Mé celoživotní téma

2. září 2011 v 16:59 | Misantrop

Ano, už je to tak. Já nenávidím své sousedy. Už je to tak. Ale je to tak nepochopitelné? Nebo snad zvláštní? Ať je tomu jak chce, pro mne je to denní chléb, jenž upadl namazanou stranou krajíce do lidského bláta a je nepoživatelný. Přesně tomu se totiž blíží můj život s mými nenáviděnými sousedy. Proč, proč jenom musí něco tak odporného, jako je člověk, žít se mnou na této nebohé planetě?
(Misantrop, Divoká svoboda)

*

Mám rád čínský film Oblouk světla (režie: Čang Tün Čao). Byl to skoro navlas můj příběh, tam ovšem příběh jednoho misantropa v sukních. O misantropech bylo už hodně natočeno. Tohle bylo výjimečné tím, že film nekončil tragicky, pokud nepovažujeme to, že nás má někdo za blázna, za tragiku.

Účelem téhle knížky je dokumentovat příběh jednoho misantropa a vůbec poprvé jej zakončit něčím dosud nevídaným: happy endem. To, co hodlám provést, lidé nazývají "nadlidskou schopností", "hrdinstvím" či "výkonem hodným zápisu do Guinessovy knihy rekordů". Ale to, k čemu se teď přiznávám, zklame všechny milovníky odvážných činů: dělám to všechno ze zbabělosti, z vědomí slabosti! Utíkám od lidí, protože cítím, že by byli silnější v konfliktu, do něhož mě neustále ženou. Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu, Ježíšovu nebo Čapkovu. Oni zvolili předem prohraný boj. Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu. Ježíš byl pomatený sebevrah, jehož jeho naprostá ztráta smyslu pro realitu přivedla na popraviště. Karel Čapek zemřel z lásky ke svému národu; mohl jej opustit a tak se zachránit, ale jeho národ zemřel, a tak on zemřel s ním. Já si dovedu dobře spočítat síly protivníka a odhadnout moje možnosti. Proto ustupuju tam, kde není člověk: do přírody. Vše jsem rozvážil a pečlivě vybral: co jíst, do jakého druhu prostředí se vydat, jaké podnebí zvolit atd., zkrátka všechno mistrovství vojenské strategie. Radši bojuju sám se sebou. Život je i tak utrpení pro člověka, jakým jsem mohl být. Utrpení hladu a zas přesycení, nudy a zas dřiny, chladu a jindy zas horka - tyhle věci misantrop nezná. On se vždycky pohybuje někde mezi tím. On zná svoji míru. Jsem tolik odlišný od lidí, že by se o mně bez přehánění mohlo mluvit skoro jako o jiném živočišném druhu. Já první jsem se pojmenoval Misantropem a postavil jsem se tak mimo a nad původního rodilého človíčka. Příroda ještě nepoznala rychlejší štěpení na její živočišné větvi. Svět ještě nespatřil, jak se za jediný běh života mění jedno species na druhé. Ale nepředbíhejme. Čas dotvrzení se blíží a s ním i závěr mého vypravování. Prostudoval jsem z dostupných zdrojů co nejvíc informací a obeznámil jsem se se stavem přírodních podmínek všude, kam se dá pěšky dojít i jinde, mám rozvržený plán trasy, teoreticky mám promyšleno vše potřebné, právě se učím poznávat planě rostoucí divoké zeleniny. Teoreticky jsem připraven. Praxe má jen potvrdit nejvyšší vůli ve vesmíru. Nezávislost na civilizaci - to je to, čeho se nikdo z lidí dobrovolně neodváží. Jenom Já se do toho hrnu s nedočkavostí.

V duchu se ptám, jestli je pravdivý ten příběh o Maresjevovi, který se plazil nekonečnými lesy, živě se stromovou kůrou a šiškami. Zvířata dokážou takhle přežít a Já ne? To bych rád věděl proč! Určitě je za tím jen lidská otrocká pohodlnost. Jestli se mi podaří můj návrat do přírody, budu si do smrti děkovat, že jsem objevil v lidech verbež, což mi umožnilo všemu lidskému nedůvěřovat. Jestli se mi to ale nepodaří, budu lidi ještě víc nenávidět za to, že zavedli svůj druh tam, odkud není návratu.

*

Rád bych se ujistil, že rostu rychle a bujně, byť by můj růst přímo narušoval jednotvárný poklid a byť bych se při tom musel prodírat dlouhými, temnými a dusnými nocemi nebo chmurnými časy. Bylo by dobré, kdyby naše životy byly třeba i božskou tragédií než touto triviální komedií nebo fraškou.

*

Děsím se i bušení svého srdce. Ustavičně mi připomíná, že můj čas je spočten. Děsím se i tohoto světa.
(Milan Kundera)

*

Stává se vám to taky? "Ty jsi ale blázen!", říkají a myslí se tím bláznem ten, kdo se nějak vymyká obecnému průměru.
"Ty jsi ale blázen!", slýchávám tak často, že jsem musel podrobit tohle tvrzení důkladnému rozboru, pokud se moje vědomí zdráhá něco takového připustit. Copak moje myšlení a jednání je nějak v rozporu se zdravým rozumem?

*

Po dráze, kterou jsem prošel, při mých myšlenkách do budoucna bylo nutné, aby můj pochod a mé úspěchy měly v sobě něco nadpřirozeného.

*

Nechtěl jsem být úředníkem.
Ani domluvy, ani "vážné" námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jaké myšlenky to mohlo vyvolávat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než "hodný" v běžném smyslu slova! Strašně snadné učení ve škole mi poskytovalo tolik volného času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže mí političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozorností můj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jaké nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory".
Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě nijak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.
Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes.
Myslím, že mě mé okolí považovalo za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou umění, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne "prací", ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci; unaven jsem nebyl nikdy.
Samozřejmě že "čtením" myslím něco jiného než velký průměr naší tzv. "inteligence".
(Adolf Hitler, Mein Kampf)

*

Moje závěť obsahuje pokyny pro můj pohřeb, při kterém nepůjdou za rakví truchlící pozůstalí, ale stádo volů, ovcí, prasat, drůbeže a malé přenosné akvárium s živými rybami, a všechna zvířata si obléknou bílý závoj na počest člověka, jenž by raději zahynul, než by jedl sobě blízké bytosti.
(Isaac Bashevis Singer)

*

Zbožňuji sen, i když jsou sny zlé můry, což je nejčastěji můj případ. Jsou často plné nástrah, které znám nebo které teprve poznám. Ale to je mi jedno.
Tato šílená láska ke snu, k rozkoši ze snu, naprosto oproštěného od každého pokusu o vysvětlení, je jedním z hlubokých sklonů, které mne přiblížily k surrealismu.
Jako všichni členové skupiny, i já jsem se cítil přitahován revoluční myšlenkou. Surrealisté se nepovažovali za teroristy nebo ozbrojené aktivisty, ale bojovali proti skutečnosti, kterou nenáviděli. Jejich hlavní zbraní byl skandál. Proti sociální nerovnosti, ohlupujícímu tlaku církve, hrubému a koloniálnímu militarismu se jim dlouho zdál skandál jako všemocný prostředek, schopný odhalit tajné a odporné páky systému, který je třeba svrhnout. Hlavním cílem ovšem nebylo vytvořit nové literární, malířské nebo dokonce filozofické hnutí, ale vyhodit do povětří společnost, změnit život.
To byl i můj případ. K tomu se u mne připojoval jistý negativní, destruktivní sklon, který jsem pociťoval vždycky s větší silou než veškerou tvořivou snahu. Myšlenka na zapálení muzea se mi například zdála vždycky přitažlivější než otevření kulturního střediska nebo nemocnice.
(Luis Buñuel, Do posledního dechu)

*

Skoro nikdy nedovedu jakoukoli událost prožít. Vždycky ji popisuju.
Zvykl jsem si na to tolik, že mi nyní celý, celý můj život do poslední vteřiny připomíná povídku, kterou právě píšu.
A čím zamotanější a neuvěřitelnější bude můj deník, tím bude pravdivější.

Nejde o práci, o psaní, o jistý počet stránek nebo o příběh, jež píšu, ale o samotu, kterou k tomu potřebuji, o nezávislost na vnějším světě, o soustředění, z něhož se nevytrhuji, o čas, který je pouze můj a do něhož nenechávám nikoho vniknout, o vůli, kterou vynakládám, o dálku, do níž se vzdaluji, o fiktivní svět příběhu, jemuž dávám přednost před vším, co mě obklopuje, o svobodu, sice nepohodlnou a svízelnou, nicméně zjevnou, která mě činí nevšímavým vůči běžným starostem a potřebám.

Nejsem režisér, rozumíte! Jsem prostě autor, který si natočil svůj příběh!

Udělal jsem z Gullivera mlčícího svědka, putujícího diváka bez zvláštních vlastností. Napsal jsem znovu svého starého hrdinu, Lemuel Gulliver je prostě pokračováním Herolda z Postavy k podpírání, je stejný jako dva vojáci v Achillových patách, jako Klíma v Nikdo se nebude smát... Napadlo mě, že celý život vlastně píšu jeden jediný příběh. Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Ze společenského hlediska je to nepotřebný člověk. Kališ s Brynychem tvrdí, že píšu o sobě.
(Pavel Juráček, Deník)

*

Když chodím po ulicích, vyhýbám se očnímu kontaktu s lidmi. Mezi nimi nemůžu být sám sebou. Nechci nikoho milovat. Dřív jsem chtěl, ale teď už nechci. Celé roky jsem toužil potkat ženu, která by ve mně nevyvolávala pocit, že chci být sám. Už nehledám. Chodím po ulicích a cítím se uvnitř své viditelné izolace fakt dobře. Já znám jen sebe. Když je míjím, slyším je mluvit. Naslouchám jejich slovům a pokouším se představit si, že bych to samé říkal já. Nejde to. Nikdy jsem se od lidí necítil vzdálenější než nyní. Každé slovo, které mi vyklouzne z úst, je solipsismus. Každý můj pohyb je solipsistický. Solipsista. Vyhledej si to, hmyze.

Vůbec první pocit, který mi kdy připadal můj, jsem měl, když jsem byl malý a pozdě večer jsem jezdil na kole. Měl jsem dobrý pocit ze zvuku pneumatik na silnici a z větru, který mi svištěl kolem uší. Cítil jsem se silný. Nikdo mi nemohl říkat, co mám dělat. Všiml jsem si, že všechny ostatní děti kolem mne se vždycky pohybovaly s jinými dětmi. Nikdy jsem neviděl člověka mého věku, že by šel sám. Kluky svého věku jsem nenáviděl. Pošťuchovali mě a mlátili. To ponížení se těžko snášelo. Nakonec jsem se naučil zatahovat je do šarvátek plných divoké zloby, kterých vždycky litovali. Zjistil jsem, že v tom, nemít co ztratit, je hodně síly. Že budu vždycky na okraji, jsem pochopil brzy. Věděl jsem to, už když mi bylo dvanáct.
Začal jsem o sobě přemýšlet jako o člověku z jiné planety. Jak jsem rostl a víc rozuměl tomu, jak funguje svět, moje nenávist k lidem nabírala na intenzitě. S rodiči jsem skončil, když mi bylo šestnáct, a poslouchal jsem je jen proto, abych si zapamatoval, co říkat a co ne, protože tak jsem je mohl pohodlněji oklamat. Nikdy jsem neudělal nic, aby na mne mohli být hrdí nebo aby mě mohli obdivovat. Nikdy jsem o nich neuvažoval jinak než jako o lidech, se kterými bydlím, dokud se netrhnu. Nikdy jsem se nedozvěděl nic o jejich životech a dodnes o nich nevím víc, než jsem o nich věděl v pubertě. Nevím, kdy umřeli.
Jak plynuly roky, stále jsem se od rodičů a od dětí ve škole vzdaloval. Jediná věc, která mě trošku přivedla nazpátek, bylo běhání za ženskýma. Vždycky jsem cítil, že ženy patří jim a na mně je vidět, že většinu času trávím o samotě, a tím pádem vypadám jako ztroskotanec. Neměl jsem téměř žádné společenské návyky, kromě toho, co jsem se naučil při sledování televizních pořadů. Věděl jsem, že život takový není, ale snažil jsem se tvářit tak frajersky jako ti, které jsem viděl v televizi. To mě ale ještě víc vzdálilo od ostatních.
I když jsem vyrostl a začal bydlet sám, zůstal jsem samotářem. Čím vzdálenější jsem byl, tím mi to připadalo přirozenější. Když sám kráčím po ulicích, stále ještě slyším vítr, který jsem slyšel na kole před dvaceti lety. Když jsem blízko lidí, vítr neslyším. Noci strávené v blízkosti lidí jsou zmařené.
Naučil jsem se zapomínat. Naučil jsem se slyšet zvuk větru svištícího kolem mých uší, i když jsem pracoval na poště nebo v nějaké zatuchlé továrně. Vždycky jsem žil sám. Přátelé přicházeli zřídkakdy a rychle zase byli fuč. Po nějaké době jsem přestal vyhledávat společnost a myslel jsem na lidi, jen když jsem v noci chodil po ulicích.
(Henry Rollins, Solipsista)

*

Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.

Už byla vyčerpána moje míra odolnosti. Tušila jsem, že více už nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život.

Myslím, že nejsem ani plně homosexuální, ani plně heterosexuální, jsem prostě jen vůbec málo sexuální. To je vše, co k tomu umím říct. Opakuji to, co už jsem naznačila - že když celý můj život je nenormální, nemohu od sexuální oblasti chtít, aby byla normální. Jistého uspokojení dosahuji pouze při onanii.

Představte si, prosím, co by dělal tuleň, kdyby se zmocnil zbraně svých zabíječů a dovedl ji použít. Myslím, že by stiskl kohoutek a rozstřílel je na cucky. Co udělá osoba O - totéž, protože před celkem C je stejně bezbranná jako tuleň.
To je můj případ.

Všude ve škole, v úřadě a kdekoliv jinde se najde aspoň jeden takový prügelknabe, a já jsem se rozhodla, že to není jen problém můj osobní, ale i problém váš, vás všech, abyste lidi v podobě prügelknabe nepěstovali - a tím i vlastně bič na sebe.

*

Nikdy nevychovám dětí. Nesmrtelnost si každý zajišťuje jinak: zvířata plozením potomstva, filozofové svými díly. I kdyby nebylo mých "sedmera knih", přece je už jenom samotný můj život uměleckým dílem! Ach, jak Já umím žít!

V přírodě jsme stále obklopeni nějakými tvory a to mně úplně stačí. To je můj způsob společenskosti, způsob suverénní.

Les je můj domov.

*

Poseděl jsem hodnou chvíli na jedné z jeho mohutných větví. Cítil jsem se jako divoké dítě ze včera shlédnutého stejnojmenného francouzského filmu. Ten příběh se skutečně odehrál. Skončí ale špatně: z hocha, chyceného v lese lovci, jenž kdysi přežil své úkladné zavraždění a jenž žil pak několik let divoce jako zvíře po lesích, vydrezúrovali lidáci způsobného civilizovaného občana porevoluční Francie.
Je hodně webových stránek věnovaných jak samotnému "divokému dítěti z Aveyronu" tak i ostatním "divokým dětem", jež vychovala divočina, nebo různá zvířata, jako jsou psi, vlci, medvědi, laně, ptáci, opice, klokani atd. atd. Mnoho stránek jsem přečetl též o tom francouzském filmu, ale i o knize, na jejímž obalu je tento obrázek (je to zřejmě plakát k filmu):


Přečetl jsem toho mnoho na toto celoživotní téma. Četl jsem a brouzdal po internetu nejméně tři hodiny! Úplně mě to pohltilo! Myslím, že kdyby mě dnes nebo kdykoli jindy někdo z lidáků viděl na stromě (šedovlasého třiačtyřicetiletého chlapa!) nebo nahého chodit po lese, zařadili by mě jistě do seznamu "divokých dětí" též. Mnoho zajímavého a poučného jsem se dozvěděl z této četby! Je to zajímavé téma. Člověk je totiž umělý výtvor. Kdyby s ním šlo všechno přirozeně, podle přírody, kdybychom žili podle přírody, byli bychom všichni "divoké děti" a nebyli bychom lidmi. Lidmi jsou někteří z nás jen násilím ze strany lidáckých utlačovatelů. "Lidskost", se vším, co k tomu kletému výrazu patří, nám byla pouze vnucena - výchovou, rodinou, školou, společností, kulturním prostředím; ale není naší přirozeností. Lidskost je spíš získaným zlozvykem, na který bych rád zapomněl, zřekl se ho, či se ho zbavil jako neřesti nehodné přírodního tvora.
(Misantrop, der Weltabwender)

*

První den v pekle. Nastoupil jsem jako lisař do Koh-i-nooru. Závidím kachnám na rybníce jejich svobodu. Těm jsem záviděl jejich život ostatně vždycky, ale po dnešku závidím i zvířatům v kleci. I ona se mají lépe než Já. Aspoň nemusejí nic dělat. Po mé první dvanáctihodinové noční směně jsem se probudil a posadil se na posteli s výrazem absolutního děsu a zoufalství. Jsem mrtvý muž. Můj život skončil. A ještě k tomu o tom vím. Uvědomuji si plně svou životní prohru.

sobota, 3. listopadu 42
Stalo se ze mne to, čím jsem odevždy opovrhoval. Ale není to tak zlé. Po dnešku už to není tak zlé. Zřejmě si začínám zvykat. I když Já si nikdy nezvyknu. Nezvyknu si být člověkem, být s lidmi, kteří mi nikdy nepřirostli k srdci... Díval jsem se oknem továrny na okolní lesy. Ach, tam bylo krásně! Jakpak se asi mají má zvířata, mé "myšičky" kupříkladu? Ach, proč jen jsem člověk, ač jím být odmítám, proč nejsem zvíře a proč nemohu žít divoce v lesích jako srny? Na mostě v parku jsem potkal dva lidi, kteří táhli na vodítku fretku. Strašné, ano, tohle je opravdu strašné. Té fretce tedy rozhodně nezávidím. Já také nejsem úplně svobodný, ale aspoň budou prachy a občas pár dní volna, skutečného volna, kdy se zase volný jako mustang rozeběhnu po jarní louce.

Včera vysílala televize film o Bora Bora. To je země! Slunce, teplo, koupání, přívětiví lidé, přívětivá příroda. Tady je -6°C, sníh, zatažená obloha, zamračení lidé a nevlídná příroda. Připomněl jsem si tím filmem pěkně moje cesty po Tahiti, což je tam odtud blízko a vypadá to tam podobně. Jedl jsem k tomu čerstvý ananas, což mé krásné vzpomínky jen podtrhlo. Hned bych se tam vrátil, kdyby to šlo. Nechápu, že jsem tam nezůstal. Ale třeba jednou... Ještě musím mít někde schovaný malý provizorní slovníček tahitských výrazů, jejž jsem si tenkrát zhotovil. Musím ho najít. Je vůbec možné, že už je to deset let, co jsem tam byl naposled? Rázem jako by to bylo včera; všechno se mi připomnělo a mne opět zachvátil zdrcující smutek a stesk. Ten film si nechám; nebudu ho mazat. V noci se mi z toho dojmu vrátil znovu můj pravidelně se vracející sen o liduprázdné krajině, plné lesů, vod a skal. Tentokrát ta země vykazovala nápadné rysy polynéského vnitrozemí, smíchané s obrázky z naší vysočiny. Nádherný sen. Už zase koukám do map a vymýšlím, kam bych se šel podívat.


Villiers de l'Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.
Tak například v povídce Vidění, ve skvělém to přímo uměleckém díle, jejíž konec mě však trochu zklamal, se píše toto:

"...propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta - kdykoli se mne zmocní - ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. (...) Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách."

To by mohl být také můj popis.

Už teď jsem ostatně mrtvý muž.
Napadají mě k tomu jen tklivá slova básníka Máje:

...neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.

*

Jak kráva jednou okusí svobodu, nechce už pak žít v zajetí. Jako bych to neznal z vlastní zkušenosti, že? Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já. Nebo by tak chtěly žít, kdyby jim v tom lidé nebránili.

Tak to by bylo. A tím končí dobrodružný příběh o jednom misantropickém světci, jenž prodléval od jara do podzimu v kraji zvaném Reinlebensborn, v kraji, jenž mu byl kdysi po dlouhý čas čistým zdrojem žití. Bylo mu tam většinou krásně, leč s tím je teď konec - stejně jako s jeho vyprávěním.
(Misantrop, Reinlebensborn)

KONEC


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm