Misantrop: Divoká svoboda - 5.

11. října 2011 v 18:58 | Misantrop |  Divoká svoboda

18.6.45
Červen se nese ve znamení prvních zralých lesních jahod, ve znamení rejů nočních světlušek a ovšem také ve znamení deště a rostoucích hub. Jen se smíšenými pocity sleduji houstnoucí výskyt hub, neboť ony na pohled zcela nevinné ozdobné kloboučky lesa jsou předzvěstí kloboučků mnohem odpornějších - blbých huček houbařů.
Lidáků vůbec v červnu povážlivě přibývá v přírodě, jako kdyby je někdo do ní zval a potřeboval je tady nebo se těšil z jejich odpudivé přítomnosti. Ne, z nich se tu z obyvatel lesa netěší nikdo, to mohu dosvědčit; nejméně se z nich potom těším Já sám. Já sám totiž při pohledu na lidáky pouze zuřím. Pakáž jedna. -

Obloha bývá nyní převážně šedivá, ovzduší dusné a často též bouřlivé. Večer po dešti, když se mi nechce vycházet ven z mého březového hájku zpod hustého ochranného baldachýnu rozvětvených stromů ven do vysoké mokré trávy, kde bych se jen nepříjemně na nadcházející noc zarousal, v takovém blaženě tichém večeru, kdy jen kapky právě ustalého deště zvolna zvučivě skapávají z listí na zem, v tom šerém klidném večeru po červnovém dešti, kdy už se stmívá a ptáci si pískají veselé ukolébavky uvelebeni v bezpečí svých vyšných hřadů, právě v tom uvolněném červnovém večeru po dešti Já odkládám knížku s verši staročínských básníků a vycházím ze stanu; ale namísto co bych šel působit na přírodu, nechávám mlčky, stoje, přešlapuje působit přírodu na mne.
A příroda ke mně opravdu sama přichází! Tu v letmé podobě zatoulavšího se srnce, jenž zpovzdáli sám jako stín mezi stíny stromů ostražitě mě pozoruje, tu žabka hnědě pruhovaných noh uskočí bázlivě před opatrným našlapováním mých lehkých kročejů, tu kapka dvojnásobného lesního deště zkropí náhle mou ušlechtilou tvář slzou svou smáčivou - leč nač tu plakat? Já však nesetřu tu krůpěj tak laskavě mi zde darovanou, jež propůjčuje mi vzezření šťastného smutku v tomto temnícím se chrámu radosti.
Příroda usíná - a stíhačky na nebi zbrázděném se probudily!
Teď, teď, zrovna teď, když jde všechno spát a jen bezhluční zvířecí letci a lovci vstávají! Teď, zrovna v tom nyvém tichu se musejí jako naschvál rozburácet ty zatrachtilé nečisté stroje, vyrobené, řízené a na čistoskvoucí pozemské nebe tak zlotřile vypuštěné lidmi. Všecko zkazily. Vše totam. Všecko je nadobro zkažené. Všecka povznesená nálada, všecek mír usínajícího lesa je ztracen, zatracen, navěky zhanoben lidskou pakáží! Ach, jak nenávidím lidstvo! Lze ještě něco na světě milovat, když v něm existuje něco takového ničemného jako je lidstvo? Ne, v životě je možno jen nenávidět, protože každý jiný cit je nepřekonatelně přehlušen tím jejich odporným lidským kraválem, z nějž by ohluchl i hluchý, zešílel i šílenec v drátěné kleci, vykousávaje a vytrhávaje si svými zuřivými zuby a nehty poslední citlivé a vnímající maso svého trýzněného těla!
Vzývám nebesa, aby se ty stíhačky zřítily do zdejších luk, vyhnuvše se kravám, jež tehdy v lednu dvaadevadesátého ani neuznaly za užitečné zvednout své moudré hlavy od pastvy, aby se potěšily pádem člověka z výšin jeho militaristické zpupnosti. Štěstí, že tenkrát v dvaadevadesátém roce byla zima a krávy dlely zavřené v koncentráku. Tak bylo aspoň tenkrát zaručeno, že pohroma dopadla jen na hlavy lidáků, kteří způsobili smrt jen sami sobě.
Ach, lidé, proč nepadáte z výšin své nadutosti i teď! Jak rád bych vás křepce přiběhl dorazit!

Konečně se nad lesem opět rozhostilo hojivé ticho. Ptáci se rozezpívali o poznání hlasitěji.
Skutečně prý bylo změřeno, že ptáci s celosvětově přibývajícím lidským hlukem přizpůsobují mu také svůj hlasový projev a zpívají nyní hlasitěji než dříve, kdy ještě lidí a tím i kraválu nebylo tolik jako dnes. Je to ostatně dost pochopitelné i bez měření a dokonce i celkem přirozené. Snad smím říct, že i Já jsem ohlasem tohoto jevu a že se i Já s rostoucím lidským kraválem ozývám hlasitěji než dřív, ač oněmělý jsem. Mým hlasitým hlasem však je psané útočné slovo, jež uráží veškeru lidskost. Ono misantropické slovo je to, co křičí a co vrhá proti lidstvu slinu svou rouhavou! Těžkou obžalobou lidstva je ostatně už sama moje existence, respektive to, že jsem misantropem. Lidstvo se samo obžalovává už jen tím, že v reakci na jeho pomatené akce vzniká v jejich středu jako rakovina misantrop. Teď však už v jejich středu nejsem. Užívám totiž proti lidem nejen své slovo, ale i své nohy, jejichž střídavým pohybem se od nich jak jen mohu vzdaluji, tak jako jsem se od nich vzdálil již svou myslí. Nyní jsem od nich vzdálen víc než oni jsou vzdáleni od zvířat. Nyní jsem jejich nejzavilejší nepřítel. Jen konečné vyhlazení lidstva mě znovu naučí milovat, milovat příští nelidský svět, jehož obrysy si črtám v bezesných nocích jako bude tato!

Snáší se noc. Ptáci pomalu utichají, jen poslední nezdolní drozdi přednášejí své rozverně hvízdavé skandy, ale Já stále ještě dlím pod deštěm smáčenými stromy a nechávám se zkrápět jejich nebeskými slzami, jež mi tekou po tváři. Příroda dosud chodí za mnou, aniž bych udělal jediný delší krok.
Bledí noční motýli zahájili svůj rej. Vůbec se neostýchají před tvorem, jenž tu stojí jako vlhkem a nocí ztmavlé kmeny stromů. Tento tvor, jímž jsem Já, vrostl do nehybnosti stromů a pohupovav se v jejich rytmu, jejž určují večerní vánek i pružnost míznatých jejich dřev, stal se jakoby jedním z nich. Nehybný a němý. Jen listí ševelí v tom večerním vánku, jenž přináší z temného nitra lesa bledé noční motýly na mou dlouhovlasou hlavu, na mé paže a na má ramena, na nichž zdála by se rozpoznat celá tíže osudu světa.
Motýli se rozlétli, jako kdyby jim někdo otevřel veřeje a pustil je dovnitř. Jemná křehká křídla bledých nočních motýlů také ševelí ozvěnu vlhkého vánku; ševelivě se otírají o mne a tančí nade mnou své vzdušné společenské tance s ostatními svými druhy. Snad i mne tím vyzývají k tanci, ale Já jsem oproti nim příliš těžkopádný - a létat, létat přece neumím! Ach... A tak raději jako trpělivá zvířecí matka nastavuji lačným motýlím sosákům jako prsy své tělo a nechávám je s téměř mateřským uspokojením a s mateřskou blahovůlí sát neviditelné šťávy z mého oděvu i z mých rozevřených dlaní. To, co se vší nechutí a hnusem odepírám lidem, ba co se zpěčuji i jen podrobit představám, to dopřávám těmto dychtivým bledým nočním motýlům. Ta přátelská důvěrnost, jež nás k sobě poutá, je mi víc než drahocennou odměnou. Je cosi nevýslovně dojemného na důvěře a přátelství s divokým tvorem. Je však cosi odporného na důvěrné blízkosti člověka. Čím to bude? - Inu, ptej se člověka... - nebo jeho raději ne, ten by ti lhal. Ptej se radši mne. Já mluvím pravdu.

Třepotání mnoha motýlích křídel lechtá mou líc, jako vějířem kouzelným ji ovívajíc. Lechtala by a ovívala ještě víc, snad až do rozbřesku, ale Já náhle pociťuji přikrádat se mi pod víčka slastný spánek, jenž se mi dere ponejprv z úst a jenž nutí mě tím zívat. Omámeně a jako ve snách, vracím se do stanu spát.
Z listoví stromů pořád skapávají krůpěje dávno již ustalého deště. Ptáci umlkají. Po mém lese rozhostilo se zdánlivě nerozborné ticho. Jen kapky zbylé z toho deště dosud zkrápějí můj stan a rozpleskávají se o dutě znějící lesní půdu. Jen bledí noční motýli dosud ve tmách tančí mezi kapkami toho uspávajícího deště. Ještě jedna kapka. A ještě jedna. A tu příští jsem již oslyšel; tu smazal již přítel blažený spánek, nad nímž bdí šepot kapek deště a tlukot motýlích křídel.



21.6.45
Venku hustě prší. Já prodlévám doma, v pokoji, a stoje v mírném předklonu v otevřeném okně, opřen lokty o parapet, vyhlížím ven. Hustě, avšak jen s tichým šuměním prší. Za deště je jediná denní doba, kdy se mohu nerušeně a poněkud déle dívat z okna. Dívám se na zbytky travnatých ploch mezi garážemi, parkovišti a ostatní betonovou zástavbou, jež ukrajuje z přírody stále větší díl. Dívám se po stromech, jimž lidé milostivě dovolili tady žít, aby se staly poslední ozdobou toho, co lidáci už stihli znetvořit. Pozoruji z okna také všechny ptáky, kteří zde našli jako Já svůj domov. Dívám se na akrobatické výstupy čiperných rorýsů, míhajících se ve vzdušných vývrtkách vysoko v nebi; dívám se na početné kavky, jež obývají dutiny starých nevyužívaných komínů, na kavky, jejichž přízeň jsem si v zimě naklonil jejich přikrmováním; dívám se na kvíčaly, jež nezdolně setrvávají, třebaže jim parchantíci zákonných otců a matek všeho hnusu již jednou jejich hnízdo zničili; dívám se vůbec po všech zdejších ptačích obyvatelích, jako jsou kosi, rehci, koňadry, hrdličky, zvonci, vrabčáci nebo konipásci; občas lze při trošce štěstí zahlédnout i prolétající čápy, divoké kachny, straku nebo poštolku, velmi vzácně i hýla, čečetku nebo bramborníčka; někdy za chladných jiter slýchávám též vzdálené kokrhání kohoutů, vrzání polního skřivánka nebo misantropické volání křepelčino "chcípněte, chcípněte!"
Ano, Já si také přeji, aby lidstvo konečně pochcípalo. Představuji si, jak by pak asi vypadalo zdejší sídliště, nynější domov můj nechtěný a nenáviděný.
Kdyby tu nežili lidé, tráva, nikým neokudlávaná, až na půdu sedíraná, by mohla rázem divoce zabujet, rozrůst se naplno, dát rozkvést všem užitečným "plevelům", všem krásným různobarevným květinám, všem zázračným léčivým bylinám. Tráva, která by pohltila v několika málo letech všechnu trestuhodnou pýchu dřívějších asfaltových ploch, stala by se domovem a úkrytem vzácných živočichů, kteří by se sem houfně stěhovali jako do země zaslíbené. Neboť Já jim ji zaslíbil!
Avšak nyní, za proklaté živoucí na nic hodné existence lidstva, zde mohu ze zvířat pozorovat pouze šťastné ptáky, kteří na svých perutích mohou se kdykoli před člověkem vznést do oblak a v příští vteřině už být jinde, mimo jeho zhoubný dosah a dostřel. Avšak po vychcípání lidí by tu najednou mohli také dovádět zajíci, pást se srnky a zdivočelé krávy a koně, nyní ve světě bez lidí svobodní.
V éře člověka by všechna ta zvířata byla prostě mrtvá nebo zotročená nebo skrytá hluboko v lesích na pokraji vyhynutí. Lidé by je zkrátka sežrali. Jen v samotném Braniborsku kdysi lidé vyhubili všechny bahenní želvy a bobry, požívavše jejich maso coby "postní pokrm"; a protože želvy a bobři žijí ve vodě, jsou to prý tedy ryby a tím pádem je dobrý pánbůh povolil mordovat a žrát při bujarých postních žranicích na jeho počest.
Vyhubeni "postícími se" křesťany! To by byl epitaf! Může být něco absurdnějšího? Sousloví "postní pokrm" je vůbec zřejmé contradictio in adjecto: neboť půst znamená hladovku, a tudíž nemůže být ani řeči o nějakém pokrmu v době půstu!
Ne - člověk je bestie, která sežrala svět. Tak to bylo a tak to bude, dokud lidstvo nevychcípá.
Často si představuji, jaké by to bylo po zániku člověka na Zemi. Moci se dívat z okna jen do samé zeleně a na divoká svobodná zvířata a zaposlouchávat se přitom jen do toho nelidského ticha, jež by se všude prostíralo až do skonání věků, do ticha, jež ani ten nejhlasitější přírodní zvuk neruší tolik, jako i ten nejtišší lidský šepot. Čím to je? Zjistit toho pravou příčinu a obsáhnout ji, postihnout ji v celé šíři i hloubce, filosoficky ji promyslet a ji vysvětlit - to by bylo teprve to správné poslední slovo do všelidské pranice; slovo o podstatě člověka, slovo o podstatě lidství, konečné rozluštění odvěké hádanky: "Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?"
Čím to, že i ten nejbouřnější přírodní zvuk je možné snadněji snést než sebetišší zvuk způsobený člověkem? Misantrop tuto otázku samozřejmě rozluští lehce; ale kdyby se správné odpovědi jednoho pro mne krásného dne dopátralo lidstvo - a přiznalo by si ji -, muselo by to u něho vést k vlně hromadných sebevražd jako před každým předpovězeným koncem světa, a proto si tuto otázku lidstvo zásadně neklade a hlavně si na ni neodpovídá.
Ano, vážně: čím to, že zní-li tichým lesem v zdánlivě nesouladné změti tucet různých ptačích hlasů, přesto je výsledkem tohoto nadmíru uklidňujícího, nevtíravého a nemúzickým lidským tupcem dokonce nevnímaného zvukového prostředí soulad, tedy harmonie, a nikoli snad jen pouhá polyfonie, jakož už vůbec ne kakofonie! A skutečně, podle všech hudebních zákonů, dokonce matematicky propočtených, by výsledkem tolika rozdílných hlasů a nápěvů nemělo být nic jiného než neposlouchatelná, nervy drásající kakofonie... - a přesto tomu tak není!
Ne - to, co v jarním lese slýcháme, je ta nejúžasnější symfonie přírody, symfonie o to úžasnější, že ji nikdo nesložil, nikdo ji neřídí a nikdo ji ani nenařídil, neobjednal, nezaplatil! Ptáci zpívají zadarmo, bez copyrightů a jiných sajrajtů, jen pro potěchu k tomu dost vnímavé a citlivé duše, jež se v náhlém zmámení smyslů zastaví ve svém pošetilém běhu životním a ustrne v němém úžasu nad tou dokonalou nádherou.
Ptáci nezpívají dokonce ani pro potěchu člověka, a nejsou ješitní, protože když mistra pěvce opeřence vyrušíte, on přestane, neboť nechce mít nepovolaného posluchače a nežádoucího svědka pro svůj intimní výstup. A člověk koneckonců ruší vždy a všude.
Ptáci zpívají celý den, jeden přes druhého - ale misantrop je může poslouchat pořád, aniž by se mu omrzela jediná minuta toho dne, aniž by se mu zprotivil jediný tón vytrvalého ptačího hrdélka.
A teď přesaďte do větví stromů místo ptáků nějaké lidi, muzikanty, třebas ty nejlepší, třebas jen samé hudební génie, dejme tomu staré barokní mistry, kteří také budou housti jeden přes druhého od prvního bledého rozbřesku až do temného soumraku, každý z nich něco jiného. Co potom v takovém případě uslyší jemné ucho posluchačovo? Bude to také taková báječná symfonie přírody, bude výsledný zvuk také moci misantrop poslouchat od rána do noci a každý další den znovu a znovu bez přestání a nikdy nemít dost? Nebo bude nevyhnutelným výsledkem snažení lidských, příliš lidských hudebníků jen kakofonický lomoz, kňučení, skučení a kňourání, jako když se před zahájením koncertu v hudební síni slaďuje orchestr, nesnesitelný randál, z něhož vám za pět minut prasknou nervy a vy se poběžíte z nezbytí oběsit na struně hned na vedlejší větvi vedle zaníceně hrajícího koncertního virtuosa na violoncello?
Ano, pokud jsi, milý vzácný čtenáři, četl pozorně, právě jsem skrze podobenství objasnil faktický i filosofický rozdíl mezi tím, co je lidského na tomto světě, a tím, co je u světa přírodního, co je v něm svobodného a divokého! Kdo máš uši k slyšení a mysl k chápání, slyš a přemýšlej! Neboť Já jsem domluvil.

Zavírám okno, neboť se ven vyřítil kluk s červeným autíčkem, nasedá do něj a jako obvykle nejméně desetkrát za den někam ve své hlučné červené hračce musí "neodkladně" kamsi jet, aby ani ne za pět minut zase s burácejícím motorem přijel zpátky.
Ten blb už mi leze na nervy stejně silně jako sousedka v přízemí se svou věčně uhulákanou čubkou. Kolik se jen na silnicích denně přihodí smrtelných nehod, ale on pořád nic. Kdo se má zabít, ten se jako naschvál nezabije. Vždy jsou to jen ti, na nichž mi nezáleží. "Uhlíková stopa" toho kluka musí být tlustá jako čára lidstva za svojí zvířecí minulostí! Nikdy nepochopím, proč něco takového musí na světě být a žít jen proto, aby to bezohledně otravovalo ostatním život i celou planetu. Leda by člověk byl součástí grandiózního plánu přírody na sebezničení. Člověk je druh, který sežral planetu.



22.6.45
Den po letním slunovratu jsem využil vhodné příležitosti v podobě suchého slunečného počasí, abych se přestěhoval se svým stanem na blížící se obávané období prázdnin a s nimi spojenou houbařskou magorii někam dál od lidských sídel.
Jak jsem předeslal v předchozích zápiscích, zvolil jsem za své nejzazší možné útočiště před davy dovolenkářů ono neobydlené údolí, prostírající se tak malebně za rodnou vesnicí mé matky.
Jakož i v jiných létech, našel jsem zde i tentokrát co jsem hledal, to jest pravé ztracené údolí, oázu ticha, klidu a nerušené samoty uprostřed rozlehlých lesů, polí a luk, kam ani houbaři šmejdiví téměř nechodí. Mé ztracené zelené údolí, kam nepronikne z okolních vesnic ani ten nejmenší lidský kravál, ani jediné psí zaštěknutí, není však přesto tak čistě ideálně panensky nedotčené, jak bych si přál. Alespoň se tu nikde neválejí na každém kroku odpadky, jako všude tam, kam chodí pravidelně lidé. Tady ještě lidé nestojí na vrcholu odpadního řetězce. V tomto směru je to tedy čisté údolí, malá vzácnost v dnešní době; v době, která chrlí odpad stejně rychle a v stejném dusivém množství jako své parchantíky zákonných otců a matek všeho hnusu. Lidužel se tu nachází také jedna chatička, dva včelíny a několik mysliveckých posedů.
Nedaleko od jednoho takového posedu, přímo na ráně, aby se švidravé oko bouchalovo snadno trefilo, jsem nalezl návnadu, jež má zřejmě přilákat na dostřel - a na odstřel! - lišku či prasata. Nalíčená past totiž sestávala z jedné mrtvé slepice a z hromady kukuřičných zrn.
Takovéto šokující nálezy cynicky osnovaných lstí mě vždycky pochopitelně rozlítí na nejvyšší míru a hned přemýšlím, jak vražedné plány bouchalů zhatit. A tak mě nenapadlo nic jiného než onu nalíčenou návnadu alespoň celou pěkně pomočit, aby byla na sto honů cítit, když ne rovnou člověčinou, což by v mém nelidském případě asi neúčinkovalo, tedy aby byla návnada cítit alespoň močovinou, aby se tu tudíž žádné neopatrné zvíře nebezpečně dlouho nezdržovalo nebo se raději vůbec nepřibližovalo k podezřele páchnoucímu místu.
Ale přes všechny ty posedy, včelíny a jednu téměř nepoužívanou a od středu údolí dosti vzdálenou chatičku je tato malebná krajina neobydlená, a to je pro mne tím hlavním.
Z nitra lesa, kde mám své skryté zvířecí doupě, vycházím prakticky jen pro vodu k potoku podél cesty, kde je silnější proud, takže nikdo z lidí nevidí mne a mé štěstí, a ani Já nevídám člověka a jeho odpudivost. V rámci omezených možností a v rámci dnešního neutěšeného stavu světa je to tu dokonalé pro jednoho misantropického poustevníka, který hledá klidné ústraní pro své meditace a pokoj od všech lidáků zeměkoule.
Od posledka se tu nezměnilo skoro nic, až na malý kousek lidským kůrovcem vykáceného lesa. Lidužel tomuto malému lesnímu holocaustu padl za oběť i můj starý ztrouchnivělý posed, kde jsem rád sedával, posed, který pamatuji již od doby, kdy jsem do tohoto ztraceného údolí zavítal s nadšeně rozzářenýma očima vůbec poprvé v životě. Myslím, že to bylo asi před dvaceti lety. Nyní tedy zase jednou skončila část mého života. Co naplat, smuten z toho jsem, ale život jde dál, i když bolí. Vstanou nové posedy a vzplanou zas nové červánky, jak se hezky praví v Rgvédě.
Jeden nový posed - bytelný, ocelový - v nitru rozkošného lužního lesa jsem už v náhradě za starý objevil, ale první radost z nálezu záhy vystřídal a zkalil opět hrozivý, děsivý děs z mordýřské lidské nátury. Sotva jsem totiž vyšplhal vysoko nahoru na sedátko přimknuté ke kmeni statného smrku, ihned jsem odtud spatřil též důvod proč ho zde bouchalové umístili: Hned naproti dole, přímo pod novým posedem se nachází prasečí kaliště s patrnými známkami po nedávné návštěvě těchto nejpronásledovanějších, leč nejneviditelnějších divokých zvířat. Proto tedy ta péče! Ne pro zádumčivé snění v srdci lesa, nýbrž pro vražedný záměr se tu budovalo! Ovšem - jak jsem mohl být tak naivní? Zase ta příznačná vražedná vášeň lidí tu konala své úmysly! Zde nikdo nemyslel na koutek pro osamělého přírodního filosofa, jak by bylo bývalo lepší a duchovnější. Hlavně že se myslivci stále snaží vypadat před veřejností jako málem jacísi rytíři přírody, ale přitom to jsou jen obyčejní zabijáci - lstiví, bezcitní vrazi. A veřejnost jim to žere.
Myslivci jsou ještě horší než řezníci; neboť řezník je svým nejstarším krvavým řemeslem už sdostatek znám a nikdo mu krev nevinných zvířat, ulpělou na drsných rukách, už nesmyje. Řezník vešel do kulturního povědomí jako vrah, a jakožto vrah tam natrvalo i zůstane; nikdo mu neodpáře jeho výložky se zkříženými hnáty na jeho kárované sutaně služebníka smrti. Řezník a jatka jsou už sami metaforou pro vraha a pro vraždění. Ale myslivec požívá nevědomé úcty, jaká mu nenáleží. Myslivec je stále v povědomí většiny tím starým dobrým švarným mládencem, který má někde svou milou a který jde do lesíčka na čekanou. Ale že ta "čekaná" je jen zástupným slovem pro prachsprosté vraždění neškodných divokých zvířat, to už si vybaví málokdo. Kde pouhý řezník v nejednom případě a s přimhouřením oka ještě dokonce zkracuje pod neustálým jhem a příkořím člověka týranému jatečnímu zvířeti jeho utrpení rychlou smrtí, myslivec na druhé straně vnesl válku do divoké přírody, tedy tam, kde by jinak žila svobodná zvířata šťastně a spokojeně. Ale člověk v myslivecké kamizole vnáší strach a hrůzu ještě i tam, do divočiny, kde dříve žádný strach a hrůza nebyly, neboť úzkostný děs z člověka je horší než obava z možného útoku i té nejdivější šelmy, na kterou si jen vzpomenete. Podívejte se na zvířata, jak s očima vytřeštěnýma hrůzou zběsile prchají před každým člověkem, sotva se kde zjeví! A právě myslivci jsou původci, nositeli a šiřiteli tohoto smrtelného děsu! Myslivci tak úplně pozměnili chování zvířat k nám! Před myslivcem by se měl mít na pozoru vlastně i jakýkoli člověk, který by se mu mohl v šeru lesa náhodou připlést do rány! Zdravý strach musím mít i Já. Neboť "nehody se stávají." Myslivec občas prostě neodolá, připlete-li se mu na mušku člověk. Klidně ho střelí také. Jeho čin je ovšem potom posuzován vždy jen jako "nehoda", a nikoli jako trestný čin, jak by měl být. Ale může si vůbec někdy někdo splést zvíře s člověkem? Já se v tomto ohledu nepletu nikdy. A myslivec, vybavený dalekohledem, se ve skutečnosti nemýlí také - on to pouze prohlašuje za omyl. Leč omyl to není: správné slovo je zde jednoznačně "úmysl". Kolikrát si jen v mé přítomnosti myslivec významně jakoby nabíjel a zkoušel si na mně jakoby mířidla své pušky! Kolikrát jsem jen takto už hleděl do ústí hlavně! Pokaždé! Nutno dodat, že i Já na lidi rád mířím a "střílím" na ně z imaginární pušky, ale to už je jiná věc.
Myslivci o svou falešnou pověst milovníků zvířat ovšem usilují neustále; tím víc, čím někteří vědoucnější prohlédají jejich skutečné ledví. Myslivci vystupují například na televizních obrazovkách, kde otevřeně a za bílého dne klidně ukazují hrůzné výřady zastřelených zvířecích mrtvol a praktické ukázky vyvrhování vnitřností. Bez jakékoli masky, již si obvykle nasazuje rdivá hanba či krutý zločin, myslivci ve státní televizi klidně šíří své lživé slovo, svou velkou osvětimskou lež; dokonce pořádají dětské zábavy, kde vštěpují sotva odrostlým fakanům své cynické názory, nechají je pohladit si dobrotivého divočáka i kmotru lištičku, ale co s tím nebohým prasetem a s tou chuděrou ryškou potom dál provedou, to už milým dětičkám raději neprozradí. Půjčí jim dokonce pušku! Zřejmě podle hesla "Zbraně dětem!", aby i příští generace měla následníky kráčející v krvavých stopách lidské historie! To je ta citová výchova, Éducation sentimentale, jíž se takto dostává další generaci!
Přitom kdyby bylo bouchalům dovoleno zabíjet lidi a lidská mláďata - třebas právě ta, která tak nestydatě vyučují cynismu - dělali by i to. A dělali by to bez skrupulí a zcela běžně, aniž by v tom viděli cokoli špatného, tak jako dnes klidně zabijí jakékoli neškodné zvíře, včetně zvířecích mláďat.
Stejně tak jsou na tom s citem - nebo spíš s necitem - i všichni ostatní řezníci. Jedni jako druzí. Když jsou tyto bezcitné, bezduché, bezmyšlenkovité kreatury schopné bez milosti podřezat krk jehněti, kůzleti, seleti, teleti, kuřeti, proč by se měli nějak zvlášť žinýrovat při pohledu na dětskou krev crčící z jejich měkkých, vláčných hrdélek, kdyby jim bylo dovoleno zabíjet co jest lidského rodu? Nu - proč by se měli upejpat i v takovém případě? Jim je přece jedno, koho budou zabíjet. Oni přece zabíjejí humánně! - A ani toto není pravda, ať už to slovo "humánně" znamená cokoliv.
Jako v každém cechu i u myslivců navíc platí pravidla psaná a nepsaná. Ta psaná pravidla se samozřejmě nedodržují a běžně se obcházejí, zatímco pravidla nepsaná se dodržují bez výjimky všude. To znamená, že myslivci v souladu s nepsaným zákonem svého vražedného cechu běžně vybíjejí chráněné nebo dokonce reintrodukované druhy zvířat, střílejí mladé nebo hájené živočichy, nechávají lovecké psy "pohrát si" s chyceným, poraněným a dosud živým "úlovkem", kladou otrávené návnady, používají zakázaných prostředků lovu, jako jsou noční lovy v autech s rozsvícenými reflektory, používají zakázané zbraně a nepovolené střelivo, používají živé zvířecí návnady, čelisťové nášlapné pasti, dále sklapovací pasti, kde lapená zvířata umírají strachy nebo vysílena hlady po mnoho dnů i týdnů než je vysvobodí rána "z milosti" jejich konečně se dostavivšího kata; viděl jsem dokonce i nefalšovaná "pytlácká oka", drátěné smyčky, jež se mohou procházejícímu zvířeti zadrhnout do nohy nebo do hrdla až natolik, že mu to doslova amputuje nohu nebo prořízne krk. Viděl jsem už také zvířata škaredě postřelená, s ustřelenými pahýly noh, utýraná k smrti, například dravého ptáka ukřižovaného pomocí rezavých hřebů ke stromu, na němž si troufl bez povolení úřadů postavit hnízdo a vyvést mláďata, nyní i ona zahubená, hořce zašlapaná do země krutou botou bouchalovou. A tak dále, a tak podobně. To všechno je běžnou praxí myslivců.
Viděl jsem toho už za svůj život příliš mnoho. Příliš mnoho na to, abych mohl mít člověka v lásce. A to všechno přitom dělají uniformovaní myslivci, členové řádného mysliveckého spolku, žádní amatéři nebo profesionálové, žádní pytláci! Nejsou to také od nich žádné příležitostné excesy; všechno to, co jsem tu po pravdě vylíčil, se děje zcela běžně a denně. Jenom to nikdo nevidí - nebo nechce vidět.
Jakýsi inspekční dozor nadřízených kontrolních orgánů samozřejmě existuje, ale stejně samozřejmě také všude vládne korupce, usmlouvaná kdesi v zákulisí za vítaný bakšiš uzené kýty z divočáka nebo marinovaného srnčího hřbetu, a to vše vydatně zalévané proudy myslivecké kořalky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm