markýz de Sade: 120 dnů Sodomy (výpisky) - 2.

26. září 2011 v 18:00 | Misantrop |  Četba

Pouze smysly řídí náš život a ovlivňují naše konání.

Zločin mě zajímá jen tehdy, mám-li z něj nějaké uspokojení. Zločin je jen způsob, jakým příroda vyjadřuje touhu člověka. Proč bych zločin neměl považovat za to samé, jako je ctnost? Jedno bez druhého neexistuje.

Vděčnost je jen chiméra a žádný vztah nemůže zabránit zločinu, protože objekt, jenž nám poslouží, nemá žádné právo na naši vděčnost, vždyť všechno dělal pro sebe. Už sama existence takového člověka je pro silnou povahu ponižující a je třeba ho nenávidět nebo se ho zbavit. Žádný duchaplný člověk vděčnost nikdy neočekává, protože si naprosto přesně uvědomuje, že místo ní sklidí jen nepřátelství. Není vaším úkolem uspokojovat člověka, který vám slouží, protože ten to dělá proto, aby vás svými dobrými skutky ponížil. Ptám se tedy, za co mu vděčíme? Když vám slouží, neříká tím: sloužím vám, protože vám chci způsobit dobro. Říká tím pouze: dělám to proto, abych vás mohl ponížit. Tyto myšlenky dokazují, jak absurdní je prokazovat lidem služby. Mají-li slaboši z něčeho takového radost, my, jimž se něco takového hnusí, bychom byli hloupí.

Na světě existuje spousta hlupáků, kteří se snaží druhým pomoci.

Na rozkoši musí být vždycky něco pikantního a tuto pikantnost lze nalézt pouze v jisté nečistotě. Ať jsou ústa jakkoliv čistá, milenec, který je líbá, se už samotným líbáním dopouští určité špinavosti.

Jak směšná jsou pouta, která nás vážou s našimi rodiči! Matka, která nás nosila ve svém lůně, si nezaslouží žádnou vděčnost, nýbrž nenávist, protože nás přivedla na svět pouze pro své vlastní potěšení a vydala nás všanc všemu neštěstí, které na nás na světě čeká. A to všechno jen proto, aby uspokojila svou vlastní chlípnost.

Peníze, vynakládané na dobročinné účely, by měly raději sloužit k naplnění vlastního potěšení.

Ach, jakou hádankou přírody je člověk!

Zbožnost je skutečná nemoc duše; člověk může dělat co chce, a stejně se nevyléčí. Snadno vniká do duší nešťastných lidí, protože je utěšuje, protože jim nabízí chiméry, které mají utišit jejich bolesti. Vymýtit zbožnost z takových duší je velmi obtížné.

Mým náboženstvím je nenávist vůči všem zbožným lidem a lhostejnost, kterou k vám cítím, se může okamžitě proměnit v divokou averzi, jestli budete dál uctívat ty mrzké a hnusné chiméry, jimiž jen pohrdám. Člověk musí úplně ztratit rozum, aby věřil v Boha, a zbláznit se, aby ho zbožňoval.

Pokud se celá společnost dopouští stejných přečinů, dovede si je také odpouštět.

Kdo mi zaručí, že názor těch druhých není špatný? Nic není úplně dobré a nic není úplně špatné. Všechno závisí jen na našich mravech, názorech a předsudcích. Když si tohle uvědomíte, pak je velmi pravděpodobné, že určitá věc vám bude připadat hanebná a mně naopak rozkošná. Byl bych blázen, kdybych se zříkal věcí, které se mi líbí a které mě vzrušují, jen proto, že vy je odsuzujete!

Život člověka je tak nicotný, že si s ním člověk může pohrávat, jak se mu zlíbí, jako kočka s myší.

Je neuvěřitelné, jak si lidé, už tak omezení ve svých zábavách a schopnostech, životy ještě komplikují všemi možnými předsudky.

Copak u všech čertů přírodě může vadit, když bude na světě o jednoho, dva, dvacet nebo pět set lidí míň? Podrobují se snad dobyvatelé, hrdinové a tyrani takovým nesmyslným zákonům, které se nám snaží společnost vnutit? Přiznám se, že se vždycky třesu vzteky, když slyším hlupáky mluvit o zákonech přírody. Spravedlivé nebe, touží-li někdo spáchat zločin, inspiruje se přece zákony přírody! Pravý zákon je vepsán do našich srdcí a jeho dodržování záleží pouze na nás.

Jediný způsob, jak sloužit přírodě, je slepě poslouchat její touhy, ať nás vedou k čemukoliv. Chceme-li se jich držet, musíme si uvědomit, že jejich součástí je neřest stejně jako ctnost. Příroda sama nás vede k tomu, co nám nejvíc vyhovuje.

Semeno nikdy nesmí diktovat a řídit zásady. Je věcí každého jednotlivce, jak s nimi naloží. Ať mu stojí nebo nikoliv, filosofie musí zůstat stále stejná, nezávislá na vášni.

Mám úctu k přírodě a jejím výtvorům. Copak není rozmnožování našeho druhu podivuhodné? Copak není těhotenství zázrak, kterého si musíme vážit? Při pohledu na těhotnou ženu se vždycky rozněžním. Představte si, že žena je jako trouba na pečení, která z trochy hlenu ve vagíně upeče dítě. Je snad něco krásnějšího, něco něžnějšího?

Soucit je první cit, jenž by měl být v člověku potlačen, a každé dítě by si mělo od nejútlejšího věku zvykat na tu nejpříšernější podívanou.

Čím větších hrůz se člověk dopouští, tím víc po nich touží.

Kdybychom se k ženám obecně chovali mnohem důrazněji a tvrději, nikdy by je ani nenapadlo si na něco stěžovat. Ze strachu před trestem budou svolné ke všemu.

KONEC


"Doufám, že moje památka bude vymazána z paměti lidstva."
(testament markýze de Sade)



*

Čti markýze de Sade - a čti ho až do poslední strany posledního svazku. Doplní to tvou mravní výchovu a dá ti zářivé příklady filosofie minulosti.

*

Nemohu si na tomto místě odpustit několik úvah o postavení výjimečného člověka, markýze de Sade, jemuž byla částečně vrozena svrchovaná vznešenost, ale který současně dovedl revoltu do nejzazších mezí.
Tento velmož právem tvrdí, že musíme sami sebou a světem disponovat bez omezení, jinak z nás budou jen důvěřiví hlupáci nebo služebníci. Můžeme po libosti považovat ostatní za cosi, co vůči nám stojí vně, takže se jimi zabýváme pouze absurdně: buď kvůli obavám, které z nich máme, nebo pro výhody, které od nich očekáváme. Můžeme tak ostatní, kteří pro nás nejsou ničím, zabíjet nebo mučit, kdykoliv nám to může přinést nějakou rozkoš. Svět je složen ze mne samotného a z věcí, jak si jej Sade nakonec představoval.
(Georges Bataille: Svrchovanost)

*

Pro každého, kdo chce do hloubky pochopit, co to znamená člověk, je Sade četbou nejen doporučenou, ale přímo nezbytnou.

*

De Sade, člověk, který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Grève, kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho hříchy ctnosti o té dívce, jak byla v klášteře a v útulcích, kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona, zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justinu a mám na mysli Tebe...
(z dopisu do vězení Olze Hepnarové od jejího milého)

*

Profi-umělec je ostatně kurvou za každého režimu. Neboť chce-li se svou prací uživit, nesmí si dovolit polemizovat, nesouhlasit nebo přímo nabourávat všeobecná mínění a společenská tabu své doby. A každá doba má svá nedotknutelná témata, svá třaskavá minová pole, na něž se nedoporučuje vstupovat a překračovat je! Cenzura či autocenzura je v té či oné podobě neustále přítomna, neboť všichni jsou až nápadně zajedno, že "šířit zlo" se nesmí. To jsou čistokrevné mafiánské praktiky partnerství ve lži, partnerství v zločinu! Lidstvo trpí evidentně špatným svědomím a nechce se o sobě dozvídat nepříjemné pravdy. Ty je třeba zakázat, potlačit, nedat jim prostor pro veřejnou prezentaci. Vždy se najde dost početné hejno potrefených husí, které svým poplašným křikem přehluší nebo i zahluší původce nepohodlných názorů. Vzpomeňme na mistra Jana Husa, na Galilea Galilei, na Giordana Bruna, na markýze de Sade. To, že o nich dnes máme vůbec nějaké povědomí, ukazuje stále ještě jen na to, že za sebou měli někoho vlivného, nějakého mocného spojence, jemuž názory svého chráněnce v něčem vyhovovaly pro jeho vlastní osobní cíle či skupinové zájmy. Ti ostatní bezejmenní "odpadlíci", "čarodějové", "šamani" a "posedlí ďáblem", měli a mají prostě smůlu. Na mapě umění zůstává vždycky mnoho bílých míst!

Jak pravil již markýz de Sade: "Ať chcípnou, jak tomu chce Příroda!"

*

Nyní čtu Černé slunce, román o markýzi de Sade od Františka Kožíka.
Zatím se to čte dobře: není to nic složitého a osoba "božského markýze" mě zajímá; méně už jeho dílo, jež má pověst pornografickou.
Jednou jsem četl Justinu. Byl to takový samizdat s vlepenými pornografickými fotografiemi. Moc velký dojem to na mne neučinilo. Jiné jeho spisy dosud neznám. Buñuel a Černé slunce (ten výraz prý pochází od Bretona) mě třebas navnadí na další Sadovy knihy.

Román Černé slunce o životě markýze de Sade od Františka Kožíka se mi začíná líbit. Autor sice neumí psát a text opět neprošel korekturami (nakladatelství "Winston Smith" - Orwell se obrací v hrobě), takže se hemží debilními chybami, jichž bych se nedopustil, ani kdybych psal po dvanáctihodinové šichtě ve fabrice, ale markýzovy názory se mi líbí. Už asi chápu, proč Buñuel po přečtení jeho spisů zalitoval, že si před všemi ostatními, mnohem slavnějšími a uznávanějšími knihami od věhlasných spisovatelů nepřečetl nejdříve něco od Sada. Mně se při čtení tohoto románu nejčastěji vybavují scény a tváře herců z filmů Šílení od Jana Švankmajera a Quills - perem markýze de Sade. Sadomasochistickou povahu lidáků, jejichž nejpřirozenějším živlem je fašistický stát, jsem odhalil již před dvaceti lety také a sám, mimo jiné například v Poslední Revoluci Myslí, v Plivanci na rozloučenou, i jinde, takže nacházím se Sadem společnou řeč. Ctnost a Bůh nemohou existovat v tomto světě, jejž ovládá zlo. Sama příroda je zlá a ke zlu nás ponouká.
Sade ovšem vyšel z pozorování sama sebe. Já jsem přišel k tomuto objevu jednoduchým srovnáním kontrastu mezi mnou a lidstvem. Neboť lidstvo je zvrhlá sadomasochistická rasa, libující si v násilnostech a krutostech všeho druhu, Já jsem však naopak zcela jiný; Já opravdu nepřináležím k lidskému druhu.
Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby. Největším jejím omylem je však člověk. V životě můžete být buď genitální, anebo geniální. Všichni velcí myslitelé se stranili žen a vyhledávali samotu. Než zavřeli Sada do vězení, staral se jen o ženy a o svůj neukojitelný chtíč. Byl genitální. Teprve když ztratil svobodu, a tudíž i možnost milovat a týrat ženy, získal však paradoxně samotu, velkou pomocnici moudrosti, rázem zduchovněl, proměnil se, zniternil se, z povrchního floutka vyhledávajícího krátkodobé rozkoše se stal geniální, hlubokomyslný filosof, jenž už znal zlo tohoto světa z vlastního nitra. Nemusel nic poznávat a zkoumat jinde; stačilo mu jen poznat sama sebe, aby uměl pojmenovat a pochopit svět. Sadomasochismus lidského světa, jako fúze jatek, koncentráku, blázince a nevěstince, se projevuje i ve zcela zdánlivě nevinných zábavách a činnostech člověka. Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s "láskou" pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení - ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou "láskou"; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.

"Doma" ve verbežárně jsem se zhojil z mnohočetných komářích bodanců a štípanců od klíšťat a dočetl jsem román Černé slunce o životě markýze de Sade.
Jeho osoba se mi však úplně zhnusila a zprotivila, jakkoli nikdy nepatřil k mým oblíbeným spisovatelům. Na svobodě vůbec nedovedl rovně, hrdě a s čistým štítem žít! Zapletl se s lůzou Francouzské revoluce, stal se z něj ustrašený muž dvou tváří, patolízalský pamfletář, podbízivý oportunista, sentimentální baba, lísající se ke své družce jako kňučící pejsek, zapírající se, tloustnoucí sketa, křivák a podrazák. Lépe mu vyhovovalo a slušelo vězení, kde mohl psát, myslet a chovat se tisíckrát svobodněji než na svobodě. V kriminále nebo v blázinci nemusel se starat o nic jiného než o sebe, všechno mu dozorci přinesli na požádání. Mohl být naprosto nezávislý. Jakmile však kdy vyšel ven, na svobodu, kde si sám musel shánět živobytí a žít pod vládou surové, zabijácké lůzy, ztratil veškerý svůj půvab svobodomyslného libertina a stala se z něho obyčejná prodejná kurva. Takhle bych Já nechtěl dopadnout. To už bych se snad nechal raději gilotinovat než ztratit tvář. Také tvůrci amerického filmu Quills - perem markýze de Sade, jenž se mi líbí, si zřejmě tuto pozdější markýzovu proměnu k horšímu uvědomovali, a proto ho nechali raději milosrdně zemřít v blázinci v Charentonu. Dopřáli mu tak ve své fantazii, mimo historickou skutečnost, důstojnou smrt; vložili do jeho posledních slov dokonce věty rouhavé; ale vlastní život skutečný skončil markýz de Sade potupně: jako - fuj! - obyčejný člověk.
Kromě Justiny jsem nalezl na internetu v češtině ještě jeho Juliettu, ale to je totéž nesmyslné a bezduché porno navršené z hromad nechutností, násilností a zvráceností jako v Justině. Autor psal tato "díla" vyloženě pro lůzu a pro její pobavení, to jest pro peníze, to je z nich poznat. Snad to i markýze bavilo také a sám měl ty zvrhlé lidské sklony v sobě, ale rovněž jistě věděl, čím se sprosté lůze zavděčí. Inu - zavděčil se jí, jak patrno, a strefil se do jejího nevkusu, jen co je pravda! Avšak pro misantropa je to možná jen dobrá a poučná sonda do psychologie a sexuality člověka, ale jinak, například duchovně nebo filosoficky, jsou to díla naprosto bezcenná, určená skutečně jen a jen pro mrzkou lůzu.
Z děl markýze de Sade mě tudíž zajímá již jen jeden jeho román, jenž by mohl obsahovat nějaké ty filosofické myšlenky, pro něž si jej vážil Luis Buñuel a jež zaznívají ve filmech Quills - perem markýze de Sade a ve Švankmajerových Šílených: je to román, který mají dokonce i v naší městské knihovně - což je co říct - a který se jmenuje 120 dní Sodomy.
Na motivy tohoto románu natočil Pasolini stejnojmenný film. Pár ukázek z něho jsem viděl, ale pouze jednou v italštině a podruhé ve španělštině, takže jsem příliš dobře nerozuměl dialogům, jen jednomu nadějně znějícímu monologu, který začínal slovy: "My, fašisté, jsme největší anarchisté, protože...", ale jak to bylo dál, to už jsem nepochytil a mohu se proto jen dohadovat. Nemyslím však, že bych souhlasil, kdyby končil nějak takhle: "...protože přinášíme na svět chaos a zmatek." Se Sadovým románem to ostatně nemá co do činění, neboť markýz sice poznal teror, avšak nikoli ještě ten fašistický. Není to však jedno, jaký má teror přízvisko, nebo zda je skrytý či otevřený? Je-li vám stále něčím vyhrožováno, je to teror vždy. Platíte-li výpalné mafii za "ochranu", není to skutečná ochrana, nýbrž vydírání. Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, také to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho. Nezaplatíte-li výpalné, takzvané pojištění zdravotnické mafii, zabaví vám majetek. Nevyplníte-li řádně formulář na sčítání lidu, zaplatíte pokutu. Nezaplatíte-li daně, seberou vám živnost. Ve státě jsou podobné hrozby stále přítomné. Zdaž i to není teror? U sociálních demokratů teď tvoří přímá hrozba dokonce součást agitace v předvolební kampani, jak jsem si povšimnul: jejich heslo NEVOLÍŠ - ZAPLATÍŠ není nic jiného, a tuto stranu můžou tudíž volit opravdu jen duševně méněcenní podlidé - takže většina. Ostatní volí protistranu - a opět z téže hrozby: tentokrát proto, aby se jí vyhnuli! Ať však volíte koho chcete, nikdy nevolíte svého ochránce, nýbrž svého vydřiducha. V tom filmu se ostatně stačí jen dívat na ty explicitní scény násilností, ponižování a krutostí, jichž se člověk dopouští a jež trpělivě snáší, aby misantrop lehce pochopil i beze slov, o co tam jde.
V románu Černé slunce mě zaujala jedna věc: markýzovy údajně ztracené spisy se po letech objevily dílem neuvěřitelné náhody a část jeho pozůstalosti se dokonce našla v jeho kufříku, kde ji nikdo nehledal. Malá nápověda pro mrchožrouty, kteří se jednou slétnou nad mou literární mrtvolou nebo po mém záhadném zmizení: také Já své spisy schraňuji v kufříku!
(Misantrop: Vanaprastha)

*

Ctižádostivost bude věčně týmž nenávistným jedem lidského srdce, které se zahubí nakonec společně s ním.
(markýz de Sade)


*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm