John Gray: Slamění psi (výpisky) - 3.

26. září 2011 v 19:14 | Misantrop |  Četba

Experiment


Současní filozofové nejsou tak troufalí, aby tvrdili, že filozofie nás učí, jak žít, zároveň ale stěží dovedou říct, co nás vlastně učí.

Ve středověku sloužila filozofie jako intelektuální podpěra církve; v devatenáctém a dvacátém století sloužila mýtu pokroku. Dnes, protože neslouží ani náboženství, ani politickému přesvědčení, je filozofie předmět bez obsahu, scholastičnost, které chybí i přitažlivost dogmatu. Staří řečtí filozofové měli praktický cíl - klid duše. Pyrrhón - zakladatel řeckého skepticismu - nepotřeboval táhnout s Alexandrem do Indie, aby objevil filozofie, jejichž posláním byl vnitřní klid. Staří Řekové byli se svými indickými současníky v Indii zajedno. Pro Šankaru a Nágárdžunu stejně jako pro Sókrata a Platóna byla účelem filozofie ona vyrovnanost, která pramení z osvobození se od světa. V Číně platilo totéž o Jang Čuovi a Mistru Čuangovi.

Filozofové původně hledali klid duše a předstírali, že hledají pravdu. Možná, že bychom si mohli dát jiný úkol: zjistit, kterých iluzí se můžeme vzdát a kterých se nikdy nezbavíme. Ještě víc než v minulosti budeme stále hledači pravdy; ale zřekneme se naděje na život bez iluzí. Napříště budeme mít za cíl rozpoznat naše nevyvratitelné iluze. Kterých nepravd se můžeme zbavit a bez kterých se neobejdeme? To je ta otázka, to je ten experiment.



3

Neřesti morálky


To, že je člověk nejvznešenější z tvorů,
lze soudit z faktu,
že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá.


Morálka jako pověra


Pojem "morálky" jako souboru zákonů má biblické kořeny. Názor, že boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález.

Univerzální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života kromě jediného musí být hříšný.



Neposvátnost lidského života


Protože ztratili dovednost šití, rybaření a rozdělávání ohně, žili prapůvodní obyvatelé Tasmánie ještě jednodušeji než domorodci na australské pevnině, od nichž je odřízla stoupající mořská hladina asi před deseti tisíci lety. Když v roce 1772 dorazily lodě přivážející evropské přistěhovalce do Tasmánie, zdálo se, že si jich domorodí lidé ani nevšimli. Neschopni mentálně zpracovat jev, na který je dopředu nic nepřipravilo, pokračovali ve svém normálním životě.

Neměli proti přistěhovalcům obranu - do roku 1830 jejich počet klesl z nějakých pěti tisíc na sedmdesát dva. V letech, která uplynula mezi těmito dvěma daty, byli používáni na otrockou práci a sexuální rozkoše, byli mučeni a mrzačeni. Přistěhovalci je honili jako škodnou zvěř, protože za jejich kůže dostávali od vlády prémie. Když zabili muže, pustili jejich ženy na svobodu, ale přivázali jim na krk hlavy jejich mužů. Muži, kteří nebyli zabiti, byli obvykle vykastrováni. Děti byly utlučeny k smrti. Když roku 1869 zemřel William Lanner, poslední domorodý tasmánský muž, dr. George Stokell - člen Královské tasmánské společnosti - otevřel jeho hrob a udělal si z jeho kůže sáček na tabák. Když poslední "čistokrevná" domorodá žena zemřela o několik let později, byla genocida úplná.

Genocida je stejně lidská jako umění nebo modlitba. Není to proto, že by lidé byli výjimečně agresivní druh. Násilná smrt je u některých opic častější než u lidí, když nepočítáme války; E. O. Wilson poznamenal, že "...kdyby paviáni měli nukleární zbraně, zničili by svět za týden." Masová vražda je průvodní jev technologického pokroku. Od časů kamenné sekery lidé používali své nástroje k vzájemnému zabíjení. Člověk je zvíře vyrábějící zbraně, které má neukojitelnou zálibu v zabíjení.

Dějiny svědčí o lidské zálibě v genocidě. Jared Diamond napsal:

"Války Řeků a Trójanů, Říma a Kartága, Asyřanů, Babyloňanů a Peršanů měly společný cíl: zabít všechny poražené bez ohledu na pohlaví, nebo alespoň zabít muže a zotročit ženy."

V modernějších dobách je genocida neméně častá. Mezi roky 1492 a 1990 jich bylo přinejmenším třicet šest a každá si vyžádala mezi desítkami tisíc a desítkami milionů životů. Od roku 1950 se odehrálo téměř dvacet genocid; přinejmenším tři z nich měly přes milion obětí (v Bangladéši, Kambodži a Rwandě).

Ti dobří křesťanští mužové a ženy, kteří kolonizovali Tasmánii, nekladli své hluboké přesvědčení o posvátnosti lidského života do cesty rozšiřování vlastního životního prostoru (Lebensraum). O století později křesťanská moc v Evropě nezabránila tomu, aby se tento kontinent stal dějištěm nejrozsáhlejší genocidy, o jakou se kdy lidstvo pokusilo. Holocaust není bezprecedentním zločinem kvůli počtu lidí, kteří byli v jeho průběhu zabiti. Je to pro jeho cíl, jímž bylo vyhlazení celé jedné kultury. Hitler plánoval Muzeum židovské kultury, které mělo být umístěno v Praze - muzeum zaniklého národa.

Mezi léty 1917 a 1959 bylo v Sovětském svazu zabito přes šedesát miliónů lidí. Tyto masové vraždy nebyly utajovány, byly veřejným programem.

Lidé se občas ptají, proč západním pozorovatelům trvalo tak dlouho, než zjistili pravdu o Sovětském svazu. Důvodem není to, že by ji bylo obtížné najít, byla zřejmá ze stovek knih emigrantů, kteří to přežili - a z prohlášení samotných Sovětů. Ale fakta byla příliš nepohodlná na to, aby je západní pozorovatelé mohli připustit. Pro klid své duše museli popřít to, co věděli nebo co tušili, že je pravda. Jako tasmánští domorodci, kteří nedokázali vidět lodě, jež jim přinesli zkázu, tito dobromyslní lidé se nedokázali přimět k pochopení, že cesta za pokrokem skončila masovými vraždami.

Co je na dvacátém století unikátní, není fakt, že je poseto masakry. Je to rozsah tohoto zabíjení a fakt, že bylo promyšlené a mělo sloužit gigantickým plánům na zlepšení světa.

Pokrok a masová vražda jdou ruku v ruce. Jak ubývalo lidí zabitých hladem a morem, tak rostlo množství násilných smrtí. Nakolik pokročila věda a technika, natolik pokročila i výkonnost zabíjení. Jak se zvyšovala naděje na lepší svět, tak se také zvyšoval počet obětí masových vražd.



Morálka jako afrodiziakum


Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti.



Nemorální morálka


Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích; křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech; instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné, a totéž platí o morálce samotné.



Zvířecí ctnosti


Hledáte-li původ etiky, podívejte se na životy ostatních zvířat. Kořeny etiky jsou ve zvířecích ctnostech. Člověk nemůže žít dobře bez ctností, které sdílí se svým zvířecím rodem.

To není nová myšlenka. Před dvěma a půl tisíci lety si Aristotelés povšiml podobnosti člověka a delfína: tak jako lidé i delfíni jednají účelově, aby získali dary života, mají radost z užívání své síly a schopností, projevují vlastnosti, jako je zvědavost a odvaha. Člověk není ojedinělý v tom, že vede etický život. Aristotelés uvažoval podobně jako Nietzsche, který napsal:

"Počátky spravedlnosti, stejně jako chytrosti, umírněnosti, udatenství - zkrátka všeho, co označujeme názvem sokratovské ctnosti, jsou zvířecí: jsou důsledkem pudů, které učí najít potravu a uniknout nepříteli. Uvážíme-li nyní, že i nejvyšší člověk se pozvedl a zušlechtil právě jen ve způsobu stravy a v chápání toho, co vše mu je nepřátelské, nebude jistě nepřiměřené označit celý morální fenomén za zvířecí."

Převládající západní názor je jiný: učí nás, že člověk není jako ostatní zvířata, která jen jednoduše reagují na situace, ve kterých se ocitnou.

Mohlo by se to zdát fantastické, a také to fantastické je. Přesto nás o tom Sókratés, Aristotelés a Platón, Descartes, Spinoza a Marx přesvědčují. Kdyby byl každý opravdu uzavřen sám do sebe jako monáda, nemohli bychom mít ten prchavý pocit sounáležitosti s jinými živoucími bytostmi, který je základním pramenem etiky.

Taoisté staré Číny neviděli na rozdíl od západní tradice žádný rozdíl mezi tím, co je a co by mělo být. Podle taoistů je dobrý život jen dovedně žitý přirozený život. Nemá zvláštní účel, nemá nic společného s vůlí a nespočívá ve snaze uskutečnit nějaký ideál. Etický život znamená žít podle vlastní povahy a okolností. Neexistují žádná pravidla, která by říkala, že to musí být pro každého stejné nebo že se to musí přizpůsobit "morálce".

V taoistickém myšlení se dobrý život přihodí spontánně. Obyčejný člověk není schopen vidět věci objektivně, protože jeho mysl je zatemněna starostmi o dosažení jeho cílů. Pro taoisty dobrý život nemá účel. Je to jako plavat ve vodním víru a reagovat na proudění, na jeho příchod a odchod. "Ponořím se, když voda vtéká, vynořím se, když vytéká, řídím se Cestou vody a nevnucuji jí svou sobeckost. A tak se neutopím," řekl Čuang-c'.

Taoisté si všimli, jak málo lidských bytostí má schopnost žít dobře, a proto hledali vodítko u ostatních zvířat. Zvířata ve volné přírodě vědí, jak žít; nepotřebují myslet nebo si vybírat. Teprve když je lidé spoutají, přestanou žít přirozeně.

Nejsvobodnější člověk není ten, který jedná na základě důvodů, které si pro sebe zvolil, ale ten, který si volit nikdy nemusí. Taková lidská bytost má dokonalou svobodu divokého zvířete - nebo stroje. Jak řekl Lie-c': "Nejdokonalejší člověk je v klidu jakoby mrtev, v pohybu jakoby stroj. Neví, proč je v klidu, ani proč není; neví, proč je v pohybu, ani proč není."

Morálka je choroba, kterou trpí výlučně člověk, a dobrý život spočívá ve vytříbení ctností zvířat.



4

Nevykoupení


Spasitelé


Buddha slíbil vysvobození od něčeho, čemu všichni rozumíme - od utrpení. Na druhé straně nikdo nedokáže říct, co bylo dědičným hříchem lidstva, a nikdo nechápe, jak by nás z něj mělo Kristovo utrpení vykoupit.

Lidé si myslí, že jsou svobodné bytosti nadané vědomím, ale ve skutečnosti jsou oklamanými zvířaty. Náboženství jsou pokusy zbavit lidi svobody, kterou nikdy neměli. Ve dvacátém století měly pravicové i levicové utopie stejnou funkci. Dnes, kdy je politika nepřesvědčivá už i jako zábava, převzala roli vysvoboditele lidstva věda.

Kdo říká, že spása existuje, je otrok. Spása znamená vysvobození od všech spasitelů.

Samozvaní spasitelé potřebují lidstvo více, než lidstvo potřebuje je.



Velký inkvizitor a létající ryby


Na iluze humanismu odpoví čas skutečností: křehkým, vyšinutým, nevysvobozeným lidstvem.

Lidstvo svobodu nikdy nehledalo a nikdy hledat nebude. Světská náboženství moderní doby nám tvrdí, že lidé touží být svobodní. Je sice pravda, že se jim omezení jakéhokoliv druhu protiví, nicméně je vzácné, když si jednotlivci cení své svobody víc než pohodlí, které je výsledkem podlézavosti, a ještě vzácnější, když se tak chovají celé národy. Joseph de Maistre reagoval na Rousseauův výrok, že člověk se rodí svobodný, ale všude je v řetězech, následovně: myslet si, že když někdy několik lidí hledá svobodu, že ji chtějí všechny lidské bytosti, je stejné jako usuzovat z existence létajících ryb, že je v povaze ryb létat.

Věda může posunout lidské vědění kupředu, ale nemůže přimět lidstvo, aby si vážilo pravdy.



Umírající zvířata


Řekové a Římané volili smrt spíše než bezcenný život. Dnes máme z volby fetiš, ale zvolit si smrt je zakázáno.



Krišnamurtiovo břímě


Teprve když člověk začne věřit, že se zbavil své zvířecí povahy, projeví se vlastnosti, které jsou jenom jeho: posedlost, sebeklam a věčný nepokoj.



Umělé ráje


Užívání drog je nevysloveným přiznáním zakázané pravdy. Pro většinu lidí je štěstí mimo dosah. Naplnění lze hledat nikoliv v denním životě, nýbrž v úniku z něj. Protože je štěstí nedosažitelné, hledá lidská masa alespoň potěšení.

Společnosti založené na víře v pokrok nemohou normální lidské neštěstí přiznat. A tak musí vést válku proti těm, kteří hledají umělé štěstí v drogách.



Zrcadlo samoty


Lidstvo se záhy může ocitnout samo v prázdném světě. Lidé si přivlastňují přes čtyřicet procent veškeré organické hmoty na Zemi, a jestli se během příštích několika desetiletí lidská populace rozroste opět o polovinu, bude to víc než padesát procent. K této hrůze se vší pravděpodobností nikdy nedojde. Protetický svět, který si lidé pro sebe budují, bude dlouho předtím, než bude dokončen, zničen průvodními jevy lidské činnosti - válkou, znečištěným prostředím nebo nemocí.

Jestliže bude současnou vlnu masového vyhlazování následovat Éra samoty, pak bude rozhodně plná mystiků. Strádající svět bude dějištěm obnovení zbožnosti. Obyvatelé takového světa budou stejně jako modlící se astronauti hledat podporu na nebesích - a nebudou zklamáni. Co může být pro živočišný druh, který vyhladil své zvířecí příbuzenstvo, přirozenější než podívat se do zrcadla a zjistit, že není sám.

Mystikové si představují, že když vyhledají prázdné místo, můžou se tam otevřít něčemu jinému než sobě samým, ale téměř vždy udělají opak. Kamkoliv jdou, nesou si s sebou lidské odpadky a veteš.

Nikdo, kdo chce uniknout lidskému solipsismu, by neměl hledat prázdná místa. Místo prchání do pouště, kde bude uvržen zpátky do svých vlastních myšlenek, udělá lépe, když vyhledá společnost jiných zvířat.



Pobřeží na protější straně lidstva


Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem.

Homo rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování; dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, Země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm