Misantrop: Divoká svoboda - 4.

11. října 2011 v 18:53 | Misantrop |  Divoká svoboda

17.5.45
Lež má sice krátké nohy, ale její nejmilejší dítě eufemismus má zato dlouhé trvání, takže pravda, to tvrdé, nelítostné, cynické, nelidské, protože lidem zhoubné vyjádření skutečnosti, prohrává v obou případech.
Ale slyšel jsem také zkazku o mravním vývoji člověka. Slyšel jsem ji z úst neposkvrněných masem a viděl jsem ji také napsánu velikým písmem rukou, jež nezabíjí a jež rozdává soucit marnotratně na obě strany. Ta čistotná ústa, jež neznají pachuť krve, i ty prsty, jež si zachovávají čistotu ve výběru, jsou však pošpiněny lží nejzákeřnější, jež se zove sebeklam.
Mravní vývoj člověka! Jen další důvod pro ospravedlnění falešného primátu člověka nad ostatními zvířaty. Jen další výmluva, aby jeden nemusel nenávidět - nenávidět lidstvo!
Mravní vývoj člověka! Vidíme snad u káně nebo u šelmy, u komára či u klíštěte jejich mravní vývoj? Pozorujeme jej snad u zajíce, srny, u zemního červa či houby? Vidíme mravní vývoj u jakékoliv bytosti, živé či neživé? Jsou snad také stromy, keře a květiny stále víc a víc mravnější?
Ach, je mnoho lží, jež páchá společně dobro i zlo; je mnoho též skutků, jež se zovou dobrými či zlými - ale jejich výklad je vždy špatný!
A ti, kdož s rukou na srdci pronášejí slova rouhavá a nepravdivá o mravním vývoji člověka, ti, kdož je velikými písmeny píší po zdech utkaných z sítí, i ti tak neblaze lhou tam, kde by měla zavznít holá pravda. Neboť je-li někdo zlý, byť Já bych si z celého osrdí sebevíce přál, aby byl dobrý, to jest jako Já, tento zlý v mých očích zlým zůstane po všechny věky a nikdy nebude dobrým jako jsem dobrým Já.
Protivné bytosti neprodělávají vývoj k lepšímu nebo k horšímu: zůstávají stále stejné. A tak ani člověk, jenž se liší od svých spoluzvířat pouze zlem - ani tento člověk, pravím, nikdy neprodělá mravní vývoj a nestane se nikdy dobrým nebo jiným nebo méně zlým nebo "mravně lepším".
Je-li tomu ovšem tak, kde je pak veškera naděje, víra v budoucí; kde je důvěra k člověku, jehož nás učili milovat? Máme jej snad začít - nenávidět? Znenávidět si pojednou člověka, svého takzvaného bližního, jen proto, že není schopen mravního vývoje? K tomu snad směřuje misantropova přednáška?
Ó ano! Na stotisíckrát pravím, že ano, neboť je lepší být ryzí a nemít z ničeho strach než se obelhávat povinnou láskou k lidstvu!
Mám-li být ryzí, pak musím promluvit pravdivě; a nemám-li mít strach, pak si musím také přiznat, že člověka nenávidím, i kdyby se mi měla rozsypat mravní stavba světa.
Hle, pošetilče šlechetné a soucitné mysli, přírodní svět se tvým klnutím nebo naopak lnutím nezboří ani nepostaví; ale tvůj mravní svět dokáže rozbořit pouhé slovo, holá pravda, dokonce holá věta, věta, jež zní: "Nenávidím lidstvo!"
Který z obou světů je potom ten stálý, ten skutečně pravý? Mravní řád světa neexistuje a mravní vývoj člověka je přelud, jen tvůj výmysl sloužící k tomu, abys nemusel rozbořit jeho chatrnou stavbu a přiznat si, že nenávidíš člověka, jakožto potvora, jenž ti je vším odporný, a proto chceš, aby se změnil.
Nedoufej marně v jeho mravní přerod, tak jako nedoufáš v mravní přerod tupého kamene či jedovatého hada; uč se člověka raději nenávidět - to je pevný základ misantropického řádu světa! Nezbývá ti nic než nenávist k lidem - jedině v tom je pravda.
Člověk se nezmění k tvému obrazu, a zatímco ty si spokojeně spíš a sníš bláhový sen o jeho mravním vývoji, on po nocích dál střílí a zabíjí a ve tmě s děsuplným chrčením dál vyvrhuje střeva svých obětí - jak jsem toho byl právě dnes večer zkoprnělým svědkem - a za vzrušeného štěkotu loveckých psů živí ukrutný svůj chřtán masem a opájí se krví padnuvších šlechetných a nevinných obětí.
Tuto krvelačnou bestii chceš předělávat? V tuto bezcitnou bestii vkládáš své marné naděje?
Člověk se nikdy nestane mravně vyvinutým, nanejvýš se naučí zchytrale předstírat mravnost a sublimní cit, a tím se stane ještě víc prolhanějším, zlejším, nebezpečnějším - tobě i všemu tvorstvu -, stane se zkaženějším a mravně zpustlejším. Neboť člověk, maskovaný falešnou škraboškou morálky, je bytost neprůhledná, nepřehledná, zhůvěřivá, a tím nebezpečnější než člověk přirozený, průhledný, přehledný, který nemusí kvůli morálce předstírat, že je lepší než jaký ve skutečnosti je - tedy zlý, krutý a podlý.
U přirozeně se chovajícího člověka máš na první pohled neochvějnou jistotu, s kým máš co do činění; víš okamžitě, že je to darebák, jemuž je lépe se vyhnout.
Ale u mravního člověka vždy tápeš, třebaže ti tvůj instinkt i trpké životní zkušenosti s ním neomylně napovídají, že je to stejný padouch jako každý jiný člověk. Tento mravní člověk je však o to horší, že svou pravou povahu se naučil záludně před tebou skrývat. Proč asi? Určitě ne proto, aby tě nechal žít svobodně a divoce, nebo aby tě nechal žít vůbec.
Nevěřte, nevěřte, vy svobodní a divocí, prolhaným slovům člověka! Zadívejte se jako do křišťálové koule do ustrašených očí druhů, jež spatřily člověka, a z nich můžete věštit budoucnost a osud, jež vás neminou! Tam, v těch očích, vizte pravdu o "mravním vývoji člověka", ne v přetvářce člověka, jenž je hoden jen nenávisti, nikoli důvěry!
Divoká hrdlička odpočívající na březové haluzi sedí pokojně dál a nezasáhne, neklovne do prázdna po narušiteli jejího klidu, nezaútočí na příliš hlučnou a dovádivou sýkorku, která ji obtěžuje hned vedle ní v těsné blízkosti. Pootočí trochu hlavou po malé nezbednici a když má její neposednosti už dost, vzepne svá sivá křídla, zamává jimi na rozloučenou a odletí na nich raději jinam, aby vyhledala poněkud klidnější zákoutí.
A nyní si představte na hrdliččině místě člověka: jak by se asi zachoval on? K němu by ani žádný roztomilý ptáček nezaletěl na návštěvu zaštěbetat a dobromyslně pozlobit; člověka se totiž každé zvíře bojí jako ztělesněné smrti; a ještě je na to pyšný jako na svůj primát, jako na důkaz své nadřazenosti, jako na potvrzení jeho nadvlády nad přírodou, jako na jeho vítězství nad vším tvorstvem! Ach...!
Nenáviďte člověka, pravím vám! On jest příčinou i důvodem toho, že se před ním utíkáte k vylhaným mravním vývojům či řádům světa; že se kvůli němu klamete; že zapíráte sami sebe; že podle sebe, vy šlechetní a soucitní, že podle sebe soudíte i - člověka!... Ach... Nakonec budete násilím ještě připodobňovat svou vrozenou mírnost, laskavost a nevinnou čistotu srdce svého k humanistickému černokněžnictví - neboť nic jiného než koření se a poklonkování špatnému člověku lidská filosofie není -, budete se i vy nakonec ještě připodobňovat k líté tuposti člověka!
V okamžiku, kdy si řekneš: "Ten člověk není až tak špatný, jak jsem si zprvu myslel...", v tom okamžiku už zase klameš sám sebe, už zase hanebně lžeš!
Jaké sebezprznění, jaká pohana, jaká zrada na vlastním Já, když jediná správná odpověď na každou morální otázku, jediná morální poučka zní: "Já nenávidím člověka!"
A tak, i když nás spojuje soucit se zvířaty, i ty jsi můj nepřítel, že svým klamem, v němž žiješ, ještě se vlastně zastáváš lidí!



19.5.45
Překrásné májové počasí, klid, ticho, kontemplace, vnitřní mír, samota lesa sdílená s divokými tvory, snění v zádumčivých lesních zákoutích, zamyšlené zírání do nebe skrze koruny stromů, oduševnělé lenošení s rukama vleže založenýma pod hlavou, dvakrát denně pomalé a dlouhé procházky, jednou za světla, podruhé za soumraku, vlahé noci a probuzení do nyvých, zamlžených jiter, zpěv ptáků, vzdálené kukání kukaččino, holubičí tiché hrdlení, bzukot teplem oživlého hmyzu, žádné nervování, žádné stresy, dostatek nerušeného posilujícího spánku, žádné nahánění nedostihnutelného času, čichání jemných vůní kvetoucích rostlin, mírný vánek a svěží májový deštík, slunce nad hlavou, krásou přírody zmámenou, dostatek dobrého jídla a pití, i když je to často jen suchý chléb a pramenitá voda, ale jak přitom tato skromná krmě dovede výtečně chutnat, když jsi, misantrope, svobodný a divoký, zbavený jha práce a stálého styku s lidmi nenáviděnými!... - To je pravý život pro mne! A kdyby nebylo zim, nebyl bych nikdy opustil domovský les a jeho útulné bezpečí; nikdy bych byl nepoznal ponížení a potupu práce, poskvrnění stykem s lidmi práce, tu nejohavnější potupu divokého tvora, jímž v nitru jsem a jehož nejvnitřnější nitro vždy v máji vyplouvá na povrch jako vzduchová bublina na vodu, aby se rozpustila v éteru; mé nitro vyráží vzhůru za světlem a volností jako šlahoun trnitého ostružiní, nezadržitelně proráží betonovou krustu sarkofágu nukleárního, radioaktivního, radiačně zamořujícího lidství vzhůru a zpět k divokému zvířeti uvnitř! Ach! Nebýt zim, pravděpodobně bych zůstal velmi analfabetickým, velmi nesečtělým, velmi nevzdělaným a velmi zaostalým tvorem, ale stále bych byl stokrát ušlechtilejším divochem nežli civilizovaní hlupáci svázaní otupujícím jhem práce a lidské pospolitosti. Nic bych možná nikdy nenapsal, nic bych nevydal z plodů mého nelidského ducha lidem v plen či v zlost, doufaje, že při pálení mých knih nějaké potentátované lidské nemehlo ve chvatné horlivosti brkne a svalí se do ohně, kde, blbec, uhoří nebo kde si alespoň popálí své nenechavé pracovité pazoury blbého cháma, nebo doufaje, že od slavnostního autodafé na počest mých misantropických spisů chytnou plamenem také domy seběhnuvšího se vůči mně rozhořčeného lidu, připraveného vždy k lynčování svých odpůrců, nebo že chytnou plamenem též jejich vřeštící parchanti v kočárcích, chlupy na bolestí kňučících psech a že vzplanou i jejich naleštěná červená autíčka, jež žárem toho všespalujícího ohně vybuchnou a shoří na prach!... - Nic z toho bych byl jistě neudělal, nic z toho by se bylo nestalo, kdybych byl mohl zůstat pořád v lese, ale byl bych celý život svobodný a divoký. Svobodný, divoký a šťastný - jak jsem nyní. A chce se mi znovu radostí takto pět:

Tam v máji
v tom lese divém,
v zátiší tom lidem skrytém,
tam cítím se jak v ráji.
A kdybys hledal cestu ke mně,
nenalezneš;
nepostihneš dosti jemně
mé stopy vychládající,
v březovém tom háji,
jenž mi útočištěm byl.



30.5.45
Když jsem se ve tři hodiny po půlnoci doma odebíral k spánku, zaslechl jsem zvenku před domem jakýsi zvuk, dost nezvyklý na tu ještě temnou hodinu mezi vlkem a psem, kdy vlk noci pomalu ztrácí vládu nad zemí, ale pes bílého dne dosud nezaštěkl. Ten podivný zvuk, ozývající se za zavřenými, zatemněnými a utěsněnými okny mého pokoje, vzbudil ještě naposledy toho dne mou bdělou pozornost. Otevřel jsem okno, jako bych otevíral dveře do koncertní síně, a nyní jsem již bezpečně v nočním dosud tichu rozeznal typické řachtání drozdů kvíčal. Vzrušeně jsem zašeptl: "Á, noví sousedé!", neboť kvíčaly jsem u nás na sídlišti hnízdit posud nikdy neviděl, jen v lese či nanejvýš v parku. Ani teď jsem je ostatně neviděl, pouze slyšel, neboť byla stále ještě tma tmoucí, přičemž ani pouliční svítilny nemohly poodhrnout roušku z tajemných návštěvníků, skrytých kdesi v cloně listoví blízkých, velice blízkých stromů přímo před mým oknem. Kvíčaly dokonce probudily a rozezvučely flétnu kosovu, jenž začal také zpívat svůj nápěv - snad na uvítanou nebo na výstrahu svým vzdáleným příbuzným.
Měl jsem samozřejmě z nových návštěvníků radost a těšil jsem se na ráno, až si svůj nález potvrdím i vizuálně a až budu smět milé kvíčaly pozorovat. A ráno po probuzení jsem opravdu párek výrazně zbarvených kvíčal spatřil a dlouze pozoroval. Jejich poletování a vůbec celkově zvýšená aktivita svědčila o tom, že si zřejmě budují hnízdečko v protější husté konifeře; často odtud a tam vylétaly a zase zalétaly. Měl jsem z nich takovou radost!... -
Měl, lidužel právě jen "měl", ale už nemám, protože mít radost nemůžu. Lidužel - jak říkám. Neboť již pozítří jim hnízdo zničili a rozšlapali ti přemnožení parchantíci, kteří se tu všude okolo hemží a hlučí jako ta hemež. Ke své nevýslovné hrůze jsem spatřil, jak jeden ten harant mizerný vylezl na koniferu, hnízdo milých kvíčal odtud shodil na zem k hnátám své mrňavé copaté spoluvinice s pannou v kočárku na hraní opodál, a ta to hnízdo rozdupala svou hnátou lidskou ničivou!
Lidé, člověk in sui natura, se projevil! Vzteky bych byl nejraději vyběhl před dům a ten její dětský kočárek na hraní jí také rozšlapal, spolu s pannou uvnitř a spolu s ní i celé lidstvo! Ale co jsem mohl dělat? Zabít tu mrňavou lidskou havěť nedorostlých těl, zato však již plně vyspělého lidského necitu? Na jejich okřiknutí již bylo pozdě - a navíc jsem na nějaké řvaní příliš tichý, skoro němý a velmi plachý tvor -, domluvy po dobrém na ně neplatí, na výchovu, vlastně na převýchovu, už je také pozdě, majíce na to své stejně ničemné rodiče a učitele jako jsou ti haranti, ti parchanti zákonitých otců a matek všeho hnusu, majíce své rodiče a učitele, kteří je učí nebo jim dovolují provádět takové zlotřilosti - takže co? Co zde zmůžu Já jediný proti takové přesile, proti celému lidstvu? Bezmocně jsem jen s hrůzou v srdci a s nenávistí v mysli přihlížel tomu řádění malých lidských stvůr, malých sice postavou, avšak velkých svou ničemnou lidskostí.
Kvíčaly se jako andělé posledního soudu bezmocně vznášely a křičely nad tím zmarem a zase to nebyl křik, nýbrž trouby konečného zúčtování s lidstvem na této planetě. Kvíčaly však byly stejně bezmocné jako Já, jako veškera spravedlivost přírody, jako soud osudu, jenž se někde pozapomněl, ačkoli by tu měl být a soudit nehodnou lidskou verbež. Jenže taková spravedlnost neexistuje. Existuje ovšem lidský druh a ten nikam, lidužel, neodlétne. Musejí tudíž jinam odlétnout ty dvě kvíčaly, dokud je čas a dokud ještě jestvují liduprázdná místa na této zemi.
Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte! Leťte až tam, kde lidáci nebydlí! Ale kde to je? Kde je to požehnané místo, ráj svobodných a divokých, na něž lidské pazoury nenechavé nedosáhnou? Ach, letěl bych tam s vámi, za ostatními těmi, kdož jsou svobodní a divocí! A zatoužil jsem opět v srdci mém ztrápeném po rodném lese, kde žádný člověk nebydlí.
Doufám, že jednou někdo, nějaký hodně nelítostný a hodně nelidský mstitel, rozšlape se stejnou zdánlivě neviňoučkou tvářičkou, za níž se však skrývá řvoucí lidská bestie, za tou hladkou tvářičkou, jakou má ta růžolící holčička, budoucí to děvka světového humanismu - tedy doufám, že jednoho dne nějaký stejně nemilosrdný mstitel rozšlape také její "hnízdečko", třebas její kočárek se skutečnou živou panenkou, plodem to jejího vlastního zvráceného rozhodnutí být matkou všeho hnusu, matkou nikoli pluku, nýbrž víc: matkou všeho lidstva; doufám, že ten misantropický mstitel rozšlape kočárek s plodem jejího nečistého lůna, lůna ženy, z níž vychází na svět všechno zlo! Ach, jak bych se pak kochal tím pohledem!
Chuděrek kvíčal je mi líto; ale mohly to koneckonců předvídat; nicméně jakých zrůdností je lidská potvora schopna, toho by se věru nenadál nikdo, natož aby to mohl někdo předvídat. To snad dovedu jen Já, misantropický filosof.
Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte si zpátky mezi svobodné a divoké a tam si najděte nový a lepší a bezpečnější domov z dosahu lidských stvůr a na tyto lidi zde dole se na rozloučenou zvysoka vykálejte! Nic jiného si nezaslouží, leda ještě cos horšího. Ano, ztrestejte je samotou! Ztrestejte je odsudkem k samotě mezi jim podobnými, ať se užírají sami mezi lidmi, sami bez vás, bez potěšení, jež skýtá pohled na vás, nebeské ptáky, bez osvěžení, jež blaží ty šťastné, kteří se smějí čas od času občerstvit pohledem na jiného tvora než lidského! Oni to budou, kdo bude nakonec litovat, ne vy! Ponechejte člověka člověku - toť ten nejhorší trest! Já to udělal také tak. Buďte moudří jako Misantrop! Lidáky můžete jen nenávidět a nikdy se jich nemůžete dosti stranit! To jste nevěděly?
Ach, leťte si, leťte s pokojem a buďte jako Já! Leťte daleko, daleko pryč od lidí! K tomu vám dopomáhej vítr a vichřice vzdutá, jež boří lidská obydlí! Ach, kéž by zase bořila, kéž by klátila ta sídla zlé neřesti! Ať hřbí v sutinách stvůry ty zlolajné!
Co je alergií různých na tom světě - avšak alergií na lidstvo netrpí nikdo tolik kromě mne! Lidé jsou alergičtí na všelicos: na lepek, na včelí bodnutí, jež odpykává přitom nejvíce sama sebeobětovavší se zbrůjnice; lidé jsou alergičtí na kočičí chlupy, na pyl, jenž rozechvívá chřípí mé naopak blažeností, přivoňuje k jeho odéru. Lidé jsou alergičtí na všelicos - jen na lidi alergičtí nejsou.
Před čtyřiceti třiceti lety ještě žádný můj vrstevník žádnou takovou alergií netrpěl; ani se nevědělo, co to alergie je; a to byli mezi nimi všelijací rodově postižení, choří tělem i nemocní duchem, chudokrevní křivičnatci, tlusťoši, erythemici, epileptici, koktavci, naprostí kreténi a notoričtí blbové, šprti, žalobníčci, cikáni, negři a podobná sebranka. Ultramoderní degéni mají však nyní alergii na všechno: na seno, na kousnutí klíštětem, na mák, na čerstvé ovoce... - jen alergii na lidi nemá nikdo kromě mne.
Když v roce 1993 prováděl moskevský vědeckovýzkumný ústav psychiatrie průzkum v ulicích desetimiliónové ruské metropole, zjistilo se, že plná třetina obyvatel trpí alergií na lidi. Dospělo se k závěru, že nebývalé rozšíření této duševní poruchy je důsledkem přelidnění a že alergií jsou postiženi především lidé se zvýšenou vnímavostí, kteří kupříkladu v nekonečných frontách ztrácejí nervy a jsou agresívní vůči okolí. Hlavním alergenem byly podle psychiatrů objemné tašky na kolečkách, se kterými mnozí Moskvané spěchali za nákupy, aniž brali ohled na hnáty kolemjdoucích. Za riziková místa této zbrusu nové "morové nákazy" označili lékaři především moskevská tržiště a přeplněná nádraží. - Já jsem si však přesto stále jist, že nikdo netrpí alergií na lidi tolik, co Já.
Vzhůru tedy do lesů liduprázdných, kde člověka nepotkáš a kde si jen ptáci za letu v tančících spirálách hrají, tlukouce křídly o sebe! Vzhůru do lesů, do útulných skrýší všech svobodně a divoce žijících, smýšlejících!
Zul jsem si těžké boty, tísnící svobodnou plosku i divoký můj nárt, zabořil jsem prsty u nohou do měkké prsti v trávě a bos a polonah jsem se jako divá Bára rozběhl lesem a loukou k rybníku se vykoupat.
Kapře, líně se povalující v mělké vodě u břehu, divoké kachny, poláci, potápko a volavko šedá! Teď jsem přišel mezi vás a vy zanechejtež zbytečného strachu a lichých obav - neboť, hle: nepřišel mezi vás člověk, nýbrž Misantrop!

Je konec máje. Na konci máje dosud ptáci líbezně pějí, příroda stále omamně celá voní barevnými květy a lesní zelenavé přítmí skrývá samotu mou před lidáky. Houbařova pazoura plenivá dosud nešmátrá a jeho hnáta šmejdivá ještě nedupe v praskajícím podrostu. Harantí řev a jek dosud tlumí strohá škamna povinná a robotníkům nedopřává oddechu všemocný Stroj, tento krutý Pán Otroků, můj tajný spojenec. V lese je tudíž stále ještě liduprázdno a tedy ticho a klid. Nic neruší můj vnitřní mír.



7.6.45
Kvíčalí pár, jemuž haranti zničili hnízdo zbudované ve větvích husté konifery, je nezdolný: stále je kdesi zde nablízku; a domnívám se, že obsadil buď sousední lípu, nebo vedlejší obrovský modřín. Jenom se tam zřejmě musejí ty kvíčaly tísnit s kavkami. Viděl jsem tam totiž zalétat kavku se zobákem plným jakéhosi materiálu na stavbu hnízda, ale statečná kvíčala ji odtud s křikem ihned vyháněla. Ty kvíčaly jsou prostě nezdolné.
Má nenávist k lidem je však nezdolná též. V matčině rodné vesnici budou brzy pořádat velké setkání rodáků. Musím si zapamatovat kdy to bude, abych tam v tu dobu nechodil. Rodák sice nejsem, ale chci se za touto vsí uklidit na blížící se prázdniny před lidáky v jednom tamním neobydleném divokém údolí, kam ani houbaři skoro nepáchnou. Řekl jsem matce - zpola vážně, zpola z legrace, ale se smrtelně vážným výrazem ve tváři -, aby si pořádně umyla ruce, až se vrátí ze setkání rodáků její rodné vesnice. Nechci, aby do bytu zatáhla od té pakáže nějakou nákazu.
Moje nenávist k lidem je stejně nezdolná jako odhodlání kvíčalího páru vytrvat na svém místě. Jejich lípa nyní kvete, vydávajíc silnou sladkou vůni, kterou rád čichám a jíž se žádná lidmi vyrobená lihová voňavka nevyrovná. Jsem asi jediný obyvatel našeho domu, kdo tento každoroční voňavý zázrak přírody vnímá a raduje se z něho. K tomu musí být totiž našinec vybaven citlivým zvířecím smyslem, asi jako roj divokých včel, který nikterak náhodně právě v době kvetení té voňavé lípy vždy obsazuje odvětrávací otvor na boku našeho domu. Než se v něm usadí a zabydlí, je jejich včelí rojení značně nápadné a často už vzbudilo ve zdejších lidech ustrašenou paniku. To divoké včelí rojení trvá vždycky tak jeden den a pak už nejsou včely vůbec nápadné, takže si jich nikdo nevšímá a nevzbuzují v lidech vždy u nich pohotově připravené myšlenky na odvetná "bezpečnostní" protiopatření. Opravdu nebezpeční a otravní jsou však tady jen ti lidé, nikoliv divoké včely.
Nejen proto tudíž tak rád mizím na dlouhé dny a krátké červnové noci do mého březového hájku. Červen už je dost teplý na to, abych mohl trávit celé dny v lese úplně nahý, úplně svobodný a divoký.
Jen možnosti koupání ve zdejším blízkém rybníce se zhoršily natolik, že už k němu raději ani nechodím. Důvod je stále stejný: předtím to byla ještě příliš studená voda, nyní je to jen jedno a totéž: příliš mnoho lidí. Stále tam někdo je nebo tam někdo nečekaně přijede autem, na motorce nebo se náhle zpoza kopce objeví pěší lidé se psem. V tom okamžiku mizím jako lesní duch a nikdo mě tu více už neuvidí.
Lituji vodní ptáky, kteří jsou závislí na vodě, neboť právě voda v krajině láká také nejvíc člověka, takže nemají nikdy od něho úplný pokoj.
Na rozdíl od nich Já mohu pohodlně zmizet na dlouhá období do nejodlehlejších a pro člověka nejnepřístupnějších koutů lesa a tam zmizet, aniž bych se musel vystavovat vždy po kořisti lačně slídícím zrakům člověka ve snadno přehledném terénu v okolí nějaké vodní plochy. Já ten rybník nemám naštěstí zapotřebí; vykoupat a umýt se mohu lépe doma, a ani plavání není mou životní potřebou, v přírodě je jen krátkodobou sezónní příležitostí k radostnému pohybu v surovém přírodním živlu, ale nijak jeho nedostatkem netrpím. Není to ostatně jediná radost, o niž jsem vinou lidáků ochuzen. Přesto - nebo právě proto - se mi dere na rty povzdech, že veškerá životní radost je rázem tatam, objeví-li se nablízku byť i jen jediný člověk, co její nepohodlný náhodný svědek. V tom okamžiku mizím tam, kde se mohu oddávat jiným životním radostem, někde v nelidské samotě, někde mimo pohled i dohled člověka.
Vůči člověku, jakožto mému přirozenému nepříteli, jsem nedůtklivý; stejně nedůtklivý jako ti divocí sloni žijící v jednom národním parku na Srí Lance: dvacet let už po nich nesmí nikdo střílet, přesto lidi doposud nenávidí a občas na ně takzvaně "špatně reagují". Stále na ně reagují těmi dvěma velkými prastaře přírodními Ú: Útěkem nebo Útokem. Paměť je mocná pomocnice, a zvlášť ta sloní! Ta si nedá nic nabulíkovat! Paměť rodu přetrvá věky, přetrvá i jednotlivce; ta moje přetrvá i samotnou existenci lidstva na této planetě! To, co si Já pamatuji, na to vy, lidáci, jen tak nezapomenete!
Nikdo z lidí už nesmí divoké slony ze Srí Lanky zabíjet. Přesto je u nich jedno velké Z vystřídáno jiným velkým Z: Zhrození z člověka nyní vystřídalo Zhnusení člověkem.
I Já jsem nedůtklivý vůči člověku jako ti srílanští divocí sloni. Chápu je, že "špatně reagují" na člověka; plně je chápu a rozumím tomu, proč občas tak "špatně reagují" na ty každodenní davy turistů, kteří je přijíždějí v terénních automobilech očumovat a fotografovat.
Já také "špatně reaguji" na každé očumování! A nemohu-li zvolit Útok, volím raději Útěk, mizím. Neboť je-li paměť zvířete mocnou pomocnicí nenávisti k člověku, co teprve zkušenost s člověkem! Co teprve stálá otravná přítomnost člověka! Ach, zhnusit si člověka je tak snadné...!
Lituji každého tvora, jenž nemá jinou možnost než mlčky a nečinně strpět přítomnost člověka a jeho očumování. Už jen tato lidská nestoudnost je urážející, nehledě na možná, dokonce velice pravděpodobná rizika ze setkání s člověkem. Setkání s člověkem je vždy zahanbující, a vždy je to také riskantní.
Já mohu zmizet jako srnka v lese a nevytáhnout odtud paty třebas několik dní. V lese dokážu být neviditelný jako liška i pro člověka, který se nachází v mé těsné blízkosti, aniž by on o tom měl sebemenší zdání. Takový člověk si klidně vykračuje po lesní cestě a přitom nemá nejmenší tušení, že ho možná sledují dva žhnoucí rudé uhlíky mých nenávistných očí!
Jednou jsem takhle procházel kolem odpočívajícího dřevorubce. Lekl se mě, když jsem se za ním náhle tiše zjevil v maskovacím obleku, a poznamenal na mou adresu:
"Ty jdeš jako duch!"
"Inu ano, to mi lidé říkají často."
Ano, to jsem přesně Já: divoký lesní duch. Nesoužím se tím, že v lidské společnosti nic neznamenám, neboť ani lidská společnost nic neznamená pro mne.

Mně je lidstvo míň než ničím
A pro ně Já nic neznamenám
Však až je jednou něco zničí
Bez lítosti zmizne tento chám

Na roveň vše lidské kladu si
Jen záštiplný pohled pro ně mám
Ať nenávist mou plnou zakusí
Každý člověk - pán či kmán!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm