Misantrop: Divoká svoboda - 3.

11. října 2011 v 18:46 | Misantrop |  Divoká svoboda

20.4.45
Skryt za žaluziemi, čekal jsem čtvrt hodiny než byl dole před naším společným koncentráčnickým barákem takzvaně čistý vzduch. Svobodná a divoká lesní zvířata se už také pomalu učí, že nemají vystrkovat hlavy z úkrytu. Přesto tentokrát párek kachen přede mnou nevzlétl z malé lesní tůňky a po cestě jsem viděl nejméně čtyři srnky. Další párek srnců se namlouval asi dvacet metrů od mého stanu, nevidouce a neslyšíce, jak to tak u nich bývá. Se zatajeným dechem jsem je fascinovaně pozoroval, jak si hrají na honěnou. Usedl jsem do měkkého mechu ve stínu stromů, zády opřen o statný smrk. Všude kolem zpívají drozd, pěnkava, koňadra, červenka a budníčci. Toto období roku miluji. Vesele si pohvizdují ptáci, rostliny jsou v rozpuku a příroda je zatím ještě relativně liduprázdná. Každodenní chození domů mně také zatím vyhovuje, pouze mi vadí večerní návraty z ráje samoty zpátky mezi tu hnusnou samoobslužnou verbež.
Odkolíkoval jsem stan a přesunul ho o kousek dál, kde mi to připadá rovnější. Moc jsem si tím nepomohl, lépe řečeno vůbec. Až na třetí pokus jsem konečně našel rovné místečko, navíc v příjemném polostínu. Sluníčko pálí, odložil jsem tedy veškeré šatstvo, jako by to byly nenáviděné okovy. Domů se vracím ještě o hodinu déle, kdy už slunce vrhá na krajinu ostré šikmé paprsky.



21.4.45
V parcích a na předměstích jsou umístěny informační tabule připomínající majitelům psů, že mají uklízet jejich exkrementy. Přišlo mi to napsané příliš kultivovaně a nesrozumitelně pro takovou sprostou a blbou pakáž. Já bych tam uvedl raději české slovo "výkaly", namísto cizího slova "exkrementy", nebo ještě jadrněji "hovna", neboť takoví debilové, z nichž se skládají takzvaní pejskaři, jimž ovšem Já neřeknu jinak než hovada, případně psohlavci, kteří zcela správně poznali v té dravé, otravné, hlučné, kousavé a blbé bestii, kterou chovají, svého rovnocenného příbuzného - tedy takoví debilové určitě ani nevědí, co slovo "exkrement" znamená, a možná si při své tupé negramotnosti myslejí, že ono "ex" snad znamená "psí" a "krementy" že jsou "suchary" a že tedy mají sbírat po svých milovaných bestiích jimi utrousené psí granule.

V lese jsem se zase zády opřel o strom a nechal si na sebe vzít tvar, vůni a krásu přírody. Když ptáci zpozorovali mou zázračnou přeměnu, přestali se ostýchat a začali přede mnou, nehybným a zdivočelým, defilovat ve slavnostních zástupech. Postupně přilétli lužní sýkorka, zvědavě nahlížejíc do vytesané síňky po nějakém datlovi či strakapoudovi, párek laškujících pěnkav, jimž zpovzdáli sekundovala zpěvavá červenka, a mladými zelenajícími se břízkami se hbitě proplétal tíkající mlynařík a za ním v závěsu žlutozelený budníček. Po ruce vzhůru kráčí slunéčko kryptohlav, jako by to nebyla má zvířecí ruka, nýbrž pouhý, avšak přece významný výhonek divokého bezu. Obdivuji se maximalistické životní filosofii tohoto broučka: je puzen stále výš a výš, a když dosáhne vrcholu, ani ten mu nestačí, rozevře své žluté puntíkaté krovky, roztáhne blanitá hmyzí křidélka, zamává jimi jako na rozloučenou a vzlétne ještě výš!
Opět jsem srostl s tím, co bylo odevždy mou nejvlastnější součástí, opět jsem se stal jedním z těch divokých a svobodných tvorů; tím, kým jsem chtěl vždycky být.



27.4.45
S refrénem jedné staré trampské písničky z filmu Příklady táhnou na rtech kráčím zvolna k lesu:

Život je krásný
daleko od lidí,
kde nikdo nevidí
to naše štěstí.

Kráčím zvolna a nikam nespěchám. O prodlouženém velikonočním víkendu jsem byl doma, třebaže venku bylo nádherné počasí. Jenže kouzlo přírody tkví v její opuštěnosti, a ne v tom, že ji musím sdílet s hordami cyklistů, motorkářů, automobilistů, psohlavců, výletníků a vůbec všech těch milovníků přírody, kteří ji pomalu umilovávají k smrti. Les není bordel a příroda není prodejná děvka, aby po jejím břiše kdekdo rajtoval; aby ji kdekdo mohl špinit, kálet na ni a poskvrňovat lidským séměm. Žárlivě ji chci mít jen pro sebe. Proto se už několik let vyhýbám přírodě právě o víkendech, kdy bývá nejvíc začlověčená.
Po překročení silnice, této poslední výspy civilizace, jsem si s úlevou odplivl na rozloučenou. Nenáviděné lidstvo je za mnou, přede mnou se rozprostírá již jen les, pravý domov můj.
Kráčím zvolna, pomalu, jen co noha nohu mine, ne proto, že bych byl unavený nebo z lenosti; je to čistě proto, abych se mohl svou milenkou i mateřskou svou ochránkyní kochat a aby mi cesta k táboru neutekla příliš rychle.
Po delším opětovném shledání mi příroda vždy připadá lepší. V zahradách bíle kvetou voňavé ovocné stromy, v lesích lísky a fialky. Všechny stromy se obalují svěží zelení listů. Natahuji se po nich a zlehka se těch křehkých ratolestí dotýkám jako nejvzácnější umělecké práce. Ano, byl by to klenot, kdyby jej vyrobil mistr zlatnický ve své dílně z kovu, jenž je však chladný a neživotný ve své blýskavé nádheře. Toto je však víc: toto je každoroční zázrak života - stvoření nových lupenů, stvoření života, který roste a dýchá z vlastní vůle bez diktátu kladiva a kovadliny.
Nořím se do nitra pradávného pralesa stále hloub a hloub a jako budníček se proplétám a mizím v hustém porostu. Nevynechávám jedinou možnost k podrobnému pozorování každičkého živoucího tvora, jako Já svobodného a divokého, jenž se kolem mne mihne. Na velké louce se pase sám, dokonce za bílého dne, nikým nevyrušován, osamělý srneček, pohublý a s rašícími parůžky obalenými lýčím. Jeho hubené tělíčko má tu výživnou pastvu věru zapotřebí. Další srnec se přede mnou plaší v praskajícím podrostu, až se s úlekem zastavuji, není-li tam někde snad náš společný nepřítel, nepřítel všeho živého i neživého - člověk. Ne, byl to naštěstí jen srnec. Ani jsem ho nespatřil, jen jsem uslyšel ten praskot a jeho poděšené bekání.
Beru ze stanu nůž a s velikou chutí se pouštím do snídaně. Sedl jsem si k tomu na velký prosluněný placatý kámen pokrytý měkkým mechem. Dnes není příliš teplo, stan je dosud ve stínu, a tak ještě mířím na jedno z mnoha zdejších rozkošných zákoutí a tam, opřen zády o kmen stromu, vyhřívám se na sluníčku. Slyším všude kolem sebe a nad sebou neposedné lejsky. Trpělivost nehybného sezení na jednom místě přináší za pár chvil růži odměny rovněž v podobě náhle se odkudsi tiše snesší káně, která také po pár přeletech z větve na větev a po jednom neúspěšném vzdušném útoku na jakéhosi hraboše usedá nehybně jako Já přímo naproti. Kdybych ji byl neviděl přilétat, patrně by se ztratila mým očím a neobjevil bych ji, hnědě zamaskovanou, ani dalekohledem, dokud by opět nevzlétla k výšinám nebo se nepohnula.
Kolem se právě prodírá borůvčím a řídkým porostem nízké trávy velký černý lesní chrobák. Hovím si pod vysokými stromy, chráněn neprostupnou hradbou z mladých břízek, bezpečný a sebejistý před každým nenadálým vpádem člověka.



10.5.45
Ten kluk bezesporu miluje své červené autíčko. Miluje je láskou velkého dítěte ke své nejoblíbenější hračce; a není to u něho jen klasické freudiánské prodloužení penisu, jako u jiných mladých mužů jeho věku, ale i přímo prodloužení jeho velikánského a tím víc otravného ega. Celý svět musí nyní vědět o jeho zhoubné lásce, jež mi rve mé přejemné zvířecí slechy. Asi proto svému milovanému červenému autíčku na hraní odmontoval výfuk, aby dělalo ještě větší rámus a smrad než je u aut obvyklé. Ten kluk své červené autíčko prostě miluje. To znamená, že Já obé k smrti nenávidím. Tak je to vždycky, aniž bych však chtěl: cokoliv lidáci milují, je takové povahy, že Já, nepřítel lidí, ty věci musím záštiplným úsilím snášet a trpět jimi jako týrané zvíře - a nenávidět je se zlobou, jež zabíjí, jež metá blesky, vyhlazuje pronárody, bortí civilizace a jež přináší zkázu všemu lidstvu na zemi, ve vzduchu jakož i na moři.
Každý den toho milovníka svého červeného autíčka vidím, nemohu, ach běda, nemohu ho nevidět, jak se s ním úchylně mazlí, jak je stále přelešťuje, omývá, jak je pohladí vždy na odchodu kamsi, kam musí chtě nechtě dojít pěšky a kam se nedá dojet tím jeho milovaným hlučným červeným autíčkem, z něhož se line uširvoucí dunění rozhlasových sraček bez pointy, bez konce a beze smyslu, ale zato se stále stejným rytmem, jenž jakoby napodobuje rytmus spalovacího motoru: "duc ... duc ... duc ... duc ... duc ... duc ...". K zešílení to vidět, k zbláznění to navíc i slyšet!
Každý den nemohu nevidět, kterak ten otravný blbý kluk s hlučným červeným autíčkem vždy na odchodu nakoukne okénky dovnitř té hnusné plechovky, zdali je tam všechno na svém místě a v pořádku a zdali mu nějaký zloděj-nelida z nenávisti, jež je mého druhu, něco nezcizil. A Já? Já mám vždy tisíc chutí vzít cihlu, rudou a tvrdou jako je můj nesmiřitelný hněv, a vytlouci z toho pyšného kusu naleštěného červeného krámu všechnu jeho zpupnou nádheru, jež se vysmívá mému utrpení.
A když ten blbý otravný kluk nasedne do svého milovaného hlučného červeného autíčka na hraní a spustí netlumený motor, protočiv ho řádně všem na pamětnou a celému světu na truc (hlavně mně), Já zuřivě zavírám okno.
Ano, už je to tak. Já nenávidím své sousedy. Už je to tak. Ale je to tak nepochopitelné? Nebo snad zvláštní? Ať je tomu jak chce, pro mne je to denní chléb, jenž upadl namazanou stranou krajíce do lidského bláta a je nepoživatelný. Přesně tomu se totiž blíží můj život s mými nenáviděnými sousedy. Proč, proč jenom musí něco tak odporného, jako je člověk, žít se mnou na této nebohé planetě? Kdyby aspoň ta přepočetná masa otroků byla co k čemu, sloužíc těm nemnoha vzácným svobodným a divokým jako jejich slouhové; ale ono je to zatím přesně naopak.
Od loňska se ti chlíváci dobytčí zase nějak rozmnožili, rozprcali se v chlévském hekání žen až mrdka stříkala všude kolem po zdech jejich chlívků. A výsledek? Mrdka nestekla po špinavých tlustých nebo vyzáblých stehnech jejich děvek, jak měla, nýbrž zahnízdila se v tom nečistém chlévě uvnitř jejich omakaných vulev a zapustila bludné kořeny nevykořenitelného lidstva, jež však není kořením ani kořáním země; je její zhoubou, je chlévskou mrvou vhozenou do průzračně čisté studánky matky přírody, ačkoliv i tyto rujné rezavopačesaté samice lidského pokolení si osobují titul Matka.
"Matka všeho hnusu" - tak jsem přezval každou lidskou březí samici, jež by ráda vyvrhla na svět další zlo v člověčí podobě. "Jděte ode mne, vy matky všeho hnusu! A nechoďte mi na oči!", tak jsem zvolal, nazvav je plným právem misantropa takto nectně. Ale ony dál vykonávají své nectné řemeslo manželských a mateřských kurev. A výsledek? Letos se hemží pod mými zoufale, avšak marně utěsňovanými okny nějak moc parchantů. Ano, parchantů; užívám tento pejorativní název pro děti záměrně, třebaže všechny mají jistě jak náleží své právoplatné a zákonité otce. Fuj, pakáž jedna chlévská přemnožená! Takto se přímo mně - mně! - před očima vesele nejen rozmnožují a přemnožují dál, ale navíc se i zmlazují, takže jich bude nejen dvakrát až třikrát víc než doposud, ale dokonce nikdy nevymřou, nevychcípají, abych se vyjádřil přesněji a misantropičtěji; nejenže nevychcípají, ale budou stále tady stejně mladí, stejně blbí, stejně otravní, stejně hluční a budou tu pouze pobíhat jejich lidužel až velmi dobře zdařilé malé a mladé kopie starých a odumírajících. Kdo však kdy slyšel a viděl (a čichal!), aby se spařené hnojiště samo oplodnilo, rozrostlo a zmladilo - to jest, aby obnovilo svůj už zpola málem vyčichlý chlévský puch? Nu, to jsi ještě neznal lidstvo, když ses takto naivně zeptal, ty ptáčku nelidáčku!
Já se však zeptám ještě jinak: Má se vůbec tak hnusným patvorům, jako jsou lidé, dovolit, aby rozmnožovali své odporné potomstvo? Aby pokračovali v tomto díle nejchlípnější marnosti? Nuž jen pohleďte do tváře naprosté chorobnosti, jakou ta pakáž zosobňuje! Nejsou-li oni choroba a smrad, tak už vážně nevím, co jiného by mohli být! Neb oni nejsou žádnými tajemnými etujemi skrývajícími zázračný poklad. Nejsou šťastně nalezeným dědictvím v zažloutlé závěti nějakého až dosud neznámého, leč velmi zámožného zámořského příbuzného. Co jsou? Jsou jen prach a popel, shnilý hnus z hnoje přiklopeného v šíleném vědeckém pokusu skleněným zvonem, z jehož zapařeného prostředí se plazí, derou a vyrážejí na svět ohavné bílé nitky jejich zkažených dětiček. Dílo mrdání a kurvení. Dílo naprcaných bělic - lépe: dílo naprcaných poběhlic. Tyto mateřské typy žen mají zřejmě ve zvláštní oblibě utírat pořád někomu zadek. Nemohou-li uklízet hovna svým dětem, uklízejí je alespoň po svých psech. Lidská matka je nejnižší forma života; je to potvora, jež se stále jen hrabe v hovnech. Choroba, která otravuje a zamořuje planetu, má jméno Člověk. -
Je mezi nimi, mezi těmi parchanty se zákonitými otci i matkami všeho hnusu, jeden, jejž bych s novou chutí odstřelil, spolu s tím přerostlým dítětem s červeným autíčkem. Co ten malý tlustý parchant se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu nadělá za den rámusu, to je k nevíře! Celý den píská na rozhodcovskou píšťalku, a to pořád, neustále, bez přestání, krom nutných přestávek na nadýchnutí; prostě pořád píská, i když ostatní malí přemnožení parchantíci se zákonitými otci i matkami všeho hnusu nehrají právě žádnou hru, stále píská jako sudí a dokonce jako fotbalový sudí i tak gestikuluje v souladu s platnými regulemi Světové asociace a navíc ještě jako každý správný fotbalový rozhodčí uděluje hráčům tresty a žluté karty. Je to prostě takový náš malý soudce, ten, jenž soudí, vynáší soudy, posuzuje a rozhoduje "důležitá" utkání. Když je už coby malé tlusté dítě se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu takový zmetek, jaký asi bude v dospělosti? Má však věru po kom dědit. Jeho tlustý bafuňářský zákonitý otec je zrovna takový jako on. Ano, to je přece zajímavá otázka: Jaký bude takový malý tlustý zmetek v dospělosti? Snad rovnou soudce nejvyššího soudu? Primátor hlavního města? Či snad jiný politik? Ředitel zeměkoule? Ombudsman věcí, do nichž mu nic není?
Ne, zde prostě nelze mít otevřené okno, ani je nelze mít dost dobře utěsněné. Neštěká-li neustále od rána do noci, a někdy i v noci, Čubka, jejíž smrt zatím beznadějně přivolávám už hezkou řádku enervujících let a která mě takto zřejmě ještě při svém sedmkrát kratším psím životaběhu přežije; neřve-li neustále motor červeného autíčka nebo nekvílí-li rozhodcovská píšťalka toho otravného parchantíka, pak alespoň rachotí na nebi stíhačky nebo hlučí jiné motory, psi a parchanti jinde v okolí. A minutu co minutu někdo z té blbé, otravné, zpovykané, hlučné a přemnožené verbeže přechází dole pod okny jako tajný agent s teplou vodou, čumí mně bezostyšně do oken a šmíruje.
Kdyby venku nepučelo a nekvetlo divoké kvítí a kdyby tam nepoletovali a nezpívali svobodní ptáci, vážně bych už zavřel a utěsnil svá okna nadobro a uzavřel se veškerému světu. Proto se vždycky tolik těším na den, na krásný den jako je tento, až budu moci opustit tento mrvní chlév, tento lidský blbinec, tento chudobinec ducha, tuto páchnoucí noclehárnu, tuto společnou ubytovnu, tuto ubikaci "U blbejch", toto zapařené pařeniště s vnitřním koloběhem vypařujícího se a nazpět skapávajícího blbství, sdílené s potvory, kteří nejsou ani trochu divocí a ani trochu svobodní - a ani trochu snesitelní. Těším se na slunný teplý den, jako je tento, až budu moci zanechat za sebou pohrdlivě tento barák hrůzy i toto město děsu a vyjít z něho ven, daleko, až tam, kde stanu sám a kde nikoho z lidí už neuvidím ani neuslyším.
Ten den nastal právě dnes. A protože ani noci už nejsou tak studené jako v uplynulém měsíci dubnu, sbalil jsem si tentokrát jídlo na několik dní a dokud nedojde, nevrátím se, nevrátím. Už mě to stejně rozčilovalo (a deprimovalo!) chodit každý den tam a zpátky, stále touž cestou necestou, každý den dvakrát kolem a skrze tu chamraď odpornou. Už jsem dokonce začínal zase nevědomky kličkovat a schovávat se před každým lidákem, abych ho nemusel potkat, dívat se na něj a nechat se od něj očumovat; jenže ono to nejde, jak bych měl přece už dávno vědět. Tohle už tu přece jednou bylo a nevedlo to k ničemu. S pěkným vlídným počasím navíc začíná nepříjemně těch lidáků všude přibývat. Dnes jsem kupříkladu potkal v lese ženskou, starší, asi šedesátiletou, v balonovém plášti, jež mě míjela v protisměru směrem dolů k městu. Zřejmě se mnou chtěla zapříst hovor, jak to bývá zvykem u těchto dutě zvučících starých nádob hříchu, protože prohodila:
"To bych se nenadála, že tady kupodivu někoho potkám."
Upoutalo mě pouze to "kupodivu", protože Já se moc nepodivuji tomu, že tady někoho potkávám, a její podiv tedy svědčí jen o tom, že to tady vůbec nezná anebo už tu hodně dlouho nebyla.
"To mám radost," řekl jsem se zřejmou ironií v hlase a beze všeho jsem důstojně kráčel dál, zanechav ji v trapné pozici zesměšněné nápadnice, mysle si pro sebe:
"Dej mi pokoj, babo pitomá!"
Ani jsem se neohlédl a pokračoval jsem svou cestou, ale cítil jsem v zádech její zpytavý a zaražený pohled oněmělý náhle tou drzou a nečekanou odpovědí. To víš, babo, Já se s tebou budu vybavovat! Parchanti, Já vám dám, ještě i v lese mě budete otravovat a mluvit na mne!

Byl jsem šťasten, že jsem konečně osaměl uvnitř mých houštin. Zde stojím, v království divokých a svobodných! Hle, jak neobyčejně jsem se tu náhle rozzářil, jak jsem obživl!
Celý zbývající den jsem si četl v psychologicky spletitých novelách Stefana Zweiga nebo pospával. Po západu slunce jsem si vyšel na malou rozkošnou dvouhodinovou procházku při měsíčku. Tou dobou je už všude v lese ticho a hlavně liduprázdno; posvátný čas, kdy se srnci a srny se srnčaty hojně scházejí na pastvu. Viděl jsem jich mnoho; některé jsem vyplašil, kolem jiných se mi podařilo projít nepozorován. Bylo to pěkné i vzrušující zároveň - jako vždy, ale nikdy se to neokouká. Vždyť ona, ta ušlechtilá nelidská zvířata, jsou krásná, svobodná a divoká - a vždycky byla -; jsou však zároveň i tichá nebo vydávají libozvučné hlasy a tóny - nemluvím jen o srnkách, o těch půvabných lesních žínkách, jež ladností pohybů a křivek svých štíhlých těl dokáží vykouzlit radost v mé těžce ztrápené mysli. Jaký nebetyčný rozdíl mezi těmito všemi svobodnými a divokými zvířaty zde a tím chlévským dobytkem, zvaným lidé, tam dole v té jejich chlívárně! Tam mám neodolatelnou chuť mučit, vraždit a vyhlazovat do posledního kolene tu hnusotu, lidé zvanou; tady, při pohledu a při poslechu zvířat a ptáků mám tužbu zcela jinou, opačnou - chránit, bránit a obdivovat se jim, být jako oni, stejně krásný a ušlechtilý, stejně tak i volný a divoký.
Také pár nočních ptáků a sem tam netopýr přeletěli nad mou hlavou, dojatou vší krásou a černěsametovou hebkostí noci. Miluji tyto nikým nerušené osamělé večerní procházky v přírodě. V samotě nočního lesa rád zapomínám na vše zlé, čím jsem vytrpěl, zapomínám na lidstvo.
Konečně padla tma a postupně se rozzářily hvězdy. I za úplné tmy, prozářené jen mdlým svitem půlměsíce, se prochází výtečně, ba tím spíše lépe. Můj zrak přivyká temnotě, mé uši vnímají každý tichý šustot poplašeného hraboše v trávě nebo cupot drobných něžných kopýtek hluboko v houští, můj duch se opájí volností a divokostí samoty. A když jsem si vzpomněl, že lidé se potmě bojí, musel jsem se blaženě usmát jejich pošetilosti, která je tak velká jako jejich odpornost. Mají proč se bát temnoty, neboť se bojí především temnoty ve svých srdcích. Směšné, absurdní plémě to lidstvo. Temnoty se bojí, ale před světlem utíkají. Jaké by tedy mohlo být řešení jejich otázky než nijaké anebo než krajní? No, jaké? Ach, v té temnotě, z níž má lidstvo takový předpojatý strach, Já naopak nacházím své největší bezpečí, svou bezmeznost, svůj zdroj životodárné poesie! A ono se jí děsí. Já se děsím naopak lidstva, temnoty lidstva, v níž žije, temnoty lidského srdce, jež se roztluče nejvíce vždy tehdy, když koná zlo; toho lidstva, jemuž světlo, nikoli tma, posluhuje ke konání zla na světě! Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí.

Do stanu jsem se dostal až dlouho po setmění, plnou hodinu jsem si ještě vyhladověle četl, se stejnou chutí jsem naplnil i žaludek a uložil jsem se k slastnému spánku.
Spal jsem dvanáct hodin v kuse! V poledne jsem s těžkou hlavou vstal a vyrazil na další procházku, tentokrát denní, světelnou, sluneční - a horkou. Je velké horko, a tak nejdu nikam daleko, jen okolo mého lesíka, kde mám svou skrýš před dotěrností lidáků. Všude po lukách leží spokojené najezené krávy s milými telátky a také Já po jejich vzoru často snivě usedám v blahodárném stínu lesních stromů se sborem cvrlikajících mistrů pěvců opeřenců ve větvích. K vidění jsou zase srnky, dále bramborníčci (i bez brambořišť), poštolka a káně i další ptáci. Stromy už jsou obalené listím, jež vytváří při zemi příjemný zelenavý stín. Je mi krásně.
Jindy tu ovšem - a opět lidužel - nebývá takové krásné ticho a taková zasněná pohoda. Zvláště odpoledne, když zřejmě kdosi z nedaleké samoty přijde z práce, ozývá se odtud nepříjemně ostrá střelba z nějaké sportovní brokovnice. Štěkání výstřelů navíc rozštěká rovněž psa, takže občas je tu také rámus k nevydržení.
Ale ptám se, co to musí být za povahu ten člověk, jistě aktivní až hyperaktivní myslivecký bouchal, který má potřebu po návratu z práce jít střílet, pálit jednu ránu za druhou na hliněné holuby? A ptám se též, co to asi musí mít za "duševně uspokojující" práci, jež ho k něčemu tak zlostnému a útočnému ponouká a dotlačuje? Toho člověka bych věru nechtěl potkat ozbrojeného a ve špatné náladě, když se právě vrací z práce! Průměrně vždycky střílí jako šílený půldruhé hodiny. Naštěstí pro vše živé v jeho dostřelu jen do atrap. Kdyby měl totiž takto dlouho střílet, dokud by se neuklidnil a takzvaně "si nepročistil hlavu", do skutečných živých ptáků, holubů nebo i jiných bezbranných zvířat, asi by tady v širokém okolí brzo žádní nežili.
Takové jsou tedy záliby, "koníčky" lidí po práci. Já když jsem mrzutě vstával do práce - a už jsou tomu dva roky, co to bylo naposled -, tak jsem měl v prvé řadě chuť zastřelit sebe, po cestě jsem pak chtěl postřílet rovněž všechny spoluotroky svěšených hlav a pravidelného kroku, kupující si u stánku jakési bulvární plátky na dovršení všeho hnusu z lidské existence, dále jsem měl chuť odstřelit všechna auta, ve fabrice pak jsem měl chuť pozabíjet všechny zaměstnance, zničit stroje a podpálit továrnu - ale po práci jsem toužil už jen zavřít se tiše v pokoji na zámek, číst si, poslouchat hudbu a spát, nekonečně dlouho spát a spát.
To byla hrůza. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Toto moje zatím poslední angažmá mi nadobro zošklivilo jakoukoli práci. A lidáci kolem mne měli tenkrát štěstí, že jsem své vražedné choutky neuskutečnil. Nedivím se tedy tomu chlápkovi, který po práci střílí z pušky jako smyslů zbavený. Nedivím se mu, ale přesto je mi jeho způsob trávení volného času odporný a naprosto cizí. Poslouchat se to jeho bouchání nedá ovšem vůbec. Co bych mu tedy doporučil? Nejlépe nabít kulovnici ostrými náboji a jít se vyřádit mezi lidi někam do nákupního střediska nebo do školy. Tam může, tam Já nechodím a přitom právě tam může každý šílený střelec vždy najít ty správné živé cíle. Tak to obvykle vyřizují lidé jemu podobní. Všude je dostatek živých lidských terčů určených na odstřel.



12.5.45
Dnes jsem konečně uviděl mého prvního letošního hada. Říkal jsem, že jich tady bývá hodně! Byl to menší zelený had, pravděpodobně užovka, ale přesný druh si netroufám určit v té rychlosti, s jakou se mi mihla těsně před zlehka došlapující botou. Zbarvením zelená byla určitě, ale jestli měla "obojek" nebo ne, či zda to snad nebyla dokonce užovka stromová, která by se však podle odborné literatury neměla v našem kraji vyskytovat, to také nevím. Had to prostě byl a v tom takřka letním vedru jsem se zapomněl i leknout.
Vedro bylo úmorné, skoro na koupání, kdyby byla voda v místním rybníce už dostatečně ohřátá. Nechtělo se mi tam jít ani to vyzkoušet. Byl jsem rád, že jsem si vůbec došel ke studánce pro tamější výtečnou vodu, jejíž chladivou lahodnost jsem dopřál mému vyprahlému hrdlu teprve poté, co odtud odtáhla banda řvoucích parchantů na školním výletě. Parchanti mají nějak hodně volna. Pak mají něco umět, například napsat aspoň jednu jedinou větu bez gramatické či pravopisné chyby.
Svlažil jsem hrdlo a na zpáteční cestě jsem se zastavil ještě na svém oblíbeném mysliveckém posedu uvnitř jasanového a javorového lesa. Posed je nově opravený: lesníci k němu přibili nový pevný žebřík a také horní prkenné sedátko vyměnili za nové. Netušil jsem, že tenhle posed ještě využívají a že jim tedy stojí za opravu. Inu, kontrolu nad zvěří musejí mít všude. Žel i tady svítí slunce přímo na mne skrze stále ještě nedostatečně olistěné jasany; ale i když mají ty jasany později plně rozvinuté listoví, slunce sem přece v určitou denní a roční dobu proniká. Přesto mi to nevadí, neboť paprsky jdou téměř kolmo shora, a proto neoslňují a lehký jarní vánek ovívá mé zpocené tělo. Jeden statný srnec s mohutným parožím, téměř jelením, si můj příchod i mou přítomnost špatně vyložil a dával hlasitě najevo svou nespokojenost. Pozoroval jsem ho klidně dalekohledem a nenechal se rušit. Srnec běhal v okrajových houštinách a hlučně troubil jako opravdový jelen v říji, jako kdyby se mě tím snažil zastrašit a odehnat. Ale Já se nedal. Vlastně je pro něj dobře, že nedůvěřuje té podivné maskované bytosti podobné člověku, ač člověk nejsem a člověkem být odmítám. Po mně přijdou horší mužové v zelených uniformách, jichž se věru bude muset obávat víc, je-li mu život drahý. Pak by měl však raději zůstat zticha, utíkat a skrýt se. Ale v tom parnu je teď asi každá hlava horká.
Svalil jsem se v zastíněném stanu a užíval si nádherného dne i odsud, aniž bych musel udělat jediný krok. Jednou přiletěla na výzvědy káně, jindy zase kos vehementně prohrabával loňské padlé listí; pozoroval jsem houstnoucí bílé obláčky na blankytné obloze za korunami stromů nebo jsem vyšel jen tak bos před stan a bezcílně se toulal od jednoho kamene ke druhému, posadil se tu i tamhle, přivoněl k omamné vůni černého bezu, opíral jsem se o bílé kmeny bříz, objímal je jako své přítelkyně, pohladil jsem pohledem včera rozkvetlou pampelišku, jež se uchytila v rozsoše staré lípy a jinou, která zase našla útočiště v měkkém mechu plochého Kamene Meditací, postál jsem v dlouze nyvém ustrnutí na kraji lesíka, abych se zaposlouchal do spokojeného bučení krav na louce, prozkoumal jsem malou ultramarínovou ptačí skořápku i velkou bílou kachní a při tom všem mi bylo jen a jen krásně.
K večeru se již mraky pokryla celá obloha a zvedl se dosud teplý vítr, nesoucí na svých okřídlených perutích déšť. Obešel jsem zádumčivý rybník s jednou volavkou a dvěma páry kachen. Ryby vyskakují nad hladinu, lapajíce po dechu, a s plesknutím se navracejí svému vodnímu živlu. Na louce, spasené a podupané kravami, se už dává do deště. Přidávám do kroku, abych nezmokl a právě v tu chvíli z lesa vybíhají jakoby mně naproti dvě malá srnčátka, roztomilá a hravá a zvědavá, kdopak to směrem k nim jde. Při své dosud nepoučené neznalosti se mě vůbec nebojí a zprvu hned neutíkají. Nebo mě už znají a vědí, že jsem jejich přítel, svobodný a divoký, leč mírný jako ona? Kéž by. Ale není tomu tak, nakonec přece odbíhají, když už se na mne dosti vynadívala a zalaškovala si se mnou.

Ach, hrál bych si s vámi, hrál,
vždyť to bych si ze srdce přál,
s vámi dovádět a hrát si takhle jednou,
s vámi, s tou čeládkou neposednou,
ach, věřte, že to bych si vskutku přál
a hrál bych si s vámi, kůzlátka, hrál!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm