Misantrop: Divoká svoboda - 6.

11. října 2011 v 19:05 | Misantrop |  Divoká svoboda

Zdaleka nejoblíbenějším úplatkem ovšem bývá možnost skolit si osobně, mimo plán, čistě soukromě, nějaký ten "trofejní kousek". Na této půdě, na půdě lidem nejvlastnější, na půdě zabíjení, je pak najednou každý člověk bližním, bratrem a pobratimem jiného člověka a všichni lidé jsou jedna velká rodina, jedna velká pakáž. V této oblasti si rozumějí všichni lidé na celém světě a skrze ni poznávají, že jsou si všichni rovni - partneři v zločinu proti přírodě, partneři i v životě - tak jaképak zbytečné obštrukce kvůli pár zabitým nebo umučeným zvířatům v lese! Zabíjení je přece člověku vrozené všude po celém světě. Má to v sobě, hluboko v sobě každý člověk, i ten, který se zapřísahá, že nemá. Jsouť to jeho historické kořeny, jeho chůdy, jimž vděčí nejvíce za svůj ničemný vzestup - i brzký spravedlivý pád. Vždyť stačí si jen vzpomenout, jak zachází s těmi nejmenšími tvory, například s hmyzem, všude, kde se objeví on, člověk a hmyz. Člověk každý hmyz zcela automaticky zabije, i když mu nic nedělá, i když je neškodný, kupříkladu tiplici.
Ale skutečný stav obskurních věcí mysliveckých nemůže vidět žádná sebepřísnější a sebepoctivější kontrola zvenku, poněvadž se pro ni za prvé vystaví vzorová papundeklová Potěmkinova vesnice vzorného honebního revíru, kde je všechno na pohled jak má být, a za druhé by ta kontrola musela dokonale znát dané polesí, tak jako je znám třebas Já, to jest musela by v něm žít (a dlouho!), aby viděla všechno, co vidím Já. Ale i kdyby to někdo viděl, i kdyby někdo "nahoře" viděl, co myslivci v lese, beze svědků, provádějí - myslíte, že by se někdo bral proti všem za nějaká anonymní divoká zvířata, za zvířata, která jsou stejně určena na odstřel, za "pouhá" zvířata - a proti lidem? Pochybuji. Nenávist člověka k člověku může být tu i onde z různých příčin velká, avšak lidská sounáležitost, lidská solidarita je vždy silnější a její kořeny sahají hlouběji než soucit s neznámým zvířetem v lese, jež nějaký ožralý bouchal odsoudil už předem ve svých myšlenkách k trestu smrti zastřelením jenom za to, že toto zvíře není člověkem, nýbrž lovnou zvěří. Jakékoliv námitky proti tomu nebývají prostě uznávány za "relevantní", jak to cynicky vyjadřují ti, kdož vraždí, nemajíce v sobě nic skutečně jemného, nic vznešeného, nic duchovního, nic filosofického, nic vpravdě krásného. Tak je to. Ale kdybych totéž prohlašoval Já o nich, totiž že není relevantní, aby lidé žili na planetě Zemi - to by byli hned celí pobouření a morálně otřesení! A vidíte: přitom bych měl pravdu zase Já, a ne oni!
Tak mě popudil nález jednoho zchytrale umístěného mysliveckého posedu v nitru malebného luhu v mém ztraceném údolí, kde jsem se i Já rád ztratil lidákům z nepovolaných očí.

Ale Já se stejně nejraději osaměle toulám jenom v nejbližším okolí mého zvířecího doupěte, kde je to také, nutno říci, nejkrásnější: sedávám buď na břehu poklidně zurčícího lesního potůčku mezi bršlicemi, čistci a tajemně se vlnícími lesankami, jimiž se potichu kolem plíží srnky, nebo též rád sedávám na měkkém mechu pod zelenkavým baldachýnem listoví s drobnými rolničkami mladých nezralých lískových oříšků, zády pohodlně opřen o kmen mohutného smrku, jenž majestátně shlíží do tohoto požehnaného, bohem i lidmi ztraceného údolí.
Ale za vůbec nejrozkošnější místečko k meditacím považuji holý, strmý a kamenitý svah či úbočí o hodný kus ještě výš nad široce se rozevírajícím lesnatým údolím, kde strmí k nebi osamělá vzrostlá jedle, a hnedle vedle téhle jedle a jedné lesanky u její paty, alébrž starčeku, vždy rád sedávám a přehlížím odtud jak celé toto šťastně lidupusté údolí, jehož se zde nahoře cítím být svrchovaným pánem, tak i modravé dálavy vůkol, táhnoucí se bez jediného nepěkného přerušení jakýmkoli rušivým lidským obydlím, bez jediné stavby, sloupu či silnice od východu po západ.
Zde, pod tou oduševnělou jedlí, zbrázděnou dlouhou jizvou od úderu bleskem a vyhřátou vždy navečer jižním sluncem, a vedle té spanilé lesanky, těšící se právě teď na rozpuk svých žlutých květů, jejichž poupata jsou již dychtivě připravena ukázat mně, broukům, muškám a vší hmyzí drobotině svou okázalou krásu, vůni a sladký nektar k opití, ano, právě tady sedávám dlouhé zasněné minuty Já, Misantrop, jenž tu tak spokojeně dlím.
Nejkrásnější denní dobou je přitom jednoznačně soumrak, kdy slunce vpravo kloní se k západu a nezahání již oči k cudnému sklonu, a vlevo na východní straně vychází zatím dorůstající luna. Tyto navečerní chvíle miluji. Svou nyvou krásou úplně překrývají můj smutek nad dalším zašlým dnem v dějinách mého zvláštního druhu; smutek nad dnem, který se již nikdy více nevrátí zpět.
Štěstí, že sem lidé téměř vůbec nechodí. Jinak by to nebylo údolí ztracené, nýbrž zatracené. Krásných romantických míst a zasněných zákoutí, jako určených k meditaci, je tu všude plno, na to aby mě mrzel jeden posed rozbitý a druhý železný. Celkovou náladu mi to nezkazí.



7.7.45
Prvé dni měsíce července se ještě jako vždy nesou ve znamení doznívajícího červnového monzunu a opět jako vždy se první červencové dni podobají svým hnusným počasím spíše začátku podzimu než počátku léta. Nicméně znovu jako vždy bude jistě červenec nejteplejším měsícem roku. V tomto si příroda přímo archetypálně, leč nádherně protiřečí. A protiřečí si i dnes v 16 hodin, kdy najednou, zčistajasna, přišla krátká, leč vydatná přeháňka, skutečně z dokonale čistého a jasného nebe. Ať jsem se rozhlížel kolem po obloze jak jsem chtěl, ač omezen úzkou výsečí mezi lesním stromovím, nemohl jsem najít žádný tomu nenadálému dešti odpovídající mrak. Tak tomu bývá povětšinou jen ve špatných filmech, že sluníčko svítí vysoko na čistém modrém nebi, ale na zemi přitom leje jako z konve; nicméně i to se občas v přírodě, jež si tak ráda protiřečí, stává. Zřídka, avšak stává se to. Tak i dnes. A zdá se mi, že si příroda protiřečila i večer, když nastal rej světlušek. Vždyť tito živočichové zažíhají své lampičky po setmění, když je ještě trochu vidět, ale zhasínají je a jdou spát, když je ta největší, nejneprůhlednější černá tma. I tady si příroda nádherně protiřečí a mně se zdá, že je v svém protikladu právě tehdy nejhezčí. Koukal jsem na ten tichý, tajuplný bludičkový bál pobaveněji a snad i dětštěji než teď čumějí kdesi daleko blbí lidé na "bednu". Jedna z živých lucerniček přistála dokonce na moskytiéře a vyzařovala i tam svůj protiřečný svit. Tak jsem usnul. A ona? Kdo ví...
Zdá se mi, že příroda je ve své květnaté protimluvě nejen nádherná, nádhernější než když se chová podle úzkých pravidel lidské logiky, ale že je tehdy i pravdivější, dokonce nejpravdivější, skutečně jen tehdy opravdová. Není v tom po mém soudu ostatně žádný protimluv. Protiřečit si znamená zjevovat skutečnost ze všech stran a úhlů; znamená to objevovat pravdu na slunečné i stinné stránce jevu. Příroda si protiřečí neustále, když budeme pozorní a lépe si budeme všímat světa kolem nás. A nejen příroda: také ti, kdo si v životě nejvíce protiřečili, byli vždy také těmi, kdo byli nejpravdivější.
Přísní logikové vždy byli také těmi nejdůslednějšími lháři, dokonce byli fanatiky posvátné lži, zákonodárci, byli těmi, kdož tvořili zákazy, kdož ničili duchovní hodnoty, byli demagogy, moralisty a byli sofisty. A co hůř: byli nudní a otravní jako samy jejich poučky. Jejich úzký rozum se prostě nevyznal v nádherně členitém labyrintu přírody a života, a proto si stvořil zákon železné logiky; zákon, jejž s železnou důsledností prosazoval. "Víte, jak zní zákon," pravil palič knih v Bradburyho slavné antiutopické novele 451° Fahrenheita. "Kam jste dala rozum? Nenajdete ani dvě z těchto knih, které by si neodporovaly. Celá léta jste se tu uzavírala s učiněnou babylonskou věží. Zbavte se toho konečně!"
Stačí si o stupínek méně protiřečit, a už je hned člověk také méně důvěryhodným a nepůvabným. Nevím, co z toho je horšího. A ten, kdo si neprotiřečí vůbec v ničem, je tedy také nutně tím největším lhářem a pokrytcem. To licoměrnost ukazuje jen jednu tvář, a sice tu lepší! Ta druhá, ohyzdnější tvář člověka bývá skryta za zdánlivou důsledností v činech i myšlenkách. Jen pravda v ní není ukryta, ačkoliv stejně vychází nakonec najevo - nejčastěji však, lidužel, též pozdě.
Největší filosofové v dějinách si protiřečili neustále - a ejhle: měli přesto pravdu; musí se dokonce říct, že měli pravdu právě proto, že si tak důsledně protiřečili. Největší filosof si tedy musí nutně neustále ve všem protiřečit, aby ohlédal pravdu poctivě, ze všech stran; jak ze slunečné strany, již každý pyšně ukazuje a má ji za svou jedinou, tak i z té odvrácené stránky, kam slunce nechodí a kde panuje věčný stín s bujícím jedovatým kapradím lží, podvodů a falešných podvrhů přísné logické důslednosti; ze stránky, k níž se lháři a pokrytci všech zemí nehlásí, zatajujíce ji. Člověk tudíž není žádné zářné slunce, jak o sobě prohlašuje, nýbrž jen jakýsi blbý balvan, jen jakési bludné kosmické smetí, necitlivé vyhaslé těleso s vázanou rotací, jež neohrabaně obíhá kolem svého božstva, jemuž ukazuje jen jednu svou tvář - totiž tu mediální, ne tu soukromou. Budiž. Ale pak zas nutně vidí jeho temnou stránku z opačné strany zavilý nepřítel lidského druhu, jímž jsem Já! A Já vskutku vidím! Vidím vše - ze všech stran. A vím, co vidím! Video deteriora proboque meliora sequor, jak praví klasik. Vidím to horší, za lepším však jdu.
Zřejmým protimluvem, leč nápadně pravdivým a moudrým, je i motto všech starořeckých kyniků, jak je hlásal Kratés z Théb i sám Diogenés ze Sinópé: "My kynikové, ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy ostatní naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach o majetek a honbu za penězi a prázdnou slávou nic." A podobně tvrdí také Lao-c', že "moudrý člověk zůstává v pozadí, a právě tím se dostává v čelo lidí."
Je krásné a pravdivé si protiřečit. Jeden ze základních protimluvů Misantropových je například jeho vášnivá láska k přírodě a k divoké svobodě - a na druhé straně jeho nesmiřitelná nenávist k lidstvu. A přece je právě v tomto zdánlivém protimluvu obsažena ta nejpravdivější myšlenka na osvobození! Je v něm přímo vzorec pro to, jak být volný jako zvíře a nespoutaný jako živelná příroda, běsnící v blescích a hromech a v ničivých zemětřeseních proti okovům člověka! Neboť hle: Nenávist má osvobodila mě. Osvobodila mě od člověka! Osvobodila mě od trpké poroby a bídného otroctví, jež on přináší všem tvorům. Vivat odium! Vivat, crescat, floreat odium! Ať žije nenávist! Ať žije, roste a vzkvétá nenávist!



9.7.45
Dnes je ten požehnaný den, v němž misantrop dokonale splývá se svou vlastní životodárnou podstatou, jež se zove divoká svoboda. Neboť v tento letní červencový den - a v dalších mu podobných - může být misantrop díky horkému počasí úplně nahý a úplně sám v lese. Neznám nic dokonalejšího, co by tak výstižně, pár slovy, vyjadřovalo misantropický pojem divoké svobody, než právě tato dvě slova. Nic víc už není co dodat: tresti filosofického komplementu bylo dosaženo; anarchie bylo dobyto; nic mi nechybí ke štěstí. Bylo dosaženo zvířecího stavu.
Sedím v lotosové pozici a kolem mne pod nízkými stromečky si bez obav hraje stádečko roztomilých divokých selátek. Je jich asi deset. Stará prasata zřejmě někde poblíž v neprostupných houštinách leží a jejich nezbedná mládež tu u mne zatím bezstarostně dovádí v mlází.
Na louce u lesa po západu slunce milostně laškují hned dva páry srnců a srnek. V tom prastarém pudovém zaujetí si zapomněly všímat celého světa okolo sebe a dokonce i mne, stojícího nehnutě opodál. Srnka vábí volookým pohledem plným něhy srnce do remízku, před nímž její vyvolený vzrušeně hrabe kopýtkem. Opodál vyvedla srnčí máma srnčátko na pastvu. Bedlivě se rozhlíží, zdali je všechno v přírodě v pořádku a v rovnováze. Srnčátko může si běhat svobodně kolem ní. Svět je totiž právě teď dokonalý a bezpečný. To jen člověk skáče jako kašpar střídavě na obě misky váhy, chtěje sám ustálit svět, ale vše co se mu při tomto nejapném vyvažování podaří, je vychýlit vždy jen jednu misku vah na úkor té druhé.
Všichni srnci mají zdravou letní saténově lesklou srst. Seno omamně voní. Snad proto mě zvířata odmítají vidět a cítit. Všechny smysly patří jen jejich druhu a zákonu jeho zachování. Připadám si vedle nich jako vzduch či duch, nebo jako kdybych procházel pastvinou a oni byli dobrými kravami, jež sotva pootočí hlavami, když jde kolem podivný osamělý tvor v maskáčích, to jest Já.
Dnešní den byl prostě dokonalost sama.
Dny plynou lehce a nepozorovaně jako bílé obláčky po blankytném nebi. Stále něco nového čtu, lenošně polehávám, pospávám, posedávám tu i onde nebo také vyhledávám lesní jahody, maliny a plané třešně. Na přežití jich není dost, ale znamenitě přijdou k chuti. Noci se snášejí na mé Ztracené údolí zvolna a tiše jako azurovočerné pápěří upuštěné v háji křiklavou sojkou. Vstávám s kuropěním, ač žádný opravdový kohoutí alarm sem ke mně z žádné okolní vesnice nedoléhá. Uléhám s posledními konsonancemi červenek, pěnic a budníčků, v teplých večerech, jimiž bloudí záhadné světlušky, za nocí, jež ozařuje světlo měsíce prodírající se mezi stromy.



22.8.45
Se zpožděním, teprve až teď, v druhé polovině srpna, se konečně dostavily každoroční takzvané "psí dny", požehnané to dny a noci toho nejtropičtějšího horka, na které vždycky tak dychtivě čekám. Jedině ony jsou tím pravým vyvrcholením léta; jedině ony přinášejí malý kousek blažených tropů i k nám na chladný sever; a tentokrát trvají plné dva týdny. Nemohu se jich nabažit. Nebe je jasné, bez mráčku, sluníčko praží, neprší, noci jsou příjemně teplé a dosud ještě poměrně krátké. Celý den si chodím po lese zcela nahý, i střechu ze stanu jsem odložil stranou jako nyní zhola nepotřebnou. V mém lesíku teď panuje vlahé zelenavé přítmí a stálý polostín, jímž spalující sluneční záře pronikne jen zpola, právě jen tolik, aby příjemně hřála, avšak neoslňovala a nespalovala. Přesně jako někde v tropickém lese - jen ty banánovníky a papáje tu ještě chybí. A když jdu potom navečer k potoku pro vodu, připomíná mi náhle celé údolí tohoto potoka svou vlhkou vůní zapařeného tlejícího dřeva a vodních par stoupajících z bujné vegetace jinou řeku a jiné údolí: údolí tahitské řeky Papenoo. Vzpomínky se vracejí. Vzpomínky na můj prázdninový pobyt pod stanem na břehu tahitské řeky Papenoo. Tam byly mé zdánlivě nepřemožitelné schopnosti vystaveny velmi těžké zkoušce. V prvopočátečním nadšení jsem totiž vždy odlétal do tropů jako naprostý zelenáč a bláznivý snílek, jako nevyléčitelný, krátkozraký a beznadějný romantik, jakkoli krásný, leč nejasnozřivý, vrhnuv se do džungle takřka po hlavě, nahý, bez jídla, bez peněz, bez dokladů, bez přístřeší, bez přikrývky, zato s velkým sebevědomím, nabytým počas snění, se sebevědomím, jež se zdálo být neotřesitelným vládcem nad přírodou i nad osudem. A v té zkoušce jsem - neobstál... Otřáslo to mnou. Nyní však opět cítím, že jsem připraven na reparát. Musím přesto stále rozebírat v mysli zchlazené neúspěchem příčiny onoho tehdejšího fatálního nezdaru. Jedno teď vím: jsem znovu připraven. Příště už se nevrátím... Mluví ze mne tuzemská zkušenost nabytá téměř dvaceti lety praxe: když přijde hlad a nepřízeň počasí nebo třebas důležitost zůstat skryt před zraky nepřítele, to jest všech lidí, vždy jsem již schopen vynalézavě si poradit: jsem s to nalézat a sbírat ovoce, brambory, chutné listí, nezávadnou vodu, úkryt před živly, udržet se v teple, v suchu a na nezbytné úrovni jistého pohodlí.
Občas, když myslívám na nějakou čistě hypotetickou práci, i když ještě dlouho - pokud kdy vůbec - nebudu muset žádnou hledat, říkám si, že už jsem moc starý, volný a divoce svobodný na to, abych někde poníženě prosil o práci, abych pro někoho otročil a nechal se někým celý den, celý život buzerovat. Tak jako bych se styděl, kdybych měl žebrat, styděl bych se, i kdybych musel pracovat, ledaže snad žebrání je o trochu méně nedůstojné a o trochu méně nečestné než práce. Než pracovat, to raději důstojně zemřu kdesi v džungli hlady a vysílením. Ale ani jedno z toho se nestane, o tom jsem přesvědčen. Nasbíral jsem už dostatek zkušeností a dostatek znalostí a dovedností, abych přežil v divokém stavu svobody, to jest v přírodě, mimo civilizaci. V domácím tuzemském prostředí mi to jde celkem dobře; proč však potom v tropech vždy selhávám? Přišel jsem na to. Protože tam, v tropech, nikdy nemůžu pobývat dostatečně dlouho na to, abych se tam jak náleží zabydlel, našel tam bezpečný a opuštěný úkryt před lidmi, nějaký základní tábor a abych se tam aklimatizoval a sžil se dokonale s prostředím, tak jako jsem sžitý s prostředím zdejším, tuzemským. Proto bylo pro mne přežití v cizině vždycky neřešitelným problémem. Byl to obrovský úkol, Já však na jeho splnění nikdy neměl dost času.
Měl jsem to dělat jinak; měl jsem tam létat tak dlouho, tak vytrvale a pravidelně do stále stejné země, na stále stejné místo, až bych se tam nakonec zabydlil a zvykl si tam, jako se mi to daří tady. Ano, to byla má největší chyba, plynoucí z mé romantické povahy, jíž jsem se dopouštěl. Příliš lacino jsem se vzdával hned při prvních nesnázích a těkal z jednoho koutu zeměkoule na druhý, nezapustiv nikde životaschopné kořeny! Nyní už jsem chytřejší; vím, že přechod nebude romanticky plynulý a že bude trvat dlouho. Ale vím také, že už mě nic nezadrží. Vím, že to dokážu. Vím, že zbytek života dožiju v přírodním stavu divoké svobody! Za pouhých dvacet let, pohříchu ještě ne až tak intenzívního tréninku, ne až tak intenzívní přípravy a ne až tak intenzívní rehabilitace to není špatné, že? Řádný výcvik mi - přiznám se: mou vinou - kazily čas od času neodbytné myšlenky na děvky, utápěl jsem se v alkoholu, nebo lépe řečeno: zdržoval jsem se jeho popíjením. Obojí - děvky i chlast - ovšem v míře nesrovnatelně mírné; avšak přesto těchto chvilkových zatmění ducha lituji. Těch utracených peněz a toho promarněného času šlo využít lépe. Měl jsem se v životě zaměřit jen na jedno, toho se držet a při tom zůstat. Když jsem si to uvědomil a vystřízlivěl z toho (nevím, co z toho přišlo dřív, zda uvědomění, či vystřízlivění), naučilo mě to ještě více podobné věci nenávidět, jakože jsem se jich hleděl stranit odjakživa. Odjakživa jsem věděl, že nechat se obluzovat ženskými a drogami nikam nevede - rozhodně ne k mému cíli! Když jsou pak totiž všechny nízké pudy konečně po nekonečném boji, vzdychání a slzách ukojeny a všechny vášně opadnou, zbude jen vystřízlivělé podivení, hořkost a pocit trapnosti z oddání se něčemu tak pomíjejícímu a bezcennému, co však přitom vyžadovalo tolik zbytečného trápení a tolik nicotné námahy. To všechno jsem se nakonec naučil překonávat úplně - a už mě nic jiného nemůže zastavit na mé nezadržitelné cestě do divoké svobody! Už mám zase ten opojný pocit vítězství a suverenity. Mně nikdo vládnout nebude - nikdy mi ostatně nikdo skutečně nevládnul a ani v této chvíli nemá nade mnou žádný člověk moc. Jsem svobodný, divoký a svobodný. Jsem pán, a vítěz na živé jsem zemi!

Navštěvují mě zvířata, například divoký králíček a veverka, kteří beze strachu procházejí kolem mého stanu, v noci se také kolem potulují prasata.
Zase divoká prasata! Vloni také a letos znovu, leč pokaždé na jiném místě. Konečně jsem se tedy asi naučil po vzoru divokých prasat vyhledávat za svůj úkryt ta nejopuštěnější a nejnepřístupnější místa v lesích, stejně jako tato zvířata.
Jedné noci mě však ti divočáci dost vyděsili. Během jejich smýčení po okolním lese museli zřejmě narazit na toho roztomilého králíčka a krutě ho uchvátit, protože jsem zaslechl jeho bolestný nářek. Jal mě z toho úzkostného pláče děs a srdce se mi rozbušilo úlekem a pobouřením. Skoro jsem se už chystal, že snad vstanu a zjednám klid a pořádek. Ale rozmyslel jsem si to. Celou noc jsem kvůli tomu nemohl spát, musel jsem pořád myslet na toho nebohého roztomilého králíčka, jenž mi tak důvěrně a beze strachu hopkával kolem stanu. A když jsem té hrozné noci přece jen usnul, měl jsem zlé sny; sny, které se mi ještě dlouho poté stále znovu vracely; děsivé sny o tom, že i mne uchvacuje jakási divá lesní zvěř. Ach, přírodo, proč jsi tak krutá?



5.9.46
Po prázdninách jsem opustil Ztracené údolí a vrátil jsem se zpátky do březového hájku, kde jsem letos začal. V Ztraceném údolí bylo sice hezky, ale už mě štvalo to stálé procházení vesnicí; tamější domorodci si mě už začínali pomalu všímat, zdravit mě a mluvit na mne, což nemám rád. A pak ta zbytečná dálka. Tady v březovém hájku je nyní po prázdninách už také klid a opuštěnost, mám to sem mnohem blíž a nemusím procházet žádnou vesnicí. Stan jsem postavil na minulém místě. Jako kdyby to bylo včera. Proklestil jsem si hustým okolním lesem úzkou soukromou cestičku, která se klikatí až k jeho okraji, abych se měl kde nerušeně procházet. Dny chladnou a krátí se, noci se prodlužují a chladnou též. Konec mého letošního táboření se blíží.



23.9.46
Dnešní podzimní rovnodennost jsem si zvolil za datum mého stažení se z lesa na blížící se zimu. "Dokud je hezky," říkal jsem si. Avšak myslím, že jsem se letos unáhlil a že jsem mohl vydržet v lese déle. Dny a noci jsou teď sice už nepříjemně stejně dlouhé, noci jsou navíc chladné a ve srovnání s počátkem léta o hodně delší - hlavně ty delší noci mi vadí. Ale měl bych si asi zvykat: v tropech jsou dny a noci také stejně dlouhé - i když tam je alespoň teplo pořád. Ach... Počasí přitom vydrželo ještě další dva týdny nádherné. Ale nelitoval jsem. Chodil jsem tak v průměru ob den na dopolední a polední procházky do lesa a nakonec to také nebylo tak špatné východisko z nouze.



7.10.46
V baráku se začalo topit. Venku včera skončilo krásné babí léto a dalo se do deště. Teploty rázem klesly o dobrých deset stupňů. To je konec.

Domluvil jsem, slova nezměním.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm