory! Písek, nepotřebujete písek? Uhlí! Uhlí... Milosrdní páni, přispějte na stavbu božího chrámu!" Ze sousedního obnovovaného domu bylo slyšet rány seker a křik dělníků.
"Ach!" bolestně si nahlas vzdychl Ilja Iljič. "To je život! Jak ohavný je ten velkoměstský hluk! Kdy už přijde to rajské, vytoužené žití? Kdy se vydám do polí a rodných hájů?" uvažoval. "Ležel bych teď v trávě pod stromem, díval bych se větvemi na sluníčko a počítal, kolik ptáčků na větévkách bydlí. A pak člověku přinese na trávu oběd nebo snídani nějaká červenolící služka s nahými, okrouhlými a měkkými lokty a s opálenou šíjí; klopí oči, darebnice, a usmívá se... Kdy už přijde ta doba...?


* * *
* *
*

"Dej si pozor, Iljo, nezapadni do bahna. Praobyčejná ženská; odporný způsob života, dusné ovzduší omezenosti, hrubost - fuj...!"

* * *
* *
*

"Jiní nejsou horší!" s hrůzou opakoval Ilja Iljič.
"Vida! 'Jiný'! To je pěkné!"
Oblomov se dlouho nemohl uklidnit; uléhal, vstával, chodil po pokoji a znova uléhal. V tom, že ho Zachar snížil na úroveň jiných, spatřoval porušení svého práva na výlučné postavení u Zachara, jenž měl pánově osobě dávat přednost přede vším na světě.
Uvažoval o podstatě tohoto srovnání, přemýšlel, co jsou jiní a co je on sám, do jaké míry je taková paralela možná a správná a jak těžkou urážku mu Zachar způsobil; konečně rozvažoval, zda ho Zachar urazil vědomě, to jest, zda byl skutečně přesvědčen, že Ilja Iljič je totéž co "jiný", či mu to snad jen tak uniklo z úst bez účasti vědomí. Všechno se to dotklo Oblomovovy samolibosti, rozhodl se proto, že ukáže Zacharovi rozdíl mezi sebou a těmi, koho Zachar označoval názvem "jiní", a že mu dá pocítit, jak docela ohavně se zachoval.
"Rozvážil sis vůbec, co to znamená jiný? Mám ti říci, co to znamená? Jiný, o kterém ty mluvíš, je mizerná žebrota, hrubý, nevzdělaný člověk, žije ve špíně a chudobě někde na půdě; vyspí se třeba na houni i někde na dvoře. Co se takovému člověku může stát? Nic. Nacpe se brambor a slanečka. Nouze ho prohání z kouta do kouta, proto také běhá celý boží den. Takový se třeba opravdu přestěhuje. Tamhle Ljagajev si vezme pod paždí pravítko, sváže si do kapesníku dvě košile a jde... 'Kampak jdeš?' zeptá se ho někdo a on na to: 'Stěhuji se.' To je ten "jiný"! A já jsem podle tebe 'jiný', co?"
"Co to znamená jiný?" pokračoval Oblomov. "Jiný je člověk, který si sám čistí boty, sám se obléká, třebaže někdy vypadá jako pán, ale to jen tak dělá, vždyť ani neví, co služebnictvo je; nemá koho poslat, a potřebuje-li něco, doběhne si pro to sám; sám si topí v kamnech, někdy i otře prach... A co já? Co myslíš, jsem já 'jiný'? Jen si rozvaž, jak 'jiný' žije. 'Jiný' bez přestání pracuje, běhá, stará se," pokračoval Oblomov, "neudělá-li práci, nenají se. 'Jiný' se klaní, 'jiný' prosí a ponižuje se... A co já? Jen to uvaž, co myslíš, jsem já 'jiný', co? Já prý jsem 'jiný'! Cožpak já pobíhám, cožpak já pracuji? Jím snad málo? Jsem hubený nebo zubožený? Což mi něco chybí? Potřebuji-li něco podat nebo udělat, přece k tomu někoho mám! Co jsem na světě, jakživ jsem si ještě chválabohu sám nenatáhl punčochy! Cožpak se tím budu namáhat? Proč bych to dělal? A komu to povídám? Cožpak ses o mne právě ty od dětství nestaral? Ty to všechno víš, viděl jsi, že jsem byl vychován jemně, že jsem zimou nikdy netrpěl, hlad nikdy neměl, nouzi neznal, na chléb jsem si nevydělával a hrubou prací se vůbec nezabýval. Jak to tedy, že ses opovážil klást mě na roveň jiným? Cožpak mám takové zdraví jako ti 'jiní'? Cožpak to mohu všechno zastat a snést?"
"A já," pokračoval Oblomov hlasem uraženého člověka, jehož zásluhy byly zneuznány, "já se starám ve dne v noci, namáhám se, až mi někdy hlava třeští a srdce se svírá, celé noci nespím, převaluji se z boku na bok, pořád přemýšlím, co by nejvíce pomohlo... a komu? Pro koho? Všechno pro vás, pro mé rolníky, to znamená i pro tebe. Ty snad myslíš, když si někdy přetáhnu přikrývku přes hlavu, že ležím jako pařez a spím; ne, nespím, pořád jen hluboce přemýšlím, co dělat, aby rolníci neměli o nic nouzi, aby nezáviděli cizím, aby si na mne před Bohem u posledního soudu nenaříkali, aby se modlili a v dobrém na mne vzpomínali. Nevděčníci!" dodal Oblomov trpce a vyčítavě.
"A ty by ses měl stydět," pokračoval Oblomov, "vyslovit něco takového! Takového hada jsem si hřál na prsou! Jak jsi to jen mohl vypustit z úst? On ještě stále není spokojen, povýšil mě mezi 'jiné'! To mám za to! Pěkně si pána váží! Teď si trochu lehnu, jsem celý umořený."
"'Jiný' si chalát nikdy ani neoblékne," dodal ještě v duchu k charakteristice jiného: "'Jiný'..." tu si zívl... "skoro nespí... jiný se raduje ze života, všude chodí, všechno vidí, všechno ho zajímá... Ale já! Já... nejsem 'jiný'!" řekl si už smutně a hluboce se zamyslil.
V Oblomovově životě nadešla jedna z chvil jasného vědomí.
Jak se zděsil, když se mu v duchu náhle zjevila živá a jasná představa, když se mu v mysli začaly postupně probouzet různé životně důležité otázky a zmateně, bojácně poletovaly jako ptáci vyplašení náhlým paprskem slunce v dřímající zřícenině!
Rozesmutnilo ho a zabolelo, že je tak nevyspělý, že se růst jeho mravních sil zastavil, že mu ve všem brání těžkopádnost.
Cosi mu zabránilo pustit se na moře života a hnát se po něm s napjatým plachtovím ducha a vůle.
Asi už neunikne z houštin a divočiny na přímou stezku. Les kolem něho i v jeho duši je stále hustší a temnější; pěšina zarůstá stále víc. Rozum a vůle jsou dávno ochromeny a zdá se, že nenávratně.
"Proč jsem jen takový?" tázal se Oblomov téměř plačky sám sebe a schoval zas hlavu pod přikrývku. "Proč?"
"To už je asi osud... Co mohu počít...?" sotva šeptal, přemáhán spánkem.

* * *
* *
*

Andrej Štolc neuctíval modly, zato si zachoval sílu ducha a pevné tělo, zato byl cudný a hrdý; vanula z něho jakási svěžest a síla, která i neostýchavé ženy uváděla do bezděčného zmatku.
Byl si vědom ceny těchto vzácných vlastností a utrácel je tak skoupě, že ho lidé nazývali sobcem a necitou. Jeho zdrženlivost v návalech citů, jeho umění nepřekročit hranice přirozeného a svobodného stavu mysli důrazně kárali a hned také, někdy se závistivým podivem, omlouvali někoho jiného, kdo se nezadržitelně řítil do neštěstí a ničil vlastní i cizí život.
Nade všechno kladl vytrvalost v usilování o nějaký cíl; považoval ji za důkaz charakteru a nikdy neodpíral úctu lidem, kteří měli tuto vytrvalost, ať byly jejich cíle sebeskrovnější.
"To jsou lidé!" říkával.
Jak mohl být takový člověk blízký Oblomovovi, jehož každý rys, každý krok a celá existence byla křiklavým protestem proti Štolcovu životu? Myslím, že je to už známá věc, že opačné krajnosti, i když nejsou důvodem k sympatii, jak se soudilo dříve, přece jí nijak nebrání.
Oblomov byl v základě čistá, ušlechtilá a laskavá povaha, plná hluboké sympatie ke všemu dobrému, co se otvíralo a ozývalo na hlas jeho prostého, bezelstného a věčně důvěřivého srdce.
Kdokoli náhodou nebo i úmyslně nahlédl do té jasné, dětské duše, i když byl třeba zasmušilý a rozzlobený, nedovedl mu už odepřít vzájemnou náklonnost, nebo když okolnosti bránily sblížení, aspoň na něho trvale a v dobrém vzpomínal.
Andrej často dělával to, že se odtrhl od své práce nebo unikl ze světského davu, ze společenského večera, z plesu a rozjel se k Oblomovovi, aby si poseděl na jeho široké pohovce a v lenivém hovoru si dopřál zotavení z neklidu nebo z únavy; vždycky u něho cítíval to uspokojení, jaké člověk cítí, vrátí-li se z nádherných sálů pod vlastní skromnou střechu nebo dostane-li se z krás jižní přírody do březového háje, kde si hrával, když byl dítětem.

* * *
* *
*

"Čteš vůbec noviny?"
"Ne, mají takový drobný tisk, kazí to oči... a ani to nepotřebuji, protože je-li něco nového, člověk ze všech stran neslyší celý den o ničem jiném."

* * *
* *
*

"Nic mě nevolá, duše se nebouří, mysl klidně spí!"

* * *
* *
*

"To věčné pobíhání o závod, věčná hra mizerných vášniček, hlavně hrabivosti, házení klacků pod nohy, klevety, pomluvy, vzájemné schválnosti, to prohlížení od hlavy k patě; posloucháš-li o čem lidé mluví, zatočí se ti hlava, jsi jako omámen. Na pohled by se zdáli docela moudří, tváří se tak důstojně, ale pořád slyšíš: 'Tomu dali to a to, tamten dostal státní statek.' - 'Prosím vás, zač to dostal?' křičí kdosi. - 'Ten prohrál včera v klubu; tamten dostane tři sta tisíc!' Nuda, nuda, nuda...! Kde je v tom člověk? Kde je lidská osobnost? Kam se poděla, jak se mohla rozměnit na tak drobné mince?
Svět, společnost! Ty mě asi naschvál posíláš do toho světa a společnosti, abys ze mne lépe vyhnal chuť náležet k nim. Život, pěkný život! Co bych tam hledal? Zájmy ducha, srdce? Podívej se, kde je střed, kolem něhož to všechno krouží! Žádný není, není tu nic hlubokého, co by se týkalo životních zájmů. Jsou to všechno mrtvoly, spáči, jsou horší než já, ti příslušníci světa a společnosti! Co je v životě vede? Neleží sice, to je pravda, hemží se každý den jako mouchy sem a tam, ale jaký to má smysl? Vejdeš do salónu a nemůžeš se vynadívat, jak pravidelně jsou hosté rozsazeni, jak tiše a hlubokomyslně sedí - u karet. Jen co je pravda, krásný životní úkol! Znamenitý příklad pro pohyblivého a pátravého ducha! Což to nejsou mrtvoly? Což nespí vsedě po celý život? Oč jsem horší než oni, když ležím doma a neotravuji si mozek karetními trojkami a kluky?
A co naše výtečná mládež, co dělá? Což nespí, když se prochází a projíždí po Něvském, když tančí? Každodenní nesmyslné ubíjení času! Ale všimni si, s jakou pýchou a neslýchaným sebevědomím, s jak odmítavým vzezřením se dívají na někoho, kdo není oblečen jako oni, nemá takové jméno a hodnosti. A ti nešťastníci si ještě představují, že jsou povzneseni nad dav... Ale sejdou-li se mezi sebou, zpijí se a porvou jako divoši! Což jsou to živí lidé, a ne spáči? A není to jen mládež: podívej se na dospělé. Scházejí se, hostí jeden druhého, ale srdečnost ani dobrota, ani vzájemná náklonnost v tom není! Scházejí se na oběd nebo na večírek, jako by šli úřadovat, bez veselí, chladně, aby se pochlubili kuchařem, salónem a aby se pak za zády vysmáli a jeden druhému nastavil nohu. Předevčírem jsem při obědě nevěděl, kam se dívat, nejraději bych byl vlezl pod stůl, když začali pomlouvat nepřítomné: 'Ten je hloupý, tamten nízký, druhý krade, třetí je směšný' - hotová štvanice! A když tak mluví, dívají se po sobě takovýma očima, že z nich vidíš: 'Jen si vyjdi za dveře a dostaneš to zrovna tak...' Proč se tedy scházejí, jsou-li takoví? Proč si tak pevně tisknou ruce? Ani upřímné zasmání, ani záblesk sympatie! Jaký je to život? Nestojím o něj. Čemu se tam naučím, co získám?
Nikdo nemá jasný a klidný pohled," pokračoval Oblomov, "všichni se mezi sebou nakazili nějakou trýznivou starostí, úzkostí, mučivě cosi hledají. A kdyby aspoň hledali pravdu, štěstí pro sebe a pro jiné - ne, nad úspěchem kolegy blednou. Jeden se trápí, že je odsouzen chodit denně do úřadu a sedět tam do pěti hodin, druhý smutně vzdychá, že mu takové štěstí není dopřáno..."
"Ty jsi filosof, Iljo!" řekl Štolc. "Všichni se starají, jen ty nic nepotřebuješ!"
"Tamten žlutý pán v brýlích se na mne vrhl," pokračoval Oblomov, "jestli jsem prý četl řeč nějakého poslance, a vytřeštil na mne oči, když jsem mu řekl, že noviny nečtu. Představ si, na celý život se zasvětit každodennímu nacpávání světovými novinkami a týden pak křičet, až se vykřičí! Tam kopou průplav, tu zas poslali oddíl vojska na Východ; pro pána krále, hoří! Je celý pryč, běží, křičí, jako by vojsko táhlo zrovna na něho. Rozumují a vykládají páté přes deváté, ale vlastně se nudí - nezajímá je to: i v tom pokřiku se prozrazují, že tvrdě spí! Pod tou všeobsáhlostí se skrývá prázdnota, nedostatek sympatie k čemukoli!
Ale Pánbůh jim to požehnej!" dodal pak zlostně. "Nechávám je na pokoji a nic po nich nechci, jen v tom nevidím normální život.
Já bych ráno vstal," začal Oblomov, skládaje si ruce pod hlavu, a jeho tvář nabyla výrazu klidu: v duchu byl už na venku. "Počasí je nádherné, nebe čistě modré, nikde ani mráček, jedna strana domu je podle mého plánu obrácena balkónem na východ k zahradě a polím. Oblékl bych si župan a šel se do zahrady projít a nadýchat ranních vůní.
Jít tak tiše, zamyšleně, jít mlčky nebo myslit nahlas, snít, počítat minuty štěstí jako rychlost tepu; naslouchat, jak srdce bije a trne; hledat v přírodě porozumění... a ponenáhlu dojít k říčce, k poli... řeka sotva šumí; klasy se vlní větříkem, je horko..."
"Vždyť ty jsi básník, Iljo!" přerušil ho Štolc.
"Ano, básník o životě, protože život je poesie. Lidé ji mohou znetvořovat, jak chtějí!" pokračoval Oblomov, sám se zpíjeje ideálem štěstí, které si představoval.
Čerpal ze své obraznosti hotové, už dávno namalované obrazy, a proto mluvil nadšeně a plynně.
"Pak se natáhnu na lehátko.
Až do šedin, až do hrobu. To je život!"
"To je..." Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, "nějaká... oblomovština," řekl konečně.
"Ob-lo-mov-ština!" pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. "Ob-lo-mov-ština!"
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
"Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?" tázal se bez prudkosti a bojácně. "Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?"
"I tvá utopie je oblomovská," namítl Štolc.
"Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si...?"
"Venkovská oblomovština!" řekl Štolc.
"Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku..."
"Petrohradská oblomovština!" namítl Štolc.
"Kdy tedy chceš žít?" namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. "K čemu se trápit celý život?"
Vzdychl si.
"Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen. Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí."


* * *
* *
*

"Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno..."
"Má," zašeptal sotva slyšitelně.
"Oblomovština!"

KONEC

<<< zpět


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm